přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

19. srpna 2012, 23:37

Rozhovor srpna 2012: Zuzana Hejnová

Dlouho na medaili čekala a získala ji v tom nejtěžším závodě, jaký si sportovec dovede představit - v olympijském. Bronzová čtvrtkařka překážkářka z Londýna a jedna ze základajících členek Rychlých holek Martiny Blažkové povídala především o tom, co vše předcházelo zlomu, ale dostalo se třeba i na to, co ji letos ještě čeká.

Jeden z kolegů medailistů z jiného sportu vyjádřil přání, že by si rád svůj úspěch sám chvíli vychutnal. Našla jste si takovou?
Zatím na to nebyl moc prostor. Když jsem ale byla chvíli doma sama, pouštěla jsem si finálový závod a normálně jsem z toho byla nervózní jako blázen, snad víc než před startem. Ale líbilo se mi to. Pouštěla jsem si to několikrát a dívala se i na ostatní, jak běžely.

Našla jste ve svém běhu chybu?
Myslím, že ani ne, bylo to dobrý. Snad jen kdybych začala trochu rychleji, bylo by to ještě lepší, ale myslím si, že třeba rytmus byl plynulý. Nic bych nejspíš neměnila.

Teď už jste i viděla, že pro nás diváky byla vaše medaile jasná…
Bylo to docela o hodně, což mě překvapilo, v televizi to bylo samozřejmě vidět. Na ploše nikdy nevíte, neradujete se, než se váš výsledek neobjeví na tabuli. A navíc – jak jsme viděli v semifinále, diskvalifikace se stávaly.

Co vám proběhlo v první chvíli hlavou, když se na tabuli objevilo, že jste třetí?
To byla taková euforie, obrovská radost, spíš jsem si říkala, že to snad ani není možné.

…že se vám to zdá.
Toho jsem se trochu bála, abych se neprobudila ze snu.

Vrátím se trochu k původní otázce: jak zvládáte „kolotoč“, co se kolem vás rozjel? Jste na něj připravená?
Já doufám, že mám kolem sebe schopné lidi, kteří to odfiltrují a hodně mi s tím pomůžou. A věřím, že to zvládnu a ne na úkor tréninku a povinností. Myslím, že kolotoč, jak říkáte, k tomu patří, naopak to beru spíš jako výhodu, že se dostanu do podvědomí lidí.

V Praze jste sice pár dní, ale už jste zaznamenala, že by vás lidé více poznávali? Anebo už dokonce chodíte s brýlemi na očích, aby vás nikdo nepoznal?
To zas ne (smích) Ale začalo to hned první den. Určitě to bude tím, že olympiáda právě skončila, ještě je to v povědomí lidí a je vidět, že tím hodně žili.

Jak vám to dávají najevo?
Když jedu autem, které mám popsané, tak všichni vidí, že jsem to já. A ukazují na mě jako že dobrý. Anebo ke mně přišel policajt, že bych si měla změnit popisky. Nemám tam totiž zatím ještě ten bronz. Takže mě jemně upozornil, že bych si ho měla dopsat.

Co jste mu na to řekla?
Že má pravdu, ale že ještě nebyl čas. A určitě si ho doplním.

Chtějí se pořád všichni fotit s medailí?
Já jsem ji ještě ani doma neodložila, protože ji chce pořád někdo vidět a vyfotit se s ní.

A taky si sáhnout…
No, ta už je osahaná…

…a omlácená…
…ne, to zas není.

Takže o ni pečujete.
Jo, je v krabičce, ani pivo si s ní neotevírám. (úsměv)

Potřebujete teď také trénovat, protože medailistku z olympiády jistě chtějí mít pořadatelé diamantových mítinků na startu. Jak se vám vracelo do tréninku?
Musím přiznat, že se mi moc nechce, jsem taková lenivá. Ale budu muset, čekají mě ještě tři Diamantové ligy – v Lausanne 23., Birminghamu 26. srpna, a pak i finále v Bruselu 7. září. A bez tréninku by to nešlo, o to víc by to bolelo. Takže se nedá nic dělat, budu muset makat.

