přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

20. října 2012, 19:09

Rozhovor října 2012: Ivana Sekyrová

Sen, kterému se ještě před rokem sokolovská učitelka na gymnáziu smála, došel naplnění letos na jaře. Ivana Sekyrová, někdejší běžkyně na 400 m překážek, se kvalifikovala na olympiádu v maratonu. Povídali jsme si nejen fantastickém atmosféře v Londýně, ale také o jejich začátcích v Klatovech, kdy málem vyhrál basketbal, o pozdější neobvyklé proměně ve vytrvalkyni či úspěšném debutu na královské trati v Rotterdamu.

Před dvaceti lety jste si zaběhla ve své někdejší specializaci – 400 m překážek – osobní rekord. Snila jste tehdy o olympiádě?
Byla jsem si vědomá, že je to na téhle trati nereálné. Pro mě byl i tehdejší rekordní čas Anny Filíčkové nedostižný (56.18, OR Sekyrové 58.41 je 16. v dlouhodobých tabulkách – pozn.).

Jaké vůbec byly vaše sportovní začátky? Jste narozená v Klatovech, tam jste i začínala?
Úplné začátky jsem měla se sjezdovým lyžováním na šumavském Špičáku. Ve sportovní třídě na základní škole v Tolstého ulici v Klatovech jsme pak v páté, šesté třídě dělali dva dny v týdnu basketbal a dva dny atletiku. Když jsme si před sedmou a osmou třídou mohli vybrat, rozhodla jsem se pro basket, ale paní učitelka mi tehdy skoro nařídila atletiku.

Šel vám lépe basketbal?
Více mě tehdy bavilo, že to bylo v kolektivu. Je pravda, že jsem si moc nezahrála, protože ostatní holky to dělaly odmala. Na atletice se mi líbily kratší tratě, jenže mě vždycky vybrali na patnáctistovku, v níž jsem byla nejlepší, ale moc mě netáhla. Potom už to byla i osmistovka a na gymplu čtyřstovka a sprinty.

Pokud se nepletu, i jako dospělá jste běhávala na dráze vždycky všechno možné: sprinty, ale i třeba půlku. A přijde mi, že tahle všestrannost se vás drží i nyní, kdy klidně kombinujete vrchy s maratony, silnici s dráhou. Souvisí to nějak?
Mně se ta pestrost líbí. V prváku na sportovním gymnáziu v Plzni ze mě udělal Bohouš Rodek sprinterku, a hned jsem na jaře z republiky přivezla dva bronzy ze stovky a dvoustovky. To pro mě bylo perfektní, protože taková umístění jsem do té doby brala na 800 nebo 1500 m na krajské úrovni. Bavilo mě to i proto, protože to bylo jednodušší. V druháku jsem si ale natáhla sval, a tak jsem trochu řízením osudu zkusila čtyřstovku s překážkami, kterou jsem na českém mistrovství ve Znojmě vyhrála a už u ní zůstala.

Někde jste uvedla, že k vytrvalostnímu běhu jste se dostala po rozvodu. Jako terapie je určitě běh skvělý, ale asi je rozdíl jít se proběhnout a být jednou z nejlepších běžkyň na dlouhé tratě u nás. Co vás přivedlo k tomu prosadit se u nás a nakonec se dostat i na mezinárodní scénu?
Mě třeba krosy vždycky bavily, ale spíš ty kratší, do třech kilometrů. Kdysi mě ukecali v Plzni na krajský přebor, což byla šestka a já na ní seběhla a zabloudila. Pak jsem dlouho tvrdila, že mě na nic delšího už nikdo nedostane, ale změnilo se to kolem roku 2001, 2002, kdy jsem se rozváděla. Místní skupinka mě vtáhla do Karlovarské běžecké ligy, kde jsem najednou vyhrávala i delší závody.

A ty vás přivedly k půlmaratonu?
To bylo trochu jinak. Právě s jedním z těch běžců, Tomášem Zeleným, se kterým jsem trénovala, jsme se v roce 2004 vyhecovali, že zkusíme na vlastní kůži Hervis půlmaraton v Praze. Dostali jsme hodně vysoká čísla, takže jsme pořád předbíhali, byť jsme to chtěli spíš odklusat, 21 kilometrů bylo na mě tehdy opravdu hodně. Trénovala jsem ale na překážky, získala na nich v té době bronz na MČR– tak si všichni tloukli na hlavu, jestli jsem se nezbláznila. No ale Milan Kalousek koukl na čas a přihlásil mě na republiku do Domažlic a já tam doběhla čtvrtá. Díky tomu, že lyžařka přede mnou neměla registraci, jsem nakonec dostala bronz. Rok na to jsem doběhla třetí a další rok jsem v Liberci získala první titul.

