Rozhovor března: Tomáš Janků

Jak jste se o nabídce na post ředitele HME dozvěděl?
Byl jsem sice „mimo“ atletiku, ale sleduju ji a na webové stránky koukám vlastně neustále. Takže jsem si výběrového řízení všimnul.

Byl jste rozhodnutý hned, že to zkusíte?
Samozřejmě jsem o tom chvíli přemýšlel. Je to věc závažná, byl jsem si jistý, že se promítne nejen do pracovního, ale i osobního života. Takže jsem se o tom bavil s manželkou Katkou a došli jsme k závěru, že to za to stojí, že je to zajímavá příležitost. A hlavně, pokud by mě vybrali, by to byla šance, jak se nějakým rozumným způsobem vrátit do atletiky. Nicméně převažovala obava z obrovské odpovědnosti a to, že nepřichází v úvahu neúspěch. Rozhodování tedy bylo velmi náročné.

Jaké hlavní důvody rozhodly, že jste do toho šel?
To, že bych pomohl v rozvoji české atletiky. A tenhle podnik je jedna z největších věcí, která k tomu může přispět.

Co jste dělal od doby, kdy jste opustil atletiku?
Byl jsem spolumajitelem ve dvou firmách. Jedna se zabývala bezpečnostními službami, tu jsem ale záhy opustil a svůj podíl prodal. Naplno jsem se začal věnovat firmě, která obchoduje se dřevem pro stavební účely. To byla moje hlavní obživa.

Co z podnikání předpokládáte, že se vám bude hodit v nynější práci?
Ono to spolu zdánlivě nesouvisí, ale některé principy jsou (v určitých oblastech) relativně stejné. Je to samozřejmě v komunikaci, která je v podnikání zásadní. Ale spíš se mi budou hodit zkušenosti z atletického prostředí, které mám po dobu dvaceti let, kdy jsem se v tom pohyboval, což je obrovská výhoda. Na druhou stranu některé věci mi scházejí, budu je muset dohnat.

Co konkrétně?
Jde třeba o jednání na vyšší úrovni. Práce s lidmi probíhala i v mých firmách, ale počet lidí, se kterými jsem komunikoval, je nesrovnatelný. Tam jsem měl deset zaměstnanců a ostatní už byli zákazníci, tady jednám se sto, dvě stě lidmi a všichni jsou pro mě partneři.

Vaše manželka je šéftrenérka Dukly, vy teď šéfujete přípravám HME. Je atletika častým tématem vašich hovorů, nebo se tomu snažíte spíš vyhýbat?
Určitě se o atletice bavíme víc, než když jsem sportovali. Ale tím, že množství práce, které teď atletice odvádíme, je docela velké, tak se snažíme mluvit v trochu jiném rytmu. Samozřejmě si o tom povídáme, snažíme se vzájemně nějak usměrnit, poradit si. Zase ale nejsme blázni, abychom přišli domů a bavili se o tom, co jsme celý den dělali.

S nástupem do funkce jste vyrazil do Göteborgu. Jak se vám šampionát líbil?
Když to vezmu celkově, bude se mi vždycky líbit atletický podnik, na němž naši atleti předvedli jedny z nejlepších výkonů v historii – i kdyby to tam organizačně haprovalo. Na druhou stranu jsem tam nejel jako divák, ale zjistit informace pro to, jak bych mohl další dva roky pracovat. Některé věci se mi líbily, jiné nelíbily, těch impulzů bylo spousta. Nyní je na nás a mém prvotním týmu, se kterým jsem tam byl, abychom to zanalyzovali, a následně se co nejvíc vyvarovali chyb.

Jak byste halové ME zhodnotil pohledem těch dvou organizačně nejviditelnějších věcí – dráhy na dřevené konstrukci a konceptu „vše pod jednou střechou“?
To, co se povede, je vždycky hodnoceno vynaloženými náklady. Mně se moc líbil ten povrch, byl rychlý, zvednutý nad zemí…ale ta cena byla neúměrná tomu, co to přineslo. Každý pořadatel má specifické podmínky, do který se šampionát snaží zasadit. Naše jsou diametrálně odlišné od švédských. Koncept vše pod jednou střechou vypadá krásně, přesto třeba atleti nachodili víc, než budou muset u nás.

Pořadatelé využili svých někdejších hvězd, z vaší disciplíny třeba Stefana Holma. Měl jste příležitost se s nimi potkat? Jak jste viděl jejich roli?
S většinou skokanů jsme v kontaktu, ne že bychom si každý den psali, ale dneska sociální sítě usnadňují, abychom čas od času prohodili pár vět. Špičkoví atleti vždycky nějak využití jsou, nejsem si jistý, jestli zrovna jejich přítomnost na „place“ a komentování dění byla to nejlepší. Každopádně využití hvězd pro propagaci šampionátu je základní, Holm, Bergqvistová, Olsson, to jsou všechno lidi, na které jsou Švédi náramně hrdí, takže pak je velká šance, že na ně diváci přijdou.

Jak vy hodláte využít českých hvězd? S kandidaturou pomáhala Barbora Špotáková, přestože v hale pochopitelně závodit nebude.
Pro kandidaturu je důležité, aby akci podporovali světoví atleti a z tohoto pohledu je vlastně jedno, jestli závodí jen venku, nebo i v hale. Naštěstí je vcelku přirozené, že každý sportovec chce šampionát doma, aby mohl udělat medaili před svým publikem. Počítá se, že atlety využijeme, ale v současné době se teprve připravuje marketingový a propagační směr akce, takže abych říkal, Bára bude dělat to a to, na to je ještě brzo.

