přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

12. dubna 2013, 15:12

Zersenay Tadese - "rozhovor" dubna 2013

Přečtěte si rozhovor měsíce, výjimečný respondentem i formou.

Při rozhovoru se světovým rekordmanem v půlmaratonu se nakonec ukázala jazyková bariéra větší, než jsem očekával, a z některých vcelku jednoduchých otázek se staly nezodpověditelné. Byť se (nutno poděkovat) o pomoc snažili Tadeseho španělská manažerka Garcia Fernandezová i tréninkový parťák (a krajan) Medhin, předstírat klasický rozhovor by nemělo smysl, a proto nabízíme místo toho komentovaný, mapující oblasti Eritrejcova života. Je doplněný i o informace od osobního trenéra Brava.

Vášnivý cyklista

Zersenay Tadese se narodil 8. února 1982 ve vesnici Adi Bana v nynější Eritreji, a přestože tehdy zemí zmítaly boje za nezávislost na Etiopii, prožil prý vcelku poklidné dětství spolu se šesti sourozenci na rodinné farmě. „Líbilo se mi to,“ usmívá se na otázku, zda ho práce na poli bavila. Jak bývá u Afričanů obvyklé, dopravním prostředkem do školy mu byly vlastní nohy. „Sedm kilometrů tam, sedm kilometrů zpět,“ říká Zersenay o své všednodenní porci.

Jako teenagera jej však lákala více cyklistika, která je v zemi docela populární, Tadese  vyhrál i několik závodů a zatoužil po kariéře v tomto sportu. „Pořád je mým snem start na Tour de France,“ ujišťuje a upozorňuje na dva profesionály z Eritreji. (A skutečně: Daniel Teklehaymanot absolvoval loni slavnou španělskou Vueltu, a lze jej označit za nejlepšího současného afrického cyklistu; a do „profistáje“ loni vstoupil i Natnael Berhane.)

O slovo se hlásí atletika

Závody, které Tadese jezdil na kole, byly v délce 30 až 50 km, tedy pro soutěže typu francouzské Tour příliš krátké. Navíc se přidaly neshody v jeho regionu okolo cyklistiky a ty ho definitivně přivedly k atletice. „Bavila mě od začátku,“ říká. Aby ne, Zersenay si zkusil pár závodů a během tří let už se objevil na mezinárodní scéně. Co bylo málo pro distanční cyklistku, pro vytrvalostní běhy se ukázalo jako dostatečná průprava.

Jako sotva dvacetiletý se špatně padnuvšími botami doběhl při krosovém mistrovství světa v Dublinu 2002 na 30. místě. Jen o jednu pozici se pak v témže roce nevešel mezi nejlepší dvacítku na půlmaratonském šampionátu v Bruselu a africký šampionát na dráze v tuniském Radésu mu na 10km trati přinesl šesté místo. O rok později už v krosovém i silničním MS pronikl mezi nejlepších deset a totéž se mu podařilo osmou příčkou na 5000 m při premiérovém „světě“ na dráze v Paříži.

Mimořádnou se (nejen pro něj) stala sezona 2004, v níž Tadese získal jako první sportovec pro Eritreu medaili z olympijských her. Na desítce v Aténách bral bronz. Co nastalo po jeho návratu do země, asi nelze úplně slovy popsat. „Všichni byli v ulicích, když jsme přiletěli. Oslavy trvaly dvacet dní,“ vzpomíná s úsměvem hlavní aktér. A i s tím, co se mu poté podařilo, říká: „Medaile z olympiády je víc než cokoli.“

Není tedy divu, že po dosažení životního úspěchu v Aténách se Tadese usiloval nadále o další cenné kovy na dráze, ale povedlo se mu to zatím jen jednou, na mistrovství světa v Berlíně vybojoval stříbro, jinak byl ještě čtvrtý v Ósace i Tegu. Na olympiádách se umístil vysoko, leč rovněž mimo pódium – v Pekingu pátý, v Londýně šestý.

