přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

24. září 2014, 12:58

Zuzana Hejnová - rozhovor září

Pozvání k našemu pravidelnému rozhovoru přijala evropská atletika roku 2013, jíž letos zranění zabránila naplno absolvovat sezónu a nakonec vynechala i Curych. Teď už ale svěřenkyně Dalibora Kupky hlásí, že je (téměř) fit a odhodlaná připravit se na vrcholy doma v Praze i obhajobu v Pekingu. V mezičase nejen léčila zranění, ale také připravila projekt, který právě v těchto dnech startuje.

Pokud se nepletu, zatím jste nikdy sezónu tak jako letos nevynechala. Jaká to pro vás byla zkušenost?
Samozřejmě z toho nemám velkou radost. Ještě se mi to ještě nestalo, snad někdy v hale, ta ale pro mě není tak prioritní. Na druhou stranu, když budu teď zdravá, čekají mě tři sezóny s třemi velkými vrcholy a třeba to bude i ku prospěchu a odpočinula jsem si od toho dennodenního drilu.

Docela dlouho jste ale o záchranu sezóny bojovala, jak tohle bylo náročné zvládnout psychicky?
Hodně náročné. Nejenom pro mě, ale i pro okolí, pořád jsme tak nějak doufali, že vyléčím zlomenou nohu a že to ještě stihnu (viz foto). Bohužel se vrátily problémy s patou, a i když jsem to zkoušela, začala jsem se bát, aby se mi nestalo něco horšího s ní.

Čí bylo rozhodnutí, že to nakonec vzdáte?
Sama jsem se rozhodla, že sezónu ukončím, ani jsem se neptala na něčí názory, protože jsem věděla, že by mě spousta lidí viklalo, abych to ještě zkusila. Na mistrovství Evropy bych do finále nejspíš postoupila, ale to pro mě nebyla až taková motivace pro boj s bolavou nohou.

Pata byla tedy potíž, která se vrátila?
Je to dlouhodobý problém. Ze stereotypu, přetížení a vůbec několikaletého zatěžování. Mám tam chronický zánět, který se těžko vyhání z těla, protože ten pohyb dělám neustále. Bohužel jsem to asi trochu podcenila, protože už nohu cítím několik let a teď se dostala do neúnosného stádia.

Už je pata úplně v pořádku?
Řekla bych, že je to tak na devadesát procent v pořádku. Pořád chodím ještě na lasery a další procedury, které jsem do letoška nevyzkoušela. Připadá mi, že se to každým dnem zlepšuje. Ráno vstávám bez bolesti, což je dobrá známka. Doteď, když jsem si říkala, že je to dobré, mě po ránu prvních pár kroků bolelo.

Dalo se z této situace vůbec vzít něco pozitivního?
Určitě to, že musím víc vnímat tělo. Žádná bolest není jen tak z ničeho nic, jsou to varovné signály, které člověk musí poslouchat. Vím, že nemůžu úplně dát na okolí a lidi, co mě tlačí do něčeho, o čem nejsem přesvědčená. Také už vím, že se musím víc hlídat, nesmím podceňovat žádný problém. Radši s každou maličkostí za někým zajít, aby se to nerozjelo do větších rozměrů.

Myslíte, že jste si vynecháním vrcholu částečně i odpočinula?
Zpočátku to bylo dost psychicky náročné, pořád jsem bojovala se zdravotními problémy místo se soupeřkami. Na druhou stranu, když jsem se rozhodla vypustit konec sezóny, určitě se mi ulevilo. Konečně jsem se mohla stoprocentně léčit, protože do té doby jsem to kombinovala s tréninky, a to moc nejde dohromady.

Bylo snazší oželet mistrovství Evropy, než kdyby šlo třeba o „svět“ nebo olympiádu?
Určitě bylo, protože šlo „jen“ o Evropu a také si myslím, že jsem měla po loňské sezóně i právo si oddechnout. Nebyla jsem z toho určitě tak špatná, jako kdybych musela vynechat mistrovství světa nebo „nedejbože“ olympiádu, to bych asi zkoušela i s bolavou nohou. Ale takhle jsem neměla dostatečnou motivaci riskovat zdraví.

Kdy nastal okamžik, kdy jste si řekla „a dost“?
Tak nějak po tom Chebu. Šla jsem vždycky na závody jen s tím, jestli to bude lepší. Po Chebu mě to ale bolelo tak, že už se už se mi ani moc nechtělo na mistráky do Ostravy. Ale řekla jsem si, že tam pojedu kvůli lidem, abych se jim ukázala, a taky proto, že doma ráda závodím. (viz foto)

Sledovala jste ME v televizi?
Jo, sledovala.

I 400 překážek?
I ty, i když jsem zrovna neviděla finále, to jsem byla někdy venku, asi bylo hezky (smích). Dívala jsem se na to ale ze záznamu.

