přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

22. listopadu 2019, 12:50

Vít Müller - rozhovor listopadu

Hostem naší pravidelné rubriky "Rozhovor měsíce" byl tentokrát překážkář Vít Müller. Svěřenec trenéra Jiřího Kmínka má za sebou životní sezónu. Jak si našel cestu k překážkám? Jak se ohlíží za svým dosavadním atletickým působením a co ho čeká v nejbližších měsících? To se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Víťo, jaká byla vaše cesta k atletice?

K atletice jsem se dostal přes tátu, který se věnoval desetiboji a já dělám atletiku vlastně od školky. Žádný jiný sport jsem ani nezkoušel. Ze začátku to byly takové ty klasické hry, překážkové dráhy a přespolní běhy, což mě bavilo. 

Jak jste již řekl, váš tatínek byl vícebojařem. Z vás se stal překážkář. Zkoušel jste v mládežnických kategoriích i jiné disciplíny nebo jste měl jasné o svém výběru?

Zkoušeli jsme úplně vše. Už v mladších žácích jsem chodil pětiboj a v soutěžích družstev jsem například skákal i dálku. Párkrát jsem si zkusil i skok o tyči. Když bylo třeba, běžel jsem osmistovku. 

Kdy jste poznal, že právě překážky jsou pro vás to pravé?

To bylo už ve starším žactvu, kde se běhala dvoustovka překážek a postupně se ta trať prodlužovala až do čtvrtky. Navíc jsem se na překážkách poměrně rychle zlepšoval. Určitou roli výběru této disciplíny hrálo i to, že je v ní o něco jednodušší uspět v mezinárodní konkurenci než na hladké čtvrtce. 

Vaší první mezinárodní akcí bylo mistrovství Evropy juniorů ve švédské Eskilstuně v roce 2015. Jaká to pro vás byla zkušenost?

Pro mě to bylo něco neskutečného. Do té doby jsem byl akorát na mezistátním utkání v Hradci Králové. Nevěděl jsem, co můžu čekat. Má cesta skončila již v rozběhu, takže jsem úplně neprodal, na co jsem měl. Svou roli hrály i nervy. Ještě jsem nebyl zvyklý na to předzávodní rozcvičení včetně call roomu, takže na samotný závod jsem se necítil moc dobře, ale byla to super zkušenost. 

V průběhu halové sezóny 2016 pak přišel velký výkonnostní růst. Čím si to vysvětlujete?

Sám ani nevím. I pro mě je to záhada. Já jsem na mistrovství republiky v hale odjížděl s tím, že pokud bych se dostal do finále, tak by to bylo skvělé. S osobním rekordem 49.50 jsem měl asi třiadvacátý čas a najednou to poskočilo o dvě vteřiny. Asi jsem za toho půl roku vyrostl. 

Jen o několik měsíců později jste odcestoval na svou první velkou akci mezi dospělými, kterou bylo mistrovství Evropy v Amsterdamu a hned z toho byl postup do semifinále. Jak vzpomínáte na tento šampionát?

Na Amsterdam se nedá vzpomínat jinak než v dobrém. Tehdy jsme s Michalem Brožem postoupili do semifinále. Byla to má první velká akce. Naštěstí jsem nezklamal, takže jsem mohl odjíždět s kladnými pocity. 

Jak vznikla spoluprace s vaším současným trenérem Jiřím Kmínkem?

Poté, co jsem odmaturoval, chtěl jsem jít na vysokou školu do Prahy. Nabízela se Dukla, kde bylo na výběr mezi Daliborem Kupkou a Jirkou Kmínkem. Vzhledem ke studiu jsem si vybral Jirku, jelikož například nejezdíme na dvouměsíční soustředění do Afriky, což by bylo těžké kombinovat se studiem. 

Berete jako plus, že byl váš trenér sám skvělým čtvrtkařem? Přeci jen, asi se do vaší kůže dokáže lépe vžít a případně podle toho poskládat nebo upravit trénink. 

To je nesporná výhoda. Myslím, že trénink je nastaven velmi dobře. Zatím jsem se každý rok zlepšil, ať už na hladké čtvrtce nebo na té překážkové, takže si myslím, že jeho schéma tréninku mi sedí. Navíc mě vždy dokáže správně namotivovat. 

Už tři roky jste stabilním členem reprezentačních štafet na 4x400 metrů. Jaký máte vztah k štafetovým závodům?

Štafety mám moc rád. Poslední dobou běhám hlavně finiš, což mi sedí. Baví mě někoho nahánět. Pokud dostanu kolík se ztrátou, tak mi to až tak nevadí. Rád hraju na babu. Navíc se jedná o týmovou záležitost, takže je to zas něco jiného. 

Letos jste si poprvé zkusil i smíšenou štafetu. Jak vás tato disciplína oslovila? Myslíte, že má potenciál?

V Dauhá mě překvapila americká smíšená štafeta, která zaběhla jen nepatrně pomalejší čas než naše mužská na World Relays na Bahamách před dvěma lety, což bylo něco neskutečného a nasadili laťku hodně vysoko. Myslím, že z této disciplíny budou těžit státy, které mají rychlé ženy. To bude alfa a omega smíšené štafety. Přeci jen mezi ženami jsou větší výkonnostní rozdíly. 

