přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

18. srpna 2010, 15:17

Zuzana Hejnová

Na rozhovor měsíce srpna jsme pozvali čtvrtou překážkářku mistrovství Evropy Zuzanu Hejnovou. Možnost ptát se měli jako obvykle také čtenáři webu atletika.cz.

Jak se díváte s odstupem času na Barcelonu?
Už se mi to rozleželo a myslím si, že to nebylo až tak špatné. Běžela jsem svůj druhý nejlepší výkon. Jsem s odstupem času spokojená.

Také jste byla druhá nejlepší ve výpravě…
To také. Je samozřejmě škoda té medaile, ale já to beru jako motivaci do dalších let a doufám, že to ještě někde zúročím.

Viděla jste svůj výkon? Analyzovaly jste ho s trenérkou?
Já jsem to neviděla, takže jsme to takto nemohly rozebírat. Podle času jsme viděly, že jsem to rozběhla rychle, ale nebylo to zase tolik. Kdyby to byl první běh a byla bych v plné síle, tak bych to vydržela. Prostě mě poznamenaly ty dva běhy předtím a i když jsem je neběžela naplno, člověku to ubere nějaké síly, které jsem neměla v konci. Ne že bych konec šla pěšky, akorát jsem už nemohla zrychlit.

10_BARC3899.jpg
Nad zklamáním z nepopulárního čtvrtého místo v Barceloně už převažuje spokojenost - foto (lze zvětšit): www.graf.cz

Zkrátka soupeřky byly v konci silnější…
Tam opravdu hraje roli maličkost, stačilo by rozběhnout to třeba o desetinu, dvě pomaleji a hned by to bylo v konci lepší. Jenže to se strašně špatně odhaduje.

Je třeba i nevýhoda překážek, že se v kolech před finále nedají rozběhnout volně?
Je pravda, že to můžu běžet volněji, mezi překážkami nejdu úplně naplno, ale nedá se to na pohodu – jako hladká čtvrtka – a pak, když je potřeba, zatáhnout v konci. Tady je to spíš naopak, člověk musí běžet tři sta metrů ve svém tempu a potom když tak zvolnit.

Nenašly jste nějakou hlubší příčinu z přípravy nebo například nemoc ze začátku sezony?
To si nemyslím, řekla bych, že jsem byla připravená dobře. Měla jsem největší formu, jakou jsem kdy měla. Nemocná jsem snad ani nebyla, nějaké tři, čtyři dny jsem byla nastydlá, ale to nebylo nic vážného. Příprava byla vydařená.

Vybavíte si, co vám běželo hlavou na poslední překážce? Tam to vypadalo na druhé, třetí místo…
To jsem právě viděla, že jsem na medailové pozici a chtěla jsem to udržet. Dělala jsem, co jsem mohla, ale nešlo to. Člověku v tu chvíli hlavou asi nic moc neprobíhá, jen se snaží ze sebe vydat maximum.

Mrzí více, že vás porazila soupeřka (Britka Shakes-Draytonová), se kterou se příliš nepočítalo? Vy sama jste ji před tím v sezoně porazila i o vteřinu…
Bylo to překvapivé, že se dokázala připravit na ten nejdůležitější závod. Ona si udělala nějak zkraje sezony osobák těsně pod 55, ale pak běhala třeba i za 56. Takže s ní nikdo nepočítal, že by mohla zasáhnout do medailových bojů, o to větší šok to byl pro všechny. Byly jsme tam papírově jasně čtyři favoritky a ona se objevila jako blesk z čistého nebe. Určitě jsem s ní běžela dvakrát, možná víckrát, a pokaždé jsem jí porazila o hodně. Je to škoda.

Nemyslíte si, že kdyby se od vás „čekala“ medaile už na některém z minulých šampionátů, snášela byste „roli naděje“ lépe?
Určitě to hrálo svou roli. Byla jsem hrozně nervózní před finále, jako nikdy předtím. Bylo to tím, že jsem i sama od sebe očekávala, že medaili můžu získat a udělat dobrý výkon. Je to zkušenost do budoucna, teď už budu poučená, počítat s tím a nebude to mít na mě takový dopad.

Jak hodně vás zpětně rozhodilo, že se medaile ten den před vámi nikomu nepodařila?
Šla jsem na start skoro jako poslední, po mě šla už jen Lenka (Masná), takže jsem viděla, jak se našim moc nedaří, jak mají takovou trochu smůlu. A všichni mi říkali, „teď je to na tobě“, „teď to prolomíš“ a tak dále. O to to ještě bylo horší. I já sama jsem si říkala, teď budu muset prolomit tu smůlu, ale já v tom spíš pokračovala (s úsměvem).

Barbora Špotáková už se párkrát zmiňovala, že hodně týmu pomůže, když se to někomu ze začátku vydaří a ty ostatní to nakopne. Jste stejného názoru?
Určitě. Když se někomu zadaří, tak ten tým jede na takové vítězné vlně. To bylo třeba na mistrovství Evropy družstev v Budapešti, kde mi přišlo, že se všem dařilo. Naopak když se někomu nedaří, tak strhne ty ostatní, jako v Barceloně. Já ale doufám, že jsme mladý perspektivní tým.

