přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

11. října 2013, 11:49

Rozhovor října: Petra Kamínková

Dlouholetá běžecká stálice a legenda Běchovic, kam se po čtyřech letech zlatého půstu vítězně vrátila. Pozvali jsme Petru Kamínkovou k našemu pravidelnému rozhovoru a povídali si s ní nejen o nejslavnějším závodě, ale i o jejích začátcích, co ji nadále motivuje k závodění, jak trénuje či co plánuje v rodinném podniku na Svatém kopečku.

Máte nějaké místo, kam dáváte medaile?
Bohužel nemám. Mám jich velkou spoustu, ty mistrovské a z půlmaratonu v Apeldoornu visí na pohárech – ty jediné mají své místo v obýváku. Další, je to blbé, v těch otvorech pohárů, a ostatní, hlavně ty pamětní, jen tak v krabicích.

A počítáte si vůbec mistrovské tituly?
Dlouho jsem to moc nesledovala. Vyhrávat pro mě ale nikdy nebylo samozřejmostí – když jsem se postavila na startovní čáru, brala jsem každou soupeřku vážně. Od té doby, co začali říkat, že mám víc titulů než Emil Zátopek, začala jsem to počítat.

My došli k číslu čtyřicet. Máme to správně?
No ano, právě loni jsem došla k tomu, že jich mám třicet devět. A letos před půlmaratonem v Pardubicích jsme se o tom bavili s panem Bujnochem, který pro mě vypsal dokonce speciální odměnu. To se nepovedlo, tak jsu ráda, že se to povedlo teď.

Berete to jen jako statistickou záležitost, nebo to prožíváte více?
Asi bych to tolik neprožívala, kdyby to bylo v době, kdy jsem Běchovice vyhrávala jedny za druhými. Ale protože se to povedlo teď, kdy už moje výkonnost není tak „top“, tak jsem si i trochu poplakala. Bylo to pěkné, moc jsem si to užila. A jsem taky ráda, že můžu ukazovat ostatním, že se dá dlouho a zdravě běhat.

Vzpomínáte si na svůj první titul?
Nevím to úplně jistě, ale říkám si, jestli ten první nebyl na 1500 metrů a ještě za Československa. Protože nevím, kdy bych ho jindy na té patnáctistovce získala, na těch delších tratích to bylo od roku 1998 dál. Jinak mám předtím i nějaké juniorské, dorostenecké, ale ty do toho nepočítám.

A úplné atletické začátky si vybavíte? Vždycky jste chtěla běhat?
Začínala jsem s basketbalem někdy ve čtvrté, páté třídě, chodila tam moje nejlepší kamarádka. Jenže nás byla tehdy kvanta, a tak nás vždy na konci roku vyřazovali. A mě jako malou, neperspektivní vyřadili. Ale protože jsem chtěla dělat nějaký sport, šla jsem na nějaké školní závody, tam už si mě vybral trenér a začala jsem chodit do atletiky.

Kdo byl ten trenér?
Jindřich Vacík. On byl sice původem z Prahy, ale byl v Lipníku na vojně, oženil se tam a pak se přesunul do Olomouce. Spolupracovali jsme do roku 1992, on pak začal podnikat a já v tu dobu nějak ani neběhala.

A kdy jste naposledy hrála basketbal?
(smích) Já studovala dva roky na Fakultě tělesné kultury v Olomouci, tak jsme samozřejmě dělali i míčové hry, nejen basketbal, ale i volejbal. Takže někdy v roce 1993 naposledy.

Teď už žádné jiné sporty kromě běhání neprovozujete?
Čas by se na ně možná i našel, ale já si raději přečtu knížku, když mám volno, než abych někde sportovala – to si nanejvýš vyjedeme s manželem na kole. Anebo si zajdu zaplavat, což je ale v rámci regenerace. Vím, že asi tři roky zpátky chtěli, abych skákala na Olomoucké laťce. Tak jsem si to šla zkusit na stadion a říkala si dobrý, metr dvacet skočím, jenže druhý den jsem měla kotník jak tenisák. Ortoped mi řekl, že moje tělo už je zvyklé na běhání a že už se nemám do jiných sportů pouštět, jestli chci ještě běhat. (úsměv)

Každý – nejen běžec – asi chápe, že člověku se nechce přestat, když ho něco baví. Co vás ale žene pořád závodit a jít s kůží na trh i na ty největší akce u nás?
Jednak se chci odvděčit firmě Adidas, která mě podporuje a na těch akcích se ukázat. Ale já prostě mám pořád touhu vyhrávat, i když třeba výkonnost není taková jako dřív. Jsu asi úplně prdlá.

