21. února 2013, 09:46
Rozhovor února: Kateřina Čechová
Pozvánku k pravidelnému měsíčnímu rozhovoru přijala česká rekordmanka na 60 metrů.
S Kateřinou Čechovou, která se stala jednou z ozdob únorového mistrovství republiky, jsme si povídali o jejích plánech do letošní sezony či úvahách směrem k Riu, ohlédli jsme se ale také za minulým rokem, v němž se poprvé probojovala na olympijské hry. Se 24letou svěřenkyní Luďka Svobody jsme zavzpomínali i na její začátky u Petra Punčocháře, jak se jí jako Brňačce trénuje v Praze a v mužské skupině, v níž je navíc její přítel Martin Mazáč. A odskočili jsme si i mimo dráhu a zjistili přitom mj. to, kterého spisovatel ráda čte.
Na stránkách své tréninkové
skupiny máte u profilu zveřejněny cíle pro letošní rok. Zatím se vám daří je naplňovat, český rekord, který byl metou, jste překonala o tři setiny. S dosavadním vývojem tedy musíte být spolu s trenérem spokojeni.
Určitě jsme. Vyplývá to už z letní sezony, která byla dobrá, a i zdraví vydrželo. Držím se na vlně, mám hodně motivace. Jsem překvapená, co se mi podařilo na šedesátce, kterou jsem moc ráda neměla, protože je pro mě krátká. A zároveň zvědavá, co předvedu v létě na stovce.
Bude podle vás čas
stačit zopakovat čas 7.24 v Göteborgu na finále?
Myslím, že ano. Ale vrcholnou akci člověk prožívá člověk přeci jen trochu jinak než standardní závod. Zvláště pokud jde o mistrovství Evropy, kde cítím větší šanci na úspěch než na světové soutěži. Tím je to ale pro mě horší. Loni v Istanbulu na halovém
mistrovství světa jsem šla na start s tím, že si to užiju a běžela jsem
setinu od osobáku. Přišla Evropa v Helsinkách a nebylo to nic moc.
Mistrovství Evropy je tedy pro
vás svazující?
Nevím, jestli úplně svazující, ale očekávání mám prostě větší a pak i
zklamání je větší.
Vrátil bych se ještě
k cílům, které – předpokládám váš trenér – na svobodagroup.cz zveřejnil. Vím,
že máme teprve před halovým vrcholem, ale jak si věříte na úkoly pro léto? (MS v Moskvě, ME družstev, český titul
na 100 m,
výkon 11,25.)
Na mistrovství světa bych moc ráda jela, myslím, že pokud zůstanu zdravá,
zvládnout bych to měla. I když léto je ošemetné, hlavně počasím, mnohdy fouká
proti… A pokud jde o čas, moc jsme se o tom zatím s trenérem nebavili, ale
věřím, že v mých nohách leccos je. Hodně napoví první závod.
Zatím to vypadá, že
jste musela absolvovat nejvydařenější přípravu. Změnili jste něco oproti
minulosti?
Tentokrát jsme nevyrazili v prosinci na Kanáry, ale na podzim na měsíc
do Afriky, kde jsem si to hned zamilovala. Hodně jsme tam zapracovali na
objemu. Jinak tam zásadní změna v přípravě nebyla, dělali jsme ten svůj
„těhotenský tělocvik“, jak nám říká řada trenérů (úsměv).
Těhotenský tělocvik?
No že prý naše skupina trénuje málo. Já ale po každém tréninku sotva odejdu
z haly, tak nevím… Jinak můj posun může být i zkušenostmi, udělala
jsem si pořádek v hlavě – to také dělá hodně.
Na mistrovství
republiky jste mluvila i o zlepšených startech.
Nic nového to není, ale vypadá to, že jsem začala na startu využívat
sílu, která je při něm důležitá. Jsem typ člověka, který sice ví, jak má co
udělat, ale nedaří se mu to provést. Viděla jsem spoustu videí, ale prostě mi
to nešlo. Teď to vypadá, že mi konečně docvakl pohyb, který mám udělat.
Dařilo se vám výborně
už loni při domácích šampionátech v hale i venku. S loňskou Evropou
v Helsinkách jste nebyla příliš spokojená. Bylo to jen vysokými očekáváními, o kterých jste
mluvila?
