přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

12. února 2011, 11:47

Michal Balner

Pozvánku na rozhovor měsíce tentokrát přijal elitní tyčkař, finalista halového MS, Michal Balner. Povídali jsme si o jeho začátcích i současnosti, o cílech, které má, a dotkli jsme se loňské sezony.

Tyčka je určitě co do techniky náročná disciplína, takže není klasickou „startovací“. Jaké byly vaše začátky s atletikou?
Začátky byly hodně „profesionální“. Dům mojí babičky sousedil s domem, kde bydlel Dominik Špiláček, říkalo se mu Juky, dneska už bývalý atlet. Chodili jsme spolu na sportovní základní školu a vždycky o prázdninách jsme spolu dělali lumpárny.

Co jste spolu „vyváděli“?
Možná právě u babičky to celé začalo. Vzpomínám si, jak jsme házeli klackama jakožto oštěpem, kouli nahrazoval tříkilový šutr, z pískoviště jsme vytvořili dálkařský a dokonce i trojskokanský sektor a podobně. Jednou Juky přišel s myšlenkou, že budeme skákat o tyči, uřezali jsme nějakou haluz, senem naplnili pytle, což nahrazovalo duchnu, a do země udělali jakýsi šuplík. Skákali jsme tak dva metry.


Při ME v Barceloně - foto: www.graf.cz

Tak to jste měl seznámení s „tyčí“ asi dříve než ostatní…
Neměli jsme žádné zkušenosti, nevěděli jsme, jak se to skáče. Takže jsme to dělali spíš ze srandy a docela nás to jako děti bavilo (Špiláček později získal medaile na MČR ve vícebojích v hale i venku – pozn.) Když začal v Opavě trénovat Jirka Lesák, tak se zeptal, jestli bychom to nechtěli zkusit. Tím bych mu chtěl i poděkovat, že mě oslovil a ukázal novou cestu.

A šel jste rovnou na tyčku nebo na obvyklou všestrannou přípravu?
U Jirky to je vždycky všeobecné, takže se často začíná vícebojem, ale ve finále to směřuje ke skoku o tyči. A pravě ta mě nadchla nejvíc, asi mi i nejvíc šla. Takže když jsem se rozhodoval vzhledem ke zraněním z jiných sportů, padla volba jasně na tyč. Je taky pravda, že v Opavě jsem atletice ještě nedával tolik času.

Dospělí reprezentanti se často rekrutují z těch, kteří startují na mládežnických akcích. U vás to bylo jinak, na první velký šampionát (MS) jste se dostal do Ósaky, téměř v pětadvaceti letech. Čím si to vysvětlujete? Je to dáno tou tyčkou?
Myslím si, že jo. Když přišli poprvé k tyči Adam Ptáček nebo Honza Kudlička, tak to bylo jak „znovuzrození“ – hned skočili poměrně vysoko. Já jsem se vyvíjel, poprvé jsem dal třeba dva čtyřicet. Vždycky jsem to dělal, že mě to baví a ne proto, že bych mohl někdy reprezentovat nebo se tím dokonce i živit. Pak se objevila možnost jít do Dukly, začal jsem to brát vážněji, až se to dostalo tam, kde to je teď.

Co zranění, ta vás v rozletu nebrzdila?
Ale ano, já jsem i měl ty ambice o limit třeba na mistrovství světa juniorů, jenže většinou mě zradilo nějaké zranění. Jestli si dobře pamatuju, měl jsem výron třikrát na levé a dvakrát na pravé noze ve dvou letech a regenerace nebyla taková, jakou má profesionál tady (v Praze). Navíc jsem to většinou neměl z atletiky, ale z jiných sportů.

Jaké jste dělal jiné sporty?
Ze začátku jsem hodně hrál tenis, od první do sedmé třídy, pak za vesnici fotbal, taky volejbal nebo basketbal, spíš takové ty „srandy“.

Prý máte aktuálně lehce zraněnou achilovku, jak se s tím vypořádáváte?
Ano. Ještě není v pořádku, pořád bolí. Mám tam malou trhlinku třikrát čtyři milimetry. Teď v průběhu sezony se to asi nevyléčí na sto procent, budu tomu muset obětovat čas po hale, tak doufám, že to vydrží. Půjdu už jen tři závody, do čehož počítám i Paříž. Pořád se vyptávám, nabírám rady, jak nejlépe a nejšetrněji ji léčit, třeba teď na soustředění, kde byla skupina Honzy Železného. Sháním takovou tu „kryobandasku“, snad mi ji tady ze svazu půjčí. (úsměv)

Zdá se, že od loňské haly už začínáte místo limitu jako cíle pomýšlet mnohem výš. Co zásadního se oproti dřívějšku změnilo?
Je to hodně o zdraví. Když už na to ten sportovec má – parametry, zkušenosti – jsou pro něj ty limity mnohem lehčí. Vezmu příklad nynějších 560, ty jsem před závodem věděl, že je prostě skočím. Jsem už zkušený závodník, mám na to i věk (úsměv), takže pokud budu zdravý, limity budu plnit. Další věc je uspět na nějaké velké akci, strašně bych si to přál a třeba se mi to někdy podaří.

