přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

16. července 2012, 18:01

Rozhovor července 2012: Jiřina Ptáčníková

Po dramatu, které jí připravili v kvalifikaci rozhodčí, jí štěstěna vše vynahradila ve finále: stala se mistryní Evropy. Náš rozhovor se pochopitelně točil především kolem Helsinek, ale nemohli jsme se nezeptat ani na blížící se Londýn. Mimochodem, Jiřina je první atletkou (i atletem), která se v této rubrice objevuje podruhé.

Titul evropské šampionky kolem vás jistě vzbudil i nebývalý mediální rozruch. Bylo to příjemné, nebo toho bylo příliš?
Všechno se to odehrálo během pár dní, takže mě to nijak neomezovalo v dalším tréninku. Tu pozornost jsem si řádně užívala.

Sezona dál běží, takže asi nebylo moc prostoru na oslavy. Užila jste si to?
Ale ano, ještě s kamarády v Helsinkách.

Kam jste dala medaili a jak vypadala oslava „u dvou mistrů Evropy“?
Medaili mám zatím pořád při ruce, moji blízcí ji taky chtěli vidět. Ale až se vrátím domů, tak si ji doma vystavím k Peťanově zlaté z halové Paříže, aby byly pěkně u sebe (s úsměvem). Spolu to oslavíme až na konci celé sezony.

Bude po jejím konci třeba i čas na svatbu, když už jste od loňska zasnoubení?
Na svatbu bude dost času a Peťan slíbil, že mi s přípravami pomůže. Plánujeme ji až po skončení celé sezony.

Dostala jste po Helsinkách nějaké dárky? Od koho vás obzvlášť potěšil?
Přišlo mi spoustu nádherných esemesek, dopisů, květin. A moc mě potěšily e-maily od olomoucké atletické přípravky, děti mi namalovaly překrásné obrázky, a za to bych jim tímto chtěla moc a moc poděkovat.

Od vítězství na univerziádě jste sbírala čtvrtá až sedmá místa. Neměla jste trochu pocit, že už by vám přestávalo širší okolí věřit?
To, co si myslí širší okolí, moc neřeším. Důležité pro mě bylo, že mi pořád věřili moji nejbližší a to mě víc a víc motivovalo. Chtěla jsem jim předvést, že to dokážu.

Jak vy sama jste čekání na medaili zvládala? Znervózňovalo vás to?
To mě opravdu neznervózňovalo, spíš mrzelo, že mi tolikrát jen těsně unikla. O to větší byla zase motivace do tréninků.

Připravovala jste se před Helsinkami nějak na možnost, že bude pršet?
Já nejsem moc tréninkový typ, takže na trénink musím mít ideální počasí.

Čili když je nevlídno, neskáčete?
To se asi nedá říct, jen mě tenhle rok špatné počasí tak nějak pronásleduje. Neodjeli jsme na soustředění na Kanárské ostrovy právě proto, že se tam nedá moc skákat – hodně tam fouká vítr.

Kam jste se tedy vydali?
Jeli jsme do Benidormu (jihovýchodní Španělsko – pozn.), protože tam jsou lepší podmínky. Byli jsme tam na měsíc, z kterého bylo bezvětří tři dny. A takhle to vypadalo celou přípravu. Přijeli jsme do Svitav, bylo tam nádherně, a když jsme přišli třetí den na stadion, že jdeme skákat, obloha se zatáhla, začal foukat vítr a lehce mrholilo. Přitom jinak bylo celou dobu bezvětří a sluníčko. Ale v závodě jsem úplně jiný člověk, nic mě nebolí, počasí mi nevadí a ani rozhodčí mě nedokážou rozhodit.

Už vás déšť v závodě určitě nepotkal poprvé, i když tenhle si budete určitě dlouho pamatovat. Vybavíte si nějaký jiný, který vám utkvěl? Jak jste v soutěži dopadla?
Poslední velký déšť si pamatuju minulý rok v Kutné Hoře, musel se závod i na nějakou dobu přerušit. Potom nám lehce mrholilo, skočila jsem 463 cm a beznadějně to nevypadalo ani o decimetr výš. Naopak si spíš vybavuju, že vždycky, když začalo pršet, závod se přerušil, nebo úplně zrušil. Ono je to dost nebezpečné v dešti skákat.

Ve finále vám „pršelo štěstí“, v kvalifikaci vám připravili peklo rozhodčí. Máte vysvětlení, proč nutili všechny závodnice (i s jistou finálovou účastí) skákat? A jediný, kdo mohl situaci změnit, jste byla vy?
Rozhodčí jasně řekli, že do finále postupuje dvanáct skokanek. Na výšce 435 a 440 nás zatím postupovalo čtrnáct. Ve výjimečných případech rozhodčí ukončí soutěž a pošlou více závodníků, v Helsinkách tomu tak nebylo. Jenom jsem nepochopila, proč musely skákat všechny tyčkařky, proč ne jen já, když to všechno záleželo na mně.

