přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

25. května 2011, 13:50

Jan Marcell

Zaměstnanec Centra sportu ministerstva vnitra, člen VSK Univerzita Brno, vicemistr Evropy do 23 let z roku 2007 v disku a svěřenec Josefa Šilhavého. To je vizitka v červnu 26letého brněnského rodáka Jana Marcella, kterého jsme zpovídali v naší pravidelné rubrice.

Rozhovor vzniká pátek třináctého, nestihl jste přijít včas kvůli nezaviněné bouračce. Jste pověrčivý?
Nejsem. Naopak beru pátek třináctého jako šťastný den. V roce 2007 jsem vyhrál diskařskou kvalifikaci na mistrovství Evropy v Debrecíně, navíc jsem si udělal osobní rekord o pět metrů.


Loňská sezona nevyšla, včetně mistrovství Evropy, letos Jan Marcell věří v užší finále na MS - foto: www.graf.cz

Máte třeba nějaké rituály?
Míval jsem s sebou pro štěstí plyšáka, ale toho už nemám. Snad jen řetízek, který mám od partnerky, na tréninky ho nenosím, ale na závodě ho vždycky mám. A ještě se snažím, když závodím odpoledne, předtím aspoň na hodinu vyspat (úsměv). Jsem pak takový klidnější.

Před sezonou jste vyhlásil, že pokud vám to nepůjde podle představ, budete zvažovat konec kariéry. Nakolik vážně jste to myslel?
Uvažoval jsem o tom hodně. Dva roky jsem stagnoval, poté co jsem přešel k trenérovi Šilhavému i minulý rok, kdy jsem neměl na starosti nic než atletiku. A výsledek byl – sice hala super, ale léto disk, prioritní disciplína – nic. Takže jsem tomu teď dal všechno, každý den poctivě „kryo“, zapracoval jsem na síle… Proto jsem si říkal, že pokud to nevyjde, asi nemám dáno.

Že byste neměl tolik talentu?
Talent hraje velkou roli. Když to člověk má, tak se je schopen dostat dřinou výš. Nebo naopak udělá výsledek, ale už má „vybráno“. Je to vidět třeba na Ukrajinci Nestěrenkovi (dorostenecký mistr světa z Ostravy 2007 – pozn.), všichni ho viděli s dvoukilovým diskem na nějakých 65 metrech a dneska ho najdete v tabulkách na 58.

Přesto, opravdu jste netušil, že vám to bude takhle „lítat“?
Pracovali jsme letos víc na technice. Loni jsem byl také v Nymburce, ale v kuse. Furt jsme do toho řezali, pořád jsem se ujišťoval, jestli to lítá daleko, takže jsem házel naplno. Letos jsme to obrátili a házel jsem na pocit a bylo nám jedno jestli je to padesát nebo padesát pět. Pomohla mi hodně síla a také to, že jsem tam nepletl koulařskou otočku.

V čem vám to loni vadilo?
Já jsem si kvůli tomu i zranil to koleno. Střídal jsem kruhy a jak jsem byl zmatený, že je ten diskařský o 35 čísel větší, šlápl jsem si na břevno a otočil si koleno. Takže jsem si říkal, že letos zůstaneme u toho sunu a nebylo to špatné. No a teď jsem si dvojnásob potvrdil, že se s tím dá házet, když to člověk trochu umí (v Olomouci se Marcell dostal díky 20.76 na páté místo historických českých tabulek v kouli – pozn.).

Přidalo se do těch úvah o konci atletiky i vystudované energetické strojírenství?
Je pravda, že se teď rozjíždí dostavba jaderné elektrárny Mochovce na Slovensku. Je do toho zapojeno hodně českých firem, takže v oboru je teď hodně pracovních příležitostí a velmi dobře placených. Probíral jsem to se svým tátou a jsme spolu zajedno: když nejste v atletice top deset, nebo pět, tak to efekt nemá.

Jakým způsobem tedy udržujete kontakt s oborem?
Sleduju zprávy na specializovaných serverech, jaký projekt je schválený, jaké jsou nové technologie. Ale nemám čas to sledovat do hloubky. Navíc u nás chybí informační portál, kde by se tahle tematika rozebírala v češtině. Jsme v tom dobří, ale tolik lidí to nezajímá.