Máte za sebou životní sezónu, kdy jste si vylepšil osobní rekord a postoupil do semifinále mistrovství světa. Přesto, je něco, s čím jste nebyl spokojen nebo se dalo udělat jinak?

Co se týká čtvrtky překážek, tak jsem spokojen, ale na hladké jsem věřil v lepší časy. Sice jsme v přípravě kladli hodně důraz na čtvrtku překážek, jelikož jsem jí běžel na všech letošních vrcholech, tak jsem myslel, že hladkou poběžím rychleji. Čas přes 47 vteřin rozhodně nebyl podle mých představ. 

Letošní sezóna byla nezvykle dlouhá, když jste měl první vrchol v polovině května a poslední na přelomu září a října. Jak těžké bylo se s tím srovnat po fyzické i psychické stránce? 

Po Jokohamě jsme hodně trénovali. I když jsem průběžně závodil, tak to bylo z plného tréninku a přípravu jsme směřovali k jednotlivým vrcholům, což byla univerziáda, mistrovství Evropy družstev a následně i mistrovství světa, takže se to dalo zvládnout. Těžko bych vydržel vyladěný několik měsíců v kuse. 

Na který z letošních závodů nejraději vzpomínáte?

Nejraději vzpomínám na rozběh při mistrovstí Evropy družstev v Bydhošti, kde jsem i přes nepříznivé povětrnostní podmínky a mnoho technických chyb běžel velmi dobrý čas. Skvělý závod jsem zažil také při štafetě na Evropských hrách v Minsku, kde jsem dostal kolík s propastnou ztrátou na Ukrajince a těsně před cílem se mi ho podařilo předběhnout. 

Jaké dojmy jste si odvezl z mistrovství světa v Dauhá?

Měl jsem takové smíšené pocity. Ty podmínky mi tam příliš neseděly. Bylo neskutečné vedro. Co se týká samotného závodu, tak v rozběhu i semifinále jsem udělal ohromné množství chyb, což byla škoda, protože i tak jsem zaběhl pod padesát vteřin. Určitě bylo na víc. Na druhou stranu jsem tam přijel asi se čtyřicátým časem a předběhl polovinu startovního pole, takže můžu být spokojen. 

A co štafeta na 4x400 metrů? 

U té jsem byl sám překvapen, jaký se nám podařilo zaběhnout čas. Celou sezónu nám to na hladké čtvrtce moc neběhalo a pak jsme šli průměr 45.8, což bylo fajn. Nikdo nám moc nevěřil, a to nás o to víc namotivovalo a myslím, že jsme předvedli v danou chvíli maximum. 

Jak bude teď vypadat vaše příprava na příští sezónu?

V prosinci máme v plánu třítýdenní soustředění na Kanárských ostrovech. Hala bude spíš jen doplňková. Hlavním cílem je mistrovství Evropy v Paříži. 

Jak moc pomýšlíte na olympiádu v Tokiu?

Vzhledem k tomu, že limity jsou skutečně ostré a ranking mi moc nehraje do karet, tak bude hodně těžké se tam dostat. Momentálně jsem v rankingu na nějakém 56. místě a koukal jsem, že třeba na 25. místě je borec, který nemá běženo ani pod padesát vteřin. V tomhle ohledu mi to nepřijde moc spravedlivé. Pokud vás manažer neprotlačí na Diamantovou ligu nebo pár dalších dobře bodovaných závodů, jste téměř bez šance. 

Co máte v tréninku nejraději, a naopak čeho se nejvíc děsíte?

Nejhorší je pro mě speciální tempo, jelikož to bolí a je mi ještě několik dalších dnů špatně. Nejraději mám pak rychlost na překážkách. Obecně mám radši běhání na překážkách než bez. Člověk se víc soustředí na rytmus a nemyslí na bolest a únavu. 

Co říkáte na výkony tria Karsten Warholm, Rai Benjamin a Abderrahman Samba? Který z nich má podle vás největší šanci překonat světový rekord? 

Ty jejich časy jsou až děsivé. Musím se přiznat, že jsem nečekal, že Samba bude mít na mistrovství světa bronz, když byl téměř celou sezónu zraněný. Vzhledem k tomu, jak opatrně v Dauhá své závody rozbíhal, tak předváděl skvělé výkony. Ohledně světového rekordu, z mého pohledu je jasným kandidátem na jeho překonání Warholm. Ani nevím, jak toho člověka okomentovat. Je neskutečně silný, dynamický, dokáže utáhnout celý závod na třináct kroků. To snad nikdo nedovede. Navíc má ohromně silné závěry. 

Věřil jste, že by mohl být světový rekord překonán právě na mistrovství světa?

Myslím si, že konkrétně v případě Warholma ho o tuto možnost připravila skutečnost, že byl v Dauhá už tři týdny před šampionátem kvůli aklimatizaci, což ho vzhledem k počasí, které tam panovalo paradoxně ještě víc vyčerpalo. Neumím si představit, jak by se v takovém vedru dal odběhat kvalitní trénink, kterých prostě pár v posledních týdnech před vrcholnou akcí musíte absolvovat. Myslím, že by pro něj bylo lepší variantou přijet do Dauhá až těsně před mistrovstvím světa. V tomto ohledu si myslím, že udělal chybu. 

Petr Jelínek, foto: ČAS - Aleš Gräf

Vytisknout