přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

23. června 2014, 14:01

Romana Maláčová - rozhovor června 2014

Už už chtěla s atletikou skončit, dobře že se tak nestalo. Letos si 27letá svěřenkyně Zdeňka Lubenského zlepšila osobní rekord v hale i venku a na svém třetím venkovním ME chce do finále. V rozhovoru mluví nejen o svých gymnastických začátcích a přesunu na atletický stadion, ale i důvodech, proč málem pověsila tretry na hřebík.

Jaké byly vaše sportovní začátky?
Ve třech letech jsem v Brně začala se sportovní gymnastikou a ve dvanácti byla v repre. Kromě řady dobrých věcí, které jsem se naučila, mi to bohužel položilo i základ nízkého sebevědomí.

Proč vás dali rodiče na sportovní gymnastiku?
Mamka dělala moderní, byla hodně ohebná, tak mě na ni chtěla taky dát. Ale když mi v těch třech udělali test, na co mám vlohy, a nechali mě viset na žebřinách, vydržela jsem půl minuty s nohama nahoře, usoudili, že jsem silový typ. Proto sportovní a je teda pravda, že jsem neměla potřebný rozsah.

Bavilo vás to tedy?
Ale bavilo, on je to dril a svým způsobem mě to vychovalo. Naučí to děcko jít za svým, snášet bolest, často spadnete z kladiny a musíte vstát a bojovat.

Jak dlouho jste se gymnastice věnovala a čeho dosáhla?
Třináct let. Byla jsem na „Evropě“ týmů v řeckém Patrasu. Před „světem“ jsem už s gymnastikou skončila. V roce 2001 jsem vyhrála mistrovství republiky ve čtyřboji a na kladině, která byla moje oblíbená ještě s prostnými. Jinak pro mě gymnastika skončila s příchodem na atletiku. Vídám se docela často s Kristýnou Pálešovou, jednou ze svých nejlepších kamarádek, ale jinak mám stres, když přijdu do gymnastické haly.

Žádný jiný sport jste tedy nezkoušela?
Když jsem skončila v šestnácti a půl s gymnastikou, chtěla jsem tancovat. Ale máma tvrdila, že když už jsem něčeho dosáhla v gymnastice, tak by byla škoda to zahodit. A že atletika by mohla být dobrá – po vzoru Dany Bártové, která taky dělala nejdříve gymnastiku v Brně (později byla první rekordmankou u nás v tyči – pozn.).

Táta sportoval také?
Ten hrál fotbal.

Takže vysloveně sportovní rodina.
Asi jo. O dva roky starší brácha deset let plaval, potom hrál vodní pólo. Takže jsme k tomu byli odmalinka vedení, já ve třech, on v pěti na trénink.

Chtělo se vám k atletice?
Protože jsem byla uvolňovaná ze školy kvůli gymnastice, chtěli po mně, abych chodila na atletické závody. Běhala jsem šedesátku, skákala dálku, výšku a už tenkrát si mě tam vyhlédl Čiba (Ctibor Nezdařil), abych šla za ním, až skončím s gymnastikou. Mně tehdy atletika moc nebavila, ale pak jsem opravdu přišla za ním. A už on říkal, že bych byla dobrá tyčkařka.

Hned jste tedy zamířila na tyč?
Úplně hned ne, protože jsem neuměla nic, abecedy, běhat – dvě kolečka pomalého klusu byla pro mě „vražda“. Připadala jsem si jako „lůzr“. Po půl roce jsem začala s tyčkou, ale moc dlouho nevydržela v Brně, protože tam na to nebyly podmínky.

Šlo vám to?
Tyčka mi šla nejlíp, o jiné disciplíně jsem ani neuvažovala. Ona prostě má ke gymnastice nejblíž. Na prvním závodě jsem skočila 240 a hned potom 260.

Pociťovala jste atletický hendikep?
Určitě. Já se vysportovala až s trenérem Paterou. Začala jsem běhat – pětistovky, naučil mě posilovnu, teprve tam ze mě byla atletka. Ještě na dovolené ve Státech v osmnácti se mě někdo u bazénu ptal, jestli jsem gymnastka. Trvalo to dlouho, než jsem se změnila.

Do Prahy jste se tedy přestěhovala po jaké době?
Po roce s atletikou v Brně. Byl to kompletní přesun, včetně školy. Šla jsem na gympl v Nových Butovicích díky trenéru Beranovi, který mě do Prahy přivedl. Ale ve škole jsem moc nebyla: už od základky jsem chodila na tréninky – od čtvrté třídy třikrát týdně během školy. Pak jsme to na sportovním gymplu v Brně měli uzpůsobené, to ale znamenalo trénink na půl sedmou – „luxus“ –, a na desátou do školy.

Neštvalo vás, že nemáte volnost jako ostatní?
Je fakt, že v pubertě, kolem těch 14, 15 let jsem si směrem k našim říkala, proč já mám ten dril a ostatní si jdou po škole, kam chtějí. Teď když to vidím zpětně, o nic jsem nepřišla a jsem za to rodičům vděčná. Zase jsem měla kolektiv u toho sportu.