Jaká je vaše konkrétní specializace?
Jaderná energetika – diplomku jsem psal o jedné variantě způsobu skladování vyhořelého paliva, o které se do budoucna zvažuje. I ve volném čase jsem se hodně zajímal o „jádro“, což byl jeden ze tří podoborů – vedle turbín a tepelných elektráren. Bavilo mě to i proto, že jádro je jediný způsob, o kterém se dá do budoucna uvažovat.

Jste rodilý Brňák, ale jako mnohé další vás to zaválo do Prahy. Jak to teď máte, pendlujete, nebo jste spíš v jednom či druhém městě?
Ne, ne, už jsem tu skoro dva roky s přítelkyní, více méně na stálo. Do Brna jezdím jednou za měsíc na víkend. Když se to nedá, jako teď naposled, tak mě jednou za dva měsíce pustí trenér třeba i na pět dní.

Jak jste se sžil s Prahou?
Já jsem tady spokojený, bydlím v dobré lokalitě. Máme tam u baráku benzinku, McDonald’s …

…kde jste pravidelným hostem…
Ne, to ne, stravu já si na vrhače docela hlídám. Hlavně v zimě, při silově-vytrvalostním tréninku. Teď mám 132 kilo, a v té době 124 – to by jinak při tom běhání a skákání klouby dostali na frak.

Kolik toho tedy třeba sníte za den?
Mám to vždycky rozpočítané tak, abych do sebe dostal těch 200, 220 gramů bílkovin. Nejím moc sladké přes den, protože bych nestihl naplnit to množství bílkovin. Takže ráno mívám třeba 150 gramů šunky nebo si udělám vajíčka. Na oběd 300 gramů masa, na večeři také a na noc 100 g proteinu. (úsměv)

A v závodním období?
Tam už to tolik neřeším, nepočítám si to. Ale pozor si dávám pořád, sice jím to, na co mám chuť, ale stejně mám největší podíl toho masa. I když třeba místo 300 si dám 200.

Stále závodíte za Brno, pražský Olymp vás nechtěl získat do svých řad?
Chtěl. Jsem zaměstnanec Centra sportu ministerstva vnitra, ale nemám povinnost závodit za pražský Olymp. A zatím je pro mě finančně výhodnější zůstat registrovaný v Brně.

Máte radost, že se koná republikový šampionát v Brně?
Těším se, protože jsem na stadionu Pod Palackého vrchem začínal. Bohužel odtamtud víceméně vystrnadili vrhače. Horní stadion, kde byla vrhačská klec, zrušili, je tam teď umělá tráva. Bývaly tam díky permanentnímu větru perfektní podmínky na disk. Dole jsem zase slyšel, že jsou zase problémy se zavlažovací technikou. Je to škoda, v Brně tak zbývá vrhačům jediný stadion, Rosnička v Žabovřeskách, kde teď udělali nový kruh, což je dobré alespoň pro diskaře.

Jak vypadá váš denní program?
Mně vyhovuje trénovat ráno, devátá hodina je ideální. Kdybych tam byl od jedenácti, tak druhý trénink stihnu až od pěti, takhle už od tří. Skončím, jedu přes celou Prahu do krykomory, protáhnu se, na nákup, domů a v půl osmé jsem doma. Jasně, že tam mám prostoje, skončím první fázi naobědvám a před druhou fází se jdu prospat. Co bych dělal jiného? (úsměv)

Když jste ještě studoval asi to vypadalo jinak…
To bylo trochu „peklo“. Přišel jsem po obědě a musel jsem se učit, druhý trénink a po něm znovu. Kolikrát jsem se na to vyprdnul, protože jsem stejně usínal.


„Většina lidí nevěří, že se tomu (kouli) pořádně nevěnuju,“ říká čerstvý pátý muž českých statistik této disciplíny - foto: J. Kucharčík

Kdysi jsme s vámi dělali rozhovor do časopisu Atletika. Tehdy to nevypadalo, že byste měl nějaké velké ambice. Spíš tak vedle školy, jako spousta lidí i z toho lepšího průměru. Jak jste to tehdy bral?
Určitě tak, jak říkáte. Až do té medaile (stříbro na ME do 23 let v Debrecíně 2007 – pozn.) jsem neměl vrcholové ambice. Studoval jsem vysokou školu a ta byla pro mě na prvním místě. Tak jsem byl i vychovaný, táta mi vždycky říkal „školu si dodělej, titul se ti bude hodit tak jako tak“. Navíc, co si budeme povídat, tenkrát jsem byl na úrovni 18 metrů v kouli, 55 v disku.