Chyba byla i v tom, že jsem limit honila na poslední chvíli. Forma mi
přišla ve Vyškově (MČR) a udělat dva vrcholy v tak krátké době (necelé dva
týdny – pozn.) nebylo zrovna snadné. Ne že bych neměla v Helsinkách formu,
ale byl to velký rozdíl. V rozběhu se mi podlomila noha, což se mi
normálně nestává, v semifinále jsem to zase rvala, a to také nebylo ono.
Chyběla tam asi
uvolněnost, potřebná pro sprint.
Přesně tak, moc jsem chtěla, takže jsem to „křečila“. Spravila jsem si ale
chuť na dvoustovce, kterou jsem ani běžet nechtěla, ale nakonec mi udělala
větší radost než stovka (běžela 23.64, dvě desetiny za OR - pozn.).
Potom jste byla na
své první olympiádě. Jaký byl pro vás zážitek z akce, o které sní každý sportovec?
Přála bych to každému zažít. Když jsem stála na startu u bloků, plno lidí,
stadion … to byla paráda. I vesnice byla pro mě zážitek, člověk se potkává
nejen s lidmi od nás a z jiných zemí, ale i jiných sportů. Něco úplně
jiného než Evropa nebo svět. Doufám, že se také ukážu ještě v Riu, přeci
jen, na první olympiádě je člověk vyplašený, neví co a jak, přijde na stadion a
kouká jak puk. Za tři roky už budu vědět, jaké to je a nebudu tak vyjukaná.
Vraťme se ze
samotného konce na úplný začátek. Narodila jste se v Brně – co vás tu přivedlo
na stadion?
Začínala jsem na základní škole v páté třídě, když jsem se chtěla ulít
ze školy a šla si zaběhat na den dětí. Tam mě objevil můj bývalý trenér
Punčochář, který se divil, jak jsem všem strašně utekla na startu. Začala jsem
se tomu věnovat a byly to příjemné začátky, protože do 15, 16 let jsem si
vlastně hrála. Dělala jsem jinačí sporty, na tréninku jsme hráli míčové hry ,
bylo to všestranné. Přitom jsem ale zjistila, že musím jedině běhat rovně,
protože nic jinšího mi nešlo.
Vypadá to, že na Brno
nedáte dopustit…
Ráda bych zmínila, jak mě mrzí, že jsem Brno opustila. Stejně jako že se
tam na mě trochu zapomíná, přestože já jsem furt Brňačka. V Praze furt
jezdím šalinou a nebudu jezdit tramvají. Na Brno mám krásné vzpomínky a to že
jsem v Praze zaměstnaná a běhám za pražský oddíl … za to nemůžu. Čechová
Pražačka nebude, do smrti bude Brňačka jako poleno.
Čechová – Brňačka, to
zní dobře. Ale vážně, kdysi jste se ale dokonce vyjádřila, že do Prahy vás
nikdo nedostane a ať si raději nepřejeme vědět, co si o hlavním městě myslíte. Respektuju
hrdou Brňačku, nicméně už jste trochu shovívavější, když tu pár let trénujete?
Na Prahu už jsem změnila názor, nejsem zatrpklá Brňačka, která na Pražáky
jen nadává. Ale je pravda, že jsou mezi námi rozdíly – ono Brno je taková
vesnice oproti Praze. Abych se vrátila k tomu článku, mně se do Prahy
opravdu nechtělo a spousta lidí si myslela, že jsem utekla za podmínkami, že je
tu hala… Ne, já jsem sem šla za trenérem, protože jsem věděla, že je dobrý a že
potřebuju změnu. To byly hlavní důvody.
Z toho mi
vyplývá, že kdykoli máte čas, jedete domů do Brna.
Dá se to tak říct, ale toho volna moc není. Když je příprava, tak jsem
na soustředění, jak začne sezona, každý víkend jsem na závodech… Takže když už
se dostanu domů, stojí to za to.
Jak to vypadá?
První věc, co mě láká, zajít si s tátou na pívo. A strašně mi chybí
máma. Dokud jsem byla doma, akorát jsem se flákala a ona dělala všechno za mě,
jsem jí za to vděčná. V Praze jsem se musela naučit postarat se o sebe sama, ale ráda se vracím,
vždycky mi navaří, co si přeju.
