přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

20. září 2012, 10:13

Rozhovor září 2012: Lucie Škrobáková

Dlouholetá jednička na 100 m překážek, která se přes zranění v úvodu sezony zaskvěla na olympijských hrách.

Poněkud beznadějně odstartovala Lucie Škrobáková závěr přípravy na sezonu. Svalové zranění českou rekordmanku na krátkých překážkách (60 i 100 m) letos prakticky připravilo o závodění, přesto se dokázala připravit na Londýn do formy, která jí přinesla nejlepší umístění na světové scéně v kariéře - 11. místo. Povídali jsme si nejen o potížích, které ji letos potkaly, ale i třeba o tom, kdy s atletikou začínala nebo kdy a proč se k ní vrátila. Napovíme, že tomu tak trochu pomohlo Lucky oblíbené víno.

Úspěšná sezona pro vás nezačala šťastně, natrhla jste si sval na noze. Jak se to vlastně přihodilo?
Stalo se to poslední den na soustředění na Tenerife (Kanárské ostrovy), při posledním úseku. Tak jsem říkala, že poslední úseky už nikdy chodit nebudu. (úsměv)

Co vás napadlo v první chvíli?
Vždycky když se něco takového stane, člověk neví, jak je to vážné, jak moc natrhlé. První myšlenky, které naskakují, jsou černé – sezona v háji, všechno trénování na olympiádu pryč …

Kdy přesně se vám to stalo?
Na začátku května. Když jsem to volala trenérce, hned mi zdůrazňovala, že se to nesmí uspěchat. Měla spoustu sprinterů, takže dobře ví, že se jim to pak vrátilo, když po pár týdnech vyběhli. To by v mém případě znamenalo úplný konec sezony.

To, že vás zranění potkalo poslední den soustředění, bylo svým způsobem „štěstí v neštěstí“, ne? O soustředění jste nepřišla a hned jste to po návratu do Prahy mohla řešit.

To je pravda, že když už, tak se to aspoň stalo v poslední den. A nevíc v relativně dobrém termínu, teď nevím přesně, myslím 4. května. Po návratu jsem byla na sonu, bylo mi řečeno, že tři týdny musím vysadit úplně. Nechtěla jsem nic riskovat, proto jsme dopředu rozplánovaly, že vyběhnu až na republice, nanejvýš nějaký mítink předtím nebo na tréninku překážky naplno.

Podařilo se vám to dodržet? Přeci jen nutkání k tréninku musí být silné.
Opravdu jsem ty tři týdny volna dodržela. Že jsem si šla zaklusat, na pět minut a s pauzami, to nepočítám.

Co vám dalo nohu rychle dohromady?
Po třech dnech jsem začala chodit do krya, což se myslím, že mi hodně pomohlo. Chodila jsem denně, trošku mi to už pak „lezlo na hlavu“, protože to navíc nemám zrovna nejblíž (smích). Ale co jiného se dalo dělat? Kromě klasické regenerace bylo tohle opravdu nejlepší.

Kdy jste se dostala do plné tréninkové zátěže?
Po třech týdnech úplného volna jsem první týden zkoušela klusat, pomalejší a pak i rychlejší rovinky. Do větší zátěže jsem se dostala až krátce před republikou.

A tretry jste nazula poprvé po zranění kdy?
Deset dní před republikou, možná dokonce jen týden. Moc jsem toho v nich opravdu nenaběhala.

Jak jste zvládala tu situaci, kdy zbývalo minimum času na splnění limitů?
Všichni mě přesvědčovali, že když tomu dám těch pět, šest týdnů, že by noha měla být úplně v pořádku. Jenže takovouhle sezonu jsem nikdy neměla. Trenérka mi tvrdila, že pak když se její svěřenci vrátili po zranění, měli stejnou formu jako předtím. Nechtělo se mi tomu uvěřit, protože jsem typ, který musí do poslední chvíle trénovat. Čili mě nenapadlo, že budu moct hned útočit na limit.

Takže vás to vlastně překvapilo, že se vám povedlo – a hned oba – splnit již na republice?
Mile mě to překvapilo, protože s Evropou jsem se v podstatě hned po zranění rozloučila – tím, že to bylo na konci června. Na olympiádu jsem si věřila, pokud již zůstanu zdravá. Ale ne v druhém závodě.

Vydařila se vám příprava, ze které jste podle všeho těžila?
Příprava byla opravdu fantastická. Vypadalo to natolik skvěle, že si lidi ze mě dělali srandu, že jsem na tom líp než Verena Sailer (mistryně Evropy na 100 metrů). Ale bohužel – člověk míní, život mění – a zranění ke sportu patří. Ostatně i trenérka tvrdila, že kdyby se to nestalo na Kanárech, stane se to o týden, čtrnáct dní později.

