přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

8. června 2012, 10:53

Rozhovor června: Libor Varhaník

Rozhovor s předsedou Českého atletického svazu nejen o úspěšné kandidatuře na pořádání HME 2015.

České atletice se v současnosti daří, jak po stránce sportovní, tak té diplomatické. Začněme úspěšnou kandidaturou na halové mistrovství Evropy 2015. Přípravy na ni probíhaly pod vaším vedením. Kolik lidí se na přípravách podílelo a co konkrétně obnášely?
Celkem se na přípravách podílelo 20 až 25 lidí, se kterými se mi velmi dobře spolupracovalo. Já osobně jsem se kandidatuře věnoval půl roku. Výhodou bylo, že jsme měli nač navazovat. Z předchozích dvou kandidatur jsme měli některé věci hotové. Ale oba protikandidáti byli silní, i Bělehrad, který nakonec odstoupil. Istanbul měl v podstatě neomezené finanční možnosti, takže jsme věděli, že musíme přijít s něčím zajímavým, čím je přebijeme. Důležité také bylo, že jsme vydali jasný signál, že šampionát opravdu chceme a potřebujeme. Podobná akce tu byla naposledy v roce 1978 – mistrovství Evropy. V roce 2015 to bude už 37 let a halové mistrovství Evropy je z velkých světových a evropských šampionátů jediné, které si můžeme dovolit vzhledem ke kapacitám – stadionů i peněz.

Pořádání šampionátu bránily ze strany Evropské atletiky dvě překážky. Jak se je podařilo překonat?
Zástupci Evropské atletické asociace tvrdili, že se do O2 Areny nevejde dráha. Tento argument byl jasně vyvrácen v roce 2009, když se v této aréně uskutečnil úspěšný Mítink světových rekordmanů. Také u viditelnosti se nám podařilo díky studii, kterou jsme nechali vypracovat, prokázat, že jde o neopodstatněnou výtku. Podle mého názoru je důležité, aby se atletika dostávala do multifunkčních hal, které mají odpovídající zázemí a na diváky, atlety i partnery působí exkluzivně, ale zároveň funkčně. A tato kritéria O2 aréna bohatě splňuje.

Jak velkou roli podle vás sehrálo finální rozhodnutí a diplomatická taktika – angažování oštěpařské hvězdy k halovému šampionátu, bývalé vícebojařky ve službách televize, přítomnost zástupců státu i města?
Do Sofie jsme odcestovali v nejsilnějším možném složení. Mnozí se divili, že přijela také Bára Špotáková. Ovšem její přítomnost dokazovala, jak hodně pro nás získání šampionátu znamená. Jsem rád, že Bára naši kandidaturu podpořila. Bára i Kateřina Nekolná nám svým vystoupením v Sofii velmi pomohly. Stejně tak účast náměstka ministra pro sport pana Kocourka i pražské radní pro sport paní Chudomelové mělo pozitivní efekt. Jsme rádi, že nás město i stát podpořily. Na členy Rady zapůsobil také nápad s "vítěznými Brankami"  bývalé vícebojařky a současné sportovní moderátorky Kateřiny Nekolné i zajímavě sestříhané video o Praze a atletice. U těch, kteří byli nerozhodnutí, to mohlo převážit v náš prospěch.

Bývá pravidlem, aby závěrečná prezentace obrátila misky vah při rozhodnutích Rady?
Vybavuji si Barcelonu, která měla lépe připravenou kandidaturu než její soupeř Budapešť. Pak se ale Španělům nepovedlo finále. Člověk, který měl před hlasováním jejich projekt prezentovat, dokonce přijel pozdě. Nechtěl bych ale přeceňovat naši závěrečnou taktiku, za přípravou kandidatury bylo spousta práce řady lidí. A podporu diplomatickými kroky jsme pochopitelně sháněli již značnou dobu před samotnou volbou.

