přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

26. ledna 2020, 14:02

Tereza Petržilková - rozhovor ledna

Pozvánku do naší pravidelní rubriky „Rozhovor měsíce“ tentokrát přijala opora našich čtvrtkařských reprezentačních štafet Tereza Petržilková.

Terko, vaše cesta k atletice byla jistě netradiční, jelikož jste s ní začínala nezvykle pozdě. Jaká tedy byla?

Tento příběh vyprávím vždycky moc ráda, protože je asi dost neobvyklý a rozpoutal řadu změn v mém životě. Někdy na podzim v roce 2013 jsme chodili trénovat na atletický stadion v Plzni s panem Václavem Salcmanem, kde jsme se připravovali na praktický zápočet z víceboje. Tehdy jsem studovala prvním rokem na Západočeské Univerzitě. Pamatuji si, že mě pan Salcman lanařil, jestli bych nechtěla zkusit trénovat atletiku a i když mi to tenkrát lichotilo, klepala jsem si na čelo, proč bych ve dvaceti letech měla začít s něčím takovým.  Jenže on se nedal a přemlouval mě pak ještě asi dvakrát nebo třikrát, načež jsem si řekla proč ne, stejně nemám co ztratit. A tak jsem se dostala do první tréninkové skupiny, kterou tehdy vedl Michal Černý spolu s Vláďou Bartůňkem. Byla jsem ze všech lidí ve skupině nejstarší. Kvůli studiu na vysoké škole jsem neměla moc času chodit na trénink ve stejné době jako ostatní, takže jsem třeba dva týdny chodila na tréninky, pak jsem se na stadionu tři týdny neukázala a zpočátku jsem tomu nedávala ani moc energie. Další rok jsem přešla trénovat do skupiny k Honzovi Hanzlovi, kde jsem zpočátku měla pořád trochu potíž chodit pravidelně na tréninky, a navíc jsem tehdy hodně trpěla na chřipky.  Pak přišel jeden osudový den. Na ten trénink si pamatuju dodnes naprosto přesně a tehdy jsem se rozhodla, že se do toho pořádně opřu a ukážu všem, že se dovedu kousnout. V září toho roku jsem zaběhla první čtvrtku pod šedesát sekund a to mě strašně nakoplo. Od toho podzimu jsem začala trénovat pravidelně, poslouchat trenéra a jízda pomalu začala. Další sezónu přišel skok z 59,90 na 54,81.

Čemu jste se vůbec věnovala před atletikou?

Jako malá jsem se žádnému sportu nevěnovala. V pubertě jsme s kamarádkou jezdily akorát na skatu. Jinak jsem vše ostatní dělala pouze okrajově a rekreačně pro zábavu. Pamatuji si, že jsem docela vynikala na základce v atletice a to byl takový popud jít studovat pedagogické lyceum a tělesnou výchovu do Plzně.  Na střední škole SOŠ prof. Švejcara jsme měli skvělý kolektiv a vesměs všichni tělocvikáři byli sportovci, díky tomu jsem získala první vztah ke sportu.

Jak vznikla spolupráce s Honzou Hanzlem?

Snad mi trenér odpustí, když to řeknu na rovinu, ale kluci chtěli nějakou holku do skupiny. Tenkrát mě Honza oslovil a domluvili jsme se, že budu trénovat na čtvrtku s cílem zaběhnout nějaký pěkný čas pod minutu. Že se to povede takhle rychle a že bude následovat, co následovalo, jsme tehdy ani jeden absolutně nečekali.  

Vzpomenete si na svůj první závod?

Na úplně první závod už si nepamatuji, ale vzpomínám si na první čtvrtku v Mariánských lázních. Měla jsem před závodem k obědu smažený hermelín s kroketami. Po první dvoustovce se mi rozvázala tkanička u tretry a opatrně jsem doběhla do cíle tak, abych si na ní nešlápla.

V roce 2017 jste startovala na své první reprezentační akci, kterou bylo mistrovství Evropy družstev ve francouzském Lille. Jaký to byl zážitek?

ME družstev v Lille se konalo v době mé druhé sezóny. Když mi trenér zavolal, že tam jedu se štafetou, stála jsem zrovna v obchodě a začala jsem radostí křičet. Byl to obrovský zážitek, Francouzi fandit uměli a taková atmosféra udělá své. Podala jsem ve štafetě výkon, na který jsem v tu dobu měla. Byl to super zážitek.

V průběhu nadcházející halové sezóny přišel další velký osobák a účast na halovém světovém šampionátu v Birminghamu, kde jste opět běžela štafetu. Jak vzpomínáte na tento šampionát?

Ráda vzpomínám už na tu cestu, jak jsme se tam vůbec nominovaly.  O tom, jestli pojedeme do Birminghamu, rozhodoval poslední závod, kterým bylo finále na MČR v hale. Domluvily jsme se, že medaile z republikového šampionátu půjdou stranou a společně se vytáhneme k co nejlepším časům, abychom zvládly splnit požadovaný průměr pro nominaci se štafetou. Když jsme proťaly cíl a vyskočily časy na výsledkové tabuli, byl to nádherný pocit a jeden z nejsilnějších okamžiků, co si pamatuji. Závod na HMS už byl jako třešnička na dortu a celkové sedmé místo je dosavadní nejlepší výsledek se štafetou, který jsem absolvovala.

 Kombinovala jste trénink, studium a ještě zaměstnání. Jak jste to zvládala?

