přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

21. února 2013, 09:46

Rozhovor února: Kateřina Čechová

Pozvánku k pravidelnému měsíčnímu rozhovoru přijala česká rekordmanka na 60 metrů.

S Kateřinou Čechovou, která se stala jednou z ozdob únorového mistrovství republiky, jsme si povídali o jejích plánech do letošní sezony či úvahách směrem k Riu, ohlédli jsme se ale také za minulým rokem, v němž se poprvé probojovala na olympijské hry. Se 24letou svěřenkyní Luďka Svobody jsme zavzpomínali i na její začátky u Petra Punčocháře, jak se jí jako Brňačce trénuje v Praze a v mužské skupině, v níž je navíc její přítel Martin Mazáč. A odskočili jsme si i mimo dráhu a zjistili přitom mj. to, kterého spisovatel ráda čte.

Na stránkách své tréninkové skupiny máte u profilu zveřejněny cíle pro letošní rok. Zatím se vám daří je naplňovat, český rekord, který byl metou, jste překonala o tři setiny. S dosavadním vývojem tedy musíte být spolu s trenérem spokojeni.

Určitě jsme. Vyplývá to už z letní sezony, která byla dobrá, a i zdraví vydrželo. Držím se na vlně, mám hodně motivace. Jsem překvapená, co se mi podařilo na šedesátce, kterou jsem moc ráda neměla, protože je pro mě krátká. A zároveň zvědavá, co předvedu v létě na stovce.

Bude podle vás čas stačit zopakovat čas 7.24 v Göteborgu na finále?
Myslím, že ano. Ale vrcholnou akci člověk prožívá člověk přeci jen trochu jinak než standardní závod. Zvláště pokud jde o mistrovství Evropy, kde cítím větší šanci na úspěch než na světové soutěži. Tím je to ale pro mě horší. Loni v Istanbulu na halovém mistrovství světa jsem šla na start s tím, že si to užiju a běžela jsem setinu od osobáku. Přišla Evropa v Helsinkách a nebylo to nic moc.

Mistrovství Evropy  je tedy pro vás svazující?
Nevím, jestli úplně svazující, ale očekávání mám prostě větší a pak i zklamání je větší.

Vrátil bych se ještě k cílům, které – předpokládám váš trenér – na svobodagroup.cz zveřejnil. Vím, že máme teprve před halovým vrcholem, ale jak si věříte na úkoly pro léto? (MS v Moskvě, ME družstev, český titul na 100 m, výkon 11,25.)
Na mistrovství světa bych moc ráda jela, myslím, že pokud zůstanu zdravá, zvládnout bych to měla. I když léto je ošemetné, hlavně počasím, mnohdy fouká proti… A pokud jde o čas, moc jsme se o tom zatím s trenérem nebavili, ale věřím, že v mých nohách leccos je. Hodně napoví první závod.

Zatím to vypadá, že jste musela absolvovat nejvydařenější přípravu. Změnili jste něco oproti minulosti?
Tentokrát jsme nevyrazili v prosinci na Kanáry, ale na podzim na měsíc do Afriky, kde jsem si to hned zamilovala. Hodně jsme tam zapracovali na objemu. Jinak tam zásadní změna v přípravě nebyla, dělali jsme ten svůj „těhotenský tělocvik“, jak nám říká řada trenérů (úsměv).

Těhotenský tělocvik?
No že prý naše skupina trénuje málo. Já ale po každém tréninku sotva odejdu z haly, tak nevím… Jinak můj posun může být i zkušenostmi, udělala jsem si pořádek v hlavě – to také dělá hodně.

Na mistrovství republiky jste mluvila i o zlepšených startech.
Nic nového to není, ale vypadá to, že jsem začala na startu využívat sílu, která je při něm důležitá. Jsem typ člověka, který sice ví, jak má co udělat, ale nedaří se mu to provést. Viděla jsem spoustu videí, ale prostě mi to nešlo. Teď to vypadá, že mi konečně docvakl pohyb, který mám udělat.

