přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

16. listopadu 2012, 10:36

Rozhovor listopadu 2012: Michaela Dimitriadu

Pozvání do naší pravidelné rubriky přijala jedna z nejlepších ultravytrvalkyň světa a šampionka v běhu na 24 hodin.

Michaela Dimitriadu (38) patří mezi absolutní špičku ultramaratonských okruhových závodů. V září vyhrála šampionát na 24 hodin, čímž si vysloužila nominaci do ankety mezinárodní organizace IAU o nejlepšího ultramaratonce roku. V nedávném tuzemském hlasování obsadila mezi atlety všech disciplín třináctou příčku a umístila se tak výše než třeba vícebojaři Roman Šebrle a Eliška Klučinová.

Vzhledem k současnosti to může znít až neuvěřitelně, ale v mládí jste prý neběhala ráda. Praktikovala jste aspoň jiné sporty?
To ano, sportovala jsem skoro denně. Ale nemělo to žádný systém. Od každého něco a dohromady nic. Dlouhá léta jsem třeba jezdila na trekových bruslích z pražského Břevnova do práce na Jižní město, také jsem zkoušela U-rampu. I squash jsem hrála jeden čas závodně, ale přetrhla jsem si vazy v koleně, takže jsem s tím musela skončit.

Kdy se vaše averze k běhání zlomila?
Lámalo se to postupně, ale takový ten první impuls přišel v roce 1996. Byla jsem tehdy svědčit kamarádce na svatbě a svědek manžela, který se chystal na Pražský maraton, mě hecoval, ať si ho zkusím taky. Věděl o mně, že hodně sportuju, tak prý kdo ho zaběhne rychleji. A protože se hrozně ráda sázím, tak jsem řekla, že do toho jdu.

Běželo se už za týden. Šla jste se do té doby aspoň proklusnout?
Vůbec ne. Běžela jsem ten maraton úplně z „voleje“.

Jaký to byl zážitek?
Do třicítky skvělý, až jsem si říkala, cože na tom má být tak těžkého. Ale pak mně zčistajasna zatuhly nohy a já myslela, že neudělám už ani krok. Naštěstí mě odchytl jeden Ital, který si závod vysloveně užíval, a do cíle mě nějak dovlekl. Byla jsem tam za 4:29 hod. a sázku asi o deset minut vyhrála. Dostala jsem čokoládový polárkový dort. Byl vynikající. Nicméně jsem si řekla, že maraton už v životě nepoběžím.

Evidentně jste u toho předsevzetí nezůstala.
Popravdě mě nadchla ta atmosféra v ulicích, a tak jsem se za rok rozhodla, že zkusím běžet zase. A ještě v maratonském expu, kde jsem si vyzvedávala číslo, jsem slyšela dva pány, jak se nadšeně baví o Košickém maratonu, tak jsem se posléze vydala i tam. A takhle to pokračovalo čtyři, pět let. Zúčastňovala jsem se pár maratonů do roka, protože se mi děsně líbila atmosféra závodů, jinak jsem neběhala.

 Vůbec?
Opravdu ani metr navíc.

Nelákaly vás menší závody?
Já ani netušila, že se něco menšího pořádá. Až jednou jsem se při Pražském maratonu dozvěděla od Iva Domanského, dej mu pánbůh lehký odpočinek, že existuje nějaká termínovka a v ní se dočetla, že je také závod na šest hodin. Přišlo mi, že to není o tolik delší, než když běhám maraton a rozhodla se, že to zkusím. Tam jsem přičichla k těm dlouhým běhům a chytlo mě to.

Čím?
Strašně se mi zalíbila atmosféra mezi lidmi, kteří ultra běhají. Taková ta sounáležitost, kterou jsem na jiných závodech nezažila a že jsem těch sportů vystřídala opravdu hodně. Maraton odběhnete a jdete domů, ale v ultra jste s těmi lidmi třeba dva dny na trati. To se pak stává, že ačkoliv jste hrozně unavení, litujete, že už to končí. Třeba ve Francii při dvoudenních závodech se jako jinde po šesti hodinách mění směr. Někdo ale ještě dobíhá okruh a tak chvíli běžíte naproti sobě. A je tam takový zvyk, že při každé takové změně si všichni běžci mezi sebou podávají ruku a přejí si hodně štěstí. Valná většina běžců pak tu poslední šestihodinovku obrečí. Je to velmi emotivní. Pak mezi lidmi vznikne takové zvláštní pouto, že vás berou úplně jako svou rodinu. A to i Japonci, kteří jsou jinak dost odtažití.

Povídáte si mezi sebou na trati? I s vašimi největšími konkurentkami?
Určitě. Já teda na tom s jazyky nejsem kdovíjak a zpočátku mívám rozpaky, že třeba špatně skloňuji, ale časem se to úplně odbourá. Kolikrát na sebe čekáme, abychom si popovídali, vzájemně si pomohli, protože krizí prochází čas od času každý. Ultra není o rivalitě. Běžíte hlavně sám proti sobě, jestli je před vámi osm nebo deset lidí, na tom nezáleží. Hlavní je, jestli můžete nebo ne.