Je to i kvůli atmosféře?
I to je důvod. Obvykle běhám tady závody na Olomoucku, ale sem tam si prostě chci zajít na velký závod, užít si atmosféru, potkat se s kamarádkami. Anebo jsem někam pozvaná jako teď třeba do Holandska (půlmaraton v Bredě – pozn.). A i když to znamená závodní stres, jsem ráda, že na chvíli vypadnu z Olomouce a vlastně si i odpočinu, protože atmosféra je úžasná. Dvanáct let jezdím s panem Müllerem po závodech, vím, že je to dlouho, ale odcházet se mi nechce.

Výkonnost na to podle všeho pořád máte.
Právě, když vidím, že mi to ještě docela běhá a že ostudu neudělám, když mě pořadatel pozve. Myslím, že poznám, až to nepůjde - ostatně loni jsem pozvánku do Holandska odmítla, věděla jsem, že na tom nejsem dobře. Na druhou stranu, i když třeba už nebudu mít tu výkonnost, prostě si to přijedu s kamarády užít.

Atmosféra je jasná věc, ale ta vítězství … Přeci jen jste v jediném roce 2009 získala pět mistrovských titulů. Od té doby „jen“ čtyři, loni žádný. Není pro vás obtížné vyrovnat se s tím, že už tolik nevyhráváte?
Beru to, jak to je. Že nemůžu pořád vyhrávat. O to víc si těch vítězství vážím, dřív to možná byla trochu samozřejmost. Mám taky radost, když to potěší i jiné lidi, teď jsem šla na poštu (Kopeček je už dědina) a paní mně blahopřála, že mi hrozně moc fandí – viděla mě v hlavních zprávách. A po Běchovicích jsem dostala několik esemesek od lidí, které jsem už třeba deset let neviděla. Tak to je pak fajn.

Pověsit tretry jste na hřebík nikdy neuvažovala?
Loni třeba ano. Když vám řeknou, že máte málo železa a hemoglobinu, na tréninku vyběhnete kopeček a už jste zadýchaný, tak už vás to napadá. Šla jsem ale na určitou operaci, prášky mi pomohly a najednou se mi běhá lehce, mám z toho radost. Tak to se mi končit nechce. Jen je tedy pravda, že je mi už čtyřicet, a tak se nás každý ptá na děti. Já tomu nechávám volný průběh a uvidíme, co příroda přinese. Nějak si to ale bez běhání nedovedu představit – i teď, když mě bolí nohy po půlmaratonu, půjdu si zaběhat.

Jak se projevuje v tréninku to, že motivace asi není taková jako před deseti lety? Jste na sebe pořád stejně přísná, nebo už si třeba ulevíte?
Cítím, že polevuju, co se týče kilometrů. Třeba dřív jsem šla fartlek patnáct kilometrů, teď už klidně jdu jen osm. A musím přiznat, že někdy vyběhnu s nějakým plánem, ale než doběhnu těch tři sta metrů do lesa, už to změním, protože musím být brzo doma nebo se na to necítím. Ale dovedu se pořád i na tréninku zmáčknout. A když se tu třeba s někým domluvím, že půjdeme společně kopce, tak to už samozřejmě neměním.

Tréninky si komplet připravujete sama, nebo to s někým konzultujete?
Ne, já se připravuju od roku 1998 sama, jen když jsem byla v Alpách na soustředění ve dvou tisících metrech, tak jsem to konzultovala s panem Müllerem, abych se neuvařila. Je pravda, že kdybych možná dříve – teď už ne –, měla trenéra, možná by moje osobní rekordy na půlmaraton nebo maraton byly lepší; na desítku asi ne, tam jsem myslím dosáhla maxima. Já v podstatě hlavně závodila a ani lékařský dohled jsem neměla, proto to možná loni došlo až tak daleko. Když člověk nechodí ani jednou ročně na rozbor krve nebo na testy na běhátku, ono se to projeví.