Lepší výsledky zaznamenal na krosových šampionátech, kterých se pravidelně účastnil až do roku 2009. A v přespolním běhu nasbíral úctyhodnou bilanci jedné zlaté, dvou stříbrných a čtyřech bronzových, z toho jako jednotlivec 1-1-2 (titul získal v Mombase 2007), přesto – jak víme – tuhle kolekci zastínil na jiném poli.

Osudový půlmaraton. A co královská trať?

Tadese ukazuje, že je univerzálním běžcem a s tím, co už výše padlo, bychom jej směle mohli pasovat mezi nejlepší vytrvalce počátku století. Jak ale víme, ještě o něco větší slávu si získal půlmaratony. Že by to pro něj mohla být ideální disciplína, nepochybně ukázal při pouhém pátém startu na této trati. Při Great North Runu (South Shields u anglického Newcastlu) zaběhl v září 2005 světový rekord 59:05. (na foto zleva: Tadese, tréninkový kolega Medhin, manažerka Garcia Fernandezová, autor článku).

Rok nato už mu pověsili na krk i zlato při mistrovství světa v Debrecínu a totéž následovalo v Udine, Riu, Birminghamu, odkud platí i jeho rekord šampionátu (59:35). Šňůra titulů byla přerušena až teprve v čínském Nan-ningu 2010, kde se musel spokojit se stříbrem. V témže roce se znovu stal nejrychlejším půlmaratoncem všech dob a čas 58:23 z 21. března v Lisabonu zatím nikdo nedokázal vymazat. Navíc se Zersenay loni (šampionát se přesunul pouze do sudých let) hned zase vrátil i na mistrovský trůn – jeho sbírka z MS tedy čítá půltucet cenných kovů v řadě, z toho pět zlatých.

„Je to samozřejmě moje nejoblíbenější trať, ale chci zaběhnout i kvalitní celý maraton,“ říká Tadese. „Chtěl bych ho běžet někdy na podzim, po mistrovství světa,“ dodává aktuální plán. Má co vylepšovat – měřeno ostatními výkony byly zatím jeho tři pokusy, které všechny absolvoval v Londýně, vcelku neslavné. Poprvé se k 42.195 km odhodlal v 27 letech, tedy v 2009, a nedokončil, rok poté již ano, ale on sám i jeho trenér dobře vědí, že čas 2:12:03 – a konec konců ani 2:10:41 z loňského ročníku – neodpovídají jeho možnostem. „Nebudu hned říkat, že by měl zaběhnout světový rekord, ale pod 2:10? To by pro něj měla být hračka,“ prohlašuje jeho kouč Bravo.

Dvě základny

Ve Evropě má Tadese druhý domov v Madridu, svůj čas tak dělí mezi Španělsko a Eritreju. „Je to tak půl na půl,“ tvrdí sám atlet, hned ho ale opravuje manažerka. „Kombinuje to, no ale většinu času je spíš doma. Samozřejmě záleží na tom, co jej čeká v sezoně,“ vysvětluje Julia Garcia Fernandezová. Přes nesporné výhody Španělska především co do zázemí, ale také geografické blízkosti k většině závodům, je převaha Eritreji svým způsobem logická.

Hlavní město Asmera, kde obvykle trénuje, je v nadmořské výšce 2300 metrů, přitom více méně v rovině (náhorní plošiny). Kromě toho doma žije manželka Merhawit Solomonová a také jejich tříletá dcera. „Žena pracuje doma, na soutěže se mnou nejezdí,“ dodává běžec.

V této souvislosti jsem samozřejmě zvědavý, co v Eritreji obvykle konzumují. Typickým jídlem je fit-fit. V jedné z jeho variant (druhou je kitcha fit-fit) je základem na kousky natrhaná indžera, což je původně placka z vody a místní mouky, která se smíchá s „berbere“ (směs velmi pálivého koření), cibulí a přepuštěným máslem. K tomu se obvykle v Eritreji přidává omáčka s masem, syrové chilli papričky a jogurt. „Je to opravdu hodně pálivé, ale moc dobré,“ pokyvuje manažerka Garcia Fernandezová.