Jak se k tomu člověk přinutí? Dohlídne na vás trenérka?
To musím zvládnout sama. Navíc si trenérka vzala pár dní volno, napsala mi, co mám dělat a není potřeba, aby u toho byla. Já si aspoň trénink přizpůsobím, kdy se mi hodí. Dneska konkrétně jdu do Hvězdy, tak to není zas tak špatné, proběhnout se v lese. To beru spíš jako odreagování.

Jedete v tréninku ještě z euforie, nebo už je to pryč?
Euforie tam je pořád. Cítím se dobře a docela se i těším na další závody. Jinak si myslím, že formu mám a mohla bych běžet ještě pěkný čas.

V médiích se objevily některé neotřelé dárky či odměny, které úspěšní olympionici dostali nebo dostanou. Co vám někdo slíbil nebo už i stihl dát?
Žádný speciální dárek jsem nedostala. Jen jsem se teď sešla s ředitelem prodeje Škodovky a panem Přerostem, od kterého mám auto, a dostala jsem příslib, že by Rychlá holka měla dostat Rychlé auto.

Čili možná nebudete muset přelepovat staré, ale rovnou polepovat nové auto…
Nejspíš jo (úsměv).

Po mistrovství Evropy jste prý byla „na dně“. Jak takový stav vypadal, říkala jste si i třeba ‚proč já se na to nevykašlu‘?
To jsem si říkala v první chvíli, že nevím, proč to dělám, a že pořád mám nějakou smůlu a nevychází to. Chtěla jsem všechno změnit. Ale potom se mi všechno rozleželo v hlavě, že bych to balit neměla a že je přeci ještě olympiáda. Určitě k tomu přispěla i štafeta, po bronzu jsem si užila skvělé pocity.

Věděla jste díky tomu, že nejste špatně připravená?
Mohla jsem překážky běžet lépe, než jsem předvedla. Ale úplně nejlíp jsem na tom v Helsinkách fyzicky nebyla, forma byla lepší na olympiádě, na kterou jsme celou sezonu směřovaly. Evropu jsme braly okrajově, i já jsem si v hlavě řekla, že to není vrchol. A podle toho to také dopadlo. Nebyla jsem spokojená s tím, že jsem byla bez medaile, na druhou stranu jsem věděla, že forma půjde k olympiádě nahoru.

Šly ty myšlenky těsně po závodě až tak daleko, že byste třeba změnila trenéra?
Mě nic konkrétního nenapadlo, spíš jsem si říkala, že je všechno špatně a že od nové sezony musí být všechno jinak. Každopádně před olympiádou bych nic neměnila, to by byla největší blbost.

Jak dlouho trvalo, než jste hodila nezdar v Helsinkách za hlavu?
Pomohla mi spousta lidí, kteří mi říkali, že mám možnost si to opravit, ať se vykašlu na mistrovství Evropy, o němž po olympiádě nebude vůbec žádná řeč. Potom, když jsme trénovaly na olympiádu v Nymburce, už jsem nad tím neuvažovala, jen jsem si říkala, že je potřeba se dobře připravit.

Vzhledem k „předvrcholu“ v Helsinkách změnilo se něco v přípravě?
I kdyby Evropa nebyla, stejně bych závodila na mítincích, někde bych třeba vyhrála, jinde byla čtvrtá. Jenom tím, že šlo o mistrovství Evropy, se to hodně řešilo. Příprava ale směřovala k olympiádě, a to byl důvod, proč jsem nebyla v nejlepší formě v Helsinkách.