Nicméně na mistrovství světa do Tegu je potřeba 572, to už asi nebude tak snadné…
To bude samozřejmě malinko horší než 560.

Co říkáte přísnějším podmínkám pro plnění limitů?
Na mistrovství Evropy, zvlášť v hale, ale i venku, není třeba, aby byly přísné. Tam bychom měli poslat co nejvíc lidí, protože to jsou zkušenosti, zvlášť pro ty mladé. Já vím sám, když jsem se dostal do Ósaky, tak jsem měl fazonu, ale „podělal“ jsem závod jen proto, že jsem byl na prvním velkém závodě a „splašil se“. Ale na tyhle velké akce, zvlášť takhle daleké, finančně náročné, s přísnějšími novinkami souhlasím.

Loňskou sezonu jste měl rozjetou skvěle, na vrcholu se to ale zadrhlo. Už jste strávil nezdar na mistrovství Evropy v Barceloně?
Myslím, že už jsem to strávil dokonce chvilku potom, ale nejpozději když jsem začal trénovat na další sezonu. Člověk se musí z každé takové akce poučit a uvědomit si chyby, které v tom závodě udělal. Já než jsem tam odjel, byl jsem na kempu v Nymburku, kdy jsem absolvoval tři skokanské tréninky, dva z toho byly pro mě naprosto úžasné.

Myslel jste si, že se nic nemůže stát?
Asi mi trochu moc stouplo sebevědomí, ‚to musím skočit 580,‘ říkal jsem si. Člověk začne myslet na medaili a ono to není úplně dobře. Už jsem to taky vyřkl a nesplnil to, takže už raději nebudu hlásat, že ji přivezu.

To byla podle vás hlavní příčina?
Spíš si myslím, že jsem v Barceloně netrefil den. Možná jsem trochu podcenil rozcvičení, protože jsem se cítil dobře... U mě je to tak, že když se rozcvičuju den předem a cítím se blbě, tak vím, že to bude dobré. Tady to bylo naopak. Abych to shrnul, byl jsem takový tupý, byl jsem tam dlouho, bylo teplo…

Tak ono je pravda, že váš výkon (560 cm) nebyl „propadák“.
Ne, to nebyl, ale já beru své pocity. I když jsem měl v sobě nějaký ten Red Bull, tak jsem se nedokázal vyhecovat, bral jsem to moc flegmaticky. Do finále jsem se nedostal, což mě strašně mrzelo, tak jsem si řekl, že půjdu skákat v den finále na rozcvičovák. Nevím, jestli to bylo úplně čistě skočeno, navíc jsem skákal přes gumu, což je zvýhodněné – člověk se nebojí to otáčet, nedívá se na laťku – ale třikrát jsem tam 580 dal.

To vás muselo spíš naštvat….
To je pravda, ale hodil jsem to za hlavu a jelo se dál. Důležité je, aby si pak trenér a závodník sedli a probrali ten závod i přípravu na něj, aby z toho vyplynulo nějaké ponaučení.

Konec sezony pošramotil váš dopingový prohřešek. Soudě z prohlášení po verdiktu disciplinárky už si asi budete dávat větší pozor, kam chodíte a co jíte…
Tahle kapitola je pro mě uzavřená, už bych se k tomu nerad vracel. Z toho, co se stalo jsem, si vzal ponaučení, vyplynuly z toho nějaké tresty, nejen od svazu, ale i od zaměstnavatele. Dal jsem na měsíc výpověď, abych nepoškodil jméno Dukly.

Posunulo vás to někam?
Tak já jsem i prohlásil, že o to víc mě to nakopne trénovat a něco dokázat. To samozřejmě platilo a platí, možná jsem trénoval až moc, že jsem si udělal zranění, ale každopádně jsem skočil dvakrát limit, v Dessau jsem myslím skákal vysoko nad 570, bohužel jsem se tam nezapsal. Určitě je to poučení i pro jiné sportovce, ať si dávají pozor, že to za to nestojí. U mě to třeba dopadlo – v uvozovkách – dobře, ale může to sportovce vést i k záhubě.

Kolik vtipálků se vás ptalo na „recept na bábovku“ nebo něco podobného?
Mám pocit, že se s tím potkávám každý den, snad ještě včera jsem něco zaslechl. I dneska, až půjdu do haly, tak myslím, že tam něco zazní. Když jsem splnil limit, někdo prohlásil, „to byly dobré bábovky…“. Dokonce na jednom plese byla v tombole cena, popsaná jako „Balnyho bábovka“. Na jednu stránku je to sranda, na druhou moc ne.

Byly celkově reakce okolí spíš pozitivní – v nadsázce, nebo naopak negativní – „to jsi teda blbec“?
Spíš převažovaly ty srandičky než „jak si to představuješ“. Ono hlavně mladší lidé vědí, v čem se pohybují, a tahle věc je v dnešní společnosti běžná. Ale k vrcholovému sportu rozhodně nepatří.