Jak na tak dlouhé vzdálenosti a časové úseky trénujete?
Dennodenně, už deset let běhám každé ráno do práce. Kratší cestou je to tak 16 km, když běžím přes Stromovku něco přes dvacet. Někdy také vyrážím od mamky z Břevnova, nebo když mám chuť a čas běžím ještě kus cesty zpátky z práce.

Běháte do práce stejně jako při závodech jen podle hlavy nebo zkoušíte různá tempa?
Vždy běhám jen podle pocitu. Třeba tepovku jsem v životě nepoužívala. Rozdíly jsou však jen pár minut. Většinou je dělají semafory a také psi, kterých se bojím, protože mě jeden z nich jako malou pokousal, a proto se jim obloukem vyhýbám. O víkendech pak běhám, kam se mi zachce. Prostě si stanovím nějaký cíl, vezmu baťůžek na záda a běžím třeba za kamarádkou do Modřan. 

Dohromady to vydá slušnou kilometráž. Kolik párů bot za rok upotřebíte?
Víte, že jsem to nikdy nepočítala? Mám jich vždycky víc. Nejsem vyznavačem jedné značky. Prostě vždycky, když jdu kolem prodejny sportovních potřeb, tak se kouknu, zda nemají něco vhodného ve slevě, protože já si boty za víc než patnáct set nekupuji. Pořizovat si dražší mi přijde zbytečné, ošmajdáte je stejně jako každé jiné. Dbám jenom na to, aby měly tlumenou špičku a patu. A také používám termoplastické vložky, které mi pomáhají eliminovat problémy s páteří.

Co říkáte na názory, že ultra už není sport, ale sebetrýznění. Slýcháváte je?
To víte, že ano. I od běžců – maratonců. Je to jejich názor, nikomu to neberu, ale kdo pozná krásu ultra, tak ví, že není o bolesti, ale mnohem spíš o radosti a svobodě. Překonáváte sami sebe, v tu chvíli máte křídla.

Neříkejte ale, že vás při těch dlouhých závodech nic nebolí...
Samozřejmě, že někdy bolí. Bylo pár závodů, ale opravdu jen pár, které jsem si vyloženě odtrpěla. Zvracela jsem, sundávali mě z trati, protože jsem nemohla ani chodit. Standardně mi hrozně otékají nohy, dělají se mi obrovské puchýře, někdy mívám žaludeční problémy... Ale to tolik nevnímáte díky hlavě, která u ultra funguje jinak než u ostatních běhů. Něco v ní přepne a vy si to užíváte, i když na těle pomalu není nic, co by vás nebolelo. Vždycky se modlím, aby se mi do toho stavu povedlo dostat. Zvlášť u těch vícedenních, u kterých si jdu na pár minut lehnout a pak se zase musím znovu rozbíhat, což je strašně těžké.

Máte pak pocit, že byste mohla běžet věčně?
To právě že ne. Většinou to funguje jen přesně po dobu závodu. Třeba mistrovství světa na 24 hodin jsem dobíhala v obrovské euforii, ale vteřinu po tom, co ta doba uplynula, mi zatuhly nohy a já nebyla schopná udělat krok. Měla jsem pak obrovské problémy dostat se na dopingovou zkoušku, která byla vzdálená víc než kilometr. Stejně i u „pouhého“ maratonu. Kdyby mi někdo v cíli řekl, že je třeba uběhnout ještě sto metrů, tak bych to asi nedokázala. Všechno je v hlavě, která je nastavená na určitý výkon.

Překročila jste někdy u dlouhých závodů s minimem spánku hranici reality?
Měla jsem halucinace. Zdálo se mi třeba, že někdo vedle mě běží tak těsně, až je mi to nepříjemné. Navíc byla stejně oblečená. A pak jsem si uvědomila, že koukám na sebe samu. Jindy jsem zase měla intenzivní pocit, že jedna ze soupeřek běží tak blízko za mnou, že mi zouvá botu a ona přitom v tu dobu seděla mimo trať u karavanu. Měla jsem šílený strach, aby mi ty halucinace nezůstaly. Ale vždycky to odeznělo poté, co jsem se na chvíli prospala. Od té doby vím, že je u těchto vícedenních závodů lepší jít si po určité době lehnout, i když se jinak subjektivně cítíte výborně. Ono to je stejně na chvíli – pět, šest minut – pak procitnete leknutím, že jste děsně dlouho nebyla na trati a zase valíte.

Závodů se účastníte sama nebo máte nějaký realizační tým?
Jezdí se mnou kamarádka Janina a moje mamka. I pro ně je to samozřejmě obrovský zápřah a jejich úloha je přitom strašně důležitá. V určitých fázích ztrácíte totiž soudnost a je na nich, aby rozhodly, jestli byste si neměli jít odpočinout nebo aby vás povzbudily, když vám to nejde nebo vás to zrovna v tu chvíli nebaví. I to se mi někdy stává.