V jakou denní dobu nejčastěji trénujete?
Řídí se to podle toho, jak máme v sezoně otevřeno, o víkendu od dvanácti, v týdnu od tří. Takže když jdu klusat, vstanu a ještě před snídaní si jdu zaběhat. Jinak vždycky musím nejpozději ve dvanáct jít trénovat, abych byla do dvou zpátky. Čili většinou to je v dopoledních hodinách, proto mi moc nevyhovují závody ve večerních hodinách, je to na mě moc dlouhý den.

Je to čistě nutnost a zvyk, nebo byste nejraději běhala v jinou dobu?
Když jsem byla mladší, tak jsme zase trénovali odpoledne. Ráno jsme se šli jen rozcvičit, odpoledne to hlavní. Je to hodně o zvyku. Když jsem jezdila do nedávna na reprezentační soustředění v Tatrách, odběhla jsem si každý trénink ráno a odpoledne už šla jenom klusat, měla jsem splněno.

Jak vypadá váš typický týden v tréninku?
Jak jsem každý týden v sobotu nebo nedělu závodila, tak jsem dva dny měla trénink, jinak jsem jen klusala. Když vezmu týden, kdy byly Běchovice, v pondělí jsem klusla, v úterý šla tempovou desítku, ve středu jsem byla v sauně a plavat, ve čtvrtek ještě fartlek a pak už jsem jen odpočívala, klusala. V zimě pak čtyři dny docela makám, tři mívám volnější, z toho dva dny vyloženě pomalu klušu, klidně 5:50 na kilometr – chodím s kamarády a přizpůsobím se.

Je nějaký trénink, který máte obzvlášť ráda a naopak?
Vždycky když jsem běhávala krátké úseky do 200 metrů, pro mě sprinty, tak to bylo příjemné. Když jsem ještě měla trenéra, bylo pro mě nejhorší chodit dvojky na stadionu – to jsem vyběhla a brečela. Naopak když mi dal to samé odběhnout do parku, co je hned vedle, tak jsem byla naprosto nadšená. I teď mě nejvíc baví běhat po lese, cestou necestou, volně. A pak mám ráda kopce, je to krátké, ale výživné – vím, že mi to něco dá.

Běchovice už jsme trochu nakousli. Letos jste je zaběhla nejrychleji od roku 2006 (mimochodem na vteřinu stejně rychle). Čím si to vysvětlujete, krom příznivých povětrnostních podmínek?
Já ani sama nevím, možná proto, že jsem od sebe nic neočekávala. Pátek, sobota jsem totiž pracovala, jela jsem až v neděli v pět ráno. Když jsme vyběhly a já viděla, že Eva (Vrabcová-Nývltová - na foto na třetím stupni) jde dopředu, pořád jsem váhala, jestli jít za ní nebo ne, bála jsem se, že „umřu“. Pak se mi ale běželo hezky, tak jsem se odhodlala jít i za Keňankou. Na pětce jsem se koukla, měla jsem 16:50, to jsem si říkala, že nevím, jak doběhnu do cíle. Na osmém na mě někdo volal, že už mám náskok sto metrů, to už jsem začala věřit v titul. I mi pomohlo, že jsem viděla, jak Keňanka dýchá těžce, na rozdíl ode mě.

Psychika byla, zdá se, klíčová.
Je to tak. Naplánovali jsme si to s kamarády, že si pak zajdeme na oběd, na pivo. Do toho sluníčko, prostě pohodový den. Navíc ode mě nikdo nic neočekával, ani já od sebe. Chtěla jsem jen být na stupních, protože jsem viděla, že konkurence je trochu menší než loni.