Dá se říct, že se příprava nelišila od sezony s čistě jedním vrcholem – třeba loni před Tegu?
Ale ano. Delší dobu jsme pracovaly na fyzičce, o něco později jsem šla do treter, stejně jako na první závod. I rozjezd byl takový pozvolný, začala jsem pomalejšími časy a postupně jsem se zlepšovala. Určitě to byla lepší varianta než loni, kdy jsem od začátku běhala rychle, a pak to „jen“ upadalo a vrcholu nebyl optimální.

Když jsme u té výkonnosti, nedá mi to nezeptat se na soupeřku, konkrétně vítězku Anťuchovou, která běhala zpočátku docela pomalu. Jak si vysvětlujete její výkonnostní skok?
Ona vlastně moc nezávodila. Byla v Římě, tady na Strahově při "Odložilovi" a pak na ruském mistrovství, kde už tedy běžela rychle. Vůbec celá sezona byla zvláštní, všechny překážkářky běhaly relativně pomaleji než kdy jindy. Asi to bylo dané olympiádou, příprava byla pozvolnější a nikdo nebral mítinky jako vrchol. Ale o Ruskách je známo, že se dovedou připravit a zrovna ona moje očekávání potvrdila.

Co vy děláte, aby forma vyvrcholila v pravý čas?
To je myslím hlavně v moci trenérky, aby nás správně naladila. Myslím, že letos to zvládla na výbornou, takhle dobře jsem se při vrcholu ještě necítila. Když už jsem byla v Londýně a trénovala jednou denně, dávala jsem si osobáky a tím pádem věděla, že formu mám a že poběžím dobře, což přispívalo k psychické pohodě.

K té vám po ME podle vašich slov pomohl i Alexandr Kubáček. Sice byl zaškatulkován jako psycholog, prý ale praktikuje reiki. Tato metoda asi není všeobecně známá, můžete o ní něco říct?
Předně bych chtěla říct, že mě mrzí vůči řadě lidí, kteří se na mém úspěchu podíleli celý rok – kouč, výživová poradkyně, USK nebo přítel a další – že se pořád mluví o jednom měsíci a o jednom člověku, byť mi ve finální fázi hodně pomohl. Představila jsem si puzzle, které je celé složené a chybí poslední částečka do obrazu – a s tím mi on pomohl. Ale kdyby šlo jen o něj, zůstal by samotný jeden dílek.

Chápu, co myslíte. Bylo to pro vás první setkání s reiki? A o co tedy jde?
Ne, už jsem s ním předtím měla nějaké zkušenosti. Jde o proudění energií a záleží, zda tomu věříte či nikoli. Já ano, a když je člověk naladěný pozitivně, dokáže velké věci a podle mně se ukázalo, že to funguje.

Jak konkrétně vám tahle metoda pomohla?
Byla jsem hodně nabitá. Člověk se občas z maličkostí naštve, už třeba od rána, a pak s tím jde na trénink a přenese si to do celého dne. Já, když se mi něco nelíbilo, řekla jsem si prostě, že to nevadí. Snažila jsem se nést na pozitivní vlně a myslím, že to ze mě bylo cítit. I lidi, co byli doma u televize, říkali, že jsem přenášela neuvěřitelnou pohodu. A já se tak i doopravdy cítila.

Znala jste terapeuta Kubáčka už před tím?
Ne, vůbec jsem ho neznala.

Takováto metoda je asi hodně o důvěře. Jak jste ji získala za tak krátkou dobu?
Určitě je to o důvěře. Byla jsem u něj poprvé, ale když je mi člověk sympatický, zapůsobí na mě, přijdu k němu znovu. Říkala jsem si, že když mi ho doporučil Tomáš (Dvořák), že by na tom něco mohlo být.

Sezení bylo prý jen pár. Jak probíhala, můžete-li prozradit?
Absolvovala jsem tři sezení po dvou hodinách, šlo o určité psychické naladění, o mluvené slovo, v samotném reiki pak jde o přikládání rukou na různé části těla a odstraňování bloků. Zásadní je tomu věřit, ale nemůžete tam přijít s přehnaným očekáváními, to můžete odejít zklamaný a už se nikdy nevrátit.

