přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

19. června 2013, 09:30

Tereza Králová - rozhovor června

Třetí česká kladivářka v historii, která přehodila 70 metrů. První, která se probila do finále na velké akci mezi dospělými. Rodačka z Brna, která dlouhé roky trénovala v Pardubicích u Pavla Studničky a teď pravidelně dojíždí až k Plzni za Lucií Plašilovou (za svobodna Vrbenskou). Terezu Královou jsme pozvali k rozhovoru měsíce.

Když jsme spolu v roce 2008 mluvili pro časopis Atletika, jezdila jste z Brna do Pardubic. Teď je to až k Plzni. Co vás přimělo loni ke změně?
Po sedmi letech to chtělo změnu a bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat. Přišla shoda okolností, která mě přivedla až do Plzně a rozhodně toho nelituju.

Vybavuju si, že před pěti lety jste na trenéra Studničku nedala dopustit …
V tu dobu moje nynější trenérka ještě nebyla trenérkou, sama závodila nebo končila se závoděním a snad ani neměla v plánu trénovat. A pak jsem se o ní ale dozvěděla od Romana Straška, který už za ní jezdil. Říkal mi, ať si to taky na víkend vyzkouším, no a mě se tu prostě zalíbilo. (s trenérkou viz foto)

Máte za sebou rok spolupráce, jak ho hodnotíte?
Naprosto kladně. Není nic, co bych viděla nějak negativně.

Co se konkrétně změnilo?
Přístup k tréninku je individuálnější a určitě mi pomohl k tomu, abych přidal další metříky. Loni jsem ještě házela na tři otočky, ale už jsme postoupily v technice. Teď je to i systematičtější, protože jsem udělala celou přípravu pod Luckou a pilně jsme trénovaly čtyři otočky. Trenér Studnička mě od téhle změny odrazoval, ale mě se zatím potvrzuje, že to byl dobrý krok.

Zkuste prosím vysvětlit laikovi, jako jsem já, jaký je v rozdíl mezi třemi a čtyřmi otočkami?
Rozdíl je v délce působení na kladivo, mám teď o něco více času ho zrychlit. Tři otočky jsou strašně rychlé a musí se našlápnout již od začátku a myslím si, že 69 metrů je na ně dostatečná vzdálenost. Dál už by to ovšem s mými parametry asi nešlo. Jsem rychlostní typ a v tom mi právě pomůže čtvrtá otočka.

Mám tomu rozumět tak, že tři otočky jsou vhodnější pro silovější typy?
Přesně tak. Podle mě Káťa Šafránková (česká rekordmanka – pozn.) měla zůstat u třech, má somatotyp házet s nimi stabilně přes 70 metrů. Já jsem z nich (třech) myslím dostala, co se dalo, a dál už by to prostě nešlo.

Čili méně otoček neznamená méně metrů.
Ne, to nemusí.

A mužský Sedychův rekord je, pokud se nemýlím, na tři.
Je to tak, spíš jde o to, jak to komu vyhovuje. Ženský Heidlerové je tedy na čtyři.

Trénujete v SK Starý Plzenec. Je to tak?
Je tam fotbalový klub a na jeho nevyužívaném škvárovém hřišti trenérka se svým manželem postavili klec.

Jaké tam máte podmínky?
Tu plochu využíváme jen na házení a do posilovny jezdíme do Plzně na Viktorku, teď bychom tedy měli začít na nově postavený stadion ve Skvrňanech. Tím, že je to v Plzenci v podstatě „naše“ plocha, nikdo nás nevyhazuje a můžeme tam kdykoli, hodně to usnadňuje.

Cestujete za tréninky přes víc než půl republiky. Jak to funguje?
Musela jsem se s tím smířit, jinak by to nešlo. Pokud chci být nejlepší a dosáhnout své vysněné mety, musím tomu obětovat hodně, třeba i cestování. Tím, že nemám vlastní auto, jedu do Prahy autobusem, ztama mě díkybohu veze přítel (kladivář Michal Fiala – viz foto) do Plzně, kde spolu bydlíme. Bez něj nevím, jak bych to přejíždění zvládala, přímý autobus nejede.

Jak často tohle absolvujete?
V přípravě to bylo jednou za dva týdny na čtyři dny, teď je to víceméně dle potřeby. Jak mám volno ze školy, přítel z práce a kdy může Lucka.

Jak při tom všem zvládáte školu?
Teď trošku houstne, naštěstí mi chybí už jen tři zkoušky ze sedmnácti, to už je pohoda. Ale do příštího roku si rozmyslím, jestli budu studovat nadále dva obory.

Jo, takže jste ambiciózní i tady …
(smích) Mám navazujícího magistra kondičního trenéra a k tomu mám bakaláře regenerace a výživa ve sportu.

