přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

12. prosince 2012, 10:55

Rozhovor prosince 2012: Lukáš Melich

Šestý kladivář z olympijských her v Londýně je letošním posledním hostem naší pravidelné rubriky.

Lukáš Melich (32) poslední roky vládne tuzemskému kladivu. Výrazně prorazit za naše hranice se mu podařilo teprve letos, a to nejen při vrcholu sezony, ale i čtvrtým místem ve světové challengi. Poprvé tím rodák z Jilemnice získal umístění mezi nejlepšími v domácí anketě. Ptali jsme se ho nejen na Londýn, ale i nevydařené Helsinky, dále na motivaci v podobě dalších šampionátů či českého rekordu, probrali jsme situaci v kladivu a netradičních možnostech jeho propagace, prozkoumali jsme Lukášův trénink a v závěru zjišťovali, zda umí vařit. Hlady by prý neumřel, prozradíme na úvod.

Určitě se shodneme, že dostat se letos do desítky Atleta roku nebylo zrovna snadné. Vy osobně jste v ní byl ve svých 32 letech poprvé. Považujete i vy svou letošní sezonu za dosavadní nejlepší?
Bez debat. Výsledky tomu napovídají. První finále a k tomu šesté místo. Navíc celkově hodně dobrý průměr výkonů. Kazí to jediná kaňka, mistrovství Evropy, ale na druhou stranu to byl zase impuls. Všechno zlé je pro něco dobré a nebýt špatné „Evropy“, třeba by se mi zase nepovedla tak olympiáda.

Elitní první desítka + juniorka„Životnost“ vrhačů bývá obvykle delší, vy jste ale kvůli zdravotním potížím byl naposledy na vrcholné akci před třemi lety. Hrozilo, že úplně skončíte?
Vždycky, když se člověku delší dobu nedaří, napadají ho různé myšlenky. Ale já jsem byl celou dobu přesvědčený, že když si „pohlídám“ záda – pozměnil jsem kvůli nim trochu trénink – tak výkony ještě můžu podávat. A tahle sezona mě v tom jenom utvrdila.

Sehrála roli v motivaci také londýnská olympiáda?
Samozřejmě, olympiáda je vrchol pro všechny sportovce a její vidina určitě také pomohla.

Mistrovství Evropy vám vůbec nevyšlo. Bylo to jen o psychice?
Určitě hlavně o psychice. V den finále jsem si šel zaházet a osm z deseti hodů by stačilo na medaili.

Obecně vzato, považujete za dobrou věc „Evropu“ v roce olympiády?
Nevidím v tom problém, pokud není nějaká termínová kolize. Je potřeba nastavit hlavu na to, že olympiáda je vrchol, a přistoupit na to, že ME je v daný rok ,,jen mítink“. V žádné případě nechci Helsinky nějak shazovat, ale co si budeme namlouvat, některé disciplíny byly vykradené, protože se všichni chystali na Londýn. Ale já to tak neviděl, a proto jsem tam taky jel a nemyslím si, že mně to směrem k olympiádě nějak vzalo síly.

Z dlouhodobějšího pohledu je pro vás větším lákadlem další ME v Curychu 2014 – šance na reparát a rok, kdy je Evropa jasným vrcholem – nebo spíše Rio za čtyři roky – vaše třetí hry?
Olympiádu začne člověk vnímat až tak dva roky předem. Cíl číslo jedna je teď mistrovství světa v Moskvě, potom teprve může přijít v mých myšlenkách na řadu Evropa a po ní až zase další olympiáda. U nás se to navíc příliš neliší: na „světě“ přibude jeden Američan nebo Japonec, a to je vlastně vše. Špička je poskládaná z Evropanů.

Znamená pro vás motivaci český rekord, k němuž jste se letos přiblížil?
Přemýšlel jsem o něm už letos, forma na něj myslím byla. Je ale potřeba dávat si postupné cíle. Nejdřív bych rád, aby můj osobák začínal osmičkou. A přeci jen, zlepšit se na této úrovni ze 79,5 na 81,5, to je podstatně těžší než třeba ze 70 na 72. I když dvoumetrová vzdálenost je v obou případech stejná.

Prý vám to v tréninku občas létá za 80 m, a dokonce se vám to povedlo i v posledním rozcvičovacím hodu na OH. Je tedy potřeba najít v závodě klid, uvolnění z tréninku?
Závody jsou vždycky vypjatější a já v nich občas sekám chyby, které v tréninku během deseti hodů postupně odbourám. Je proto potřeba být dostatečně „vyházený“, uvolněný, v klidu a ono to přijde. Největší průšvih je, když cítíte formu a řeknete si, „teď půjdu a hodím daleko“. Samozřejmě na špičkový výkon musejí vyjít i podmínky, musí to být dobrý závod a pak potřebujete taky trochu štěstí.

