přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

24. dubna 2011, 23:35

Carlo Capalbo

Pozvánku na každoměsíční interview přijal Ital, který pro Českou republiku už sedmnáctým rokem pořádá běžecké akce. Bavili jsme se anglicky, ale i když občas svůj projev Carlo Capalbo proloží českým slovem, pořád nezapře svůj původ na jihu Apeninského poloostrova.

Vystudoval jste právo, na které univerzitě?
Já vlastně mám dvě školy, nejprve právo v rodné Neapoli. Ale to víte, musel jsem, tatínek studoval právo, děda studoval právo. Potom jsem začal pracovat ve firmě a zjistil jsem jednu věc.

foto: www.graf.czJakou?
Když jste právník, sledujete, co se stalo v minulosti u soudu, abyste vyřešil aktuální situaci. V byznysu je to naopak, abyste teď udělal rozhodnutí, odhadujete, co se stane v budoucnosti. A když jsem si tohle v hlavě ujasnil, řekl jsem ne právu a začal se věnovat ekonomii, ne tedy úplně čistě byznysu.

Takže jste se přihlásil na jinou univerzitu?
Ano, do Turína. Mezitím jsem ale dál pracoval.

Ale právní vzdělání se vám hodí, ne?
Velmi. Právo vám dá v prvé řadě znalosti z etiky, společenské odpovědnosti, zakládání podniku a podobně. Zadruhé, právo rozvine vaši logiku, dokážete díky tomu lépe zanalyzovat jakoukoli situaci, ve sportu, v běžném životě. A také vás naučí hledat odpovědi, řešení a jít do detailu.

Kde jste potom pracoval?
Ve firmě, díky níž jsem získal znalosti o Evropské unii. Potom jsem pracoval v informačních technologiích. Nejprve čtyři roky ve firmě Olivetti v Itálii, a pak jsem dostal „dárek od majitele“ studovat 18 měsíců v Berkeley. V USA jsem zůstal další jeden a půl roku a pracoval pro společnost WordPerfect. Pak jsem se vrátil do Evropy. Do Prahy jsem se dostal poprvé v roce 1992.

Co vás přimělo ke změně?
Chtěl jsem opustit „korporátní“ svět, ze dvou důvodů: Zaprvé, byl jsem sportovec, volejbalista, a musel jsem se toho vzdát, když jsem odešel z Neapole. Hrál jsem už jen třetí divizi v Turíně a tím to skončilo. A cítil jsem vnitřní nerovnováhu.

A zadruhé?
Myslím si, že nežijeme ve spravedlivém světě. Nejsem komunista ani socialista, ale tady je tři sta milionů lidí, kteří jsou obézní a umírají na to, a tři sta milionů, kteří umírají, protože nemají co jíst. A já se kvůli tomu necítil, ani necítím dobře.

Neužíváte si své peníze?
Nikdy jsem si nekoupil mercedes, nikdy nejezdím první třídou, nechodím do restaurací, kde bych dal za jídlo pět tisíc korun. Tak jsem byl vychovaný, neláká mě být nejbohatším na světě. Proto jsem začal dělat něco, kde můžu na jedné straně pomáhat lidem, a na té druhé využiju, co jsem nastudoval o byznysu.

Kdy jste se rozhodl, že budete dělat maraton?
Když jsem ten první odstartoval, možná chvíli před tím (smích). Teď vážně, v životě vás všichni učí dělat něco konkrétního, mít velký dům, velké auto a podobně. Ale tak by to nemělo být, měli bychom věřit ve své schopnosti, vlastnosti. A pak už nás život vede tam, kde bychom měli být.

A vás vedl život k pořádání běhů…
Já jsem pouze věděl, že chci opustit ten povrchní svět byznysu, protože jsem v něj nevěřil. Jsem jednoduchý člověk a chtěl jsem dělat něco, kde budu v kontaktu s lidmi a budu moct zlepšit jejich životy. A taky si splnit své sny.

Spoustu lidí jste přiměl k běhání, vy sám běháte?
Dělal jsem spoustu sportů, některé s velkým zaujetím, samozřejmě jsem i běhal. Před čtyřmi, pěti lety jsem ale měl krizi, cítil jsem se starý, přitom jsem byl vždycky silný člověk. Zavolal jsem kamarádovi chirurgovi do Motola, přišla operace jednoho kolene, druhého… A když jsem začal běhat, udělal jsem si mikrozlomeninu. Jsem teď jako staré auto, které vyjelo ze servisu po velké revizi. Začínám znova, ale není to snadné.

Proč?
Nedovedete si představit, kolik toho musíte pracovně udělat, abyste se dostal na takovouhle úroveň. V noci vás budí sny, jsou to dva, tři, čtyři, pět tisíc věcí, které musíte hlídat … Protože jste oddaný tomu, co děláte. Své misi.