Vím, že jste na střední hodně chtěla jít na psychologii? Proč jste se dala jiným směrem?
Protože bych musela být od pondělí do pátku ve škole a tvrdě sedět v knížkách. Takhle jsou to obory, které mi jsou ku prospěchu ve sportu, což se mi hodí. Myslím si, že sportovec, který o tom nic neví, nemůže dosáhnout tak dobré výsledky. Já si v řadě věcí jako výživa, regenerace, rehabilitace, kondiční trénink dokážu poradit částečně sama. Psychologie by byla trochu odbočka.

Myslíte, že sportovec nepotřebuje znát něco z psychologie?
To potřebuje, ale já s tím naštěstí nemám problém (smích), závodit umím. Na tyhle věci jsem tu měla rodiče nebo trenéra, teď trenérku.

Přeci jen ale nebyl to váš vysněný obor?
No psychologie byla vysněná.

Nemrzí vás, že jste ji kvůli sportu obětovala?
Myslím, že jsem si nakonec vybrala dobře. Na Fakultě sportovních studií jsem se našla, kinantropologii se chci věnovat a jsem ráda, že to takhle dopadlo.

Víme, že máte ráda hudbu, zpívala jste ve sboru. Zbývá vám na to ještě čas?
Až skončí škola, doufám, že si sednu za klavír, na který teď bohužel jen koukám. A zpívám si v koupelně.

Má rád přítel, když mu zpíváte?
(chvíle ticha) Rád u toho usíná. (Michal je telefonickému rozhovoru přítomen) Teď kroutí hlavou. (smích)

Tak to jsem se měl asi zeptat přímo jeho … Každopádně z toho, co říkáte, to vypadá, že plánujete po skončení školy přesídlit do Plzně, blíž trenérce.
Směřujeme to tak, abychom se tu s přítelem usadili, líbí se nám tady. (na foto tréninková skupina Lucie Plašilové)

Jak dlouho ještě plánujete studovat?
Příští rok jedny státnice, další rok magistra, abych případně mohla ještě jednu univerziádu. A pak budu asi studovat dálkové doktorandské studium, které už je jen jednou v týdnu, což se dá. Určitě ale chci po státnicích do Plzně, kombinovat to jako teď pár dní v Brně, pár dní tady je dost náročné.

Teď k vašim výsledkům. Už jste byla sedmá na „22“ v Ostravě. Stavíte finále ME dospělých a zdejší 12. místo výš?
Určitě stavím, měla jsem formu. Jen mě mrzí, že jsem byla na stadionu sama bez trenérky i bez lidí, se kterými bych se mohla radovat. Doufám, že teď to už bude jiné.

V Helsinkách jste uspěla, na olympiádu jste se neprobojovala. Spíš vás to mrzí, nebo motivuje směrem k Riu?
Motivace se o hodně zvýšila. Pravidla prostě byla nastavená tak, že mohla jet jedna, na aktuální formě nezáleželo a tak to beru. Jela ta, co jet měla a pro mě je to výzva vydržet do další olympiády, makat a dřít.

Jak  hodně u vás ovlivnilo začátek sezony chladné a deštivé počasí?

Je pravda, že nejdál jsem hodila na Kladně, tam bylo dobře, ale z počasí spíš asi klepne trenérku. Teď to vypadá lépe, tak věřím, že to formě dodá tu potřebnou šťávu.

Před republikou jste byla na mítinku v Dakaru. Jaká to byla v Africe zkušenost?
No jsem ráda, že jsem zpátky v Česku. Bylo tam šílené vedro, mimo stadion nám stále někdo něco nabízel … Na něm pak Senegalci pobíhali po tribunách jako mravenci. Ale pro mě to splnilo účel, získala jsem zkušenost, potřebovala jsem se otrkat. Potkala jsem tam tři holky, které mě čekají buď v Kazani nebo Moskvě. A určitě potřebuju s nimi závodit, abych se nebála do toho říznout.

Ještě vás čeká nějaký podobný start?
Už ne, teď ME družstev, Tretra, možná Pražské memoriály a pak už letím do Kazaně.

Jaké máte na univerziádě ambice?
Trenérka říká, že vysoké. Určitě bychom chtěly finále, a kdyby to cinklo, bylo by to bombastické. Uvidíme, snad forma vydrží, nebo se ještě zlepší. Nejsem žádný prognostik, ale půjdu do toho se vším všudy, co v sobě budu mít. Čili aspoň kvalifikace a ve finále zabojuju.

Máte přehled, jaké soupeřky vás čekají?
To moc nevím. Podle těch, co by tam věkově mohly být, jsem dvanáctá. Ale záleží, jestli studují, a pokud ano, jestli tam pojedou.