Španělský trenér: neskutečný talent

Vraťme se ale k Tadeseho přípravě. Více mi o ní pověděl jeho trenér Jerónimo Bravo, když nejprve potvrdil, že je jeho nejslavnější svěřenec tráví většinu času pokud možno ve své domovině. „Ale když si potřebujeme ověřit rychlost, nebo se blíží nějaké závody v Evropě, přijede sem,“ říká kouč. „Pokud jde o samotnou přípravu, snažíme se chodit na stadion jen minimálně. Tak osmdesát procent odběháme mimo dráhu, především v  lese, který je k dispozici v Madridu i Eritreji. Pokud jdeme něco rychlého – a to v jeho případě znamená opravdu rychlého – tak se ale dráze nevyhneme.“

Jaký je Zersenay v tréninku? „Je to pro mě jako trenéra docela složité. Málokdo mu stačí, dokonce ani Teklemariam Medhin, kterého také připravuju, a to je to také medailista z krosu,“ přibližuje Bravo. „Zersenay má velkou schopnost vystupňovat tempo. Třeba mu řeknete, že má jít kilometr za 2:30. Začne tak v tempu na 2:50, ale zrychluje, až je z toho třeba 2:25,“ popisuje s tím, že naopak Tadeseho slabostí je okamžitá a prudká změna rychlosti například ve finiši, což částečně limituje jeho výsledky n dráze. „Potřebuje prostě rychlý závod, něco jako byl v Aténách 2004,“ namítá kouč a připomíná stříbro z Berlína, kde prý běžel druhou polovinu v tempu na světový rekord, nebo dvě čtvrtá místa z dalších MS. O další medaili na dráze bude usilovat v Moskvě.

Obvyklou týdenní Tadeseho dávkou je 140 až 165 kilometrů. „Měl jsem i svěřence, se kterými jsem běhal dvě stě, ale rozdíl byl v kvalitě.“ A hned vysvětluje, co znamená pro Zersenaye opravdu kvalitní trénink. „Tady je jednotka někdy z minulého roku: Právě v tom lese v Madridu, jak jsem o něm mluvil, šel čtyřikrát 4 kilometry s dvouminutovou pauzou za 10:30. Taky běžel v tréninku desítku pod 28 minut,“ předestírá příklady vskutku skvělých vytrvalcových schopností.

Mimořádný atlet i člověk

Že dostal do rukou někoho naprosto výjimečného, zjistil prý záhy poté, co jej někdy na přelomu let 2000 a 2001 poznal. „Trénoval jsem tehdy Yonase Kifliho, který má řadu výsledků na krosu a půlmaratonu do top desítky. Yonas Zerseanye přivedl a on mu tehdy po dvou, třech měsících tréninku stačil. A v roce 2004 už měl olympijskou medaili. To není normální,“ udivuje i po letech Brava.

„Je to vskutku mimořádný atlet, ale i člověk. Když vyhrál mistrovství světa v krosu, porazil tehdy Bekeleho, tak si hned po doběhu našel čas, přišel a poděkoval mi. To není obvyklé a věřte mi, že jsem trénoval už hodně běžců,“ říká kouč.

Na závěr mi nedalo nezeptat se, jestli už Tadese přemýšlel o tom, co bude dělat, až skončí – když se začne smát, rychle dodávám, že má ještě spoustu let běžecké kariéry. „Možná trenéra,“ říká opatrně a když tenhle nápad zase upřímně rozesměje jeho manažerku, zauvažuje. „Nebo něco s federací.“ A není divu, že by rád využil svého jména. „I děti mě znají a chtějí být jako já,“ dodává, ale nezní to namyšleně. Koneckonců královna sportů v šestimilionové zemi (jedné z nejchudších světa) opravdu potřebuje pomoci: v pouhých čtyřech klubech jsou čtyři stovky atletů. A tenhle skromný 31letý chlapík může nabídnout nejen zvučné jméno.

Michal Procházka, foto: graf.cz

Vytisknout