Kdy počítáte, že bude vaše mise splněna?
Počítám, že za rok, po kongresu AIMS tady v Praze. Předpokládám, že předám své pravomoci svým kolegům, jsou opravdu velmi dobří. A přesvědčuju je, že nikdy nebudeme mít miliony jako Londýn nebo New York, ale můžeme mít milionové myšlenky a milionové srdce, a tím je můžeme porazit. A Praha bude díky světovému kongresu na pár dní nejslavnější maraton, celý svět tady bude.

Jaké jsou vaše další plány?
Určitě budu nějakým způsobem v pozadí, máme v plánu rozjet projekt „Runczech.com“. Ale nebudu u toho každý den, jako dneska, kdy jsem začal pracovat v pět ráno. Můj další cíl je, aby si v zahraničí pod Českou republikou nepředstavili jen krásnou Prahu, skvělé pivo, sklo a pěkné holky, ale i místo, kde je excelentní sportovní akce s masovou účastí. Potom budu moct odejít s klidným svědomím.

Proč jste si vybral pro rozvíjení běhání Česko a ne rodnou Itálii?
Bral jsem to jako šanci. Když jsem skončil předešlou práci, měl jsem spoustu nabídek. Byl jsem šéfem WordPerfectu pro celou Evropu, tehdy to byla druhá největší softwarová firma, takže jsem byl velmi dobře známý. Ale já už to nechtěl dělat, byl rok 1992 a musel bych vyházet nějaké lidi, a to já dělám strašně nerad.

Co jste tedy udělal?
Vzal jsem práci pro Evropskou unii, což znamenalo strávit osm týdnů ve východní Evropě. A půlku z toho jsem byl v Praze, to bylo fantastické. A cítil jsem se tu po dlouhé době jako člověk.

Měl jste po prvním ročníku v roce 1995 pocit, že jdete správnou cestou?
To nikdy nevíte, musíte to zkusit. Když děláte něco, co jste dělal dřív, máte s čím srovnávat. Ale tohle bylo úplně nové, takže si třeba myslíte, že to nebylo špatné, i když jste udělal tisíc chyb.

Jste spokojený s tím, kde je maraton teď?
Něco vám řeknu, ve světě pořád berou Česko a další země jako něco divného, jako východ. A nedovedou pochopit, jak je možné, že se s nimi v kvalitě vyrovnáme a možná jsme i lepší. A já jim říkám, že možné je všechno.

Před rokem jste měli problémy, když vám vedení města hrozilo, že vás vyloučí z historického centra. Jak se k vám staví nový magistrát?
Odpovědí je to, kolik městu přinášíme (více viz tento článek) a vezměte si, že do toho investují tak pět procent z toho, kolik nakonec získají. Takže jejich přístup musí být dobrý a on je v reálu velmi dobrý, za což jsem upřímně rád.

Maratonu už je sedmnáct let, je to teenager…
…víte, že sedmnáctka je v Itálie nešťastné číslo jako tady třináctka (s úsměvem)…?

…příští rok bude dospělý, kam ho chcete posunout?
Je běžné, že když je někomu osmnáct, osamostatní se. To znamená, že já se stáhnu a další lidé budou pokračovat. Nemůžeme se měřit s Berlínem třeba v trati, ale můžeme v kvalitě a prestiži. A tu chceme pořád zvyšovat tak, aby si běžec říkal, „tak kam já pojedu, do Londýna, New Yorku, Paříže nebo do Prahy?“ Prostě aby všichni věděl, že máme něco navíc, co je k nám láká.

Loni jste rozjel půlmaraton v Olomouci, letos se chystá Ústí, jaké jsou vaše další plány?
Příští rok další dvě města, do té doby, než se nám podaří vytvořit okruh závodů tak, aby se dala objevovat celá země. Nebudou to jen půlmaratony, ale i desítka, patnáctka, triatlon. Cokoli co může přilákat masovou účast.

Která města to budou příští rok?
Počítám, že České Budějovice, mám je moc rád. A pak také velká města jako Brno nebo Ostrava.

Vraťme se ještě k vašemu běhání, jak je to tedy s vám nyní?
Začínám běhat. Měl jsem ještě v lednu poslední operaci, doktor odvedl dobrou práci. Ale zatím je to občas ráno v týdnu, a pak o víkendu. Vyjde mi to tak dvakrát, třikrát do týdne.

Kde v Praze běháte?
Ve Hvězdě, na Kampě, někdy po nábřeží do Erpet centra, tam si dám kafe a běžím zpět. Nic zvláštního, jsou to tak tři kilometry, ale je to fajn.

Běžel jste někdy maraton?
Šest půlmaratonů, ale nikdy celý.

Odhadnete, za jak dlouho byste ho uběhl?
Myslím si, že všechno je v hlavě. Chtěl bych si zaběhnout maraton příští rok, samozřejmě až po kongresu. Pokud se na to zaměřím, myslím, že to můžu zvládnout za čtyři hodiny jako spousta dalších. Čas pro mě není ale důležitý.