Start ve štafetě už jste neabsolvovala, kolegyním se nepodařilo postoupit. Zpětně: dala se únava překonat? Bylo by to snazší, kdybyste získala medaili?
Určitě by to bylo jiné s medailí, byla bych v euforii, měla bych motivaci pomoci tomu týmu. Ale myslím si, že bychom to udělali stejně, protože jsme se dohodli, že poběžím až finále. Jenže nikdo nepočítal, že se do něj nedostaneme. Já jsem se dostala na hotel pozdě večer a ty štafety byly docela brzo dopoledne, musela bych brzo vstávat. Asi bych to nějak zvládla a do toho finále bychom se s největší pravděpodobností dostaly. Ale nevím, jestli bych potom byla ještě schopná běžet v samotném finále, protože to bylo den za dnem a to se strašně nastřádá. Proto jsem si chtěla odpočinout, abych mohla podat ještě nějaký výkon.

Původně se mluvilo v souvislosti se štafetou dokonce o medaili. Ta byla ale nakonec hodně vysoko, soupeřky byly hodně rychlé.
Medaile určitě ne, to jsme věděly. Všichni říkali, že ji budeme mít, ale já když jsem se předtím dívala do tabulek, tak kdybychom stáhly náš nejlepší čas na 3:28, jsme šesté … Už předem jsem si tedy říkala, že medaile je nereálná. Ve finále bychom být mohly, ale nejlépe šesté, sedmé.

Loni jste mluvila o čase 54.50, letos jste tuto hranici překonala dvakrát, jednou k tomu bylo blízko. Další meta je 54 vteřin?
Určitě. Já si ten cíl nekladu, že bych musela příští rok běhat pod 54, to vůbec ne, to bych sama sebe dostávala pod tlak. 54.50 už jsem mohla běžet loni, ale celou sezonu jsem nebyla v pohodě, takže jsem neprodala to, na co jsem měla. Proto to letos skočilo o hodně, protože už loni jsem měla na lepší čas. Určitě se bude muset trenérka zamyslet, kde přidáme, abych se zlepšovala dál.

Určitě se to bude odvíjet od rychlosti…
Letos jsem se hodně zrychlila, hladkou čtvrtku tolik neumím, protože ji moc neběhám. To tempo se musí dost naběhat, ale běžela bych ji lépe, než mám osobák. Určitě na tom budeme pracovat dál, protože nejsem žádný přirozený rychlík.

Je reálné bojovat o medaili i na MS? V Berlíně bylo třeba 53.20, ale v Ósace „jen“ 53.92…
53.20 je dost šílené, co si budeme povídat, ale na olympiádě bylo na medaili 53.86, což zase tak nereálné není. Na mistrovství světa bude hlavní cíl zase se dostat do finále. Nebude to tak snadné jako na Evropě, budu muset běžet už rychle v semifinále, a ve finále podat co nejlepší výkon. O medaili bych tu vůbec nemluvila, ta je ještě o třídu výš.

Za dva roky je ME, které ale předchází OH? Bude pro vás prioritou, nebo se budete soustředit na Londýn a Helsinky podle situace?
Ta sezona se dá udělat na dva vrcholy. Určitě se připravím na mistrovství Evropy, potom se přitrénuje a další vrchol bude olympiáda. Asi by to člověka ani nebavilo, celý rok trénovat na jeden vrchol a navíce je olympiáda pozdě, až na konci srpna, takže je dobře, když předtím bude nějaký velký závod.

Nemáte pocit, že tohle mistrovství Evropy nemusí všichni vnímat jako plnohodnotné?
Ono hodně lidí podhodnocuje mistrovství Evropy obecně. Že to není mistrovství světa, víme. Ale pořád je to docela dobrý výsledek uspět na kontinentálním šampionátu. Já to budu brát jako jeden z vrcholů a budu se chtít připravit co nejlíp. Když tam bude menší konkurence, jenom lépe pro mě. A když tam uspěju, budu lépe naladěná na olympiádu. Ostatní sporty mají všechno v jednom roce, tak proč ne atletika?

Budete závodit v halové sezoně?
Nebudu to brát jako nějakou prioritu, ale já v hale docela ráda závodím a nebavilo by mě jenom trénovat a chystat se na léto. Letní sezona není moc dlouhá, tři čtvrtě roku se připravovat na tři měsíce závodění, to by mě nebavilo. Beru to jako zpestření a člověk z toho jakoby „nevypadne“. Když to půjde, tak to půjde, když ne, tak ne (s úsměvem).

Jaké jsou cíle pro zbytek sezony? Třeba ještě vylepšit rekord?
Myslím si, že to není úplně nereálné. Po mistrovství Evropy jsem žádné volno neměla, takže se udržuju v té nejvyšší formě, což bych ještě ráda prodala. Jsem hlavně ráda, že jsem se dostala na závody do Londýna, Curychu, protože tam je velký nátlak, jenom osm drah, a to je docela málo na celý svět. Jsem ráda, že tam můžu startovat a chci podat co nejlepší výkon. Uvidíme, na co to bude stačit.

Bráno z celkového pohledu, posunula vás tato sezona vpřed…
Sezonu bych hodnotila jako úspěšnou, i když ještě není skončená a možná můžu předvést ještě nějaký slušný výkon. Když si uvědomím, že loni jsem nestartovala ani na jednom kole Golden League, tak si myslím, že to je velký pokrok. Startovat na těchhle velkých mítincích je čest a obrovská zkušenost pro vrcholy sezony, člověk nemá takový strach a naopak jen ten zdravý respekt. S holkama teď více závodím a vím od každé co čekat. Teda skoro, jen některé pak překvapí na vrcholu sezony (úsměv). Ale už mě i soupeřky začínají registrovat, dřív mě vůbec neznaly. Možná to byla někdy trochu výhoda, ale tahle pozice je určitě lepší.

Michal Procházka

Vytisknout