přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

22. listopadu 2020, 09:31

Rozhovor listopadu – Tereza Ďurdiaková

Hostem naší rubriky Rozhovor měsíce byla tentokrát všestranná sportovkyně a chodecká kometa uplynulé sezóny Tereza Ďurdiaková.

Pocházíte ze sportovní rodiny?

Rodiče mě od mala vedli k pohybu.  Nikdy však neměli přehnané ambice, co se týká mých sportovních úspěchů. Naopak jako malá jsem si s nimi užila spoustu srandy a nikdy na mě v ničem netlačili. Když se někdy doma sejdeme, tak si společně zasportujeme. Oba rodiče rádi lyžují.

Od dětství jste se věnovala synchronizovanému plavání. Jak jste se k tomuto sportu dostala?

Myslím, že v mých osmi letech mě oslovil letáček Tesly Brno: „Chceš se stát akvabelou?“. Prvně mi ovšem bylo řečeno, že mám zvládnout všechny plavecké styly a pak přijít. Když jsem to po pár měsících zvládla, pokusili se mě odmítnout s odůvodněním, že jsem moc stará. To ale netušili, jak nahlas umím brečet a vztekat se, takže nakonec mě ještě rádi přijali. Rok nato už jsem byla členkou vítězného týmu na mistrovství republiky.  

Proč jste se rozhodla pro změnu a začala se věnovat triatlonu, což je úplně jiné sportovní odvětví?

Svoji motivaci si už přesně nepamatuji, ale asi jsem se podívala na dosahované časy a řekla si, že na této úrovni plavat rozhodně umím, běh vylepším a točit nohama na kole se naučí každý pitomec. Nakonec právě to kolo mi dalo nejvíc zabrat.

Jak moc těžké pro vás bylo absolvovat velké objemové tréninkové dávky, bez kterých se triatlonový trénink neobejde?

Jelikož jsem si zvykla už v akvabelách na vícefázové tréninky a trávila přípravou až 7 hodin denně, nepřišla mně triatlonová příprava až tak obtížná. Snažila jsem se odtrénovat to co dospělé triatlonistky.

Co považujete za svůj největší triatlonový úspěch?

Mezi největší úspěchy bych zařadila druhé místo z Evropského poháru juniorek v roce 2010 a třetí místo ze Světového poháru v roce 2011. V roce 2010 jsem pak jako juniorka skončila devátá v Evropském poháru mezi dospělými v Karlových Varech a zároveň tím získala titul mistryně ČR. Posledním triatlonovým úspěchem bylo v loňském roce dvanácté místo na mistrovství Evropy v X-terra (terénní triatlon). Zde ale bylo nejfantastičtějším úspěchem, že jsem přežila bikovou část i přes naprostou technickou „nemohoucnost“ na horském kole.

Jaký byl důvod vašeho přechodu z triatlonu k vytrvalostním běhům?

Po pravdě řečeno jsem nějak ztratila motivaci a už jsem ani nechtěla vrcholově sportovat. Abych udržela figuru, začala jsem trochu pobíhat a moje hravá povaha mě bez větší přípravy postavila nejen na start Ironmana v Rothu, ale i na M-ČR v běhu na 12 hodin. V této době jsem potkala trenéra Pavla Nováka, který mi chuť do dalšího závodění vrátil a jelikož sám byl úspěšným českým maratóncem (2:17:11), je celkem logické, že další dvě medaile z mistrovství ČR byly z maratónu. Díky Pavlovi jsem znovu našla chuť a motivaci k výsledkům a vlastně z „jeho sportovní výchovy“ čerpám i dnes při svém chodeckém pokusu o úspěch na OH.

Kdy vás poprvé napadlo, že byste se mohla věnovat chůzi?

Když zjistíte, že ne zcela běžecký kotník vás limituje v tom, abyste byli schopni běžecky uspět nejen v Čechách, začnete hledat disciplínu, kde by váš kotník byl předností, a ne limitujícím faktorem. A to je přesně případ chůze.

Čím vás sportovní chůze vůbec učarovala?

Neřekla bych, že učarovala. Postupně se pro mě stal chodecký pohyb naprosto přirozeným. Ráda šokuji a bavím se reakcemi ostatních trénujících lidí, třeba na cyklostezce, zvláště když dnes už předcházím mnohé běžce.

Jak vůbec vznikla vaše spolupráce s trenérem Ivo Pitákem?

Ivoše jsem znala už jako jednoho z trenérů, kteří pracovali s Pavlem Novákem. Začali jsme spolu i běžecky trénovat, ale poměrně brzy jsem v jeho chodecké skupině chůzi sama vyzkoušela. Protože mi zpočátku chodecká technika byla úplně cizí a snad nikdo už nevěřil, že se ji mohu naučit, zakousla jsem se a zvládla jsem ji.

Jak obtížné pro vás bylo, abyste si dokázala zažít chodecký styl, který je hodně specifický?

Začátky byly strašné. Přes jarní karanténu mi hodně pomohli brněnští chodci Tomášové Hlavenka a Vojtíšek, s kterými jsem absolvovala tréninkové kilometry.

Vzpomenete si na svůj první chodecký závod, který jste absolvovala po pouhých třech měsících speciální přípravy?

Bylo to v Rumburku a z tohoto závodu si upřímně pamatuji, jak mě bolel v konci závodu celý člověk a v posledních kilometrech mě na trati držel řev Pepy Smoly, který je snad největším nadšencem a podporovatelem české chůze, a který mě prostě nenechal zpomalit. Díky němu jsem zapsala svoji první desítku pod 50 minut.