Učíte ve škole, jako žáka jste měla fotbalistu Jiráčka. Nějaký známější atlet pod vašima rukama neprošel?
Zatím ne, ale myslím, že tam mám teď pár šikovných, hlavně holek. Ono je to také s nimi trochu složitější je u toho udržet. Buď se trochu obětují pro sport, nebo utečou.

Koho vlastně trénujete?
Já jsem se dlouho věnovala dětem v přípravkách, ale letos jsem to odmítla, protože jsem pak už neměla energii na to odběhat své tréninky. Je to dost náročné, přijít ze školy na trénink žákyň, pak přiběhnou děti do přípravky a pak máte jít na svoje. A to při mých tréninkových dávkách už nešlo, třeba regeneraci musíte taky občas zařadit. Je mi to líto, zvlášť když teď po olympiádě chodili a říkali, že chtějí právě u mě trénovat. Teď se starám o skupinku žákyň.

Na co se třeba v přípravě zaměřujete, co jste zpětně v jejich věku postrádala?
Jsem zastánce toho, že do patnácti let mají dělat všechno. Sprinterky i dálkařky se snažím dostat i na přespolák, občas si hodí krikeťákem nebo vrhnou koulí, zaběhnou překážky. Všestrannost je hodně důležitá a myslím, že v Klatovech nám tohle docela chybělo. Já na letním táboře v sedmé třídě skočila 4,70 m a paní učitelka tomu nemohla v září uvěřit, tak jsem to musela v hodině předvést – dodneška si ten špalír pamatuju. Pak jsem i na gymplu dálku skákala a skočila i 560 cm.

Letos jste se nominovala na olympiádu – v maratonu. V atletických začátcích jste si asi nepředstavovala, že ho pod pěti kruhy poběžíte, nebo ano?
To ani náhodou. Já jsem se tomu smála i loni. A trenér na mě od Běchovic naléhal, ať se rozhodnu, jestli to zkusím, protože už někdy v prosinci bylo potřeba nabíhat kilometry. Když jsem pak viděla tréninkový plán, říkala jsem si, že to asi nepůjde. Když jsem na stůl položila tréninkový plán a rozvrh hodin, tak se mi to zdálo nemožné. Ale člověk se musí zakousnout, když něco chce, nebo to může rovnou zabalit.

Byla hlavním motivem právě olympiáda?
To ani ne, spíš jsem ji brala jako takovou tu třešinku. Zdálo se mi to nemožné, když jsem si vypočetla ty mezičasy. Nevěřila jsem, že dám po půlmaratonu za 1:19 ještě jeden ten samý – „krizovka“ může přijít kdykoli a půlminuta naskočí rychle. Sama sobě jsem si ovšem slíbila, že maraton zkusím, zajímalo mě, za kolik bych ho zaběhla. A byla to pro mě životní šance, jak ho zaběhnout co nejlíp. Věřila jsem si tak na 2:48, lepší čas byl pro mě ve hvězdách. Občas se mi vybavovala v hlavě poznámka některých „rádoby-rádců“, že maraton není půlmaraton. Toho jsem si byla vědoma ale už dávno před rozhodnutím maraton běžet.

Jak to pak dopadlo, když jste se do toho pustila?
Zimu jsem odběhala docela slušně a od Kbelské desítky, kde jsem si dala osobák, jsem byla v takové euforii. Ukázalo se to na republice krosu, kde jsem z maratonského tréninku skončila třetí a zaběhla slušně. A pak i na půlmaratonu v Praze, který jsem zvládla s úsměvem za 1:16:50. ‚To by byla paráda, kdyby se mi takhle běželo,‘ říkala jsem si.

A jak to pak vypadalo v Rotterdamu?
Když jsme se den před závodem jeli podívat k moři, tak foukalo, byla zima. ‚To je konec, všechna práce je pryč,‘ proběhlo mi hlavou. Na startu jsem byla taková polozmrzlá, ale nakonec se mi běželo dobře. Když mě můj pacemaker Honza Sokol na 33. kilometru opustil, věřila jsem, že to dám – když mě nepíchne v boku, nebo tak něco. A nakonec se mi povedlo druhou půlku zvládnout rychleji než první.

