přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

19. března 2011, 00:45

Jaroslav Bába

26letý výškař ukončil medailový půst a z halového ME v Paříži přivezl po více než šesti letech velkou medaili. Pozvali jsme Jaroslava Bábu k Rozhovoru měsíce.

Jaké jsou s časovým odstupem pocity ze stříbra na HME?
Pořád je to pěkné, příjemné, ještě užívám volna. Je to pro mě ale zavazující věc, na další akci ve venkovní sezoně bych k tomu chtěl něco přidat.

Jak při soutěži v Paříži reagovali soupeři, byli překvapení, že vám to tak jde?
Těžko říct, snažil jsem se soustředit na sebe, takže jsem soupeře moc nevnímal. Akorát vím, že po závodě mi říkal Ivan Uchov, že byl překvapený, že jsem skákal tak vysoko. Ale určitě jsem je překvapil, jel jsem tam s 230, které jsem měl skočené jen jednou, a tam se mi povedlo 234.


V Paříži překvapil a pořádně potrápil suveréna Uchova - foto: www.graf.cz

Říkáte, že jste se soustředil na sebe, přesto, nezahlédl jste na Uchovovi, že se malinko bojí o výsledek? Zaváhal na 229 a do doby, než překonal 236, jste vedl…
Asi to na něm trošičku bylo znát. Když jsem skočil 234 napoprvé a měl jsem pořád čistou soutěž, tak mu bylo jasné, že 236 bude muset skočit na první, aby mě porazil. Přišel za mnou, poplácal mě po rameni a to už z jeho strany byla taková pokora. I Tomáš Janků mi tam říkal, „asi se tě bojí, tohle on jen tak nedělá, využij toho“. To už se ale bohužel nepovedlo.

Myslíte, že by letos mohl Uchov „konečně“ převést z haly i ven?
Loni už měl k tomu hodně blízko, skončil na Evropě druhý a už skončil i sezonu venku s nejlepším světovým výkonem tuším 236, takže se posunul. Ale není nikdy takový jako v té hale, kde je schopný skákat o pět centimetrů víc. Teď sice skončil s 238, ale mohl dát mnohem víc než 240.

Takže si nemyslíte, že by venku mohl útočit na světový rekord jako v hale (pozn. Sotomayor, 245 cm)?
Myslím, že ne. Jemu opravdu sedí ty pružné povrchy a dokáže je neskutečně využít. Na tom tvrdším podkladu už tolik nezáří.

Co by musel změnit, aby mu to šlo takhle i venku?
Musel by všecko skloubit, odraz s technikou, sílu trochu přidat… Ale už to bude mít asi těžké nějak se změnit.

A napadá vás někdo jiný, kdo by na „svěťák“ měl?
Napadá mě druhý Rus, Andrej Silnov. Ten zase umí skákat spíš venku, je to ostatně olympijský vítěz z Pekingu. Toho jsem viděl na 242 a jen lehce si o to brnknul. Předpoklady na to má, ale nevím, jak je na tom. Loni sice nějakých 233 dal, ale nebylo to to, co bývalo, měl nějaké zdravotní problémy. Jestli ale bude zdravý, dokáže se skvěle připravit.

Co vy, zkoušel jste někdy v tréninku, třeba jen tak z hecu, skákat na úrovni svěťáku?
Popravdě nezkoušel. Teď mě v Čejkovicích Honza Janků vyhecoval, abych si tam dal jeden pokus na 244, ale zatím mám z té výšky obrovský respekt. Chce to nějaký čas, a jestli se k tomu nějak přiblížím, tak bych to vyzkoušet mohl, ale nechtěl bych to totálně „zbourat“ a nahnat si z toho ještě větší strach.

Co těch 240, to už jste někdy zkoušel?
Už jednou jo, ale bylo to venku, na závodě Golden league 2005 v Římě. Skočil jsem tam 236 a pak dva pokusy na 238 a jeden na 240. To si člověk musí osahat, počkat si ve stoupání, nezalamovat to brzo za laťku. Párkrát si to vyzkoušet a pak třeba někdy…

Jak jste v Paříži prožíval snažení kolegů z výpravy?
Měl jsem strašnou radost, že se to Peťovi (Svobodovi) podařilo. V sezoně byl bezkonkurenční, a pokud by zase měl takovou obrovskou smůlu jako škobrtnutí na překážce v Barceloně, to bych mu nepřál. Už to tak i chvilku vypadalo, po té druhé překážce, nebo kterou to brnknul. Měl na to vyhrát a dokázal to urvat. Byl to krásný závod.

Co Denisa Rosolová, ke které jste měl kdysi blízký vztah…
Sledoval jsem jí v televizi, když jsem byl na dopingové kontrole, seděli tam Rusové, Uchov a snad ještě nějaká koulařka. Strašně jsem křičel a měl radost, jak je Denisa předběhla. A oni docela koukali, že Češka porazila Rusku, to byl neskutečný závod, taky krásný pocit. Mně se to holt nepovedlo, dostal jsem se jen mezi dva Rusy (úsměv).