Co si myslíte o tom, jak kolegyně zareagovaly? Procházely se teatrálně po sektoru a „vytvářely“ nezdařené pokusy. Co byste dělala vy v jejich situaci?
Opravdu nevím, co tam předváděly. V jejich situaci bych asi řekla, že mě bolí noha, že dál skákat nebudu. Ale k takovému „divadlu“ bych se nesnížila, obzvlášť na ME.

Pro vás ale teoreticky mělo smysl vyřadit dvě soupeřky, kdysi takhle vypadl v kvalifikaci Adam Ptáček (tehdy to byla iniciativa závodníka ne rozhodčího). Vy byste skákala, kdyby vás k tomu důrazně nevyzývali?
Já jsem nikoho nevyřadila. Kvalifikační limit byl stanovený na 445 centimetrů, který jsem skočila. Ony se vyřadily samy, když neskočily laťku o výšku níž (440 cm). Na mě se taky nikdo nikdy neohlížel a v závodě chce každý dosáhnout co nejlepšího umístění. Jinak ale nevím, co bych dělala, kdyby mě rozhodčí nevyzvali ke skoku.

Čekala jste, že se na vás poté „poškozené“ či jejich trenéři tak sesypou? Kromě toho, že to muselo být hodně nepříjemné, zklamala vás jejich reakce?
V tu chvíli jsem to opravdu nechápala. Hlavně i zájem zahraničních médií mě šokoval, byla jsem středem pozornosti, aniž bych o to stála (úsměv).

Donesly se k vám nějaké další reakce po soutěži? Nebojíte se, že se kauza negativně odrazí při dalších závodech?
No, myslím, že mě pár lidí nepozdraví, to je tak maximum. A jak jsem se doslechla, ženy jsou dost nepřející a závistivé, a všimla jsem si, že to platí i ve sportu.

Z českého tábora jste jistě dostala spoustu podpory, ale prý vám děkovali i další finalistky, že jste kvalifikaci ukončila. Které to byly? Dostala jste nějakou podporu, která vás obzvlášť potěšila?
To mě opravdu uklidnilo, než jsem dojela ze stadionu na hotel. Vůbec jsem totiž nechápala, co jsem udělala tak zlého. Ale přišly za mnou Němky Strutzová, Spiegelburgová a jejich trenéři a poděkovali mi. Můj trenér mi říkal, že za ním byl i Sergej Bubka, který celou tu věc hodnotil kladně, takže z toho prý nemám být smutná. To mě hodně potěšilo a zároveň motivovalo pro finálový závod.

Pomohlo vám psychicky to, že jste doopravdy nic špatného neudělala – porazit soupeřky lepším výkonem je přece cíl každého závodníka. A vzpomeňme třeba Jelenu Isinbajevovou, která běžně zakládá až na kvalifikační výšce, ke které se často ani nedojde.
U ní to bývá trošku jiná situace, ona často nemá zaznamenaný jediný skok v soutěži. Mně by stačilo i 435 na postup do finále. Ale šlo o to, že rozhodčí prostě nechtěli pustit čtrnáct tyčkařek a řekli, že musíme všechny skákat dál. Mně to bylo jedno, ale ostatní holky začaly tohle rozhodnutí sabotovat a jen tak se procházely po rozběhu s tyčí. Nevím, ale tohle bych si nedovolila ani na krajských přeborech, natož na mistrovství Evropy. Zhruba po třiceti minutách tohohle „divadla“, přišel rozhodčí a řekl mi, že jestli předvedu to co ony, budu mít problém. Tak jsem to skočila.

Z těch, co na vás útočili, chytil se někdo po vychladnutí emocí za nos a přišel se třeba i omluvit?
Hlavní problém byl u trenérů z Polska a Řecka, po závodě jsem se s nimi ale ani nepotkala. A myslím, že zrovna oni se neomluví. A dodnes nechápu, proč to byla tak vyhrocená situace. Tohle všechno zavinili rozhodčí, měli si udělat pořádek na ploše.

Zpět k finále: Tvrdila jste, že to byl i kus štěstí, že vám pršelo méně než soupeřkám. Berete to jako zadostiučiní za předešlé pokusy o medaili? I třeba za to, co vás potkalo při kvalifikaci?
Měla jsem obrovské štěstí, na první pokus na 460 mi tolik ještě nepršelo. Když jsem v tu chvíli nad hlavou viděla, co se žene na stadion, řekla jsem si, že to musím zvládnout napoprvé a budu mít jednu z medailí. Když nad tím teď tak zpětně přemýšlím, kdyby bylo ve finále oněch čtrnáct tyčkařek, mohlo pořadí třeba dopadnout úplně jinak. Byla jsem moc šťastná, protože mi v Barceloně utekla medaile o jediný pokus, tak jsem si to tady vynahradila.