Co pro českou atletiku vítězná kandidatura znamená?
Podle mého názoru je to obrovská příležitost a výzva. Halové mistrovství Evropy by mělo nastartovat novou generaci, a nemyslím jen atlety, ale i ty, kteří se kolem atletiky pohybují – trenéry, rozhodčí, diváky, média, televizi. Podle mého názoru všichni potřebují nový stimul, kterým pořádání takovýchto akcí určitě je. Přípravami šampionátu se ale pochopitelně nezastaví běžná činnost sekretariátu. Jsem rád, že mistrovství nebude stát pouze na podpoře sekretariátu svazu či lidech z Prahy, ale že budeme spolupracovat s těmi nejlepšími, které v republice máme. Je skvělé, že tu máme lidi, kteří jsou již na různé činnosti specializovaní a zvládají je na světové či evropské úrovni.

Je už nyní nějaký jízdní řád, jak budou přípravy na HME 2015 probíhat? Je vůbec čas na oddech?
To rozhodně ne. Spousta věcí se nyní musí smluvně zakotvit. Aktuálně probíhají jednání s městem (5. 6. Rada hl. m. schválila pro HME 15 milionů korun – pozn.). Řeší se orgán, který bude šampionát pořádat. Předpokládáme založení společnosti, obecně prospěšné nebo s ručením omezeným – podobně jako byla pro loňské ME do 23 let v Ostravě. Připravuje se organizační výbor, v první fázi jeho menší, exekutivní část, i zanedlouho ta větší, operativní. Řada věcí nesnese odkladu.

Jsme ve třech čtvrtinách volebního období. Nabízí se tedy otázka, zda již v tuto chvíli uvažujete o opětovné kandidatuře na předsedu ČAS?
Usilovně o ní přemýšlím a chystám se. Rozhodování by samozřejmě bylo jiné, kdybychom neuspěli s halovým mistrovstvím Evropy 2015. Nyní jsem ale svaz dostal do tak závažného rozhodnutí, že považuji za správné, abych i nadále odpovědnost za tuto akci nesl. Ale toto není pochopitelně jediný důvod. Za poslední tři roky jsem se snažil nastartovat změny v samotném základním pochopení členské základny a rád bych pokračoval v inovacích. Podařilo se rozjet projekt Atletika pro děti, spolupráce s městy na atletických akcích a další.

V čem podle vás spočívá změna členské základny?
Dlouho jsme se soustředili na segment od 13 do řekněme 30 let, do kterých investujeme. Za poslední dva roky se nám podařilo situaci poměrně dost změnit v tom, že máme v Atletice pro děti 12 tisíc dětí od pěti do dvanácti let. Rodiče a jejich děti jsou v našem systému nyní velmi nadšenou součástí atletiky a oddílům přinášejí nové finanční prostředky. Domnívám se, že jsme zaplnili díru na trhu, poptávka stále převyšuje naši nabídku, a zároveň oddíly získávají pravidelný finanční obnos a vychovávají si nové členy. S Atletikou pro děti jsem velmi spokojen, a to i jako rodič. Dceru vodím do kroužku atletiky. Je dobře, že naši vizi oddíly pochopily a podporují ji. V této vizi chceme dále pokračovat. Podporuji dvě základní jednoduché myšlenky – atletika učí základním pohybovým dovednostem a atletika je sport pro celý život. V druhé myšlence se pak odráží i naše další aktivity v oblasti běhů mimo dráhů, veteránské atletiky a podobně.

Jaké další změny byly nastartovány?
Kromě uvedeného jsme vytvořili určitý servisně-informační systém registrací, přihlášek, výsledků, statistik, databází, který se budoval roky. Není třeba tolik vidět, ale funguje a v Evropě mají něco podobného jen velké federace jako Německo, Británie, Španělsko, Francie nebo Itálie, ale rozhodně ne padesátka zemí. To samé bych řekl i o kvalitě našich webových stránek. Dále jsme zintenzívnili spolupráci s běhy, jasnější obrysy dostal sekretariát a podařilo se z pohledu organizace kvalitativně posunout mistrovské soutěže. Stačí se podívat na ty, které třeba již letos proběhly, kros, půlmaraton nebo třeba extraligové kolo na Kladně. Daří se také spolupracovat s pořadateli závodů u nás jako PIM a Zlatou tretrou, po MS v Berlíně se povedlo dostat TNT-Fortuna meeting do challenge IAAF.