Běchovice jsou váš nejúspěšnější mistrovský závod. Máte je i nejradši?
Když jsem se vracela k atletice a běžela to poprvé v roce 1998, byla jsem takový váleček. V cíli jsem prohlásila, že na Běchovice už znova nepůjdu. I proto, že nemám moc ráda kopce. Názor jsem změnila: jednak jsem je začala vyhrávat, a taky jsem si zvykla na kopce – už deset let bydlím tady na Kopečku – a běhám je skoro denně. A jak říkala Lucka Sekanová (letos třetí v rámci MČR), ono není těžké vyběhnout ten „Hrdlořezák“, to je člověk rozběhlý z toho kopce dolů. Nejhorší je to od místa, kde se naběhne k tramvajím, těch posledních 1600 metrů, které jsou pořád ještě do kopce.

Kromě těch vašich prvních, vybavíte si nějaké Běchovice, které byly pro vás hodně těžké? Ono je to také závod, který se špatně vzdává, když vzdálenost startu a cíle je v podstatě těch 10 km …
Pro mě je to právě příjemné ještě tou vzdáleností, co je kratší než deset, to mám ráda. Na rozdíl od půlmaratonů jsem tady neměla nikdy tendenci to vzdát, nanejvýš jsem prostě zpomalila – ono celkově jsem vzdala snad jen dva závody vůbec. Ten můj první start byl opravdu těžký, a ještě jsem se hodně natrápila, když jsem běžela svůj nejlepší čas v roce 2003 (34:34). To jsme hodně dlouho běžely s Jančou Biolkovou, ale na Hrdlořezáku odpadla a nakonec jsem jí dala snad půlminuty (přesně 41 vteřin – pozn.).

Prý chystáte ve vašem rodinném podniku na Svatém Kopečku ubytování. V jaké je to fázi? Jak to bude vypadat?
Otevřené to bude od příštího roku, ale už to máme hotové. Bude to takové rodinné ubytování. Máme tam šest pokojů, všechny se sociálním vybavením, čtyři jsou menší, dva i s kuchyňkou. Jsem ráda, že mi manžel připravil něco, čím se budu moct živit po běhání. Kdybych šla totiž pracovat, tak nevím, co bych šla dělat. Mám jen střední, ale žádnou praxi. I v atletice by to šlo těžko, nemám trenérskou školu, navíc si nemyslím, že bych se trénováním u nás uživila.

Přestože nemáte školu, určitě máte co předávat. Třeba roli rádce, trenéra na dálku, si nedovedete představit?
Na dálku nechci. To už mě oslovilo pár lidí, ale myslím, že je potřeba toho člověka aspoň občas na tréninku vidět. Vím, že nám trenér upravoval trénink přímo na stadionu, když viděl, že nám to nejde. Pokud jde o to poradit, tak se každému snažím pomoct, když se mě zeptá. Mně je třeba i hloupé si od někoho brát peníze za to, že mu napíšu trénink – jako třeba tady dvěma sousedům, kamarádům. Naopak spíš ještě ráda rozdávám věci, co třeba dostanu a nevyužiju je, protože toho mám spoustu. Ale budu ráda, když mi sem přijedou do penzionu běžci, klidně i hobíci a já se s nimi půjdu proběhnout i nějakou radu dám. Myslím, že Olomouc je pěkné město a dobře se tu i běhá.

Při vašem zápřahu – pracovním, sportovním – jezdíte vůbec na dovolenou?
Jezdíme s manželem pravidelně do termálů na Slovensko, klidně zavřeme i během roku hospodu na čtyři dny, letos už jsme byli šestkrát. To mi pomáhá v regeneraci, že mě nic moc nebolí. A po sezoně k moři, letos se chystáme stejně jako loni do Turecka, k Alanyi. Už tam není takové vedro, ale pořád se koupat dá. Navíc se tam opravdu snažijou, je tam čisto a za ty peníze, deset, patnáct tisíc, jsou tam super služby.

40 mistrovských titulů Petry Kamínkové:
Běchovice - silnice 10 km…… 12
dráha 18, z toho:
- 10000 m ……………………… 10
- 5000 m ………………………… 7
- 1500 m ………………………… 1
hala - 3000 m …………………... 5
půlmaraton ……………………… 3
kros ………………………………. 2
---------------------------------------------------
CELKEM …………………………. 40

Michal Procházka, foto: J. Kucharčík (titulní,2), graf.cz (1,3,4)

Vytisknout