Jak vám bylo při sledování?
Mrzelo mě to, protože úroveň byla letos hodně nízká. Byly tam tři čtyři holky na to poprat se o medaili a byly na stejné úrovni. Jindy se bojovalo i o finále a o to víc mě to mrzelo. Na druhou stranu pro mě dobře, že se neběhalo tak rychle, protože bude snazší se na takovou úroveň vrátit.

Statistická poznámka: nejlepší Evropanka (Childová) letos neběžela ani pod 54, vy jste to loni zvládla desetkrát.
(smích) No to mi bylo líto, mohla jsem si to užívat, běhat lehce pod 54 a téměř vždycky bych vyhrála. I třeba na finále Diamantové ligy běžela Kaliese Spencerová o vteřinu pomaleji než já loni. Ale bylo to dáno i tím, že nebyla vrcholná soutěž ve světě.

Už jste to trochu naznačila, ale jak jste tedy léčila zraněnou patu?
Zkusila jsem všechno možné a skládala dohromady. Fyzioterapie, čínská medicína, byliny, jehličky, chodila jsem na laser, také na „tecar“, což je jedinečný přístroj u nás v republice, který mají na klinice Endale (v centru Prahy – pozn.). Nemůžu tedy říct, co konkrétně mi pomohlo, ale každá část do zlepšení stavu přispěla.

Už běháte, nebo zatím provozujete jiný pohyb?
Po republice jsem měla vyloženě pět týdnů volno, musela jsem nohu uklidnit. Na dovolené jsem jen plavala a potápěla se. Teď jde zatím o všeobecný pohyb, jezdím na inlinech, na kole, plavu. Naběhám se ještě dost, to nechám na začátek října se skupinou.

To skoro vypadá, že vám běhání ani nechybí…
(smích) No už párkrát jsem měla nutkání, že si půjdu zaklusat. Ale oni mě od toho ještě odrazují, prý až to bude stoprocentní. Myslím, že klusání by mi asi nic neudělalo, ale rozhodla už jsem se teď poslouchat doktory (úsměv).

Máte stanovené cíle pro příští rok? Anebo jste nad tím ještě nepřemýšlela a chcete se dát hlavně dohromady?
Cíle mám, to musí mít každý sportovec. To je samozřejmě nejprve halové mistrovství Evropy – zazávodit si v Praze, to se hned tak nepoštěstí. Když bych na tom byla jako v loňské sezóně, tak můžu být vysoko.

Bude to čtyřstovka, ne víceboj?
Čtyřstovka, víceboj určitě ne. Kdybych třeba nebyla dostatečně rychlá, tak bude chtít trenér osmistovku, ale to já úplně nevidím. Nebudeme to každopádně hnát, abych tam musela závodit. Budu se řídit zdravím a, když to vyjde, budu tam závodit. Venku je pak cíl jasný, mistrovství světa.

Vraťme se ještě k Praze. Jak vůbec vnímáte, že tu po dlouhých letech bude podobná akce?
Mám z toho velkou radost a doufám, že se tam budu moct představit. Jít jako divák by bylo taky fajn, ale když už je ta možnost závodit, tak bych si to užila určitě více na ploše než v hledišti. A věřím, že i přijde hodně lidí, protože jsou k výkonům potřeba.

Kolik vy už máte lístků?
Já jsem pověřila sestru (Michaelu, bývalou vícebojařku – pozn.). Myslím, že aspoň takových šest máme.

Šest? To chcete plno?
(smích) Tak máme pro rodinu, snad něco ještě přikoupíme a možná něco i dostaneme. Ale třeba netuším, kolik kamarádů si už koupilo.

Věříte, že se můžete příští rok dostat k časům jako před zraněním?
Věřím, že když budu zdravá, můžu zase běhat za 53.5. Pod 53 se mi povedlo jednou, k tomu je potřeba vrcholná akce, musí se všechno sejít, nejlepší forma, atmosféra … Ale i k pomalejším časům bude potřeba zdraví, o tom jsem se už přesvědčila.

Dala jste prostřednictvím sociální sítě vědět, že jste mezičas po ukončení sezóny začátkem srpna využila i jinak než k léčení…
No já bych se z toho zbláznila, kdybych nic jiného nedělala a řešila jen nohu, rehabilitaci, doktory a tak. Už delší dobu jsme vymýšleli něco, co by navazovalo na to, co jsem studovala a vždycky chtěla dělat. Nejdřív jsme uvažovali nad soukromou školkou, jako má Kačka Baďurová, ale nakonec jsme se rozhodli pro sportovní akademii. Jde o síť kroužků po republice, zatím to mám rozjeté v Budějovicích, Liberci a teď budeme dělat nábor v Praze.