Jak vaše maminka staví k tomu, že běháte ultra?
Smířila se s tím. Ale to víte, že by byla radši, kdybych bývala dělala něco jiného. Ale když vidí, že je to můj život, tak mi to už nevymlouvá.

Který závod považujete za nejhezčí?
48hodinovku v Surgéres na jihu Francie. Slunce tam sice skoro nezapadá, je tam extrémní vedro i přes 40 stupňů, ale přesto to tam je nezapomenutelné. Zvou 24 závodníků z celého světa, každý má k dispozici zázemí v karavanu. Krom toho se bydlí v rodinách a její členové se střídají u třísetmetrového škvárového oválu, aby vás podporovali. Závěr závodu je něco neskutečného a je přitom jedno, jestli jste první nebo poslední. Jenom škoda, že v posledních letech se tento závod nekonal, protože původní organizátor se už cítil unavený a nikdo jiný to zatím nepřevzal. Nedávno mi ale psali, že by se tento závod mohl obnovit, i když asi někde jinde, a jestli bych přijela. Odpověděla jsem, že přijedu strašně ráda.

Neláká vás extrémní ultra po vzoru třeba Dana Orálka, který absolvoval závod Údolím smrti? Nebo podobné akce, jaké v minulosti realizovali Miloš Škorpil či Jozef Rajch, tedy oběh republiky, přeběhnout z místa A do hodně vzdáleného místa B?
Popravdě řečeno, ani ne. Mám ráda malé okruhy, ideálně okolo tří set metrů, maximum je pro mě 1,5km, potřebuji být neustále v kontaktu s týmem. Běžet odněkud někam, byť s nějakým záměrem, by mě asi nenaplňovalo. Jen tím, že mamka pochází z Řecka, tak bych si přála jednou zkusit zaběhnout Spartathlon.

Co máte v plánu příští rok?
Hodně bude záležet na zdraví. Když budu dobrá, tak bych se určitě hrozně ráda zúčastnila MS v běhu na 24 hodin.

A co třeba světový šampionát na 100 km v Koreji?
Tam se určitě nechystám, protože by to bylo příliš drahé.

Když jsme u toho, z čeho si závody hradíte?
Převážně ze svého, ale je pravda, že třeba na MS mají první tři muži a ženy z každé země hrazeno ubytování a startovné. A pak je tu příspěvek podle výkonnostních limitů od mezinárodní ultramaratonské asociace. Pro MS na 24 hod mi dali asi 160 euro. Z toho zaplatím ubytování pro tým a jsme šul nul.

Odměnu za vítězství jste nedostala?
Za mistryni Evropy mi dali medaili, za světovou šampionku navíc pohár a klobásami naplněný koš, který jsme si nechali na houby. V roce 2006 na ME na 24 hodin v Itálii jsem skončila na druhém místě a získala jsem 200 euro.

Jak je to s vaší klubovou příslušností? Na svých webových stránkách máte uvedeno Želvička tým...
(směje se) Když jsme byli s kamarádkou Lenkou poprvé na 12hodinové štafetě v Brně, museli jsme určit název týmu. A protože jsem od ní dostala k Vánocům keramickou želvičku, pojmenovaly jsme se podle ní. Pořídily jsme si k tomu bavlněné žluté triko. Zatímco však Lenďa s běháním už skončila, já zůstala Želvička týmu i našemu „dresu“ věrná dodnes. Je to taková naše interní legrácka, jinak jsem členkou oddílu Sportovní chůze Praha.

S chůzí však mnoho společného nemáte...
Rychlost, kterou běhám, je skoro chůze (úsměv). Ale vážně, má to na „svědomí“ pan docent Brandejský, ke kterému léta chodím. Jeho totiž naštvalo, že ačkoliv jsem v roce 2010 skončila na druhém místě z Češek při Pražském maratonu, nevyhlašovali mě v rámci mistrovství republiky, protože jsem v tu dobu nebyla registrovaná atletka. Tak mi obratem zařídil členství u nich v klubu, abych mohla startovat na mistrovských závodech.

Co vás baví kromě běhání?
Sport je samozřejmě číslo jedna. Kolo, rotoped, plavání... Ráda si zajdu do kina, vídám se s přáteli. Vedu úplně normální život. Běhání (trénink) většinou stihnu ráno a po práci mám čas na všechny ty ostatní věci.

Vaše rodina má kořeny v Řecku. Máte k této zemi pořád vztah?
Hlavně mamka, která se tam cítí jako doma, i když od svých čtyř let žije tady a má tu rodinu. Ale vždycky, když tam jednou za rok jedeme, je ve svém živlu. I mně se tam líbí. Mám ráda dobrosrdečné a veselé lidi a to Řekové jsou.

Adam Pražák, foto: D. Orálek

Vytisknout