přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

23. března 2012, 10:33

Rozhovor března: Dalibor Kupka

K pravidelnému rozhovoru měsíce jsme tentokrát pozvali trenéra Dalibora Kupku.

S 42letým rodákem z Opavy jsme si povídali o tom, jak se dostal k trénování, o jeho současných i bývalých svěřencích, a také došlo na to, zda své děti směřuje k atletice, či kam chodí na Berounku na ryby.

V knize „Kdo byl kdo“ se o vás píše, že jste s trenéřinou začal na Dukle ve 24 letech. Už takhle brzo?
Já jsem ty choutky napsat někomu plán měl ještě mnohem dřív. Už těsně po vojně, když mi bylo dvacet, jsem spolupracoval s Jirkou Janouškem, který pak zaběhl čtvrtku 46.49.

Co vás na tom tak lákalo?
Prostě mě to bavilo a sledoval jsem kolem sebe trenéry svých disciplín. Hodně jsem uznával nebožtíka Honzu Slaninu z Vítkovic, protože lidi, co k němu přišli, se za rok vždycky o dost zlepšili. To se mi líbilo.

Říkáte, že se trenéřině věnujete od dvaceti let. Máte za tu dobu vyvinutou nějakou svou metodu?
Myslím si, že člověk se vyvíjí. Já jsem měl opravdu dobré učitele. Základní sportovní školu jsem absolvoval pod trenérem Scholzem – dneska už vím, že byl vlastně neatlet – ale právě díky tomu nás vedl k všestrannosti, učil nás gymnastiku, plavání… Pak jsem přešel do školy do Ostravy Vítkovic, kde jsem měl supr trenéra Petra Chasáka, naučil mě základy sportovního tréninku. A Míra Záhořák na Rudé hvězdě v Praze, to už byl takový vrchol, některé jeho postupy používám dodnes.

Co vás na trénování nejvíc baví?
Potkávat se s talenty.

I jejich vyhledávání, řekněme skauting?
To mě moc nebaví, ale nic jiného mi v dnešní době nezbývá. Když to ještě fungovalo tak, že chodili atleti do základní služby, prošli Duklou v podstatě všichni a člověk si mohl – s prominutím – vybírat. Teď je naopak třeba lovit, dobrých závodníků je jako šafránu a trenérů hodně. Člověk musí přemýšlet dopředu, draftovat zamlada a věřit, že z těch kluků něco bude.

Na koho z bývalých, třeba i méně známých svěřenců, vzpomínáte?
Na dobré kluky vzpomínám na všechny. Měl jsem kdysi obrovského talenta Michala Škváru z Kladna, který se zlepšil po roce na čtvrtce ze 48 na 46.7, s ním se stýkám do dneška. Ale měl smůlu na nějaké ledvinové problémy a také se mu lámaly zánártní kůstky … Talent se holt skládá ze všeho. Z těch známějších: třeba „Karlose“ Bláhu jsem si vychoval od 49, dneska má u nás nejlepší průměr deseti čtvrtek, nebo Jirka Mužík, to byl zase pojem stoprocentního atleta, nic nepodcenil, bylo super s ním spolupracovat. Těch kluků bych ale mohl jmenovat…

No právě, ozval se třeba váš svěřenec z let 1997-98 Ludvík Bohman a ptá se, co byste udělal před těmi lety jinak a co vidíte jako největší změnu ve vaší práci.
Někteří říkají, že jsem se trošičku změnil, ale já to vidím pořád dost stejně. Takový tah na bránu – když mám někoho, u koho tuším, že na to má, snažím se mu vytvořit podmínky, nic nepodcenit. Nevím, kolika procenty se na výsledku podílí trenér, ale myslím si, že když tu přípravu dobře poskládá, bude to hodně velký podíl.

