přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

4. června 2010, 17:34

Denisa Rosolová

Na rozhovor měsíce června 2010 jsme pozvali sprinterský objev Denisu Rosolovou. Možnost ptát se měli jako obvykle také čtenáři webu atletika.cz.

V Praze jste od března. Jak se vám tu líbí? Zvykla jste si?
Líbí se mi tu. Zvykla jsem si úplně na všechno. Ze začátku to bylo takové zvláštní, ale naštěstí mi to nedělalo větší problém. Já se v tom spíš vyžívám, je tady takový humbuk.

Máte ráda ruch velkoměsta?
Já jsem ho právě nikdy neměla ráda, teď mi to nějak nevadí…

Co se změnilo?
Mám tady více známých a pořád větší možnost někam zajít. Když někomu napíšu, tak se vždycky někdo najde.

Praktická otázka: Orientujete se tady?
Tam kam potřebuju, tak jo. Když jedu autem, používám navigaci, a když ne, tak internet a vše si musím předem zjistit, kudy se dostanu.

Chodíte ráda po památkách? Stačila jste si prohlédnout Prahu?
Po památkách jsem se chtěla jít podívat, ale zatím nebyla moc možnost. Buď byla zima nebo pršelo. Určitě se chystám až bude pěkně, že si to tu projdu. Já už jsem to tu párkrát i prošla dřív.

Takže to základní znáte?
To základní znám. Na Karlově mostě jsem byla třeba loni.

Jak tu bydlíte?
Jsem v podnájmu, v centru, kousek od Florence.

Tak to nemáte na stadion zas tak daleko.
My jsme právě vybírali něco, ať to mám já blízko na Strahov, a Lukyn (manžel, tenista Lukáš Rosol), když je tady v Praze, tak hraje na Štvanici. Tak ten to má vážně kousek, pět minutek.

Jak reagují na váš přízvuk v obchodě?
Já bych řekla, že tady v Praze je tolik lidí a takových národností, že nějaký Moravák nikoho nezarazí.

Ale občas se lidi koukají divně.
Ne, opravdu jsem se s tím ještě nesetkala. To spíš mamka mi říká, ať mluvím normálně, že prý už dávám jinačí koncovky, než jsem dávala.

Jste v kontaktu s Alešem Dudou (předešlý trenér)? Jak reagoval na vaše aktuální úspěchy?
Pogratuloval mi, a říkal, že si ani nedovede představit, kam až to může vést. Občas si napíšeme, ale moc nevím, v jak velkém kontaktu bychom měli být.

Byl váš první trenér?
Ne, já jsem předtím trénovala od šesté třídy v Orlové u Jana Bardase. Asi po tři letech jsem teprve šla do Ostravy za trenérem Dudou.

Co bylo impulsem pro změnu trenéra?
Určitě hlavně kvůli podmínkám. Věděla jsem, že tady v Praze budu mít větší komfort, pokud jde o maséry, fyzio a podobně. A také kvůli cestování. V hale jsem se nacestovala strašně moc Ostrava – Praha, pak zas jsem měla někam pokračovat…

Jak se změnily vaše ambice směrem k blížícímu se mistrovství Evropy.
Já jsem se koukala před sezonou, s jakými časy se postupovalo v Göteborgu, to jsem si říkala, že by bylo dobré postoupit z rozběhu. Teď bych chtěla určitě do finále. Já ale vůbec netuším, jak na tom budu fyzicky za měsíc, jakou budu mít fazonu. Chtěla bych do finále, ať už na dvoustovku nebo čtvrtku.

Na kterou trať to vidíte v tuto chvíli?
Pokud to budu to budu brát matematicky, tabulkově, tak zatím čtvrtku, protože na té dvoustovce, už je to víc nabité. Ale potom to může být všechno jiné, také uvidíme, jak se budu cítit.