Co vám říká teď?
Byl se na mě podívat v Olomouci, na prvních závodech v Brně jsem ho nechtěl. On je supr, ale řekne všechno na rovinu, a já měl strach, že když nehodím, tak to schytám (úsměv). Nikdy mi nepochleboval, většinou říká, co já sám cítím – „když nebudeš házet stabilně přes 65, vyprdni se na to…“

On sám dělá nebo dělal nějaký sport?
Hrával stolní tenis, a teď začal v devětačtyřiceti nějakou druhou, třetí ligu, aby se trošku udržoval.

Vraťme se k původní otázce. Jak se k tomu tedy staví teď?
Je pyšný. Na první závody v Brně jsem vzal jen přítelkyni, ne nikoho dalšího. Chtěl jsem si to oťukat a nemít z toho nervy, když to nevyjde. Ale povedlo se to, tak jsem ho vzal do Olomouce a to už říkal, že to stojí za to (úsměv).

Čím to tedy je, že se vám podařilo výrazněji poskočit výkonnostně „až“ nyní? Byla to ta škola nebo zranění?
Určitě to, že jsem měl v pořádku to koleno. Po rozpačité loňské sezoně jsem ho cítil, ale začal jsem chodit každodenně na „kryo“ a viděl jsem, jak se to zlepšuje. Přijdu po dvoufázovém tréninku, bolí to trošku, vlezu tam na čtyři minuty, potom protáhnu a nic nekřupe, nic necvaká (úsměv). Když jsem si ověřil zdravotní stav, mohl jsem začít vzpírat.

Předtím jste nemohl?
Ne, žádný rok jsem to nedělal, měl jsem výkony tak na úrovni juniorských, dorosteneckých vrhačů. Spousta mladých kluků byla silnějších než já.

Zaregistroval jste, že ruská oštěpařka Abakumovová zvedá na benči 145 kilo? Kolik vy?
Já zvedl jednou 165 a jednou 160, ale on je benčpres individuální cvik. I tak je neuvěřitelné, že Abakumovová takovou váhu zvedla. Pamatuju si, že když jsem dal 152 a půl, řekl mi trenér, že jsem překonal osobní rekord jeho ženy (Zdeňka Šilhavá, česká rekordmanka v disku – pozn.). To jsem si říkal „dobré, no“ (úsměv).

Vidím, že s tím problém nemáte…
Ne, já tenhle cvik neřeším, nikdy mi nic na výkonu nepřidal, snad kdybych dal dvě stě, ale to nevím, jakým způsobem bych to udělal (smích).

Co v dalších parametrech, v dřepu, přemístění?
V těch vzpěračských cvicích jsem se hodně zlepšil. Přemístění jsem měl 135, teď jsem dal 175. Na trh bych potřeboval delší činku, mám dlouhé ruce. Prý si jednou stěžoval na nějakém soustředění Alekna, že nemohl trhat – on má rozpětí 222 cm, ještě o 10 víc než já. Zlepšil jsem se na 115, ale spíš mě těší, že jsem se naučil to provedení a můžu na tom dál stavět.

A dřep?
Než jsem si utrhnul koleno, tak jsem normálně dřepoval 190, 200. Pak jsem se dva roky nedostal na váhu vyšší než 160, bolelo to. Letos jsem se dostal opakovaně, i v sérii na 215. A myslím, že třeba hluboký dřep je pro vrhače dost důležitý. Také jsem se zlepšil tak o třicet procent ve speciálních cvicích, které se blíží hodu diskem, třeba rotace s kotouči, činkou nebo rozpažování s nataženýma rukama.

Kdysi jste si stěžoval také na časté bolesti zad. Jak  to je teď?
To je už v pořádku. Bylo to myslím v roce 2006, měl jsem vyhřezlou ploténku. Pět měsíců jsem chodil na rehabilitace a první dva jsem se nemohl ani ohnout. Pak se to dalo dohromady, ale ještě rok jsem to pociťoval. Paradoxně, jak jsem tomu věnoval tu péči, tak záda jsou teď mojí nejsilnější partií spolu s nohama.

Takže na tom teď spíš stavíte?
Určitě, já vršek moc nemám, nejen kvůli těm benčpresům, ale i dalším cvikům.