Dařilo se vám výborně už loni při domácích šampionátech v hale i venku. S loňskou Evropou v Helsinkách jste nebyla příliš spokojená. Bylo to jen vysokými očekáváními, o kterých jste mluvila?
Chyba byla i v tom, že jsem limit honila na poslední chvíli. Forma mi přišla ve Vyškově (MČR) a udělat dva vrcholy v tak krátké době (necelé dva týdny – pozn.) nebylo zrovna snadné. Ne že bych neměla v Helsinkách formu, ale byl to velký rozdíl. V rozběhu se mi podlomila noha, což se mi normálně nestává, v semifinále jsem to zase rvala, a to také nebylo ono.

Chyběla tam asi uvolněnost, potřebná pro sprint.
Přesně tak, moc jsem chtěla, takže jsem to „křečila“. Spravila jsem si ale chuť na dvoustovce, kterou jsem ani běžet nechtěla, ale nakonec mi udělala větší radost než stovka (běžela 23.64, dvě desetiny za OR - pozn.).

Potom jste byla na své první olympiádě. Jaký byl pro vás zážitek z akce, o které sní každý sportovec?
Přála bych to každému zažít. Když jsem stála na startu u bloků, plno lidí, stadion … to byla paráda. I vesnice byla pro mě zážitek, člověk se potkává nejen s lidmi od nás a z jiných zemí, ale i jiných sportů. Něco úplně jiného než Evropa nebo svět. Doufám, že se také ukážu ještě v Riu, přeci jen, na první olympiádě je člověk vyplašený, neví co a jak, přijde na stadion a kouká jak puk. Za tři roky už budu vědět, jaké to je a nebudu tak vyjukaná.

Vraťme se ze samotného konce na úplný začátek. Narodila jste se v Brně – co vás tu přivedlo na stadion?
Začínala jsem na základní škole v páté třídě, když jsem se chtěla ulít ze školy a šla si zaběhat na den dětí. Tam mě objevil můj bývalý trenér Punčochář, který se divil, jak jsem všem strašně utekla na startu. Začala jsem se tomu věnovat a byly to příjemné začátky, protože do 15, 16 let jsem si vlastně hrála. Dělala jsem jinačí sporty, na tréninku jsme hráli míčové hry , bylo to všestranné. Přitom jsem ale zjistila, že musím jedině běhat rovně, protože nic jinšího mi nešlo.

Vypadá to, že na Brno nedáte dopustit…
Ráda bych zmínila, jak mě mrzí, že jsem Brno opustila. Stejně jako že se tam na mě trochu zapomíná, přestože já jsem furt Brňačka. V Praze furt jezdím šalinou a nebudu jezdit tramvají. Na Brno mám krásné vzpomínky a to že jsem v Praze zaměstnaná a běhám za pražský oddíl … za to nemůžu. Čechová Pražačka nebude, do smrti bude Brňačka jako poleno.

Čechová – Brňačka, to zní dobře. Ale vážně, kdysi jste se ale dokonce vyjádřila, že do Prahy vás nikdo nedostane a ať si raději nepřejeme vědět, co si o hlavním městě myslíte. Respektuju hrdou Brňačku, nicméně už jste trochu shovívavější, když tu pár let trénujete?
Na Prahu už jsem změnila názor, nejsem zatrpklá Brňačka, která na Pražáky jen nadává. Ale je pravda, že jsou mezi námi rozdíly – ono Brno je taková vesnice oproti Praze. Abych se vrátila k tomu článku, mně se do Prahy opravdu nechtělo a spousta lidí si myslela, že jsem utekla za podmínkami, že je tu hala… Ne, já jsem sem šla za trenérem, protože jsem věděla, že je dobrý a že potřebuju změnu. To byly hlavní důvody.

Z toho mi vyplývá, že kdykoli máte čas, jedete domů do Brna.
Dá se to tak říct, ale toho volna moc není. Když je příprava, tak jsem na soustředění, jak začne sezona, každý víkend jsem na závodech… Takže když už se dostanu domů, stojí to za to.

Jak to vypadá?
První věc, co mě láká, zajít si s tátou na pívo. A strašně mi chybí máma. Dokud jsem byla doma, akorát jsem se flákala a ona dělala všechno za mě, jsem jí za to vděčná. V Praze jsem se musela naučit postarat se o sebe sama, ale ráda se vracím, vždycky mi navaří, co si přeju.