Po vydařeném rozběhu na mistrovství ČR jste běžela ve finále přes menší svalový problém. Udělala byste to znovu?
Asi udělala, protože titul z republiky je pro mě hodně cenný. Měla jsem to pod kontrolou, byla to jen křeč, která mě chytla při druhém náběhu před startem. Už se mi to i předtím stalo dvakrát, jednou jsem to pravda zabalila, protože to nebyl důležitý závod. Tady jsem si říkala, že i „odklusané“ za 13,50 by to mohlo stačit. Je pravda, že mě v tom znovu píchlo při třetím kroku po startu, tak jsem si říkal „no nic, odběhnu to na půl plynu“. Ale pohlídala jsem si Zuzku (Hejnovou – pozn.).

Přesto – nebyl to zbytečný risk?
Myslím, že ani ne. Byla to křeč, která se mi docela často stává na tréninku. Tady ve Vyškově to bylo druhý den v pohodě.

Evropu jste dle svých slov odepsala. Ale když už jste se na ní dostala, asi pro vás bylo zklamání, když nevyšlo finále.
To samozřejmě bylo.

Nesrazilo vás to trochu směrem k olympiádě?
Právě naopak, mě neúspěchy – jako deváté místo na Evropě – jednoznačně motivují, dávají mi hnací motor. Člověk si uvědomí, že je co zlepšovat. Stalo se něco podobného jako v hale, kde byla také velká šance dostat se do finále, ale tam to vinou antibiotik deset dnů před akcí také nevyšlo.

V Helsinkách se asi přeci jen projevil tréninkový výpadek …
Přesně tak, přeci jenom jsem zvyklá, že mi to od šesté překážky jede a to tady vůbec nebylo, naopak místo zrychlení jsem ještě zpomalila. První reakce po závodě bylo zklamání – jedno místo a mohlo být finále. Na druhou stranu si člověk říká – mít formu v Helsinkách, tak to třeba nedopadne tak dobře v Londýně. A viděno celkově, pro mě je cennější jedenácté místo na olympiádě než páté na Evropě, které jsem třeba mohla vybojovat. Jiná věc je, jestli jsem tam mohla útočit v plné formě na medaili – ale to už jsou kdyby.

Co se dalo dohnat za měsíc, který vám zbýval do olympiády?
To nebylo ani tak o dohánění – kromě prvních čtrnácti dnů, kdy jsem trénovala dvoufázově, což v tuhle dobu u mě nebývá zvykem. Jinak jsem udělala v podstatě stejný program jako loni před Tegu.

Čili jako byste ani nebyla zraněná?
Ano, stejný systém: měsíc bez závodů a plná tréninková zátěž. Jednoduše řečeno: tretry, tretry, tretry a hlavně mraky překážek, protože na nich byl výpadek největší.

Přeci jen, nechyběly vám závody – před olympiádou jste měla pět startů – a taková ta sebedůvěra, kterou na tréninku jen těžko získáte?
Udělala jsem stejný systém jako loni a tehdy jsem z toho byla nervózní, protože jsem to zkusila poprvé měsíc nezávodit a pak jít na nejdůležitější starty sezony. Ale už v Tegu jsem se přesvědčila, že mi to ohromně sedlo. Žádný strach závodit, úplný protipól: neskutečně jsem se těšila. Připadala jsem si jak závodní kůň v padoku, který čeká, až se mu zvedne závora. A stejný pocit jsem měla letos.

Ale určitě jste nějak ověřovala, jak na tom jste. Můžete prozradit, jak probíhá váš závodní test?
To je už taková klasika. Většinou v tomhle období nabíháme dvanáct překážek (jinak jich je 10 – pozn.), aby to bylo trochu více objemové. No a při testu prostě postavíme překážky na závodní vzdálenost, vybíhám z bloků – ne tedy na signál, ale podle sebe – a trenérka stojí v cíli. To napoví.

Co vám napověděl test před Londýnem?
Ten poslední před odletem skoro odpovídal času, který jsem tam dala. Když mi to trenérka ukázala, tak jsme docela koukaly. To člověku pomáhá, že si může věřit. Plus to, že jsem na tom byla hodně dobře i co se týká hladkých sprintů.

Pokud se nepletu, udělala jste v sezoně i nějakou změnu při náběhu. Jak se vám tohle podařilo zapracovat? Přeci jen už nějakou dobu překážky běháte a asi není snadné nabourat stereotypy.
Musím říct, že tohle nebylo z mé hlavy, ale z přítelovy (Jakub Uher – pozn.), který překážky běhával a hodně mi teď pomáhal, že běhal se mnou. Vím, že start byla moje největší slabina, ale doteď jsem nanejvýš hýbala s polohou bloků a nijak zásadně neměnila náběh na překážku.