Také jste v tom rozhovoru před pěti lety hovořil o astmatu…
To je mnohem lepší, nejhorší stavy jsem měl do třinácti, čtrnácti let, než jsem s atletikou začal. Dneska přijde i letní sezona, kdy si nemusím nic dávat třeba měsíc. Nejhorší je to samozřejmě v zimě při změnách počasí.

Co říkáte na to, že jste hodil ve dvou závodech za sebou přesně 66 metrů, podruhé navíc při 66. výročí ukončení druhé světové války?
To druhé by mě tedy v žádném případě nenapadlo, nevím, co k tomu říct (smích). K tomu prvnímu mě napadá, jak teď u mistrovství světa v hokeji běžela soutěž, „co uděláte, když naši vyhrají“, tak že bych to tam mohl dát, že hodím dvakrát diskem 66. Akorát už jsem to udělal a dopředu by mi to asi nikdo neuvěřil (smích).

Jaký máte názor na překonatelnost českých a světových rekordů v kouli a disku?
V kouli je 21.93 dost dobrý výkon (drží Remigius Machura – pozn.), a český rekord Imricha Bugára 71.26 je desátý nejlepší v historii, takže to mluví samo za sebe. Já sám nevím, jak daleko budu třeba schopný hodit, ale osobní rekordy vrhačů jsou nejčastěji v 28, 29, někdy i 30 letech. Teď přemýšlím nad metami 68, 69. Až to budu mít hozeno, můžu uvažovat o 70. Podobně než hodím 21, 21 a půl v kouli.

A světové rekordy?
Koukám na stránky Gerda Kantera a ten diskařský měl před časem 9000 dnů.

Splňují dosavadní výkony vaši představu o špičkových výkonech? Kam byste se chtěl v sezoně dostat?
Jsem ve stavu, že mám dobrý fyzický fond, což je na kouli sunem – poskok a hod – ideální. To nevím, kam se ještě můžu posunout. U disku to chce doladit, v poslední době jsem házel hodně těžké věci, šesti-, sedmikilové buliny, takže sílu mám, ale teď by to chtělo naopak technicky, lehčím náčiním než dvě kila. Máme kilo devadesátky, s tím je pohyb rychlejší, který když do sebe člověk zabuduje, je lépe připraven na ten dvoukilový. Tady cítím ještě rezervu.

Probíhají třeba jednání o startu v Diamantové lize?
Já jsem to zatím neřešil. Dohodli jsme se s trenérem na tom, že pokud bude možnost, tak určitě ano, ale nastavili jsme si priority. První, kde bychom chtěli vystrčit růžky, bude Daňkův memoriál, a pak především mistrovství Evropy družstev, to bereme jako největší prioritu před Tegu. Diamantová liga je fajn, ale ve finále se „body“ rozdávají až na mistrovství světa.

Tam chcete být nejlépe připraven…
Přesně tak. Navíc i mistrovství republiky je relativně brzo před světem, takže hned po něm najíždíme do Nymburka na čtyři týdny. Ale ne v kuse, rozdělíme to týdnem v Praze na dva a dva. V téhle pauze chceme odjet na nějaký lepší závod jako test. Ale až úspěch na světě znamená pozvánku na příští rok. Já se i s tímhle výkonem mám problém dostat třeba do Hengelo, kde bývá nejlepší závod v roce, zatím je startovka plná.

Splněno máte i v kouli, vzhledem k programu můžete uvažovat i o startu zde. Přestože to následuje až po vaší prioritě, nebude vás to vyrušovat, v přípravě či samotném diskařském závodě?
Ani ne. My jsme o tom mluvili s trenérem, že to určitě půjdu. Mně to totiž ani přípravu nemůže narušit, protože mi stejně většina lidí nevěří, že se tomu pořádně nevěnuju. Řeknu to tedy znovu, že kouli jdu jednou týdně v rámci odhodů. Jdu si všeobecné odhody, pozadu, popředu a pak si hodím kouli, desetkrát, patnáctkrát z místa. K sunu se dostanu tak jednou za měsíc, protože jsem zastánce toho, že když člověk nehodí z místa daleko, tak nemůže sunem koulí házet.

Proč?
„Otočkář“, který hodí z místa sedmnáct, tak když má dobře zmáklou otočku, může dát jednadvacet. Ale u sunu těžko vymáčknete ze sedmnácti z místa čtyři, pět metrů navíc. To v podstatě nejde. Já když mám den, tak jsem schopen dát v tréninku 19.30, 19.60. Pak stačí sunem trochu přidat a už to odletí.