Tak dvoustovku jste teď neběžela za příliš ideálních podmínek a vlastně stejně rychle jako tu první.
Bylo to do protivětru, ale ještě jsem se v konci rozmýšlela, jestli mám ještě zatáhnout nebo to mám vypouštět, protože jsem viděla, že jsou hodně za mnou. Takže jsem tak nějak váhala a ten konec byl o hodně volněji běžený než při té první.

Jaký čas byste chtěla zaběhnout?
Já doufám, že tu dvoustovku ještě stáhnu dolů. Teď už můžu říct, že bych určitě chtěla běžet pod 23. Jestli se mi to podaří. Pokud se mi to povede trenérka by měla dostat šampáňo nebo nějaké kvalitní víno od pana Sluky (vedoucí sekce atletiky VSC – Vysokoškolského sportovního centra), mají takovou sázku. A já jsem říkala, co dostanu já? (úsměv) Asi  mi musí stačit dobrý pocit.

To taky není špatné… Ale kvůli tomu se to dělá ne?
Určitě. (úsměv)

Jakou rezervu vidíte na čtvrtce?
To nevím. Chtěla bych se teď v Oslo aspoň trochu přiblížit tomu času z Ostravy. Ne každý závod se tak podaří. Uvidíme.

Jak se změnil váš trénink? Určitě jste více naběhala? Co jiného trenérka Martina Blažková aplikuje?
Já si myslím, že spojilo víc věcí dohromady. Jednak tvrdá příprava s Alešem Dudou, ten objem, co do mě narval. Teď u Martiny jsme se zaměřily docela hodně na rychlost. Dříve jsme jí dělali, ale ne tolik. To mi hodně pomohlo, jako by mě to prošťouchlo a posunulo mě to o kus dál. A taky jsme běhaly ervéčka (rychlostní vytrvalost), specky (speciální tempo). To jsem už taky zkoušela s trenérem, ale tady jsme na to větší skupinka lidí a vždycky jedna z nás vezme úsek. A běháme pak o hodně rychleji.

Jak se podílí dřívější všestrannost na nynější trénink?
Jsem taková výbušnější, nejsem vytrvalostní typ. Rychlost se ale také dá získávat odrazy, takže jsem na tom nebyla špatně. Asi to tak mělo být.

Neříkáte si, jestli není trochu pozdě na výběr té pravé disciplíny, nebo vidíte ještě spoustu atletických let před sebou?
Myslím, že největší vrchol atletických let přichází tak v těch 26, 28 letech. Spíš doufám, že mi vydrží zdraví. Když jsem dělala dálku, tak se ozývala kolena, kotník, už to docela bolelo. Ale já si pamatuju, že jsem už jako dorostenka měla rychlou čtvrtku. Kdybych se tomu věnovala už tehdy, tak bych třeba teď běhala stejně. Takhle jsem udělala velký skok.

Neříkali vám jako mladší, že „stejně skončíte u čtvrtky“?
Mně to říkali odmala, že budu běhat čtvrtku nebo čtvrtku překážek. A já vždycky odpovídala, že to je nejhnusnější trať, co může být.

Teď byste jím říkala co?
Já pořád vím, že je to hodně škaredá trať, ale když se na to natrénuje, tak to potom v tom závodě tolik nebolí. Ale ty tréninky bolí docela hodně.

No počkejte, „v závodě tolik nebolí“? Vždyť čtvrtkaři se většinou v cíli sbírají lopatou…
Bolí, ale když má člověk natrénováno, tak se tam nevytrápí tolik, jako když to jde jen tak. Když jsem teď už v hale doběhla, tak mi nebylo špatně, měla jsem těžké nohy, to jo. Ale když doběhnu na tréninku úsek tak mám pocit, že mám nateklé oči, špatně se mi dýchá. V tom závodě je to trochu lehčí. Ale to je potřeba mít natrénováno, když na to člověk nemá, tak ho to samozřejmě bolí.

Jakou disciplínu jste chtěla dělat, když jste začínala?
Já jsem si vždycky myslela, že budu skákat dálku.

Když se vás někdo dřív zeptal, jaké disciplíně se v atletice věnujete, jak jste odpovídala?
Já jsem vždycky říkala že všechno. A oni: jak všechno. Já: no od dálky přes víceboj až po běhání.