Vloni také proběhlo ME mladých atletů v Ostravě…
Podle mého názoru bychom na něj měli být pyšní. Evropa ocenila, že umíme pořádat velké závody na vysoké úrovni po všech stránkách. Úroveň akce jako takové se i díky třeba nasnímání Českou televizí a živým online vysíláním posunula nesrovnatelně výš. Navíc se podařilo šampionát uzavřít s kladným hospodářským výsledkem.

Kde jsou ještě rezervy nebo co se za uplynulé tři roky podařilo méně?
Předně bych chtěl říct, že snahou bylo nejprve postavit základy a ne barvit narůžovo. Ale je jasné, že některé věci jsme zatím nedotáhli. Mohli bychom být dál v projektu starších dětí, nicméně je potřeba si uvědomit, že už máme od volební valné hromady třetího předsedu komise mládeže. Teď se podařilo s tím alespoň trochu pohnout, proběhne mezikrajové utkání žáků, ale to je jen dílčí krok.

Co jiného vám nedělá radost?
Citelně nám chybí atletická hala. Vlastně ji má pouze Praha. Teď se jedná s městem Ostrava o její výstavbě. Ve hře je také hala ve sportovním centru v Nymburce, které atleti hojně využívají a tudíž by si ji tam zasloužili. Uvědomujeme si, že dvě tréninkové haly jsou málo. Na druhou stranu je třeba to brát jako příležitost. Právě teď třeba začíná rekonstrukce stadionu ve Vítkovicích cca za 300 milionů korun, která by z něho měl udělat špičkový stánek pro atletiku, což je další velká investice.

Když jsme u financí, jak je na tom svazový rozpočet?
Z menší ztráty se za tři roky podařilo otočit trend do výrazně pozitivních čísel a disponujeme i určitou rezervou. To považuji za úspěch s ohledem na ekonomickou krizi. Takže pokud jde o finance, mám vcelku klidné spaní, což ale ze začátku rozhodně neplatilo.

Jak vidíte svou roli ve výkonném výboru ČSTV?
Za dané situace je důležité, aby předseda atletiky patřil spolu s dalšími velkými sporty jako fotbal a hokej mezi hybatele změn, které jsou nutné. A nejde jen o majetky, ale vůbec o celé sportovní prostředí.

O co konkrétně usilujete?
Struktura sportu se potřebuje vrátit k době před násilným sjednocením tělovýchovy. Nepovažuji za šťastnou dualitu ČSTV a ČOV, kdy oba dlouho tvrdily, že jsou servisními organizacemi. Naopak potřebujeme jednu střešní organizaci, která bude partnerem pro stát.

Která z nich by jí měla být?
Měl by to být olympijský výbor, už proto, že jednou za dva roky je při letních i zimních hrách prostě více vidět a měl by být i morální autoritou pro veřejnost. Jednoznačně tu totiž chybí sportovní lobby, a může se stát, že například vznikne zákon o lyžování bez toho, aby se k tomu vyjádřil lyžařský svaz. Potřebujeme ukazovat, kolik pozitivních efektů sport přináší, nejen finančních, ale také zdravý životní styl či dobrovolnictví – které je potřeba ocenit.

Už byly podniknuty kroky k této proměně?
Některé už ano. Důležité je, že jsme ve shodě v rámci ČSTV a že už proběhla změna stanov ČOV. Na podzim bychom vše mohli posunout k tomu, aby vznikla jedna „střecha“, kterou by představoval Český olympijský výbor.

Pojďme se také věnovat vám osobně. Vždycky se atletů ptáme, co nebo kdo je ke sportu přivedl. Jak to bylo u vás?
Ke sportu mě přivedli rodiče, dali mi základní dovednosti, naučili mě plavat, bruslit. Atletiku jsem blíže poznal díky Lize kutnohorských základních škol. Do ní mě jako mladšího žáka vybral Karel Ptáček – dnes předseda zdejšího oddílu. A také mi doporučil, abych začal atletiku dělat.

Zkoušel jste i jiné sporty?
Bylo toho za školu víc, hrál jsem i basketbal nebo fotbal, ale někdy od dorostenců už jsem se hlavně věnoval atletice.

Pokud se nepletu, byly to zejména sprinty a překážky.
To ano, ale čeho si hlavně vážím, že mě naučili, byla všestrannost. Každou sezonu v oddíle zakončoval desetiboj, takže i já vím, co to obnáší. A asi není zas tak podstatné, kolik jsem udělal bodů.

