přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

16. dubna 2021, 16:22

Rozhovor dubna - Markéta Štolová

Hostem naší rubriky Rozhovor měsíce byla tentokrát třetí nejrychlejší žena české historie na šedesátce překážek a semifinalistka nedávného halového mistrovství Evropy v Toruni Markéta Štolová.

Markéto, jak jste se vlastně vůbec dostala k atletice?

Od pěti do sedmi let jsem dělala gymnastiku a v pak mi chyběla nějaká smysluplná činnost. Zkoušela jsem od každého trošku, ale až v jedenácti mě má tehdejší nejlepší kamarádka přivedla k atletice a bylo to nejlepší rozhodnutí, které mě mohlo potkat.

Jaké byly vaše atletické začátky v Chomutově?

V žactvu jsme trénovali ve velkých skupinách, jak tomu bývá ve většině oddílů. Scházeli jsme se třikrát týdně. Nejednalo se o nějakou speciální přípravu. Spíš jsme si hráli. S podmínkami ve vrcholovém středisku se to samozřejmě vůbec nedalo srovnávat.

Proč jste si vybrala právě překážky?

Začínala jsem s víceboji. Většina disciplín mě bavila, ale překážky mi šly nejlépe, tak jsem se zaměřila hlavně na ně. Navíc jsem přestala v žactvu růst, tak bylo jasné, že ve víceboji díru do světa neudělám.

I na překážkách může být vaše výška trochu handicapem. Jak se s ním snažíte vyrovnat?

Naštěstí jsem už v dorostu často běhala i vyšší překážky, takže ten přechod pak nebyl tak složitý. Myslím, že mám oproti vysokým holkám větší frekvenci mezi překážkami, takže to vlastně ani jako handicap nevnímám.

Jak vznikla vaše spolupráce se současnou trenérkou Lucií Škrobákovou?

Po mistrovství světa dorostu v Keni, které proběhlo v létě 2017, mi Lucka napsala, že dává dohromady tréninkovou skupinu a jestli bych měla zájem s ní spolupracovat. Ptala se, zda nemám problém s přesunem do Prahy. Vůbec jsem neváhala. V Chomutově to bylo sice fajn, ale pokud jsem se chtěla posunout dál, bylo třeba udělat změnu. Věděla jsem, že jdu do lepšího.

Jak obtížný pro vás byl v sedmnácti letech přechod do Prahy?

Musela jsem se začít starat sama o sebe, což byla velká změna. Konečně jsem poznala, jak vypadá vrcholový sport. Trenérka se mi věnovala intenzivně, na což jsem do té doby také nebyla zvyklá. Všechno bylo nové.

Vaší první velkou mezinárodní akcí bylo mistrovství světa do 17 let v Nairobi. Jaká to pro vás byla zkušenost?

Bohužel jsme nemohli nikam jinam než na předem určená místa, takže jsme se v podstatě pohybovali jen mezi hotelem a stadiony, což bylo trošku na hlavu. Samotný šampionát byl ovšem neskutečný. Závodilo se na nádherném stadionu, za skvělé atmosféry a před hromadou diváků. Když jsem běžela finále, bylo tam 60 tisíc fanoušků.

O dva roky později jste zopakovala finálovou účast i na mistrovství Evropy juniorů v Boras. Jak vzpomínáte na tento šampionát?

Z hlediska atmosféry bylo Boras mnohem skromnější. Co se ovšem týká kvality soupeřek, tak se tam sešla silnější konkurence než v Keni. I startovní pole bylo početnější.

Letos v hale jste zaběhla šedesátku překážek za 8.12, čímž jste se stala třetí nejrychlejší ženou naší historie v této disciplíně. Čekala jste až tak rychlý čas?

V tréninku to vypadalo dobře. Také závěrečný předzávodní test byl rychlý, tak se nabízelo, že bych mohla běžet dobře. Překvapilo mě hlavně, že jsem hned v prvním závodě zaběhla skvělý čas. Těšila mě zejména stabilita výkonů.

V čem vidíte takový výkonnostní posun? Změnily jste s trenérkou něco v přípravě?

Zlepšila jsem se silově a rychlostně. Poslední dobou chodíme víc posilovny. Také se cítím vyběhanější. Jsem lehčí než v předešlých sezónách. To jsou asi nejdůležitější faktory mého zlepšení.

Podařilo se vám také kvalifikovat na první velkou mezinárodní akci mezi dospělými, kterou bylo halové mistrovství Evropy v Toruni. Jak jste s odstupem času spokojena s vystoupením v Polsku?

Byla jsem překvapena. Semifinále je při premiéře mezi dospělými skvělý výsledek. Přiblížila jsem se osobnímu rekordu na vrcholu sezóny, takže panuje maximální spokojenost s tím, co se mi tam podařilo ukázat. Těší mě, že jsem to celé zvládla hlavně v hlavě. Už to bylo něco úplně jiného než mládežnické šampionáty. Ty jsou oproti tomu „sranda“. Tady už vnímáte tu profesionalitu na každém kroku a je fajn cítit, že do toho také patříte. Poměřit síly se soupeřkami, které už opravdu něco dokázaly, je obrovská zkušenost.

Jak vypadá vaše příprava na letní sezónu?

Hned po ukončení halové sezóny jsem odcestovala na několik týdnů na Tenerife, kde proběhla hlavně objemová příprava. Využila jsem tepla a naběhala i hodně překážek. Poté jsem se vrátila do Prahy a mám v plánu ještě jedno soustředění v teple.

Jaké jsou ambice pro letní sezónu?

Pokud se nezruší, tak pro mě bude jasným vrcholem mistrovství Evropy do 22 let v Bergenu, kde bych ráda udělala nějaký pěkný výsledek. Určitě chci postoupit do finále a tam předvést to nejlepší, co ve mně bude.

Už od mládežnických kategorií zdatně kombinujete krátké a dlouhé překážky. Neuvažujete tedy do budoucna o přechodu na čtvrtku překážek?

Dokud se budu zlepšovat na krátkých překážkách, tak se zaměřím na ně, ale do budoucna nevylučuji, že bych mohla běhat i čtvrtku překážek. Je to disciplína, která mě baví. Určitě si chci letos aspoň jednou zazávodit i na ní, abych věděla, jak na tom jsem.

Kdo je pro vás atletickým vzorem?

Určitě je to moje trenérka Lucka Škrobáková. Je hrozně velkou motivací s ní trénovat a snažit se dotáhnout na její výkony, i když to je ještě hodně daleko. Pokud by se mi podařilo navázat na její úspěchy, byla bych šťastná. Co se týká zahraničních překážkářek, líbí se mi Australanka Sally Pearsonová. 

Čemu se ráda věnujete ve volném čase?

Ráda vařím a peču. Mám hrozně ráda sladké, ale musím se hlídat. Pochutnám si na dobré kávě a miluju cestování.

Petr Jelínek, foto: Aleš Gräf, Markéta Štolová

Vytisknout