Je nějaký moment závodu, na který vzpomínáte?
Už když jsem byla před Honzou tak 40 metrů, volá na mě ‚Ivčo, Ivčo, koukej na ty billboardy‘. Já nejdřív nevěděla, co myslí, byly černé. Ale po průběhu mezičasem na 33 km se rozblikaly a bylo na nich „Ivčo, makej“. ‚Vždyť já makám, já to dám,‘ říkala jsem si. Ale v tu chvíli mě olympiáda ještě nenapadla, to až po závodě mi to začalo docházet. Že budu muset dál makat (úsměv).

Jaká to pro vás vůbec byla změna oproti předešlé přípravě?
Já jsem si do té doby běhala podle svého, náplň tréninku jsem si vymýšlela sama, Milan Kalousek je spíš manažer. Miloše Škorpila jsme oslovili proto, že jsem s maratonem neměla žádnou zkušenost a během roku nemám čas studovat jak na to. On se podíval na moje tréninkové deníky, snažil se do toho moc nezasahovat a doplnil mi tam delší běhy, které mi chyběly. Čili největší změna byla to, že jsem si musela zvyknout, že každou sobotu uběhnu minimálně půlmaraton plus nějaký rozklus, výklus. Nakonec se mi to docela zalíbilo, dokonce jsem se na tyto tréninky těšila. Pomohly mě také hodně zátěžové testy a laktátové testy na Casri, protože dle nich mi mohl trenér v pohodě určovat tréninkové časy.

Zájem o vaši osobu byl po nominaci viditelný. Nejen v médiích, ale i mezi lidmi v regionu jste se prý stala populární. Jak jste to vnímala?
Je pravda, že mě ten zájem překvapil. Dokonce si spousta lidí začala myslet, že přestanu s prací a budu se jen připravovat na olympiádu. Tak to mě ani na chvíli nenapadlo – když jsem to do té doby zvládla... Navíc z doby, co zbývala do prázdnin, jsem nějakou dobu odpočívala.

Vydrželo to jen kolem splnění limitu a olympiády?
No ještě včera, když jsem šla nakoupit, mě zastavila paní, že mi doteď nestačila pogratulovat. Spousta lidí se ke mně teď hlásí, že jsem jim učila syna nebo dceru. No a po návratu z olympiády jsem se v jednu chvíli skoro i bála vyjít ven, protože poprvé na mě někdo pokřikoval přes ulici a nebylo mi to úplně příjemné. Na druhou stranu to samozřejmě i potěší a člověk si na to určitě zvykne.

Měla jste před odjezdem velkou trému. Jak jste jí zvládla? Kdy z vás spadla?
V den závodu už to bylo dobré, řekla jsem si, že jsem udělala maximum pro to, aby to dopadlo dobře, to znamená čas pod 2:40. Zpětně mě mrzelo, že tak úplně nevyšlo počasí, třeba to mohlo být ještě lepší. Ale myslím, že jsem nezklamala a těch 2:37 byl na dané podmínky dobrý čas, se kterým jsem určitě spokojená.

Jaká byla atmosféra při londýnském závodě?
To se asi nedá slovy popsat...bylo to neskutečně nádherný. Trenéři si mysleli, jak na mě budou křičet a já je ani jednou neslyšela. Zástupy pěti řad lidí, kteří mávali, mexické vlny probíhaly… A když jsem na diváky párkrát zareagovala, začali úplně burácet a mně se úplně rozbušilo srdce. Tady jsem naplno pochopila rozdíl mezi vidět v televizi a zažít na vlastní kůži. Skoro si říkám, že tomu za pár let ani nebudu věřit, že jsem tam byla.

Proč?
Ono už při zahájení, kdy jsme stáli s Luckou Pelantovou kousek od ohně a cítily jsme, jak to hřeje, Lucka povídá: ‚My jsme fakt na olympiádě, já tomu nemůžu uvěřit.‘ Člověku má opravdu husí kůži po celém těle. Neskutečný neopakovatelný zážitek.

Jistě pro vás bylo nové i to, že do závodního rytmu se po dvou maratonech v roce nevrací snadno. MS do vrchu jste zpětně neviděla jako nejlepší nápad.
Je pravda, že do mě trenéři hučeli, ať si klidně půl roku odpočinu, že mám splněno. Ale já jsem se prostě třeba Běchovice těšila, takže skončit sezonu jsem nechtěla. Před nimi jsem šla ještě v Ústí půlmaraton a pak jsem si dala pár tréninků a opravdu se cítila dobře. Měla jsem na tempo 3:30 a dovedla jsem zrychlit na 3:24.
Jak tedy hodnotíte samotný závod?