Jste potom ten typ trenéra, co říká, jak jsou na tom svěřenci skvěle, anebo spíš skromnější ve smyslu „udělali jsme pro to všechno a snad to vyjde“?
Já jsem takový, že když se svěřenci daří před závody, tak to totálně neudržím v sobě a všem říkám, jakou má formu. (směje se) Možná je to chyba a asi v tomhle nejsem zrovna dobrý psycholog, ale zase si říkám, že co je dáno z přípravy, to už nezměním. Spíš mám problém s tím, že jsem kolikrát nervóznější než závodníci, ale to už jsem se snad za ty roky trochu naučil, nepřenášet to tolik na ně.

seba_stupne_hme2011_ag_n.jpgUž nějakých deset let spolupracujete s Romanem Šebrlem. Překvapuje vás, že stále ještě závodí a hlavně, že ještě je schopný dovézt medaili? (na foto při zisku bronzu na loňském HME v Paříži)
Právě za tu dobu, co už ho znám, mě to nepřekvapuje. Romana to baví, myslím, že i naplňuje, a pořád cítí, že na to má. Je pracovitý, jde si za svým cílem a pokud se mu to sejde, vždycky má na to, aby medaili přivezl.

Na „kdyby“ se nehraje, ovšem vypadá to, že i tentokrát by se mu to v Istanbulu povedlo.
Přiznám se, že nevím, co by se mohlo stát, že by tu medaili nedovezl. Zase jedině nějaké zranění jako ve Valencii, protože nevím, jakou chybu by musel udělat. Protože v posledních letech, pokud byl zdravý, předvedl se na vrcholu vždycky lépe než v přípravě.

Jaký je jeho současný stav (rozhovor vznikl v týdnu po HMS – pozn.)?
Myslím si, že dobrý. Trénoval lehce, teď začíná víc. Domníváme se, že to byla povázka, ne svalové zranění, ale on už se za ty roky zná. Stalo se to čtrnáct dní do závodů, kdyby to byly tři týdny, tak by Istanbul zvládl, ale takhle by se mu to nejspíš vrátilo zpátky.

Co jeho plán se sedmibojem v Africe?
Tím, že se zranil, tak to padlo. Mělo to navazovat „z jedné vody“ na halovou formu. Přeletěl by z Istanbulu a deset dní na to by šel desetiboj tak, aby splnil A limit na olympiádu.

Roman původně vyhlásil, že se chce po olympiádě naplno věnovat golfu. Loni v Tegu už ale mluvil o tom, že to nebylo jeho poslední mistrovství světa. Myslíte, že je to jeho konečné slovo?
Myslím si, že pokud bude zdravý, bude závodit dál. Klidně do čtyřiceti. Takhle závodil Honza Železný a Romanovi by se to také mohlo podařit. Všechno rozhodne, jak se mu podaří ta letní sezona. Musí mu vyjít nějaký dobrý výsledek, který ho bude motivovat dál a potvrdí mu, že nemá proč končit. Že na to ještě má.

Čím si vysvětlujete jeho dlouhověkost, byť se mu samozřejmě zranění nevyhýbají?
Je to podle mě darem, který on má. Je mu sedmatřicet a teď si v hale poprvé stěžoval na koleno. Jsou mladí kluci, kteří kvůli kotníkům nemůžou třeba dělat odrazy. Roman má za sebou tolik odrazů a jiných speciálních věcí … a nemá problémy.

Nemůže to být i tím, že začal s vrcholovou atletikou relativně pozdě?
Tím podle mě ne. I kdyby začal jako mladý, tak pořád sportuje. A on hrál docela vrcholově fotbal, kde zatěžoval kolena, kotníky, vazy. On má to, že mu drží pohybový aparát, od pána Boha. Jeho jediné neduhy jsou natržené svaly, ty ho jedině brzdí. Ale to ostatní – klouby, šlachy – mu zatím slouží perfektně.

Určitě se shodneme, že Pavel Maslák je obrovský talent. (na foto ve finále HMS v Istanbulu) Jak se s ním pracuje?
S Pavlem se pracuje dobře. On je to trošičku takový samorost, dost věcí si rozhodne sám, což jsem ze začátku vzhledem k jeho věku těžce „kousal“. Ale dneska vidím, že to tolik nevadí a ty hlavní věci nechává na mě. Naše spolupráce podle mě docela funguje.