A Roman Šebrle?
Ukázal, že je bojovník, přál jsem mu to ze srdce. Hodně se potkáváme na tréninku na Dukle, vím, jak on maká. Bylo to pro něj malé vítězství.

Užil jste si Paříž jako města?
No tak po závodech jsem si to trošku prošel, hlavně večer (smích).

Větší oslava ale asi byla ve „ValMezu“, že?
Jasně, přijelo hodně známých, kamarádů, rodina… Tam jsme to oslavili pořádně, neděle byla pro mě těžká (smích). Bylo to náročné, až do rána, všichni byli nažhavení, že „zapaříme“.

Nechal jste je holt dlouho čekat na medaili – sedm let od bronzu v Aténách. Bylo to psychicky horší čekání než návrat po zranění v roce 2006?
Ono to zranění k tomu určitě přispělo. Po sezoně 2005, kdy jsem skákal české rekordy, mě to zranění strašně skolilo. Nevím, kam až bych se mohl dostat. Ale člověk to skákání zase úplně nezapomene, jenom na to musí natrénovat a přemoct tyhle problémy. Stalo se mi to při odraze, takže pak se znovu odvážit se opřít bylo těžké, hlavně psychicky, protože teď ta noha vydrží mnohem víc.

Skáčete teď trochu jinak než před zraněním?
Malinko jo, při odraze tolik nevytáčím chodidlo pryč od laťky. Skákalo se mi tak dobře, vyhazovalo mě to nahoru, ale teď už to nejde a nechci, aby se mi to zranění stalo znovu – i když všichni tvrdí, že se to už nikdy neutrhne. Ale už jsem si zvykl, naučil jsem se skákat rovně směrem k laťce.

Nebyly někdy chvíle, kdy jste si říkal, že by bylo lepší se na to vykašlat?
Byly. Když jsem rok a půl po zranění skákal 215 a nešlo to za boha výš. To bylo asi nejhorší období, nechtělo se mi trénovat, neměl jsem motivaci… Ale pak jsem se zničehonic během měsíce dostal na 227 a splnil limit na mistrovství světa do Ósaky (2007), kde jsem nakonec obsadil osmé místo. To mě zase nakoplo zpátky.

Takže po Ósace už jste si říkal, „vydržím a ono to přijde“?
Asi tak. Pak se to hodně změnilo tím, že jsem odešel do Prahy k trenérovi Janků. Měl jsem novou motivaci v tréninku, předtím už mě stereotypy v tréninku psychicky „ničily“. Hned po té změně jsem se v letní sezoně dostal na 233 centimetrů a závody začaly vypadat jinak. Bohužel ty další sezony byly ve znamení nějakých menších zranění, vždycky se něco pokazilo.

To byly důvody, proč to na těch posledních šampionátech vždycky o kousek nevyšlo a teď naopak ano?
Přesně tak. Teď jsem byl stoprocentně fit, už před odjezdem jsem tušil, že to bude dobré. Hodně jsme natrénovali a obešlo se to bez nějakých komplikací. Upravili jsme stravu a hodně mi to svědčilo.

Vy jste o zlepšené životosprávě, kilech dolů už mluvil. Přesto mi to nedá, jste známý jako velký „pohodář“, opravdu jste na sebe byl tak přísný?
Hodně dlouho jsem si nedal žádného cheeseburgera a opravdu jsem se tomu vyhýbal. Místo smažených věcí jsem zařadil zeleninu. Ze začátku se mi podařilo shodit dvě, tři kila, ale potom to ani moc nešlo. Až pak, během halové sezony, možná ze stresu. Chce to nepolevit a udržet tu váhu, protože jinak je to hned zpátky.

Prý vám v poslední době pomohl také psycholog. Jak konkrétně?
Je to pravda, spolupracoval jsem s ním. Neřešily jenom věci okolo sportu, ale i věci z osobního života, který se odráží v tom sportovním.

234 jste skákal naposledy před šesti lety, vybavila se vám ta halová sezona?
No, to je hodně dávno, už si to skoro ani nepamatuju (smích). Ale ne, byla to krásná léta, byl jsem schopný skočit skoro každým závodem 230 a šlo mi to všechno samo, těžil jsem z talentu, teď už tam ta dřina musí být. Jak člověk stárne, musí začít makat (smích).

Co je potřeba, abyste předváděl výkony na úrovni z Paříže i ve venkovní sezoně?
Vydržet v tom modelu přípravy a životosprávy, co jsme s trenérem nastavili. Samozřejmě člověk musí zůstat zdravý, to znamená věnovat se hodně regeneraci, protože to tělo už taky stárne. A potom tomu nebrání nic.

Loni se vám v Diamantové lize příliš nedařilo. Preferoval byste stabilní výkonnost přes 230 a úspěch v tomto seriálu, nebo byste byl radši za medaili z mistrovství světa?
Pro mě by asi byla důležitější ta medaile. První závod Diamantové ligy je v Dauhá už někdy šestého května. To jsme jednak ještě na soustředění na Kanárech a navíc je to brzo takhle začít závodit.