Ale trochu víc tomu asi přeci jen před mistrovstvím světa dáte?
Asi si jednou ten sun zkusím (úsměv). Ne, vážně, i tak tomu ten trénink nebudu vyhrazovat, udělám to v rámci tréninku, kterému říkáme „atletický“. V něm jdu nějaké rovinky, pár odrázků, všeobecné odhody a završím to tímhle tím, pár odhody z místa, možná nějakým sunem. Vím, že ta cesta funguje na výkon, co já chci. Sám ani nevím, co by to se mnou udělalo, kdybych najednou začal zařazovat koulařský trénink. On pak do toho člověk zabředne, a je to kolikrát horší, než když to jdete tak trochu „z voleje“ (úsměv).

Předpokládám, že hlavním cílem v Tegu pro vás bude finále – užší. Jak zvládáte teplé a vlhké podmínky, které tam pravděpodobně budou?
Je pravda, že mám radši zimu, sprchuju se nejraději studenou vodou a vedra moc nemusím. Perfektní byla třeba Afrika, kde sice bylo teplo, ale v té vysoké nadmořské výšce se trénuje příjemně. V tom se třeba lišíme s Věrkou Cechlovou (kolegyně ze skupiny – pozn.), která miluje čtyřicet stupňů. Ale zase si myslím, že si dokážu na podmínky zvyknout, i kdyby tam mělo být podobně jako v Pekingu.

Co časový posun, jak ten jste na olympiádě zvládal?
Trvalo mi to strašně dlouho. Ale asi to bylo i nezkušeností, že to byla první olympiáda. Pořád jsem si říkal, že to budeme posouvat, abych si zvykl, ale nakonec to dopadlo tak, že jsem před kvalifikací šel spát v pět ráno. Teď si začnu zvykat možná už tady doma, před odletem.

Po nevydařené kvalifikaci v Barceloně jste říkal, že nedokážete zachovat klidnou hlavu. Na mě působíte naopak skoro až příliš klidně. Jak to vidíte vy?
Já jsem blíženec, takže mám dvě povahy. Třeba dneska, když to do mě napálil ten „borec“, tak jsem vyletěl jak tygr…

…to musel mít docela nahnáno, jestli to byl nějaký drobnější pán…
…byl, no…(smích). A pak jsem si uvědomil, že už nic nevyřeším, tak jsem se zklidnil. Loni byl ten problém, že se mi už od začátku sezony nedařilo. Házel jsem méně, než jsem čekal. Potom jsem měl problém hodit i šedesát metrů a už jsem se před závodem bál, místo abych se těšil. Byl jsem vystrašený, že hodím mimo výseč. Což se mi stalo na mistrovství republiky a tyhle myšlenky se mi vracely i v Barceloně. „Hlavně ne mimo výseč,“ běželo mi hlavou před prvním pokusem.

Bohužel to tak dopadlo…
Asi nejdelší hod, 60, 61 metrů, prásk, mimo výseč. Kdybych se trefil, tak bych se trochu uklidnil, že přišel po dlouhé době slušnější hod. Ono v té kvalifikaci mají všichni nervy – třeba Kövágó měl hozeno 69 a vypadl.

Co třeba zdravé naštvání, to u vás nefunguje?
Já bývám spíš přehecovaný. Když „si su jistej“, tak se dokážu dostat do stavu, který na disku není příliš ideální. U té koule to tak nevadí, tam to jde urvat, ale u disku se každá chybička projeví a potřebujete být uvolnění. Já jsem třeba teď v Olomouci po prvním závodě přišel a už mi běželo hlavou 67, 68 a místo toho v první sérii 62 a hrozný pokus. U mě dravé naštvání končí spíš špatným hodem.

Teď jsem si všiml, že jste řekl „si su jistej“, takový brněnsko-pražský mix… je znát, že už tu jste dva roky.
Když dojedu do Brna, tak se během dvou dnů úplně přizpůsobím.

Neříkají vám „Pražáku“?
Já nikde neříkám, „jdeme na pívo“ (imituje pražskou mluvu). Tady když řeknu „jdeme na škópek nebo na hrnec“ (používá brněnský přízvuk), někde se „nachálujem, nagáblujem“, nebo standardní slovíčko „rožni“, tak na mě udiveně koukají. Navíc, já mám maminku Slovenku, tak je to ještě nakombinované s tím.

Michal Procházka

Vytisknout