Český rekordman Vladimír Maška je vaším manažerem, máte od něj slíbenou nějakou zvláštní odměnu, když ho přehodíte?
Spíš se špičkujeme… Občas někde překonám jeho rekord stadionu, kde on závodil, tak mi říká, „aspoň ten český rekord mi nech“. Já odpovídám, že mu klidně nechám všechno ostatní, ale český rekord chci. Už třeba proto, že v žádné jiné disciplíně nemá nikdo rekordy od žákovského, přes dorostenecký po juniorský, tedy se všemi váhami od 4 kg po 6 kg. A jen ten mezi dospělými mi chybí – i když o moc nejde, bylo by to pěkné. [Ještě Lukáš nemá nejlepší výkon kategorie 20-22, což sice není rekord, nicméně patří Pavlu Sedláčkovi – pozn. aut.]

Jak vůbec probíhá s manažerem Maškou spolupráce?
Byl jsem dlouhou dobu u Ukrajinky Valentiny Fedjušinové, bývalé koulařky s osobákem 21,5 m, která nyní žije v Portugalsku, Lisabonu. S ní jsem spolupracoval asi pět, šest let, ale jak se mi moc nedařilo, rozhodl jsem se pro radikální změnu. Proto jsem oslovil Vláďu Mašku, jestli by mě zastupoval z manažerského hlediska. Plácli jsme si loni touto dobou a myslím, že mohu říct, že spolupráce funguje oboustranně na výbornou. Z mé strany se za to určitě sluší poděkovat, protože, na které závody jsem potřeboval a chtěl, na ty mne dostal.

Nebyl jste jediný, kdo kromě vás po Helsinkách hledal příčiny jinde než ve fyzické přípravě [viz Zuzana Hejnová]. Myslíte si, že se jedná o určitý trend, kdy se stane psycholog součástí týmu vedle trenéra, fyzioterapeuta, lékaře?
Nevím, jestli to je trend. Nikdy jsem na tohle moc nevěřil, a když jsem to od někoho dřív slyšel, tak jsem se trochu pousmíval, ale před tak důležitou akcí, jako je olympiáda, jsem si řekl, že ego musí jít stranou a je potřeba udělat první poslední. „Maximálně se může stát, že to nevyjde,“ říkal jsem si, „ale budu mít čistý štít a udělal jsem pro to vše.“ Osobně to nikomu nepodsouvám, každý na to musí přijít sám, co je pro něj nejlepší. Mně už se to stalo v Berlíně a teď znovu v Helsinkách, kdy jsem měl opravdu formu na medaili, a nechtěl jsem, aby se to opakovalo.

S čím jste tedy šel za psycholožkou Zdeňkou Sládečkovou?
První, co jsem jí řekl, bylo, že na to moc nevěřím. Ona prý, že mě začaruje a bude už jen na mně, jestli uvěřím nebo ne. Tak jsem se nechal postupně začarovat. (úsměv) A výsledek napověděl, že jsem se vydal správnou cestou.

Od olympiády, kde jste skončil šestý, uplynula už nějaká doba. Jak svůj výsledek s odstupem hodnotíte, přísněji, mírněji?
Když se na to koukám zpětně, asi bych malinko ubral na začátku sezony. Člověk objíždí závody i z toho důvodu, že – co si budeme povídat – je to zdroj finančního příjmu. Být v „diamantovce“, stačí objet tři, čtyři závody. Jenže u nás kladivářů, aby to bylo nějak finančně zajímavé, je potřeba dvojnásobek startů. Na druhou stranu člověk závodí, dokud to jde, proto taky celou zimu trénuje. A je pravda, že před Evropou bylo potřeba „dobít baterky“, takže jsme ubrali startů, přitrénovali a bylo to zase v pohodě. Na olympiádě jsem ve finále házel technicky špatně a vím, že se leccos dalo udělat líp a je třeba se z toho do Moskvy poučit. Ale jinak je to coby-kdyby – po bitvě je každý generál.

Viděl jste své hody na videu?
Několikrát jsem na to koukal. Zajímá mě technické provedení, ne že bych se tím kochal. A vidím tam ještě dost velké rezervy.

Aktuálně se objevil na základě mimosoutěžní kontroly dopingový případ Rusa Ikonnikova, pátého před vámi na OH. Co tomu říkáte?
Jste jsi jistý, že je to Ikonnikov? To tedy od vás slyším poprvé… To bylo v říjnu? No…co k tomu říct. Takovéto věci se prostě stávají a stávat budou.