Ve Švédsku zaujala kvalifikace koulařů mimo hlavní stadion. Neuvažuje se také o něčem podobném?
Neuvažuje, je to dáno podmínkami, které jsou. Oni měli Market Square, který fungoval ve stylu olympijských her, jako shromaždiště pro diváky, sponzory, závodníky a tak dále. A tam to bylo možné a myslím, že se jim zrovna ta koule povedla. Nám to ale podmínky nedovolí a ani styl, jakým chceme šampionát vést, co se týče programu, nám do toho nezapadá. Po této stránce to bude standardní mistrovství, všechny disciplíny budou na ploše.

Když jste program soutěží zmínil, už je jasné, jak bude vypadat?
Jsme ve fázi přípravy časového pořadu. Máme určitou představu, která ale ještě není vykrystalizovaná a bylo by tedy předčasné o ní mluvit. Můžu ale říct, že to bude změna oproti předešlým šampionátům a snahou bude, aby to bylo pro diváky ještě zajímavější. V první řadě jde o kvalitní výkony a v druhé řadě, ale neméně důležití, jsou diváci, a to jak ti přímo v hale, tak ti u televizních obrazovek.

Co se vám v Göteborgu líbilo méně?
Přiznám se, že se mi jako člověku z branže nelíbila bezpečnostní složka. Než se šampionát rozjel, dostali jsme se v podstatě všude. Kromě toho nebylo v hale zrovna nejčistěji, což mě překvapilo zvlášť v kontextu propagace životního prostředí, do které dali hodně. Oboje se postupně spravilo, já bych ale chtěl, aby náš šampionát fungoval na sto procent od prvního dne. A určitě bych si představoval lepší zahajovací a závěrečný ceremoniál než měli v Göteborgu. I sami pořadatelé pravděpodobně vědí, že se jim opravdu moc nepovedlo.

Co byste chtěl přenést do Prahy?
Spoustu věcí. Švédové jsou jedni z nejčastějších pořadatelů a mají tím pádem velmi dobře zpracované postupy, což nám hodně pomůže. Využíváme třeba cenná statistická data, kolik je na kterou oblast potřeba lidí, což jen tak „nastřelit“ opravdu nejde. Třeba v TICu (Technical Information Centre) víme, že měli dvacet lidí, ale řeknou nám, že nakonec stačilo patnáct.

Neuvažuje se při HME o zařazení závodů do O₂ areny pro naše mladé závodníky?
Jedna z důležitých věcí je, že chceme v rámci akce oslovit děti, aby odmalička měli chuť dělat atletiku. Zcela určitě bude nějaký program, který by měl oslovit ty nejmenší, aby se mohli zapojit. Ale zatím nejsme ve fázi, abychom tohle měli vyřešené a mohli o tom detailně mluvit. Teď zatím řešíme jiné věci.

Pražská kandidatura musela opakovaně řešit viditelnost na dráhu. Je na stole vystavění konstrukce podobné té v Göteborgu, aby se ovál dostal výš?
Je spousta věcí, který by šampionát udělali ještě lepší, než ho plánujeme. Ale nemyslím si, že by tohle bylo natolik velké, aby bylo potřeba to řešit. Počítáme s testovacím závodem v roce 2014, který nám definitivně ukáže, jestli je třeba tak radikální věci, jakou je zvednutí dráhy. Já si ale nemyslím, že by problém s viditelností byl pro diváka tak zásadní. Každá hala má svá pro a proti a my musíme šampionát udělat v takových podmínkách, jaké máme. Že dráha leží na úrovni ledu, je spíš otázka technického rázu než problém pro diváka.

Jaké jsou vaše kroky v nejbližších týdnech a měsících?
V květnu nás čeká kontrolní setkání s představiteli Evropské atletiky. Máme zadané úkoly, které musíme splnit a na nichž se teď bude pracovat. Nejdůležitější bude nastavení organizační struktury, abychom si vyjasnili všechny spolupracovníky, kteří v tom od počátku budou. Je potřeba obsadit veškeré sekce klíčovými lidmi, což se nám zatím daří. Pak je další spousta věcí, které budeme v květnu prezentovat, třeba vytvoření návrhu časového programu je jednou z nich.

Jakým způsobem výběr týmu probíhá?
Pro nás jsou důležití lidé, kteří mají zkušenosti. Zejména ti, kteří se osvědčili při konání mistrovství Evropy do 23 let v Ostravě, dále ti, kteří organizují pravidelné velké mítinky. A na základě jejich doporučení zveme další lidi. Je důležité, aby to byli týmoví hráči, „srdcaři“, kteří to nebudou brát jen jako pracovní záležitost.

Propagace bude v první fázi přípravy HME velmi důležitá, v Praze se koná řada kulturních a sportovních akcí a bude potřeba atletický šampionát dostat do širšího povědomí. Jak budete v této oblasti postupovat?
V první řadě je potřeba vypracovat plán, aby ti, kteří uvažují na akci jít, na ni nezapomněli. Dva roky se zdají dost času, ale my to chceme nastavit tak, aby to budoucí diváci měli v povědomí a na mítink se těšili. Nechceme je zahrnout přehršle informacemi, ale frekvence toku informací mediálními kanály se bude pochopitelně s blížícím se šampionátem zkracovat.

HME jako takové by se zcela jistě mělo využít i k propagaci atletiky jako takové. Jak této situace hodláte využít?
To, že se tu koná takováto akce po 37 letech, je propagace sama o sobě. Abychom vůbec získali šampionát, to byla pro Český atletický svaz nesmírně náročná cesta, po několikanásobným posunutí se to nakonec podařilo. Důležitost té akce je dána – halové mistrovství Evropy, jeden z největších podniků, který se dá pod střechou udělat. Já myslím, že si to všichni uvědomují a není třeba to nějak zvlášť zvýrazňovat.