Máte sourozence?
O dva roky staršího bratra, taky dělal atletiku, kvůli problémům
s koleny skončil. Ale pořád se hýbe, chodí si zahrát fotbal a po večerech
hokej.
Vy sama jste od
začátku věděla, že budete sprinterkou? (na foto z juniorského MČR 2006) Chodila jsem čtyřboje, takže i dálku, výšku, ale to mi moc nešlo a tím pádem
nebavilo. Já se pomalu učím a na tom sprintu to bylo jednoduché – utíkej
rychle. Od mých začátků to bylo jasné, že budu sprinterka.
Z mládežnických
soutěží máte bronz z juniorské Evropy, ve dvaadvacítkách už se vám na
stupně probojovat nepovedlo. Neztrácela jste tím trochu motivaci?
To ne. V době dvaadvacítek, roce 2009, jsem byla první sezonu
v Praze, takže než jsem si zvykla, výkonnost mi šla trošku dolů. A ten
bronz z Hengela byl navíc překvapení. Stovku jsem si šla odběhnout
tréninkově, na medaili jsem myslela víc na dvoustovce. Ani jsem prostě
nečekala, že bych tady mohla uspět. Na dvaadvacítkách to byly vlastně stejné
soupeřky, ale neměla jsem zkrátka takovou formu. O rok později by to možná bylo
lepší, změna trenéra udělala své.
Říkala jste, že jste
si v juniorském věku více věřila na dvoustovce, neuvažovala jste někdy o
čtvrtce?
Natrénovat se na to určitě dá, ale k tomu člověk musí mít i „hlavu“. Je to
zkrátka celé kolo a ty tréninky víc bolí. Myslím, že bych ani jedno nezvládla.
Čili vám ten
těhotenský tělocvik vyhovuje …
Vlastně ano. Já když z toho tréninku na stovku mám běžet dvoustovku,
tak už je to pro mě štreka. A když si představím ty pocity na posledních
padesáti metrech … není mi z toho už před startem dobře od žaludku.
Tendence je tedy
evidentně opačná, spíše příklon ke stovce a k šedesátce. Že máte český
rekord asi nebude náhoda.
Asi ne, ale do budoucna mě příklon k těm delším tratím nemine. Už pan Punčochář mi říkal, že ze mě bude dvoustovkařka.
Tehdy jsem se tomu smála, jenže teď jsme se o tom bavili s trenérem Svobodou po
olympiádě a došli jsme k tomu, že uspět na dvoustovce bude snazší. Nevím
jestli to bude už za rok, ale k Riu to chceme směřovat právě na ni. Zatím jsou to však jen plány. Nicméně i tak se možná někteří budou při tomhle rozhovoru
smát, vždycky jsem totiž říkala, že dvoustovka je moc dlouhá. Bude zkrátka potřeba
přežít pár bolavých tréninků.
Už jsme trochu
nakousli vaši tréninkovou skupinu. Není bez zajímavosti, že v ní jsou
kromě vás samí chlapi, z nichž jeden je vaším partnerem – Martin Mazáč. Jak se
vám s nimi trénuje?
Já jsem za trénování s klukama ráda.
Když se něco děje, přijdou a řeknou mi to na rovinu, ne žádné drby kolem. Hlavně
mě ale motivují do tréninků. A že tam jsem s Marťasem? My spolu na
tréninku nekomunikujeme, takže ani nevypadáme jako pár.
Takže jste docela
profíci…
No spíš Marťas, já jsem ukecaná. Potřebuju si povídat, ale dopadá
to tak, že mluvím jen já a chlapi jen hýbou hlavou.
Při závodech působíte
hodně bezprostředně, emotivně, jste taková i „normálně“?
Já jsem docela cholerik, ve znamení Berana, často vybuchnu. Po závodě, když
to z člověka spadne, mám ráda ten pocit, že si můžu zařvat. A jsem taková
i doma, když mi něco nejde, začnu nadávat, křičím, občas i pláču. Pláču štěstím
i smutkem.
Není to pro vás někdy
obtížné se zklidnit a koncentrovat na start?