Spíš mě zajímá, jestli se cítíte ošizený. Mohl přeci podvádět už tehdy.
Opravdu nevím, co si o tom dohromady myslet. Fakt je, že na olympiádě byl přede mnou a nikdo kromě Tichona v Londýně chycený nebyl – tudíž výsledky jsou dané. To ostatní už jsou jenom spekulace a do těch se nechci pouštět. Za sebe mohu říci, že jsem odpůrce dopingu. Ale má-li někdo potřebu riskovat své zdraví a kariéru, je to čistě jeho věc a holt se takové věci dějí. Pro mě na jednu stranu dobře, na dva roky o soupeře míň.

Připravujete se na novou sezonu, v níž je vrcholem „svět“ v Moskvě. Je pro vás velká motivace ukázat, že to letos nebyla náhoda?
Motivace je veliká. Člověk, když cítí šanci uspět, žene ho to dopředu.

Problémy se zády se podařilo vyřešit nebo alespoň umenšit?
Záda jsou u kladivářů vždycky namáhaná. Ono to chce vzít trošku rozum do hrsti a trénink tomu přizpůsobit. Na záda jsem začal cvičit a starám se o ně nejlíp, jak můžu. Největší nápor vždycky přijde, když se začne v únoru, březnu házet těžkými kladivy. K tomu se přidá těžší činka a pak je to pro ně docela šok. Aktuálně je to o běžeckém tréninku, nabírání kondice, kdy záda nedostávají takovou zátěž.

Jste tedy momentálně zcela zdráv?
Víceméně jsem. Akorát když jsme byli ve Špindlerově Mlýně, tak jsem si při volejbale vykloubil malíček levé ruky a mám tam přetržený vaz. Byl jsem ve Vysokém [nad Jizerou], kde mi řekli, že to není nic vážného. Mám tedy slepené dva prsty k sobě, ale v ničem mě to nelimituje. Házet s tím mohu, přestože je ta levá ruka pro mě o něco důležitější. Je to spíš taková bolístka, jinak vše jde tak, jak má.

Máte jasno o zimní a jarní přípravě?
Ještě úplně ne. Plánoval jsem odjet někam za teplem, ale tak trochu není s kým. Bavil jsem se s Víťou Veselým, že bychom vyrazili v lednu do Afriky, ale má nějaké povinnosti ve škole a může až později. Čili to asi udělám stejně jako letos - v lednu a v únoru Nymburk a potom v březnu a dubnu na kvalitní házení do tepla.

Pojďme k trochu obecnějším otázkám. Jednoho z čtenářů zajímalo, jak často trénujete?
„Dvoufázově“ většinou na soustředění. Teď třeba ve Špindlu s oštěpaři to bylo hodně o běhání. Zpravidla mám tak osm tréninků týdně, jeden den úplně volno nebo se jdu jen na chvíli proklusnout.

Kolik z toho připadá na samotné kladivo?
Teď je to volnější. Házím v pondělí, středu a pátek, ale je to krátké, 15, 20 hodů. Ono to se to zdá hodně, třikrát týdně, ale jde jen o lehké házení. V sezoně pak hážu i pětkrát týdně, přičemž závodní kladivo beru 3-4x a zbytek připadá na těžší, lehčí, kratší, speciální a podobně.

Jak vypadá takový házecí trénink?
Když mám formu, oběhnu sektor, když ne, dám jen rovinku. K tom nějakou abecedu – tomu říkám rozcvičit se. (smích) Potom zpravidla začnu těžšími kladivy, jde to do lehčích a na závěr podle toho, jak se cítím, přidám ještě něco speciálního – třeba metrovou desítkou. Na hodinu až hodinu a půl práce.

Kolik máte vlastních kladiv?
Asi patnáct, od nějaké čtyřky po desítku.

Když už jsme u těch čísel, často se čtenáři ptají silných mužů – a i na vás přišel takový dotaz – kolik jste nejvíce zvedl v posilovně na benčpresu?
(smích) Benč je úplně nejdůležitější kladivářský cvik – v uvozovkách. Myslím, že jsem nejvíc vytlačil 170.

Jak vnímáte to, že kladivo zůstává – ruku na srdce – na okraji zájmu: mimo Diamantovou ligu – vlastní seriál jste si museli na IAAF tak trochu vydupat, často se ocitáte mimo hlavní program nebo dokonce hlavní stadion…
Tohle bohužel byla a je stinná stránka kladiva. Je to prostě nebezpečné. A nakolik je to atraktivní pro diváky? Asi pro ně bude zajímavější oštěp. Osobně si ale myslím, že když je dobře postavený stadion, dodrží se všechny podmínky, tak to zas není tolik nebezpečné. A určitě je to zajímavější než desítka, kde závodníci krouží dokolečka a nic se tam neděje.