Vám to nedělalo problém? Neřešila jste to? V zimě jste byla spíš vícebojařka a v létě dálkařka…
Tak protože v hale mi ten víceboj víc vyhovoval, byl dynamičtější, rychleji za sebou. Venku byla dvoustovka, ale tam jsem se strašně vytrápila na oštěpu. Kouli bych se myslím nějak naučila, už jsem házela 12 a půl metru v tréninku, ale oštěp se nenaučím nikdy. Tam jsem ztrácela hrozně moc bodů. I když je pravda, že Kelly Sothertonová hodila na olympiádě 27 metrů a udělala medaili, ale zase to nabrala jinde.

Už říkáte „jsem čtvrtkařka“?
Ještě se mě nikdo neptal, ale řekla bych čtvrtkařka.

Jak vám to zní? Představovala jste si to takhle před rokem touhle dobou? Napadlo vás to?
To mě nenapadlo. Byla jsem zraněná s kotníkem, tak jsem si říkala zkusíme, běhat. Pak jsme se před zimou shodli s trenérem, že zkusím čtvrtku, že si vyčistím hlavu. Já jsem vlastně ve Valencii běžela 53.60 bez tréninku, tak jsem si říkala, že bych se pod 53 mohla dostat.

To jste se dostala už v hale…
Popravdě jsem moc nevěděla jak to rozběhnout. Buď jsem to rozběhla hodně volně nebo naopak rychle. Vyhovoval mi mítink na Olympu v hale, že jsem měla Zuzku (Hejnovou) nad sebou, říkala jsem si, že se jí chytnu. To se mi povedlo a pak jsem naštěstí měla výhodu, že mě musela obíhat. Ani teď na Tretře jsem vyběhla a nevěděla jsem, jak to mám běžet. Copak já vím, jak se to běhá venku? Říkala jsem si: Zkusím jsem běžet na pocit a podle té přede mnou a uvidíme, co to udělá. Dotáhla jsem ji, pak zase pustila, protože zrychlila.

Pomohlo vám, že jste byla v druhé dráze?
Dali mi na výběr druhou nebo šestou. V šestý bych měla dvě před sebou, ale nakonec jsem vzala druhou, vždyť v hale se běhá půlka čtvrtky taky v první dráze.

Mohla to být i výhoda? Nejen že soupeřky nevěděly, že byste mohla běžet tak rychle, ale ani vás dlouho neviděly?
Možná mě poznala tak letmo Nazarovová, se kterou jsme byly v Dauhá v semifinále. Byla to asi výhoda, protože netušily, že je někdo podběhne z druhé dráhy. Já mám obecně ráda vnitřní dráhy i na tu dvoustovku. Radši všechny nad sebou, ať je vidím. Pokud ale chci běžet sama na sebe, tak si klidně vezmu vyšší dráhu.

Kolik lidí vám blahopřálo? Překvapila vás zpráva od někoho?
Hodně moc. Překvapilo mě právě spíš kolik lidí. Když teď existuje Facebook, tak tam jsem to měla hodně zaplněné. Potěší to. Ale ještě víc to potěší od těch, kteří člověka podpoří, když mu to nejde. Když to člověku jde vždycky, tak lidi vždycky budou psát.

Kdo vás podporoval, když vám to moc nešlo? Asi to nebylo moc lehké…
To nebylo. Hlavně rodina, Lukyn, potom i trenér doufal, že něco vymyslíme, a i kamarádi mi pomáhali. Ale více lidí mě zatracovalo.

Napadlo vás, že byste třeba skončila?
No ono když mě někteří viděli, že jsem přibrala, tak už mysleli, že budu jenom jezdit jako doprovod po tenisových turnajích. (úsměv) Tak to já jsem říkala, že bych bez toho nemohla. Možná tak až po třicítce.