Pamatujete si, co vás na něm zaujalo?
Já jsem ho viděl poprvé jako šestnáctiletého a říkal jsem si, že je moc malý. Běžel čtvrtku na mistrovství republiky v hale, proti o rok starším skončil druhý za 50.68. V té době jsem s ním ještě nemluvil. Až v létě, kdy zaběhl na národní lize v Opavě 48.30. To už mi nedalo a druhý den jsem sehnal kontakt přes Michala Pogányho a Šárku Kašpárkovou, protože je z Havířova. A už jsem žhavil linky a snažil se sehnat kontakt na jeho trenéra Daniela Gwóźdźe.

Jako bývalý čtvrtkař překážkář směřujete své svěřence na tuto trať. O Pavlovi však tvrdíte, že se na to nehodí. Je to tak?
To pořád platí. Já jsem to před pár roky s Pavlem zkoušel, ale on nemá rytmus mezi překážkami, a to se podle mě nedá naučit. Druhá věc, kterou jsme zjistili od lékařů, od Pavla Koláře, má špatně vyvinuté kyčelní klouby, takže mu vůbec nevyhovuje překážkový běh. On „zamlada“ běhal i krátké, ale byl v nich dobrý jen proto, že byl o dvě třídy rychlejší než ostatní. Myslím si, že by se na překážkách trápil a bylo by to spíš na náhodu. Ze své zkušenosti vím, že pro něj budou lepší hladké sprinty, i když prosadit se v nich je těžší.

Překvapilo vás, jak suverénně si – na svůj věk – počínal v Istanbulu?
Ani ne, znám jeho vystupování už z juniorských kategorií. Měl formu, to je základ. Možná ji měl o deset dní dřív ještě lepší, ale z toho se ponaučíme pro příští rok, začali jsme totiž závodit už v polovině ledna. Když jsem ale viděl, jak loni zvládal dvaadvacítky i svět, tak jsem mu věřil, že podá nejlepší výkon na vrcholné soutěži. Jsem přesvědčený o tom, že 46.19 z druhé dráhy je lepší než 46.14 (jeho národní rekord z Gentu – pozn.) v optimálním závodě. Nehledě na to, že to byl třetí běh v nějakých třiceti hodinách.

V létě se prý chystáte běhat především dvoustovku. Je i tady vaším cílem zaběhnout český rekord?
Myslím si, že o rekord ani tak nejde. Nechci, aby to vyznělo nějak namyšleně, ale on kdyby měl lepší vítr na konci sezony, tak by ten rekord běžel asi třikrát. Všech šest posledních startů bylo v protivětru, tři v Ostravě, dva v Tegu a i na finále extraligy. A byly to časy těsně kolem rekordu. Kdyby trefil optimální podmínky, tak by tam byla úplně jiná čísla.

Takže to není věc, kterou byste nějak „řešil“ …
Mě samozřejmě zajímá, aby zrychloval a zaběhl lepší časy. A moje představa je taková, aby mohl za dva, tři roky běhat dobrou čtvrtku. A když bude mít dvoustovku 20.20, tak se mu poběží líp než s 20.60. S 20.20 může sklidit úspěch i na téhle trati, ale ne na světové akci, spíš evropské.

Když už jste to zmínil, myslíte, že je dobře, že je tu v olympijském roce další akce?
Já jsem rád, že teď bude Evropa každé dva roky. Pro nás čekat na o něco lehčí závody čtyři roky je dlouhá doba. Samozřejmě, je to poprvé, uvidíme, jak to bude vypadat. Ale je to měsíc od sebe a pro ty, co to zvládnou, bude tahle akce jedině plus.

Je potřeba něco měnit v plánech na sezonu, nebo berete mistrovství Evropy jako jeden z mítinků?
Jediné, co se trošičku mění, je to, že limity se musí plnit docela brzo, do 17. června. U Romana je to jedno, ten už musí být připravený na Götzis, Pavlovi to loni začalo běhat až v druhé polovině června. Ale díky tomu, že má z haly dobrý základ, tak se jen trochu zkrátí jarní příprava a začne se o něco dřív závodit.