To mi problém nedělá. U sprintera je start opravdu důležitý, ale dokážu se
soustředit, nevnímat okolí.
Martin na mě působí naopak
klidně. Doplňujete se?
Je to u nás přesně tak, že se protiklady přitahují. On je kliďas, já
nervák. Já si ráda povídám, on rád poslouchá. Ve všem se doplňujeme. On je
hrozně hodný kluk, ale umí se i rozčílit. Nicméně jsem ráda, že to se mnou
zvládá.
Pár minut před vaším českým
rekordem on splnil limit po zdravotních potížích. Říkala jste, že vás to spíš
rozhodilo, než nabudilo…
Marťase podporuju a přeju mu jen to nejlepší. Viděla jsem na trénincích, že
na to má, ale po Vídni s tou špatnou časomírou jsem se začala bát… A když
jsem viděla, že to dokázal, měla jsem takovou radost, jako bych to zaběhla
sama. Začala jsem se klepat a musela se uklidňovat. Vlastně mi to nesedí
s tím časem v cíli, protože koncentrace nemohla být taková.
Možná právě jste nad
tím tolik nepřemýšlela…
Je pravda, že limit už jsem měla, on vlastně taky, zbývalo „jen“ tu
republiku vyhrát. A možná jsem tolik nechtěla, a proto to vyšlo.
Co říkáte zlepšení vaší
soupeřky Barbory Procházkové – v jediném závodě o 13 setin?
Známe se docela dlouho. Bára je velký talent, má parádní starty i
frekvenci, určitě z ní bude ještě silnější soupeřka. Když se naučí zvládat
„hlavu“ a vydrží jí zdraví.
Vybavíte si nějaké
svoje podobné zlepšení? I když i vy jste si posunula osobák o 6 setin…
Ani si nevybavuju. Ale to chce asi ten správný závod, v němž to
„ulítne“. Je pravda, že Bára překvapila snad každého v hale. U mě se to možná
více čekalo. Každopádně je to příjemné a na šedesátce o tolik, to je hodně
dobré.
Odskočme si mimo
dráhu. Co vás baví ve volném čase?
Stal se ze mě lenošný člověk tady v Praze…
Což mi připomíná, že
jsem vás při domlouvání rozhovoru vzbudil ve čtyři odpoledne. To je standard?
Když není nic důležitého na práci – což většinou není –, tak každé odpoledne
spím. Dopoledne jdu na trénink, pak se připraví oběd, najíme se, a pak přijde
únava, tak se jde spat. Dobré je, že i když jsem zvyklá spát ty dvě hodinky,
večer můžu jít v jedenáct zase. Nejsem člověk, co se odpoledne přespí.
Takže spánek jako
číslo jedna, co dál?
Ono je to spíš z nudy, fakt tu nemám nic moc jiného na práci. Čtu si,
ale to spíš na soustředěních.
Co čtete?
Mám oblíbeného Paula Coelha, od něj mám přečteno asi sedm knížek. Teď jsem
se začetla do Šifry mistra Leonarda. Nejsem ale nějaký velký čtenář, většinou
si čtu, když se třeba Martin učí. Abychom se navzájem nerušili.
Filmy společně
sledujete?
Spíš seriály jako Přátelé, Sex ve městě, které furt točíme dokola, takže už
je známe nazpaměť. Co pustí v televizi, na to se podíváme, ale jinak na filmy
moc nejsem.
Na závěr by mě zajímalo,
jestli máte nějaký vzor nebo prostě oblíbenou sprinterku či sprintera?
Můj hodně velký vzor je už odmalička Merlene Otteyová. Jinak sleduju
sprinterky, se kterými jsem závodila od juniorů, a když zjistím, že zaběhla
nějaký dobrý čas, hned si říkám, „kurňa, musím ji předběhnout“.
Líbí se vám na
Otteyové, že závodí ještě po čtyřicítce? Takže můžeme čekat, že budete běhat
ještě dvacet let?
Mám ji moc ráda za to, co dokázala, líbí se mi i její technika běhu. Když jsme
spolu běželi před dvěma lety v Dubnici, tak i já jsem jí tu postavu –
v jejích letech – záviděla. Nádherná baba. Ale abych odpověděla na druhou
otázku, za dvacet let už běhat nebudu. (smích)