Kdo přišel s tím nápadem a co vás k němu přivedlo?
S Honzou jsme se o tom bavili a pak máme spoustu kamarádů, kteří pořádají jednorázové akce pro děti, tak jsme to s nimi někde u piva konzultovali a „vylezlo“ nám z toho tohle. Docela se nám to líbilo, tak jsme se toho chytli a založili Akademii sportu Zuzany Hejnové. Navíc máme další kamarády s malými dětmi, kteří se nám svěřovali, že jejich dítě přijde na hokej a nedělá třikrát týdně nic jiného, než že drží hokejku a střílí na bránu. To dítě je potom zkrácené, neumí udělat kotrmelec, neumí popoběhnout. Takže chceme děti rozvíjet po všech směrech, jak je to dané fyziologicky.

Kdo v akademii pracuje?
Podílí se na tom tým lidí, kteří se točí kolem mě, doktorka, fyzioterapeutka, „výživářka“ a další. Chceme připravit děti komplexně, odmala je učit i dalším věcem kolem, ne jen sportu a tréninku, ale třeba regeneraci.

Rozjíždíte projekt v Praze, kde žijete, Liberci, odkud pocházíte, a v Českých Budějovicích – proč zde?
Protože tam odsud je spousta našich kamarádů a docela často jezdíme na Lipno. Byli jsme tam na akcích pro rodiny s dětmi, které se nám hodně líbily.

Předpokládám, že plánujete akademii otevřít i na dalších místech republiky.
První půlrok zatím bereme jako pilotní, nechtěli jsme to rozšiřovat dál, protože je to spojené i se mnou. Nechci tomu dávat jen jméno a být v pozadí, ale chci na pár hodin dorazit osobně. Zároveň chci pořád sportovat, takže jsme to zatím udělali takhle. Do budoucna uvažujeme o Kutné Hoře, Benešově a uvidíme, co nás napadne dál.

Jaká tedy bude přesně vaše role?
Celý projekt je složený z kamarádů a ze známých lidí, kterým důvěřujeme. Věřím, že teď se akademie rozjede a já už ji pak budu podporovat jen svou přítomností na jednotlivých hodinách, kdy přijdu motivovat děti, zatrénuju si s nimi. Jinak už poběží „sama“ a lidi, co v ní jsou, se o ni postarají.

Předpokládám, že akademie bude využívat pomůcky pro Atletiku pro děti?
Akademie je pro děti na prvním stupni, od 6 do 11 let, takže ano. Nám se Atletiky pro děti hodně líbí, a atletika je důležitá pro všeobecný sportovní základ, takže naši trenéři budou využívat brožurku projektu s ukázkami tréninkových jednotek. A chtěli bychom také pro akademii pořídit pomůcky, protože je to hodně hezky udělané a i dětem se to líbí.

Čtenářské dotazy

V kolika letech jste začala s atletikou?
Začínala jsem v páté třídě základní školy, která byla atletická, měli jsme více hodin tělocviku a dva dny v týdnu povinný trénink. To byly takové ty základy. Dělali jsme ale všechno možné, třeba spoustu gymnastiky, tehdy mě to nebavilo, teď jsem za tu průpravu vděčná, dala mi hodně, jsem šikovnější na nářadí a oproti jiným atletům jsem z toho i dobře protažená. (Vpravo jedno foto z atletických začátků)

Kdy jste byla na svém prvním mistrovství České republiky?
Bylo to ve starších žákyních, nepamatuju si přesně rok a tuším, že to bylo v Třinci. Běžela jsem 200 metrů překážek, měla jsem medaili, buď jsem byla druhá, nebo třetí, a byla jsem z toho úplně nadšená, připadala jsem si hrozně důležitě. Od té doby jsem pak chtěla vždycky medaile (smích). (Pozn. aut.: bylo to skutečně v Třinci, v roce 2000, na 3. místě běžela 30.70).

Měla jste někdy zánět okostic? A pokud ano, jak jste se z toho dostala?
Netrpěla jsem na to. Bylo sice období, kdy jsem je cítila, ale nikdy ne tak, jak třeba jiní atleti, že pomalu nemůžou chodit. Mě spíš bolely achilovky a na to mi říkali, že je to růstové.

Mohla byste nastínit nebo konkrétně vyjmenovat cviky a série, které cvičíte v posilovně? Váhy nemusíte...
No, váhy ani nejsou nic „top“. Vždycky cvičím v posilovně všechno, celé tělo, nezaměřuju se jen na něco. Je to jako kruhový trénink, jen si dávám pauzy. Z klasických cviků dělám dřepy, podřepy, přemístění, trhy, výrazy a do toho potom i na strojích nějaké ruce, břicho, záda…

Trénujete spíše na čas nebo na tuny?
Záleží v jakém období, na podzim jedeme kruhové tréninky na čas, v závodní sezóně se pak posiluje na počet.

Michal Procházka, archiv ZH, J. Kucharčík

Vytisknout