Nepředvedl byste ještě kvalitní výkon?
Možná bych skočil kolem 220, ale chci stihnout dotrénovat kvalitně jarní přípravu a forma, aby vyplynula hlavně na mistrovství světa. Tegu je navíc docela pozdě, sezona bude dlouhá. Je možné, že začnu 31. května na Zlaté tretře, ale dřív asi ne.

Mluvil jste o tom, že vám v přípravě hodně pomohl Peter Horák. Bydlíte spolu na Dukle, jak si vyhovujete?
My si sedíme, vždycky jsme byli kamarádi. Známe se od mládežnických let, on je o rok starší než já, ale potkávali jsme se na různých juniorských závodech, a potom tady všude na „laťkách“ a také chodil extraligu. Kdysi jsme spolu absolvovali i nějaké společné soustředění.

Jak vzájemná spolupráce vypadá?
Peťa je neskutečný tréninkový typ a hodně mi v tom pomáhá. Naopak má problémy s technikou a zatím se to bohužel nepodařilo odstranit. Hodně na něm ale vidím, jak má vypadat životospráva, je to atlet na sto procent. Mně stačí, když se k němu přiblížím na devadesát procent a už to je hodně velké zlepšení (úsměv).

Takže on od vás přebírá techniku a vy zase jeho profesionalitu?
Přesně tak. Potřebuje ještě, aby se jeho síla srovnala s technikou.

Máte už konkrétně jasno, kde a jak bude probíhat příprava na léto?
V pondělí 21. března jedeme do Špindlu na čtrnáct dnů. Od 14. dubna do 7. května budeme tři týdny na Kanárech. Potom už zůstaneme tady, nebudeme nic vymýšlet. Na Dukle máme vše, co na skákání potřebujeme, rehabilitaci, regeneraci. Můžeme udělat i to, že si zatrénujeme dvoufázově, ale zůstaneme tady. Několikrát jsem odjel před závody nebo i během sezony a neosvědčilo se mi to.

Bude v něčem jiná samotná příprava?
Bude to asi klasický model, jarní příprava je o dost kratší než ta podzimní, která je pro atleta nejdůležitější a těží z ní skoro celý rok. Ta se nám hodně povedla, takže teď mi snad ani nebude tak dlouho trvat, než se z toho vzpamatuju jako teď v zimě na prvních závodech.

V něčem ale asi přidáte, ne?
Trochu se asi přidá zátěž v některých tréninkových jednotkách a určitě i něco do techniky. Tam je pořád co zlepšovat.

Otázka na tělo: Stihnete do jarního programu zařadit maturitu?
Já doufám. Zatím se k tomu stavím čelem, všechno jakžtakž zvládám, i když jsem trochu pozadu. Proto jsem teď i v Praze, abych se školou ještě něco udělal.

Kde si ji vlastně doděláváte?
V Anglo-německé obchodní akademii na Břevnově.

Z čeho maturujete?
Čeština, angličtina, občanská nauka a specializace tělesné výchovy. Akorát to nebude tak jednoduché, protože už je státní maturita.

Už znáte i termín?
První část na konci května a druhá asi deset dní potom začátkem června.

Takže už to nabírá velmi reálné obrysy…
No uvidíme, nechtěl bych o tom moc mluvit (smích). Ale když už jsem pro to tolik udělal, hodně zkoušek mám za sebou… Zbývá mi uzavřít pololetí ze dvou předmětů, tak snad to teď stihnu. Potom už tomu nic nebrání, jen abych se k ní dostal.

Když už se vracíme do minulosti s maturitou, vraťme se ještě o kousek dál. Pamatujete si, kdy jste začínal s atletikou?
Nastoupil jsem v Havířově na Základní školu Marie Kudeříkové do páté třídy se sportovním zaměřením na atletiku, kde jsme začali s atletickými tréninky dvakrát týdně. Od osmé třídy jsem přešel k trenéru Alanu Pancovi, který sám byl tyčkař a dělal i víceboje, tam jsme se začali specializovat. Vybral si pár lidí, chodil jsem tam s o rok staršíma děckama, začali jsme spolu trénovat a během roku jsme byli skoro všichni ze skupiny mistři republiky.

Už tehdy bylo jasné, že z vás bude výškař?
Ještě dříve, v šesté, sedmé třídě jsem se klonil k té výšce. Zkoušel jsem sprinty, to nebylo nic moc, skok daleký ještě jakž takž, ale v té výšce už jsem mohl být na mistrovství republiky do pátého místa. Vždycky mi šla nejlíp.

Pamatujete si své tehdejší osobní rekordy?
Ale jo, v žácích 195 v hale a 196 venku, v dorostu 216 v hale a 215 venku.

Chytlo vás to tedy v té osmičce?
Jo, byli jsme dobrá parta kluků, což bylo fajn. Jen jsem z nich bohužel zůstal sám.

Nikdo nevydržel…
Nevydržel. Já jsem pak odešel na sportovní gymnázium k Aleši Dudovi, kde se to rozvinulo dál, a za čtyři roky z toho byla olympijská medaile.

Michal Procházka

Vytisknout