Dolehl k vám ruch od zájmu mítinků nebo to vše vyřizuje manažer? Jeden z důkaz je teď start v Oslu na Diamantové lize…
My jsme spolu ještě nebyli pořádně v kontaktu (rozhovor vznikl ve středu před Oslem), tak teď budeme mít čas v letadle to probrat. Budeme se muset domluvit, jak na závody, vím o Odložilovi a pak mistrovství Evropy družstev. Nikam dál moc cestovat nemůžu. Akorát jsme zrušili víceboje, Evropský pohár nebudu riskovat. I když jsem na něj trénovala, i třeba tu kouli, no a oštěpem hodím 32 s tréninkem i bez tréninku (úsměv).

Po Tretře jste říkala, že se budete muset začít učit anglicky. Jak to je doopravdy, domluvíte se?
Domluvím, já jim rozumím, co mi říkají, ale já si potřebuju delší dobu rozmyslet, co mám říct, abych to řekla správně. Já jsem byla na Tretře hlavně tak v šoku, že jsem nevěděla co říct.

No ale to právě nesmíte přemýšlet, co máte říct, oni vás přece nebudou opravovat…
To jo, jenže my když jedeme na závody, tak si nemusíme nic domlouvat. Přijedeme na letiště, tam nás odvezou do hotelu, pak na stadion a máme všechno zařízené. A pak jsem viděla u Lukyho, že si musí zařídit turnaj, ubytování, odvoz a všude se musí domlouvat, takže musí umět. My když máme všechno zařízené … Ale domluvím se, jen si musím dát skleničku vína a pak melu úplně v pohodě. Jinak mám spíš strach mluvit.

Tak to by na vás měla v cíli čekat sklínka vína ne?
Jo to bych potom už ale ani kolečko neuběhla …

Nepřemýšlela jste třeba o nějakém kurzu?
Já už jsem třeba i říkala Lukymu, ať na mě mluví anglicky, ale já se prostě stydím… Asi bych i něco řekla, jenže jak to nemusím používat, tak se stydím.

Hrajete tenis?
Jako malou mě na něj taťka přivedl, ale mě to tam moc nebavilo. On na mě křičel, na což jsem nebyla zvyklá, a mě spíš táhnul ten tartan.

Co teď s manželem?
No tak raketu mám, vybavení mám, všechno mám, ale byli jsme si dvakrát pinknout. A já jsem si říkala, že na tom není nic těžkého. Lukyn musel běhat pro všechny míčky.

Takže on to hrál gentlemansky na vás?
Ano, on to hrál na mě a když mi třeba zahrál kraťase, tak mu říkám, proč mi to zkracuješ? No měla jsem z toho srandu, ale chápu, on si chce odpočinout a ještě aby se mnou někde lítal … Říkala jsem si, že bych se chtěla naučit nějak hrát, ale zatím nebyl čas, ani s kým. Teď by snad po sezoně mělo být víc času.

Jak se vlastně daří vašemu manželovi? Víte, kolikátý je na žebříčku ATP?
Vyhrál challenger v Ostravě a já si myslím, že může být kolem stosedmdesátky, nejlíp byl 135., 134. loni, teď mu to vše popadalo, byl asi 220. a teď se znovu dere nahoru. Úplně přesně ale nevím. Kolem té Tretry jsem byla tak mimo, že jsem ani nevěděla kde je. Napsal  mi že odjíždí, a já jemu odkud a kam. Najednou jsem ztratila pojem, kde je. Vím, že jel na ligu, ale nevěděla jsem, jestli do Francie, do Rakouska, nebo jestli už je zase po Praze. Já si myslím, že se mu povede dobře, občas má nějaké bolístky, ale kolem té stovky by se mohl pohybovat v budoucnu.

Nezávidí vám trošku vaše poslední úspěchy?
Ne, to ne. Vždycky mě podporoval. Spíš mě vždycky nutil si třeba přidávat. Když jsem měla den volna, tak mu to vadilo, že nic nedělám. On musí pořád něco dělat. Já myslím, že je rád, že mi to funguje.

Michal Procházka

Vytisknout