Máte sourozence?
O dva roky staršího bratra, taky dělal atletiku, kvůli problémům s koleny skončil. Ale pořád se hýbe, chodí si zahrát fotbal a po večerech hokej.

Vy sama jste od začátku věděla, že budete sprinterkou? (na foto z juniorského MČR 2006) Chodila jsem čtyřboje, takže i dálku, výšku, ale to mi moc nešlo a tím pádem nebavilo. Já se pomalu učím a na tom sprintu to bylo jednoduché – utíkej rychle. Od mých začátků to bylo jasné, že budu sprinterka.

Z mládežnických soutěží máte bronz z juniorské Evropy, ve dvaadvacítkách už se vám na stupně probojovat nepovedlo. Neztrácela jste tím trochu motivaci?
To ne. V době dvaadvacítek, roce 2009, jsem byla první sezonu v Praze, takže než jsem si zvykla, výkonnost mi šla trošku dolů. A ten bronz z Hengela byl navíc překvapení. Stovku jsem si šla odběhnout tréninkově, na medaili jsem myslela víc na dvoustovce. Ani jsem prostě nečekala, že bych tady mohla uspět. Na dvaadvacítkách to byly vlastně stejné soupeřky, ale neměla jsem zkrátka takovou formu. O rok později by to možná bylo lepší, změna trenéra udělala své.

Říkala jste, že jste si v juniorském věku více věřila na dvoustovce, neuvažovala jste někdy o čtvrtce?
Natrénovat se na to určitě dá, ale k tomu člověk musí mít i „hlavu“. Je to zkrátka celé kolo a ty tréninky víc bolí. Myslím, že bych ani jedno nezvládla.

Čili vám ten těhotenský tělocvik vyhovuje …
Vlastně ano. Já když z toho tréninku na stovku mám běžet dvoustovku, tak už je to pro mě štreka. A když si představím ty pocity na posledních padesáti metrech … není mi z toho už před startem dobře od žaludku.

Tendence je tedy evidentně opačná, spíše příklon ke stovce a k šedesátce. Že máte český rekord asi nebude náhoda.
Asi ne, ale do budoucna mě příklon k těm delším tratím nemine. Už pan Punčochář mi říkal, že ze mě bude dvoustovkařka. Tehdy jsem se tomu smála, jenže teď jsme se o tom bavili s trenérem Svobodou po olympiádě a došli jsme k tomu, že uspět na dvoustovce bude snazší. Nevím jestli to bude už za rok, ale k Riu to chceme směřovat právě na ni. Zatím jsou to však jen plány. Nicméně i tak se možná někteří budou při tomhle rozhovoru smát, vždycky jsem totiž říkala, že dvoustovka je moc dlouhá. Bude zkrátka potřeba přežít pár bolavých tréninků.

Už jsme trochu nakousli vaši tréninkovou skupinu. Není bez zajímavosti, že v ní jsou kromě vás  samí chlapi, z nichž jeden je vaším partnerem – Martin Mazáč. Jak se vám s nimi trénuje?
Já jsem za trénování s klukama ráda. Když se něco děje, přijdou a řeknou mi to na rovinu, ne žádné drby kolem. Hlavně mě ale motivují do tréninků. A že tam jsem s Marťasem? My spolu na tréninku nekomunikujeme, takže ani nevypadáme jako pár.

Takže jste docela profíci…
No spíš Marťas, já jsem ukecaná. Potřebuju si povídat, ale dopadá to tak, že mluvím jen já a chlapi jen hýbou hlavou.

Při závodech působíte hodně bezprostředně, emotivně, jste taková i „normálně“?
Já jsem docela cholerik, ve znamení Berana, často vybuchnu. Po závodě, když to z člověka spadne, mám  ráda ten pocit, že si můžu zařvat. A jsem taková i doma, když mi něco nejde, začnu nadávat, křičím, občas i pláču. Pláču štěstím i smutkem.

Není to pro vás někdy obtížné se zklidnit a koncentrovat na start?
To mi problém nedělá. U sprintera je start opravdu důležitý, ale dokážu se soustředit, nevnímat okolí.