Počasí jistě závod ovlivnilo, považujete ho za rozhodující faktor? Co dalšího ke skvělému výsledku v Helsinkách přispělo?
Myslím si, že počasí bylo rozhodující. Jak už jsem říkala, byla a jsem letos zvyklá na extrémní podmínky. Kdykoliv jsem měla technický trénink, foukal silný vítr, byla zima a podobně, takže jsem na to byla připravená. Určitě mi pomohla výborná psychická odolnost, kterou jsem předvedla hlavně v kvalifikaci (úsměv). Letos jsem začala poctivě s regenerací, takže i to má určitě nemalý podíl. Velké díky patří lidem z Vitorre Teamu, kteří se o mě celou dobu starají.

Malá odbočka: Jaký máte v den závodu jídelní režim? Kolik hodin před závodem si dáte nejpozději něco většího a jaké jídlo? Co jíte v průběhu dne před? Jaké používáte výživové doplňky před nebo během závodu?
To je různé podle toho, v kolik hodin začíná závod. Když v 18 hodin, dám si poslední jídlo kolem jedné, protože už ve dvě se začnu balit na závod a plus mínus ve čtvrt na čtyři odjíždím z hotelu na stadion. Prostě, abych měla alespoň dvě hodiny na strávení. Těsně před začátkem závodu si dám nějaké ovoce a v průběhu závodu pořád něco uzobávám, protože závod může trvat někdy i pět hodin. I přes to, že jím průběžně, stále si udržuju pocit mírného hladu. Den před závodem jím jen lehce, hodně zeleniny a těstoviny, abych se necítila moc těžká.

V zimě jste změnila trenéra „na techniku“. Co všechno nového Zdeněk Lubenský (na foto vpravo) přinesl? Jak hodně se vaše skákání za půlrok posunulo?
Trenér Lubenský mi toho přinesl hodně, možná až moc (úsměv). A já se zatím pořád seznamuju s technikou, kterou po mě chce. Když se mi to povede přenést do skoku, letí to hodně vysoko. Popravdě jsme teprve na začátku spolupráce a zkoušíme, co bude pro mě nejlepší, takže věřím, že když ne letos, tak příští rok to bude hodně zajímavé.

Podle trenéra máte ještě i letos na 480 cm. To už by mohla být hodně zajímavá výška, pokud by se vám to podařilo v Londýně. Co si myslíte vy sama?
480 už je docela vysoko (úsměv). Ale vím, že na to mám. Stačí jen, aby se všechno sešlo v ten správný den. V Londýně by to mohlo být hodně pěkné umístění. A já se nejedu jen zúčastnit, ale naopak pro co nejlepší výkon i výsledek.

Podobně jste po Helsinkách naznačila, že byste ráda, aby nezůstalo jen u „mistryně Evropy“. I když si asi dovedeme představit, co tím myslíte, můžete to trochu konkretizovat?
Každý, kdo se věnuje sportu, chce vyhrávat a překonávat sám sebe. Nemyslela jsem tím, že chci vyhrát olympiádu, jak jsem se někde dočetla, ale doufám, že se má medailová sbírka rozroste a nezůstane jen u těch dvou z Helsinek a univerziády v Bělehradě.

Cenný kov v Londýně by byl skvělým úspěchem. Kdo jsou podle vás největší favoritky? Já si kladu postupné cíle, a ten první, dostat se do Londýna, mám splněný. Teď bych se chtěla probojovat se do finále. Když se povede, budu přemýšlet nad dalším. Mezi největší favoritky bezpochyby patří Jelena, Brazilka Murerová, ale i Američanka Suhrová. Samozřejmě celé tyčkařské pole je hodně nabité, takže kdokoliv může překvapit.

Co čekáte od Jeleny Isinbajevové? Absolvuje ještě méně závodů než v minulosti, vy sama si dovedete představit takhle málo soutěží před vrcholem?
Že bych absolvovala jen dva závody, si já osobně představit nedovedu. Ale ona nikdy moc nezávodila, takže nepochybuju, že do Londýna přijede v dobré formě.

Rozhovor připravujeme po mailu. Kde momentálně ladíte na olympiádu?
Momentálně jsem na soustředění ve Svitavách. Bohužel jen na týden, protože mě ještě čeká jeden závod Diamantové ligy v Monaku.

Mění se nějak příprava v poslední fázi před vrcholem oproti dřívějšku?
Příprava je hodně odlišná od dřívějších let, vzhledem k tomu, že zdravotně nemám úplně v pořádku zápěstí ani bolavá záda. Tréninky se tak hodně přizpůsobují mému stavu. V těchto dnech kladu důraz spíše na regeneraci a uzdravení a doufám, že pro Londýn budu připravená po zdravotní, fyzické, ale i psychické stránce.

Modlíte se, aby zase pršelo? I když je to pravda v Anglii …
V Anglii je počasí dost nevyzpytatelné. Ale vím, že když bude pršet, tak mě to nebude až tak moc omezovat. Na druhou stranu se v dešti nedají předvést velké výkony. A já odjíždím na olympiádu s tím, že chci skočit co nejvýš, abych s tím byla spokojená já i ti, kteří se podílejí na mojí přípravě.

Michal Procházka, foto: www.graf.cz

Vytisknout