Takže v tom větší problém nevidíte…
Nevidím. Co se týče třeba Pavla, chci, aby se věnoval krátké štafetě, a spolu s ním, aby tomu dali maximum i další kluci.

Když už mluvíte o štafetě, máte představu, kdo by v ní měl být?
V prvé řadě chci říct, že vést mužskou štafetu je pro mě veliká výzva. Představa, kdo by v ní měl být, je jedna věc, druhá, jestli zůstanou zdraví. Do přípravy se zapojí sedm, osm sprinterů, přičemž na pět sázím, že to budou od začátku spolu trénovat. Štafeta je kolektivní záležitost a ne vždy se tam hodí zrovna ti nejrychlejší, musí to být srdcaři a musí chtít, ale opravdu chtít štafetu běhat.

Co si pod tím máme konkrétněji představit?
Nesmí to brát jako povinnost, což znamená, že nikdo nemá místo automaticky. Dělal jsem doteď s juniorskou a poté štafetou „dvaadvacítek“ a myslím si, že toto jádro doplněné o nejrychlejší muže, skýtá obrovský potenciál. Nechci ale předbíhat, necháme se překvapit, co z toho bude.

Určitě vám přibude práce i s novým členem skupiny, Jakubem Holušou (na foto při jednom z prvních společných tréninků).
Je to pro mě pořád ještě čerstvé, zeptal se mě dva týdny před mistrovstvím světa, jestli bych ho netrénoval. Myslel jsem si, že se s Pepou (Vedrou) ještě nějak domluví. Když jsem mu to slíbil a on se s trenérem rozešel, bylo vše jasné. Jdu do toho naplno a chci mu pomoct. Znám ho od patnácti let, je Opavák jako já, znám i ty, kteří se tam o něj starali, to jsou všechno super lidi.

Vybavuju si, že u vás půlku běhal Jaroslav Růža, ještě někdo?
Půl roku jsem měl ještě Tomáše Beladu, ale protože byl ještě na delší tratě, šel právě k Pepovi Vedrovi. Neplánuju měnit své názory na trénink a buď bude Kubovi sedět, co já si myslím, nebo ne. Budu se snažit s ním udělat něco jiného v rychlosti, držet se toho, že mu vyhovuje hodně naběhat.

Čili nepředpokládáte, že byste přípravu nějak konzultoval s trenérem Vedrou?
To si myslím, že nejde. Každý trenér si to dělá po svém, a buď to svěřenci bude vyhovovat, nebo ne. To bych rovnou mohl dělat časoměřiče a to by mě nebavilo. Nemyslím si, že jsem nějak ješitný, ale jsem přesvědčený, že z Jardy Růži by byl skvělý závodník, ale bohužel na to neměl hlavu. On to měl naopak než Pavel Maslák, v tréninku předváděl neskutečné věci a závodní adrenalin ho svazoval, že to klidně zabalil. Ale celkově se té nové spolupráce nebojím. A když se nám to nebude dařit, tak půjde na podzim dál.

Říkal jste, že chcete zapracovat na rychlosti. Na mě to v Istanbulu působilo, že rychlost měl, navíc bez problémů vydržel tři půlky a při druhé běžel „letošňák“ a ještě si podával s Kszczotem ruku …
Myslím si, že bude úspěch, když bude mít tuhle stejnou formu venku. S ní se rozhodně neztratí. Když říkám zapracovat na rychlosti, myslím třeba na technice – asi si všichni všimli toho výběhu ve finále. Nevím, jestli to bude umět, ale trochu se pokusit v tom uvolněném běhu protáhnout krok. Takovéhle detaily.

V čem podle vás byl největší rozdíl mezi třikrát pátým Jakubem a tím, který v Istanbulu sahal téměř po zlatu?
Zkušenosti, dozrál. Čtyři roky zpátky, když běžel půlku na velké soutěži (HMS ve Valencie – pozn.), tak to byla snad jeho pátá, do té doby běhal trojku nebo pětku. On kdyby prošel mládežnickými soutěžemi na 400 a 800, tak by měl mnohem víc zkušeností. Byl zvyklý na trojce překážek běžet z pátého místa – třeba na juniorské Evropě – a ve finiši měl dost času vyhrát. Trochu mu trvalo, než zjistil, že musí mít lepší pozici, často býval ještě na šestistovce vzadu. Teď si to srovnal a zároveň měl formu jinde, dovolilo mu to být vepředu, aniž by o tom třeba tolik přemýšlel. Sešlo se mu to a udělal parádní výsledek v obrovské konkurenci.