Jak jste vnímal tlak, který na vás pravděpodobně byl, i třeba ze strany médií?
Ze začátku byl hodně velký. Jak to opadlo a začal mi trest, tak jsem si říkal ‚hlavu vzhůru, teď jim musíš ukázat, co v tobě je a něco předvést‘. Odjel jsem na vlastní náklady do Tater a připravoval se jako na každou jinou sezonu. Kvůli usnesením – mně nepochopitelným – jsem se s koučem ani po jeho příjezdu o týden později nemohl stýkat. Přesto mi byl trest právě kvůli tomu o tři týdny prodloužen, i když jsem prokázal, že si soustředění platím sám. Na samotný trénink to ale vliv nemělo.

Jak přijali na Dukle vaši výpověď? Mluvil jste o finančním postihu…
Ten peněžní trest spočíval v tom, že jsem měsíc a půl nedostával výplatu. Výpověď přijali jako samozřejmost z mé strany. Jak jsem uvedl do novin, nechtěl jsem poškodit jméno Dukly a bral jsem to i jako trest pro sebe. Dohodli jsme se, že až uplyne trest, nechám si vzít vzorek, že jsem čistý, což úspěšně proběhlo, a nebyl problém mě přijmout zpět.

Podařilo se vám vrátit se do tréninkového procesu hladce?
Podařilo, dokonce mě to spíš nakoplo, abych víc trénoval, víc přemýšlel a abych si dával bacha. A myslím si, že pokud mi noha vydrží, tak se zase můžu o něco zlepšit.

Měnili jste s trenérem něco v přípravě? Přidávali jste něco nového?
Ne, neměnili, jedeme to, co se nám osvědčilo. Fazona byla loni dobrá, v zimě jsem skočil 576, v létě třikrát přes 570. Možná jsme něco přidali, nějaké nové tréninkové prostředky. V přípravě upravujeme trénink víc podle každého z nás, pro mě např. méně odrazů. Jak je člověk starší, musí o sebe víc dbát a i regenerace je jiná.

Dodržujete také nějaký jídelníček, abyste udržel potřebné parametry?
V přípravném období vůbec ne, jen se snažím nepřejídat se. Můžu si dopřát i to pivko, zábavu s lidmi. Člověk musí vydržet v tréninku někde třikrát tři týdny, což leze trochu na hlavu. Takže se snažím odreagovat jiným způsobem, což snad není na škodu. Ale v závodním období jo, tam se na to snažím dbát, a myslím, že se mi to docela daří.

Co třeba konkrétně jíte?
Ráno se dobře nasnídám, housku, aby tam bylo máslo, sůl, čaj s medem, nepiju vůbec kafe. Na oběd podle tréninku, nějaký vývar – polévka je u mě základ, klidně si je dám na Dukle dvě – a druhé si vezmu domů. Na večeři nějaký salát s rybou, maso. Jídelníček pestrý, ale aby se člověk nepřejídal. V tom závodním období je to třeba, tělu to prospěje a člověk se pak líp cítí.

A cítíte se teď silnější – fyzicky, psychicky – než loni touto dobou?
To si nevzpomínám, jak jsem se tehdy cítil (úsměv). Ale myslím, že to bude tak nějak podobně. Dřív jsem se divil, že Adam Ptáček skočil tak vysoko (581) a když jsem loni dal těch 576, tak jsem si říkal, ‚ty jo, to už je fakt blízko!‘. Teď už myslím o stupínek výš a říkám si, že bych chtěl těch 582 skočit. Člověk si dává nějaké ty hranice, a když je splní, tak je chvíli spokojený a už chce zase výš.

Je to vaše ambice pro tuhle sezonu?
Určitě je. Nesnažím se jít do závodu s tím, že skočím český rekord, to rozhodně ne. Ale chci abych v každém závodě předvedl co nejlepší výkon. Snažím se i víc skákat technicky a méně to rvát silou. A to je myslím i cesta k tomu rekordu. Pokud se to nepovede, tak pořád bude hlavní, abych byl zdravý a bavilo mě to.

Vyměnil byste medaili na halovém ME za rekord?
Nejlepší by byla medaile českým rekordem. (smích) Zůstaňme při zemi, radši ať to skáče o centimetr míň, než je rekord, ale ať jsou výsledky.

A na závěr odbočka od atletiky, jak se vám daří v soukromém životě?
On se stejně točí kolem té atletiky. (úsměv) Vychází to tak jednou ročně dovolená, odpočinout si někde u moře. Na soustředění se snažím brát přítelkyni Anetku Pecnovou s našim mazlíčkem padesátikilovým psem Jimmanem, ale když jedu na Kanáry, zůstávají spolu doma. Něco prostě nejde. Jsou taky určitým střípkem v mých úspěších. A za to jim děkuji.

Michal Procházka

Vytisknout