Začátkem srpna jste se vrátila do Rumburku a dokázala v přímém souboji na dráze porazit Anežku Drahotovou. Jaký to byl pocit?

Udělalo mi to samozřejmě radost, ale dobře jsem věděla, že obě jdeme tento závod v jiné fázi přípravy. Bylo mi jasné, že Anežka rozhodně není v žádné TOP formě, a tudíž tento výsledek jsem nebrala nijak směrodatně.

Na mítinku Poděbrady Walking jste pak dokázala Anežku v napínavém souboji porazit znovu a získala svůj první titul mistryně České republiky. Jak na ten závod s odstupem několika týdnů vzpomínáte?

Nemám ve zvyku se příliš otáčet k událostem, které „už byly“. Je pravdou, že si pamatuji svůj údiv nad tím, když mi v koncovce Anežka „nabídla“ možnost ji porazit a já jsem si v té chvíli řekla, že taková příležitost se neodmítá a za těch pár chvil bolesti za to stojí. Snad víc než to, že Anežka zůstala pár vteřin za mnou, mě potěšilo, že jsem schopná závodit se soupeřkami, které bych ještě před pár týdny viděla naposledy na startu, nebo až by mi dávaly kolo, bylo rovněž milé. Celkové 5. místo bych před startem brala všemi deseti.

Čekala jste, že se jen po několika měsících dokážete dostat na takovou úroveň? V čem vidíte příčinu takého prudkého zlepšení?

Samotnou mě to mile překvapilo, ale popravdě řečeno sama nevím. Tréninky tak nějak ukazovaly, že s 1:35 bych neměla mít problém, ale příčiny by asi lépe rozebrali trenéři.

Dodal vám úspěch v Poděbradech dostatečné sebevědomí k tomu, že byste mohla pokořit limit na olympijské hry v Tokiu, který je stanoven na hodnotě 1:31?

Je spousta věcí, které mohou zahrát roli, ale pokud se nestane něco mimořádného, jsem přesvědčena, že ani ostrý limit není mimo moje možnosti.

Jaký bude váš program do konce tohoto roku? Čekají vás ještě nějaké závody?

Protože hygienicko-epidemiologická situace nejen u nás, ale vlastně všude je všeobecně známá, radši nic neplánuji. Chystali jsme se do Itálie na přípravu i závod, to bylo ale na poslední chvíli odvoláno. Navíc mi ani trenér nesděluje plány na déle, než pár dní (hodin) dopředu. Takže trénuji, snažím se vychodit techniku, valím objem a trpím i na kole. Štve mě, že nemohu do bazénu. Prostě ať už to bude jakkoli, věřím, že olympiáda bude a já tam chci být nejen do počtu.

Z triatlonu a maratonu máte velký fyzický fond. Neláká vás zkusit i chodeckou padesátku?

Upravuje se délka chodeckých tratí. Ženy by místo padesátky měly chodit 35 kilometrů, a to je myslím distance, která by mi mohla sedět. Popravdě i ta padesátka by nebyla ničím, čeho bych se bála. Láká mě i kombinace obou tratí.

Věnujete se atletice na profesionální úrovni nebo máte ještě jiné zaměstnání?

Nějakým způsobem mě trochu začalo podporovat VSC MŠMT, ale na pokrytí živobytí to není. Takže mám „zatnuté“ zuby, využívám i „potravinové pomoci“ Jaroměřických mlékáren a Šmakouna a doufám, že svou nejbližší výkonností přesvědčím resort, že má smysl mě plně podpořit. Poprvé v životě chci využít možnosti soustředit se jen na sportovní přípravu a závodění.

Chodecká základna v České republice je poměrně malá. Jakým způsobem myslíte, že by se dalo mladé atlety k této disciplíně více přilákat?

Pokud budeme mládež odměňovat za běžecké výkony, které by se snadno daly zaměnit s chodeckými, situace se asi nezlepší. Chybí trenéři, chybí skupiny, chybí zařazení základní chodecké gramotnosti do přípravek dětí.

Máte nějaký chodecký vzor?

Mám stále vzor v Anežce Drahotové, která dokázala zvládat širokou škálu vytrvalostních sportů a v určité době uměla být nejlepší i mezi našimi juniorskými běžci. Pamatuji si, jak mě fascinovalo, když jako juniorka měla splněné limity na MSJ na všech tratích od osmistovky až po chodeckou desítku. Vyhrála mezi Češkami Pražský ½ maratón a zajela i solidní výkon na MSJ v cyklistice.

Čemu se ráda věnujete ve volném čase?

Volný čas je to, čeho bych chtěla mít daleko víc. Právě proto, že jsem se vždy musela o sebe postarat a neživil mě sport, volného času bylo a je pomálu. Ráda bych se vrátila do sedla silné motorky (nemohu si ji momentálně dovolit). Ráda cestuji a poznávám jiné kultury, spím, jdu si s kamarády zastřílet na střelnici a pak na mojito, ráda si přečtu kvalitní knížku, mrknu na dobrý film. Chybí mi teď na podzim i možnost jít do divadla.

→ Na rozsáhlejší rozhovor s Terezou se můžete těšit v nejbližším čísle časopisu Atletika.

Petr Jelínek, foto: ČAS - Tomáš Edlman

Vytisknout