Studovala jsem na Západočeské univerzitě, kde jsem později dostala individuální studijní plán. Momentálně studuji na FTVS v Praze, kde mám také individuální studijní plán. K tomu je třeba ještě pracovat, takže jsem střídala různé brigády. Nejdéle jsem pracovala v jedné nejmenované společnosti, kde jsem evidovala smlouvy do systému a měla jsem flexibilní pracovní dobu, což pro mě bylo nejdůležitější, abych mohla všechno skloubit s tréninkem.  

Také sezóna 2019 pro vás byla velmi úspěšná. Jak byste ji zhodnotila?

Sezóna 2019 byla samozřejmě doposud ta nejlepší. Zpočátku jsem byla smutná kvůli univerziádě, neboť se změnila pravidla, která se týkala věku startujících atletů, a tím jsem byla rázem ze hry. Na druhou stranu přišla nominace na Evropské hry, kde jsem měla skvělou formu a strašně mě to motivovalo do další práce.  Opět jsem si dokázala posunout osobní maxima na 400m, 300m i doplňkových 200m a 150m. Pak následovalo ME družstev a dál už jsme jen napjatě čekali, jestli se udržíme v tabulkách se štafetou mixu a dostaneme se na MS.  To se nakonec také podařilo. Teď už mám jen strach, aby se taková sezóna podařila v budoucnu ještě trumfnout.

Jakým zážitkem pro vás bylo MS v Dauhá?

MS v Dauhá bylo nejsilnějším zážitkem ze všech. Náročné bylo jen vydržet do konce září v plné síle po tak dlouhé sezóně. Ve chvíli, kdy jsem přišla na rozcvičovací stadion, kde se připravovala opravdová atletická světová smetánka, mi naskočila husí kůže i v těch čtyřiceti stupních. Co se týče samotného závodu, emoce se ve mně strašně mísily. Byl to splněný sen startovat na takové akci a po boku takových jmen. Co bylo horší, po výběhu došlo k menší kolizi s Naserovou, která mě přišlápla zezadu, poté se okolo mě prohnala jako vítr a v tu chvíli jsem si připadala, že stojím na místě. Díky propadu jsem běžela na Patrika až do sedmé dráhy, a to také ovlivnilo výsledný čas. Tohle všechno byla ohromná zkušenost.

Co vás v Kataru nejvíc nadchlo a naopak zklamalo?

Nadchly mě některé výkony na šampionátu, ale co se organizace týče, líbilo se mi zázemí, ubytování a servis okolo. Co mě nesmírně zklamalo, byla atmosféra. 

Co jste říkala na závod Eid Naserové a Uibové ve finále?

Promiňte mi ten výraz, ale byla to neskutečná rychta.

Byla jste celou sezónu štafetovou oporou. Jaký je vůbec váš vztah ke štafetám?

Štafety mě strašně baví. Chci se na nich podílet tolik, jak jen budu schopná. Nevím, jestli okolí bude souhlasit, ale myslím si, že ve štafetě se dovedu víc zmáčknout než leckdy v individuálním závodě.

Novinkou na velkých mezinárodních akcích jsou smíšené štafety. Jak se díváte na tuto disciplínu?

Nejdřív jsem s tím nesouhlasila, ale teď už se na to dívám jinak i díky zkušenostem, které mám. Je to zajímavá disciplína a přijde mi i více dramatická než klasická štafeta.

Jak probíhala vaše příprava na letošní halovou sezónu?

Příprava probíhala podle plánu bez jakéhokoliv problému, dokonce jsem vydržela úplně celou přípravu bez jediné nemoci, což se mi povedlo asi poprvé. V říjnu jsem se soustředila tři týdny na Šumavě, pak jsme se přesunuli na chvíli do Plzně a od listopadu až skoro do Vánoc jsem trénovala na Gran Canarii.

Už za sebou máte první halové starty. Co vám naznačily?

První závody potvrdily to, co jsem očekávala. Oproti minulému roku jsem zrychlila a díky pevnému zdraví v přípravě i hodně naběhala.

S čím vůbec jdete do této halové sezóny?

Můj cíl, o kterém jsem nechtěla mluvit nahlas, byl limit na 400 metrů pro HMS. Podle tréninků, které jsem odběhala a při troše toho štěstí věřím, že jsem měla na to ho splnit. Momentálně ale léčím lehčí svalové zranění, takže se uvidí, jak rychle budu schopná naskočit zpátky a jak moc do té doby forma klesne dolů. Bude-li to možné, chci pomoct alespoň ženské štafetě s kvalifikací do Nankingu.

A jaké máte vůbec ambice pro celý atletický rok 2020?

Velkou ambicí byl původně individuální start na HMS. Dále doufám ve start na HMS se štafetou a start na ME v Paříži. Chci posunout své maximum na 400 metrů. Ráda bych také obhájila medaile na MČR a mé velké přání a sen jsou olympijské hry se smíšenou štafetou. 

Čemu se ráda věnujete ve volném čase?

Svůj volný čas věnuji příteli, rodině, odpočinku nebo dobrému čtení. Baví mě cestovat, ale zase tolik toho času bohužel zatím není.  

Máte nějaký atletický vzor?

Vzor úplně nemám, ale vzhlížím k velkým jménům jako Allyson Felix, Karsten Warholm, Shaunae Miller-Uibo a dalším.

Petr Jelínek, foto: ČAS - Aleš Gräf

Vytisknout