Martin na mě působí naopak klidně. Doplňujete se?
Je to u nás přesně tak, že se protiklady přitahují. On je kliďas, já nervák. Já si ráda povídám, on rád poslouchá. Ve všem se doplňujeme. On je hrozně hodný kluk, ale umí se i rozčílit. Nicméně jsem ráda, že to se mnou zvládá.

ČechováPár minut před vaším českým rekordem on splnil limit po zdravotních potížích. Říkala jste, že vás to spíš rozhodilo, než nabudilo…
Marťase podporuju a přeju mu jen to nejlepší. Viděla jsem na trénincích, že na to má, ale po Vídni s tou špatnou časomírou jsem se začala bát… A když jsem viděla, že to dokázal, měla jsem takovou radost, jako bych to zaběhla sama. Začala jsem se klepat a musela se uklidňovat. Vlastně mi to nesedí s tím časem v cíli, protože koncentrace nemohla být taková.

Možná právě jste nad tím tolik nepřemýšlela…
Je pravda, že limit už jsem měla, on vlastně taky, zbývalo „jen“ tu republiku vyhrát. A možná jsem tolik nechtěla, a proto to vyšlo.

Co říkáte zlepšení vaší soupeřky Barbory Procházkové – v jediném závodě o 13 setin?
Známe se docela dlouho. Bára je velký talent, má parádní starty i frekvenci, určitě z ní bude ještě silnější soupeřka. Když se naučí zvládat „hlavu“ a vydrží jí zdraví.

Vybavíte si nějaké svoje podobné zlepšení? I když i vy jste si posunula osobák o 6 setin…
Ani si nevybavuju. Ale to chce asi ten správný závod, v němž to „ulítne“. Je pravda, že Bára překvapila snad každého v hale. U mě se to možná více čekalo. Každopádně je to příjemné a na šedesátce o tolik, to je hodně dobré.

Odskočme si mimo dráhu. Co vás baví ve volném čase?
Stal se ze mě lenošný člověk tady v Praze…

Což mi připomíná, že jsem vás při domlouvání rozhovoru vzbudil ve čtyři odpoledne. To je standard?
Když není nic důležitého na práci – což většinou není –, tak každé odpoledne spím. Dopoledne jdu na trénink, pak se připraví oběd, najíme se, a pak přijde únava, tak se jde spat. Dobré je, že i když jsem zvyklá spát ty dvě hodinky, večer můžu jít v jedenáct zase. Nejsem člověk, co se odpoledne přespí.

Takže spánek jako číslo jedna, co dál?
Ono je to spíš z nudy, fakt tu nemám nic moc jiného na práci. Čtu si, ale to spíš na soustředěních.

Co čtete?
Mám oblíbeného Paula Coelha, od něj mám přečteno asi sedm knížek. Teď jsem se začetla do Šifry mistra Leonarda. Nejsem ale nějaký velký čtenář, většinou si čtu, když se třeba Martin učí. Abychom se navzájem nerušili.

Filmy společně sledujete?
Spíš seriály jako Přátelé, Sex ve městě, které furt točíme dokola, takže už je známe nazpaměť. Co pustí v televizi, na to se podíváme, ale jinak na filmy moc nejsem.

Na závěr by mě zajímalo, jestli máte nějaký vzor nebo prostě oblíbenou sprinterku či sprintera?
Můj hodně velký vzor je už odmalička Merlene Otteyová. Jinak sleduju sprinterky, se kterými jsem závodila od juniorů, a když zjistím, že zaběhla nějaký dobrý čas, hned si říkám, „kurňa, musím ji předběhnout“.

Líbí se vám na Otteyové, že závodí ještě po čtyřicítce? Takže můžeme čekat, že budete běhat ještě dvacet let?
Mám ji moc ráda za to, co dokázala, líbí se mi i její technika běhu. Když jsme spolu běželi před dvěma lety v Dubnici, tak i já jsem jí tu postavu – v jejích letech – záviděla. Nádherná baba. Ale abych odpověděla na druhou otázku, za dvacet let už běhat nebudu. (smích)

Michal Procházka, foto: www.graf.cz (titulní, 1-3), J. Kucharčík (4,5)

Vytisknout