V čem tedy spočívala změna?
Začali jsme nabíhat první překážku tak, že jsem první čtyři kroky přetáhla a následné kroky hodně zkrátila – podobně jako dálkaři. Nemůžu říct „umím to“, šla jsem to párkrát, ale osobně si myslím, že mi to sedí. Dostanu se totiž dál od překážky, můžu na ni víc nalehnout a přijde mi, že se mi tím i zrychluje „přetahovka“, protože jsem už slyšela, „dělej s ní něco, strašně jí za sebou taháš“. Tímhle se to vše snad odstranilo.

Nakonec jste v semifinále olympiády zaběhla druhý čas kariéry, tomu jste po takovém výpadku asi ani sama nevěřila – soudě podle reakce po doběhu. Byly pro vás v Londýně ideální podmínky?
Ideální ne, to je pro mě dva nula do zad, a to rozhodně nepanovalo (smích). V tom případě bych si věřila i na český rekord. Jinak ale ty podmínky byly skvělé, miluju na závodění mondo, dráha byla opravdu skvělá.

Údajně byl povrch udělán tak, aby běžce ještě urychloval ve směru běhu. Vnímala jste nějaký rozdíl oproti obdobným povrchům?
To ani nevím, že s tím něco takového provedli, mně to přišlo standardní. Ovšem svoje udělal obrovský stadion, který se jim podařilo zaplnit, což bylo obdivuhodné. Vybavuju si, jak jsem byla „vyjukaná“ v Aténách (první olympiáda Škrobákové – pozn.), v Londýně mi to pomohlo. Rozběh byl tedy pravda takový jo a ne, když jsem viděla 13.01, říkala jsem si, „už můžu jedině překvapit, jsem v pozici, kdy ode mě nikdo nic nečeká“.

Ukázalo se, že dráha svědčí i vícebojařkám, které běžely hluboko pod 13 vteřin, Ennisová je letos dokonce nejrychlejší Evropanka. Byly by myslíte ještě rychlejší, kdyby se koncentrovaly pouze na překážky?
Toť otázka … Myslím si, že Ennis je takový talent, že kdyby se tomu začala věnovat, čas by jí šel dolů a byla by schopná konkurovat nejlepším.

A když to obrátím – vy sama jste zkoušela víceboj?
Já jsem v podstatě začínala s tyčí, kterou jsem kvůli velkému množství gymnastiky zavrhla. Pak jsem pokračovala právě vícebojem, kde se mi nejvíc líbily překážky, u kterých jsem zůstala.

Vybavíte si nějaký sedmiboj, který jste šla?
Mistrovství Moravy a Slezska, tuším v Opavě. Ale už je to tak dávno, že si výkon nepamatuju.

Jak si myslíte, že byste zvládla jednotlivé disciplíny teď?
Z mého pohledu by mi největší problémy dělala dálka, už jenom trefit se na prkno. Podobně by na tom asi byla výška. Oštěp a kouli bych myslím neměla špatné a půlku bych také nějak zvládla.

Zkuste odhadnout, kolik byste dala, když říkáte, že by to nebylo špatné.
Vím, že v těch 14, 15 letech jsem hodila nějakých 32 metrů oštěpem. Třeba bych mohla za čtyřicet házet, ale je to opravdu třeba.

I ta půlka by u vás jako sprinterky mohla být zajímavá…
No, já když jsem byla před pár lety v Americe u kámošky, absolvovala jsem tam víceboj, kde nám to i spočítali. Ale já si to fakt nepamatuju, mám problém s některými osobáky v hlavních disciplínách. (smích) Nicméně i tam jsem tu osmistovku nějak odběhla. Ostatně, úplné začátky s atletikou jsem měla v první třídě, kdy jsem házela krikeťákem a běhala půlku. A doteď mám běhání ráda, podzimní objemy a nabíhání kilometrů doslova miluju.

Co si ale určitě pamatujete, je váš český rekord na Kladně. Napadlo vás, že by to mohl být „úlet“, ke kterému už se nikdy nepřiblížíte?
Samozřejmě posun o tolik (o dvě desetiny – pozn.), to jsem si hned říkala, „jejda, to to sedlo, den D, jaký se nemusí opakovat několik let“. Když pak běháte 12.90 a pomaleji, není to na psychiku nejlepší. Ale v Londýně jsem se přesvědčila, že na to mám.

Když srovnáte výsledek na olympiádě a stříbrnou z halového ME v Turíně, co stavíte výš?
Samozřejmě medaili. To je pro mě i jisté zadostiučinění. Přeci jen překážky jsou sprint a i v té Evropě je konkurence velká. Vždycky jsem to běhala s cílem získávat tituly z republiky a dostat se někam do finále jsem brala jako něco navíc. Pro mě medaile bylo něco neskutečného. Ani jsem si to předtím nedokázala představit, stejně jako jsem si do letoška nemyslela, že je dosažitelné finále mistrovství světa nebo olympiády. Teď už vím, že to jde.