Stalo se, že holky vypálily za 3:19 první kilometry a na trojce jsem si vlastně dala osobák 9:57. Já jsem se rozhodla, že s nimi poběžím, dokud to vydržím, vydržela jsem to 6 km a pak to na mě přišlo. Neběželo to a holky se mi vzdalovaly. Samozřejmě mě to mrzelo, ale už to nešlo v danou chvíli vzít zpátky. Špatně jsem zvolila taktiku, měla jsem jít svoje tempo, ale mě lákalo běžet s nimi. Ale vysloveně zklamaná jsem nebyla.

sekyrova_zdenek_krchak_n.jpgOstatně běžela jste dost podobně jako loni, kdy jste vyhrála…
Ano, jen o devět vteřin pomaleji. Na „Hrdlořezáku“ už jsem rezignovala, holky byly daleko, chtěla jsem to jen doběhnout. Je dobře, že do toho soupeřky šly. Možná jsem je i svým maratonem inspirovala – i když je to něco jiného než desítka. Na druhou stranu přeci jen, přes co se můžou dostat na velkou akci? Na desítce by musely hodně přidat.

Myslíte, že je to signál příchodu nové generace?
Já budu jedině ráda. Ono už to nějakou dobu trvá, co tu s Petrou Kamínkovou jsme. Ona konkrétně pro mě byla velkou motivací, takže je mi jasné, že pro ty mladší jsem také. A je vidět, že nějaké zlepšení je vidět. Když se podívám na desítku na silnici, je tam letos několik jmen kolem 35 minut, přitom v posledních letech pod tuhle hranici nikdo neběžel. Keňanky ani Etiopanky nejsme, ale nějaká slušná úroveň by se tu mohla vypracovat.

Na co se teď hodláte zaměřovat?
Jsem na vážkách, maraton mě navnadil, ale asi si od něj příští rok odpočinu. Přeci jen nejspíš zůstane mojí disciplínou půlmaraton, chtěla bych se na nějaký rychlý připravit, a zkusím do toho nějak zapojit i vrchy. Vše se bude samozřejmě odvíjet od zdraví. Vloni jsem se celou zimu bála, kde co chytnu, na gymplu jsou tak poctivé děti, že chodí do školy i nemocné (úsměv).

Zmínila jste váhání mezi půlmaratonem a vrchy. Běháte i na dráze, letos hodně na silnici, kolik jste toho zvládla v terénu nebo do vrchu?
Z dráhy už asi ustoupím, letos jsem na ní běžela jen desítku, ani na extralize jsem už pak nebyla, nehodilo se to do plánu. Na vrchy jsem jednou i dvakrát týdně běhala nějaké kopečky, ale nebyly to sjezdovky. Letos to bylo hodně po rovině, po silnici, takže bych se zase chtěla vrátit trochu víc do terénu, aby si nohy trochu od tvrdého asfaltu odpočinuly.

Vím, že jste někde říkala, že už další čtyři roky nevydržíte. Láká vás zopakovat si olympiádu v Riu?
Určitě mě to láká. Když vydržím zdravá a na nějaké úrovni … Je to pro mě výzva. A když jsme se ve Kbelích na letišti loučili, všichni říkali ‚tak ahoj za čtyři roky v Riu‘ a já měla skoro slzy na krajíčku, protože kdovíco za tu dobu bude.

A dovedete si vůbec představit život bez běhání?
To asi opravdu ne.

Teď je ale váš den určitě nabitý, práce, sport, dcera. Zbývá vám vůbec nějaký volný čas a čím ho případně vyplníte?
Když chci mít čas pro sebe, musím si ho nějak vyšetřit. Buď vyrazíme někam na výlet nebo se podíváme na nějaký film, doma nebo v kině, a občas i kousek knížky přečtu.

Čtete teď zrovna něco?
Teď ne, ale četla jsem Alchymistu, který mě docela motivoval.

Co třeba s rodiči, vídáte se?
Snažíme se, jen je to trochu složité i tím, že jsou všichni vcelku daleko. Jeden bratr je ve Zbirohu, druhý v Bodenmais v Německu, což je za šumavským Špičákem, a rodiče v Klatovech. Ale když mě vidí půl dne, mají radost.

Michal Procházka, foto: www.graf.cz, Z. Krchák

Vytisknout