Dnes jste nestihl přijít včas kvůli dopravní zácpě. Můžete srovnat tu pražskou s neapolskou?
To těžko, Neapol je mimo všechna měřítka. Můžete srovnávat Milán, Florencii, Paříž, Lyon, Hamburk, kterékoli město, ale Neapol to je úplně mimo, město samo o sobě, nemá žádný systém. Ale jinak je doprava v Praze ve srovnání s ostatními „ostrov radosti“. Zatím. Bydlíme na krásném místě.

A teď prosím odpovězte česky: Jak jste na tom s češtinou?
Já můžu mluvit česky a já mluvím česky, kde já jsem s moje kamarád na pivo, já znám lidi. Kde já neznám lidi nebo já udělám jednání, já normálně nemluvím česky, mluvím anglicky, to je lepší, no? Ale kde je hospoda, mluvím česky, a taky komicky (s úsměvem).

Ale spousta lidí, co zkouší mluvit česky, má přízvuk, i třeba Slováci…
(odpovídá anglicky) Jenže já mluvím i bez skloňování a tak dále.

Jste Čech nebo Ital?
Když jsem tu začal dělat tyhle věci, tak mi říkali „tenhle blázen Ital“. Teď, po sedmnácti letech, říkají skoro to samé, „tenhle blázen“, ale už dodávají „skoro Čech“. Takže jsem nějaký posun udělal (s úsměvem).

Jak vy sám se cítíte?
Je těžké to jednoznačně říct. Mám k tomuto místu blízko, když jsem delší dobu pryč, chybí mi dobré pivo. Takže už asi jsem trochu Čech, ne?

Určitě. Máte dva domovy?
Ne, to ne, když řeknu domů, myslím do Prahy.

Fandíte českým sportovcům, když soupeří s Italy?
S výjimkou fotbalu. Ale mám větší radost, když třeba vyhrál italský tým ligu mistrů ve volejbale a já věděl, že tam hraje jeden Čech.

Co máte na Češích rád a co byste naopak změnil?
Tuhle otázku jsem mohl odpovědět ze začátku, když jsem sem přišel, ale teď? To je jako bych se vás zeptal, co máte rád na svém bratrovi, sestře, mámě, tátovi… Je to moje rodina, takže není důležité, co na nich mám rád a co ne.

Říká se ale, že Češi jsou závistiví, nevadí vám to?
Mám radši, že jsou upřímnější. Jednu věc bych přece jen byl rád, kdyby se změnila: nebát se podívat za naše hranice. Někdy si myslíme, že celý svět je Česká republika. Přitom by to měla být minimálně Evropa.

My zase říkáme, že Italové jsou hluční. Jste takový vy osobně? Křičíte na své zaměstnance?
Dávám navenek své emoce, ale byl jsem dost dlouho ve Státech, takže nekřičím. S výjimkou závodu: Teď! (předvádí povzbuzování)

Chtěl byste se někdy vrátit a žít v Itálii.
Nevím, to je těžká otázka. V zásadě byste asi měl umřít tam, kde jste se narodil. Ale teď mám dost plánů, které bych chtěl dělat odsud.

Co rodina, zvykla si na to bydlet tu s vámi?
Byli tu deset let, pak se vrátili do Itálie, protože moje děti mluvili špatně česky. Přijíždějí často, ale nesnídáme spolu každý den, což je špatně. V životě ovšem musíte najít nejlepší řešení vzhledem k situaci.

Máte čas na nějaké hobby?
Politiku, rád o ní mluvím. Také rád cestuju a když jsem nemohl kvůli operaci běhat, hodně jsem jezdil na kole. Rád se dívám na fotbalovou Ligu mistrů, když hraje Milán. A příští rok tam bude Neapol, což bude fantastické.

Jakou nejexotičtější zemi jste navštívil?
Bolívie, tam jezdím docela často, a Madagaskar je taky docela exotický. Ale pozor, já cestuju s báglem na zádech, žádné pětihvězdičkové hotely, ale v rodinách. Chci totiž poznávat něco jiného, než přátele, kteří jsou vám vlastně hodně podobní.

Kam se chodíte v Praze projít?
K vodě. Ta mi připomíná, že se můžu dostat do Severního moře a pak kamkoli chci.

Máte rád českou kuchyni, knedlíky, svíčkovou a podobně?
Českou kuchyni mám rád, jenže nejím maso. Jedna kráva spotřebuje 46 000 litrů vody a my jí máme málo. Pak ji zabijeme, vrazíme do ledničky, takže to stojí energii. A pak jdeme do restaurace, a co si dáme? Argentinský steak. Tak to maso musí letět přes Atlantik a ještě znečišťujeme ovzduší. Na stole to stojí deset dolarů, ale životní prostředí to stojí deset tisíc.

Ani rybu nejíte?
To ano. A hodně zeleniny, těstovin, ovoce.

Co byste řekl někomu, kdo rád sportuje, ale nevidí v běhání žádný smysl a po chvíli ho to nebaví, pokud vůbec začne bavit…
Přijďte se podívat a ono vás to vtáhne. Atmosféra vás uloví jako rybu.

Michal Procházka

Vytisknout