Pan Kubáček vás přišel přivítat i na letiště. Co vám říkal?
Neměli jsme ani chvilku si v tom shonu popovídat, jenom mi stihl pogratulovat. Ani od té doby jsem s ním nemluvila, zatím na to stále nebyl čas, síla ani myšlenky.

Co kolegyně ze skupiny, jak vám po medaili gratulovaly? Denisa (Rosolová) byla první hned na dráze, to jsme viděli.
To bylo od ní hezké, že mi popřála, moc si toho cením. S holkama jsem se viděla až druhý den ráno, Bergří (Zuzana Bergrová – pozn.) hned ráno přiběhla z postele ke mně do pokoje a začala mě objímat, to bylo legrační. Jíťa (Bartoničková) mi pogratulovala tak nějak normálně. Podle mě si také uvědomujou, že je za tím obrovská dřina. A možná si i myslí (určitě právem), že na tom mají také podíl. Pro mě jsou to sparingpartnerky, bez kterých to úplně nejde.

Název Rychlý holky vymyslela pokud se nepletu Zuzka Bergrová. Jak to vlastně vzniklo?
Myslím, že to přišlo spontánně. Najednou přišla s tím, máme webovou stránku Rychlý holky…

Takže jste ještě ani nevěděly, že máte nějaký název a už jste měly web?
No, moc se nám to v první chvíli nezdálo, ale nakonec se to docela chytlo a i se tím samy prezentujeme.

Na soustředěních jste spolu hodně dlouho. Jak vy zvládáte běžnou „ponorku“?
Když už opravdu nemůžu, zavřu se do pokoje, naštěstí nejdelší čas spolu většinou trávíme v Africe, kde máme každá svůj. Takže se vidíme na tréninku, a jinak se sejdeme, jen když chceme. To se dá zvládnout a není to nic dramatického. Že na sebe občas vyštěkneme, to je snad normální, když jsou lidi dlouho spolu, ale u nás to vždycky tak nějak rychle vyprchá.

Spousta lidí má zafixováno, že holčičí skupiny přeci jen trochu hůř fungují. Myslíte si to také?
Určitě to tak je. Chlapi si to vyříkají, nanejvýš se poperou a druhý den jsou zase kámoši a jdou na pivo. My takové nejsme a než někomu něco řekneme, trvá to a dělá se kolem toho bublina.

Vy už ale jako skupina fungujete dlouho spolu ne? Nebo že by někdo odcházel?
Myslím si, že to poběží dál, neslyšela jsem nic o žádných změnách. Jsme si moc dobře vědomy, že když skupina šlape, žene nás to všechny dopředu. A s tím i jdeme na trénink. Občas se neshodneme na čase a jdeme na trénink dvě a dvě a druhý den se to třeba zase prohází. Nějaký zásadní problém, že bychom nepřišly všechny najednou, nemáme.

A nemusíte teď odhánět nové členky?
Myslím, že se ani nemůžou hlásit. Skupina není nafukovací, nikdo nekončí, na to jsme ještě docela mladé. (úsměv) Navíc trenérka by nestíhala a jezdíme hodně často pryč, takže by ti nováčci trénovali sami a to by asi nebylo ani pro jednu stranu dobré.

Kdy čekáte, že si konečně trochu odpočinete?
Kdy? Myslím si, že až po sezoně, v září, až uteču někam na dovolenou.

Kam plánujete dovolenou?
Letos asi nic dalekého, protože jsme to moc nestihli zorganizovat. Pojedeme se potápět na Elbu a potom ještě do Chorvatska – takové odpočinkové akce.

Přemýšlíte už nyní o dalším roce?
Vrchol je jasný, ale ještě na to nebyl čas. Myslím, že ani trenérka nebude mít zatím promyšlené, kdy a kam pojedeme. Ještě neskončila tahle sezona, takže to teprve přijde.

Michal Procházka, foto: graf.cz

Vytisknout