Co vás na tom nejvíce bavilo?
Právě ta pestrost, různorodost. Sice se říká, že atletika není kolektivní sport, ale já si vzpomínám na partu. Jezdili jsme na společné tábory, které byly samozřejmě i soustředěním, ale i jsme si tam procházeli od řadových členů po praktikanty až po vedoucí. Potkal jsem tam kamarády na celý život.

Předpokládám, že aktivní atletickou kariéru ukončil přesun do Prahy na vysokou školu.
Přesně tak. Odešel jsem studovat na Univerzitu Karlovu takovou zvláštní kombinaci, anglistiku na Filozofické fakultě a tělocvik na FTVS. Úplně jsem kontakt s rodným městem nepřerušil, do nějakých 23 let jsem ještě závodil v krajském přeboru. Ale když jsem přijel do Kutné Hory, tak jsem si spíš šel zahrát fotbálek. Také proto, že sportu jsem měl na škole dost.

Jak jste se dostal k práci na atletickém svazu?
To byla šťastná náhoda. Byl jsem na vojně v pražské Rudé hvězdě od října 1989. A někdy na jaře, kdy se začal měnit i sport, se objevil inzerát, že shánějí někoho na mezinárodní úsek, kdo umí anglicky a má přehled o atletice. Měl jsem štěstí, že mě z vojny uvolnili a už někdy v květnu jsem jel na Grand Prix do Budapešti s Imrichem Bugárem.

Chytla vás tahle práce hned?
Uchvátilo mě to. Byla to mimořádná doba a příznivá shoda okolností. Všude jsme byli vítaní, chtěli nám poradit. Já díky tomu přeskočil jako mladý kluk po škole několik let, spoustu věcí jsem neuměl a hodně se toho naučil, i protože jsem si mohl dovolit zůstávat v práci do deseti do večera. Taky jsem byl třeba zvyklý jezdit pod stan a najednou jsem v roce 1991 jel do Tokia na kongres do pětihvězdičkového hotelu.

Tři roky jste předsedou ČAS. Měl jste dobrou představu o tom, do čeho se pouštíte, nebo vás to v něčem překvapilo?
Vždycky vás něco překvapí. V dobrém například to, že manévrovací prostor je pro mě větší, než jsem čekal. Na druhou stranu jsem zjistil, že někdy je tím kormidlem pootočit těžší, než jsem předtím předpokládal.

Jak zvládá rodina vaše vytížení?
To je velmi citlivá otázka. Mám velkou výhodu, že manželka je bývalá atletka a že rozumí atletice. Zajímá ji, co dělám a vytváří mi k tomu doma skvělé podmínky. Mám dvě malé dcery a není zrovna ideální, že jsem často pryč i o víkendech. Ale když už jsem doma, snažím se tam být na sto procent. Musel jsem kvůli tomu omezit svoje koníčky a sport na časově nenáročné jako běhání, kde mi stačí dvacet minut. Jak ale děti rostou, mílovými kroky se vše zlepšuje, mohu s nimi už třeba právě i sportovat.

Prozradíte své další koníčky?
Moje velké hobby je literatura, obzvlášť americká poezie. Když jsem studoval, měl jsem představu, že se budu věnovat americké filologii. To byl směr, který tehdy skýtal zajímavé uplatnění. Učili nás takoví pedagogové jako Martin Hilský, který dokončil kompletního Shakespeara, nebo Radoslav Nenadál, který ­zase přeložil Svět podle Garpa od Irvinga.

Kdo jsou vaši oblíbení autoři?
Je jich samozřejmě víc, ale asi nejraději mám okruh kolem Emily Dickinsenové a Walta Whitmana.

Zbývá vám čas si teď něco přečíst?
To ano, ale ve srovnání s vysokou školou, kde to úplné minimum bylo dvacet knih za měsíc, v podstatě nečtu. Třeba teď jsem si vzal na cestu Irvinga, který právě vyšel, ale česky, protože jsem neměl čas ho shánět a vlastně ani číst ho v originále.

Ale předpokládám, že se k tomuhle literárnímu světu někdy vrátíte.
Určitě ano. Baví mě to stále.

Michal Procházka

Vytisknout