Myslíte si, že mohl třeba i vyhrát?
On chtěl mít medaili. To mi říkal Šéba (Roman Šebrle), že si jel do Sydney pro medaili, a pak ho to mrzelo, že nepřijel vyhrát, měl by hlavu nastavenou jinak. Podobně to bylo myslím s Kubou. Být do posledního kola druhý, tak by asi vyhrál, takhle si hlídal především medaili. Ale určitě ho i tohle posílí do dalších závodů. A snad se mu to takhle ještě někdy sejde.

Opusťme teď vaše svěřence, ale zůstaňme ještě u sportu. Vy pokud se nepletu máte dvě děti. Co oni a atletika?
Davidovi je šestnáct a dělal sprinty na docela dobré úrovni, ale opustilo ho to. Chvíli hrál tenis, pak atletiku, teď chodí trénovat fotbal u nás na vesnici a snad by měl za Chyňavu i kopat.

A dcera?
Adéle bude na podzim jedenáct, závodně tančí skupinový showdance. Loni se jejich týmu R.A.K. Beroun podařilo vyhrát mistrovství Evropy a na mistrovství světa byli čtvrtí. Moje žena také dělala atletiku, takže Adéla je šikovná, ale zatím si jí šetřím. Tance jsou pořád na kotníku, mají k atletice hodně blízko. Připadá mi to i skoro jako vrcholový sport, trénují třikrát týdně. Má dobrý odraz a pokud by chtěla, mohla by atletiku určitě dělat.

Čemu se věnovala v atletice vaše žena?
Pavlína běhala čtvrtku. Má zaběhnuto 54.87 v osmnácti letech a reprezentovala na Družbě, což byly docela velké závody.

A co teď dělá?
Učí na základce v Nižboru.

Vaše vášeň k rybaření je vcelku známá. Kam zajdete nejčastěji?
Na ryby chodím všude, když mám čas. Když jsem v Nymburce, tak tam mám známé, když jsme na soustředění, chodím hlavně v Africe, anebo u nás na Berounku.

Máte tam svoje místečko?
Jsem tam čerstvě, bydlíme tam teprve od 2008, jsem takzvaná náplava. Na ryby se navíc moc nedostanu. Ale když zajdu, je to docela dobrý.

Co vás na tom baví. Samota?
To ani ne, když už, snažím se jít s nějakým kámošem a zároveň pokecáme. Už jako malý jsem byl buď na stadionu nebo s klukama u řeky. A to mi zůstalo.

Sledujte při tom čas?
Čas utíká rychle, zvlášť když jsou ryby aktivní, berou.

Utíká čas rychleji, než když vám svěřenec běží finále na světě?
To určitě. (směje se)

-----------------------

Vizitka Dalibora Kupkykupka_s_rybou_n.JPG
* 7. března 1970, Opava
úspěchy:  titul mistra ČR na 400 m př. (1992) a ČSFR na 4x100 m (1992).
S atletikou začínal v opavském Slezanu (trenér Scholz), a pokračoval v ostravských klubech v Porubě a Vítkovicích (Chasák) a pražských oddílech Olympu (Zahořák) a Dukle, kde je také od 1994 trenérem.
současní svěřenci: Roman Šebrle, Pavel Maslák, Václav Zich, Michal Brož, Richard Svoboda, Petr Lichý, Jakub Holuša
bývalí svěřenci (rekordmani skupiny): Karel Bláha, Martin Briňarský, Jan Čech, Milan Kovář, Jiří Mužík, Jaroslav Růža, Stanislav Sajdok, Štěpán Tesařík, Petr Vaněk, Radek Zachoval

 

Michal Procházka

Vytisknout