Vaše největší domácí soupeřka Kateřina Šafránková, která vás vloni předčila v boji o olympiádu, kvůli zranění nehází. Jste v kontaktu?
Jsme kamarádky, takže ano. Zranění už řeší přes půl roku, vypadá to bohužel dlouhodobě. Chybí mi jako soupeřka, nemělo to pro mě teď v Táboře takový náboj jako loni ve Vyškově. Bylo to teď takové „suché“ bez ní.

Cítíte za téhle situace jistotu startu na MS nebo věříte, že hodíte „áčko (72 m)?
Jistota to není nikdy, ale je pravda, že nervy ubyly. Už se můžu víc věnovat tréninku a nemusím řešit závody. Jsem ráda, že jsem to hodila na začátku. Na druhou stranu, kdyby se mnou soupeřila, výkony by třeba byly jinde. Plán byl takový, že hodíme s Káťou obě áčko. Bohužel nevyšel.

Na Evropě už jste byla. Jaké máte očekávání od světa?
Postoupit z kvalifikace bude hodně těžké. Chci hlavně dobře zazávodit, prodat, na co mám.

Teď k dotazům od čtenářů. Měla jste někdy nějaký dlouhodobější problém, že byste trénovala přes bolesti (nemyslím únavu)? Jak jste se v takové situaci zachovala?
Takové věci nedělám, pokud nemusím. Jediné zranění, se kterým jsem odházela, bylo finále juniorského světa. Ráno před ním jsem nešťastně kopla do květináče a měla jsem tak nateklý palec, že jsem se málem nevešla do tretry. Že bych ale zranění neléčila nebo s ním netrénovala, to si nepamatuju. První rok v juniorkách jsem měla nalomený bederní obratel, a to mě zastavilo na tři nebo čtyři měsíce. Pak jsem měla ještě něco předloni s kůží na zádech, nemohla jsem se zpotit. Větší zranění se mi naštěstí vyhýbají.

Ale pochopil správně jsem z vaší odpovědi, že byste přes vážnější zranění házela nanejvýš ve finále na velké soutěži.
Do finále mistrovství světa, olympiády bych nejspíš šla, ale trénovat přes to není zrovna optimální.

Psala nám dorostenka (druhým rokem), která hází kladivem, a ptala se, jak se má připravovat. „Je lepší házet těžkým náčiním, lehkým, nebo jít spíše posilovnu, nebo raději běhat,“ zněl její dotaz.
Je-li dorostenka, ať si jde zahrát basketbal nebo jiné sporty, při nichž si zaběhá, ať chodí plavat, střídá hmotnostní kladiva a neposiluje jednostranně. Takhle bych to asi shrnula.

Proč je u nás takový problém sehnat trenéra kladiva a prostor, kde by se dalo házet?
Ženské kladivo je mladá disciplína. A aby se sešly podmínky a trenér, je prostě složité a na vyšší úrovni ještě těžší. Třeba pan Král (trenér Lukáše Melicha, jde o shodu jmen – pozn.) sám daleko neházel, ale poradit umí. Kvalitně se dá házet na pár stadionech, ostatní jsou buď krátké nebo je to nějak mimo, kde není trenér. Další věc je, že třeba Lucka z toho nic nemá, kromě dobrého pocitu, naopak do toho ještě musí vkládat. A to udělá málokdo.

Může situaci změnit to, že se daří Lukáš Melichovi, vy se také zlepšujete …
Určitě to pomůže, že hlavně o Lukášovi se ví, vede challenge, píše se o něm. A už to tady u nás není disciplína „o ničem“. Navíc obecně vzato dorostla generace mladších trenérů vrhačů Malina, Stehlík, Železný, moje trenérka. A ta výsledková obroda určitě přichází s nimi.

Co ten fakt, že kladivo se i v rámci atletiky musí prát, buď je mimo program nebo mimo hlavní stadion. Je šance, že se tohle nějak změní?
My jsme měli teď takový posun, že kladivo, byť není zahrnuto do diamantových disciplín, bylo v Eugene. To byl velký úspěch, o který se bojovalo dlouho, zvlášť se o to zasadily Němky Heidlerová a Klaasová. A je to jen na nás, kladivářích, abychom si svou disciplínu zpopularizovali, a pokud se do toho vloží ti správní lidé, může se naše vnímání zlepšit.

Jak konkrétně?
Trenérka se svým manželem třeba uspořádali mítink ve Starém Plzenci (viz foto), aby představili plochu, na které házíme. Byly to hezké závody, peníze při nich byly ve srovnání dost slušné a hlavně, když to viděli zdejší zastupitelé, chtějí to udělat příští rok ve velkém: zapojit veřejnost – amatérský hod kladivem –, ale i přilákat zahraniční soupeře. Takže je to jen o lidech a jejich schopnostech. Určitě se to lepší a je to jen na nás, jaké si to uděláme.

Michal Procházka, foto: P. Lebeda (titul), archiv TK

Vytisknout