V čem to tedy podle vás vězí?
Zřejmě je potíž už v tom, že jakmile je na stadionu klec, nejsou vidět reklamy. Říkal třeba Murofuši, že se kladivo snaží prosadit, kde to jde, ale je to zkrátka „běh na dlouhou trať“. Pak jsem se zase bavil s Poláky, že na limitech IAAF pro svět – A 79, B 76 – je znát, že to tlačí k co nejmenšímu počtu lidí, tedy co nejkratší soutěži. Je pravda, že když někdo namotá kladivo na síť, závod se musí na 15-20 minut přerušit. Je to zkrátka technicky náročné a dá se pochopit, že to chtějí eliminovat. Na druhou stranu třeba těch příležitostí ke kvalitním výkonů bylo dost, byť není jednoduché se na tyto mítinky dostat.

Abychom si sáhli i do vlastních řad, třeba v Praze se s vaší výkonností ani nedá trénovat. Pro vás to konkrétně nejspíš znamená, že i domácí příprava zabere spoustu cestování. Kam všude jezdíte trénovat?
Jezdím na soustředění do Nymburka, kde momentálně jsem [rozhovor vznikl 10.12.]. Zdržuju se i v Praze, kvůli rehabilitaci, ale i kvůli posilovně – abych nebyl pořád sám. Je fajn, když se můžeme s koulaři na Dukle trochu špičkovat. Pendluju tedy hlavně mezi Semily a Prahou.

Jak často se vídáte s trenérem [Dušanem Králem], asi ne vždy s vámi může být.
Házecí trénink absolvujeme spolu. Záleží jak je potřeba. Samozřejmě, když jdu lehčí činku, je zbytečné, aby tam stál a koukal se na mě a mladí kluci byli zatím na tréninku sami.

Využíváte i nějaké „tajné“ místo, kam chodíte někdy házet – vím, že Lenka Ledvinová něco takového mívala kdesi na Šumavě v lese?
Ne, to nemám. Všechno chodím na stadionu.

Vrátím se k původní otázce. Myslíte, že váš úspěch může inspirovat začínající atlety?
Těžko říct, uvidíme postupem času. Zůstávám v tomhle nohama na zemi a nemyslím si, že jsem udělal díru do světa. Je fakt, že mezi mladými je kladivářů v republice zoufale málo. Ale třeba to někoho osloví a kdyby jednoho jediného, bylo by to fajn. Druhá věc je, že také kladivářských trenérů u nás není mnoho a pokud, nejsem si jistý, že všichni jim jsou schopní pomoci.

Pro vás by to nebyla cesta, až za těch pár let skončíte?
Nejsem si jist právě proto, že by možná nebylo ani koho trénovat. A i další podmínky, hlavně pokud jde o sektory, jsou pro kladivo hodně nepříznivé.

Neuvažoval jste i o tom, jak kladivo dál zpopularizovat – jeden z diskař například vymýšlel házet přes řeku?
No, nevím, jak na to přišel, ale letos mi přišla pozvánka na akci do švédského Karlstadu, kde se skutečně házelo už asi potřetí přes řeku jako určitá propagační akce. Je tam pódium, na druhou stranu je to tak 74, 75 metrů. Ve chvíli, kdy to někdo nepřehodí, nastoupí potápěči a kladivo vyloví. Letos to bylo v nějaký špatný termín, tak jsem nemohl přijet, jinak bych se tomu nebránil. Ono je to navíc jako prolog normálního mítinku, který následuje druhý den. [ukázka v například v tomto videu]

Jedna čtenářka nás upozornila, že – cituji – „vynikáte i v jiných věcech než v atletice“. Zaprvé, prý vám jde vaření-pečení…
To by mě teda zajímalo, kdo tohle psal. (úsměv) Nezveličoval bych to na nějaké kulinářské umění, ale je pravda, že mě to baví a asi bych hlady neumřel.

Zadruhé, umíte si poradit i v technických věcech?
Dalo by se říct, že si dovedu poradit s různými drobnými opravami. Jsem kluk z malého města a u baráku jsem neměl nikdy s ničím problém.

A do třetice všeho dobrého, jak jste na tom s cizími jazyky?
Nouze naučila Dalibora housti. Když člověk cestuje, jazyky potřebuje. Anglicky se domluvím asi nejlíp. V naší disciplíně je řada lidí z bývalého sovětského bloku, takže ruštinou se lámaně taky něco prohodím. Potom už je to od každého jazyka tak dvacet slov a to je vše. Ale nestalo se mi, že bych se nedomluvil.

Michal Procházka, foto: graf.cz, T. Železný

Vytisknout