Blíží se další halová Evropa, je to pro vás speciální výzva, už třeba v přípravě?
V přípravě nerozlišuju, jestli se blíží olympiáda, svět nebo Evropa, v hale nebo venku. Podvědomě ale člověk ví, že na Evropě je šance na úspěch větší. A nelze si říkat „třeba se něco povede“, je potřeba si klást vyšší cíle. Jdu do sezony s tím, že pokud zůstanu zdravá, do finále bych chtěla. A tam už jsem se přesvědčila, že medaile jde udělat i z osmé dráhy.

Už zhruba víte, jak bude příprava vypadat?
Pojedeme klasicky do Tater na Štrbské Pleso, počítám ale, že si to tam možná prodloužím až na tři, tři a půl týdne. Přesná představa ale není.

A pak někam do tepla?
Možná zopakujeme Tenerife. Sice je to tam, kde se mi stalo zranění, ale já na tohle moc nevěřím.

Co s nový tréninkovým kolegou Romanem Šebrlem, už jste se potkali na tréninku? Pojede přípravu s vámi?
Přímo že by jsme spolu něco šli, to ne, ale už jsme se viděli. A jestli s námi objede soustředění, to zatím nevím. Sama to ještě nemám upřesněné.

Po halovém ME Göteborgu přijde za dva roky Praha. Věříte, že budete ještě na startu?
V disciplíně jako překážky to určitě možné je, vždyť třeba v Berlíně kolegyně získaly medaile v 35, 36 letech a v Londýně Brigitte Foster-Hyltonová (letos 38 – pozn.) dokázala, že nebýt své chyby, mohla být ve finále. Nic mi snad nebrání ještě jeden cyklus běhat.

skrobakova_kalendar_v.jpgKdyž už jste to nakousla, dovolím si navázat. Někde jste řekla, že překážkářky zrají víno a po třicítce jsou nejlepší. Jak vy se cítíte? Snad to není moc netaktní, když uvedeme, že vám už letos bylo.
Cítím se čím dál líp. Člověk, jak stárne, mění své priority. Ve dvaceti má velké oči ve všem. Dalo by se tedy říct, že ve svých letech stojím pevně nohama na zemi (smích). Motivace je přesto pořád obrovská, protože vím, že je co zlepšovat a že mám rezervy. A i podle trenérky jde běhat pod 12.70.

Co myšlenky na rodinu, ty „s věkem“ zatím nepřicházejí?
Abych pravdu řekla, měla jsem je rok, dva zpátky, kdy jsme probírali, že mi bude po téhle olympiádě třicet, a jestli by nebylo dobré, pořídit si mimčo. Ale – nevím jestli bohužel nebo bohudík – stavím to teď na druhou kolej a sport je pro mě priorita. A když vydržím s atletikou ještě čtyři roky, tak v dnešní době snad ještě pozdě není.

Vrátím se ještě k vínu, tentokrát doslovně. Vy sama ráda zmiňujete, že jste z jihomoravských Čejkovic, z vinařské oblasti. Dokážete je i rozeznat?
Tak zas takový odborník nejsem (smích). Jsem konzument vína, ale že bych byla degustátor, to rozhodně ne.

Rodičům na vinici jste pomáhala odmala?
Samozřejmě.

Co jste třeba dělala?
Vše, co bylo potřeba. Jak se říká „zelené práce“ – když vinohrad začíná obrůstat, musí se to zastrkat pod dráty, aby to nelezlo, kam nemá, pak se dělá výpleva lístků, které jsou navíc. Plus před patnácti roky ještě nebyla taková mechanizace, tak jsme ručně okopávali, a zrovna málo toho nebylo. Možná i to byl důvod, proč jsem se ve čtrnácti letech vrátila do atletiky (úsměv).

To jsem se chtěl právě zeptat, jestli vám „nadšení“ vydrželo i do puberty …
Přiznávám, že jsem toho ze začátku i lehce zneužívala, protože rodiče mě ve sportování podporovali. Přišla jsem ze školy a říkám, „hele tati, dneska nemůžu do vinohradu, musím na trénink“.

Ale vyslovenou averzi k tomu nemáte, ne?
To vůbec. Já se těmhle pracím nebráním, naopak mě to dost naplňuje. Asi je to tím, že člověk v tom na vesnici vyrůstá, že všichni tyhle práce mají, na zahrádce, kolem domácího zvířectva a v podstatě všichni i na vinohradech.

Michal Procházka, foto: J. Kucharčík, graf.cz

Vytisknout