Považujete tyčku za nejsložitější disciplínu? Spousta vícebojařů, kteří na to mají objektivně méně času, to říká.
Na tohle téma nerada odpovídám a ani si nedovoluji soudit. Každá disciplína má svoje. Často jsem o tom debatovala s Denčou Rosolovou. Čtvrtkařky berou svojí disciplínu jako nejhorší, nejtěžší, nejvíc bolavou. Ano, určitě bych ji nechtěla, uznávám, že to bolí. Ale myslím si, že kdyby si zkusily náš trénink, gymnastiku, posilovnu, zkrátka všechno, co k tomu patří, tak by to nevyměnily. Já vím, že třeba moje nejlepší kamarádka Terka (Čapková) naběhá tisíce kilometrů. Takže jak říkám, každá disciplína má svoje a každý dělá disciplínu, ke které má vlohy.  My jsme v sektoru klidně tři hodiny a musíme se udržovat, holkám to zase trvá pár minut. Ale stejně bych neměnila.

Vraťme se k přesunu do Prahy, tady vám zbývalo kolik dostudovat?
Dva roky. A bylo to fajn, až tady jsem se naučila, jak se učit. Začalo mě to bavit. Na gymplu v Brně vyučující nezajímalo, že jsem týden na Evropě nebo na soustředění, přišli, vyvolali, nazdar. Tady bylo více pochopení, uměli látku i lépe vysvětlit.

U trenéra Berana jste byla jak dlouho?
Asi rok, a pak jsem přešla k Paterovi, na juniorský svět jsem jela už pod ním a pak další tři, čtyři roky trénovala s ním.

Atletika jako taková vás chytla?
Gymnastika mi dlouho chyběla, při ní jsme vždycky přišly a blbly na trampolíně. Tady jsem něco běhala a při tom tuhla. Chytlo mě to až se skupinou Slávy Patery, která byla skvělá. Štěpán Janáček, Katka Baďurová, Hamajda (Pavla Hamáčková), Pták (Adam Ptáček), Kudla (Jan Kudlička), Balny (Michal Balner). Hecovali jsme se na tréninku a opravdu byli super tým, od Katky jsem dostala spoustu rad.

Pak jste ale uvažovala o konci, to bylo kdy?
Po odchodu z Dukly, dělali mi problémy, jestli můžu nebo nemůžu přejít jinam. Důvodem odchodu bylo, že jsem si přestala s trenérem Paterou rozumět. A to já se pak „šprajcnu“. Zdeněk (Lubenský) tehdy nikoho, koho bych znala, neměl, trochu jsem nevěděla, do čeho jdu, ale rozuměla jsem si s ním lidsky, a tak jsem věřila, že se to na výkonnosti projeví pozitivně. A přesně tak to dopadlo. Nemáme vztah trenér svěřenec, ale můžu mu cokoliv říct, věřím mu a je to pro mě hlavně kamarád, kterého uznávám a respektuji. Pro mě je to nejlepší tyčkařský trenér v Čechách a za hodně mu vděčím.

Vážně jste chtěla skončit?
Jo, vážně. Na rovinu, rozcházela jsem se tehdy s Romanem Oravcem po sedmi letech, což byla další rána. Vděčila jsem Romanovi za hodně, vyrostla jsem vedle něj v osobnost. S ním jsem neřešila věci kolem, přišla na trénink, soustředila se. A najednou jsem byla opakovaně zraněná, natržený zaďák – i když to asi byla i moje hloupost. Nebavila jsem se tréninkem a vytáčela trenéra. (smích) Zjistila jsem, že mě baví se učit, že chci dodělat školu a pomýšlela i na rodinu.

Jak nastal obrat? Kdo vám vrátil odhodlání?
Přijela jsem na soustředění do Benidormu (Španělsko) a seznámila se se Sylwesterem Bednarkem (polský výškař) a ten mě tedy fest zvedl. Myslím si, že kdybych ho nepotkala, tak už atletiku stoprocentně nedělám. Sice už nejsme spolu, ale máme každodenní kontakt a vzájemně se podporujeme.  Teď se to obrátilo a zase se já snažím držet více jeho.

Ceníte si v kariéře nejvíc toho, že jste to nevzdala?
Asi ano. Ono je to trochu podobné, jako to mám se školou. Těsně před vrcholem mívám tendenci to vzdát – vím, že ve škole jsem lajdák, ale už to musím dotáhnout. A teď už díky blízkému okolí vím, že v atletice mám na to být dobrá, škoda jen, že to vím až teď, když mi je 27.

Ještě nějakou tu olympiádu můžete stihnout…
To jo, tak jednu ještě jo (úsměv).

Kterého závodu si zatím nejvíce ceníte?
Desátého místa v Göteborgu na Evropě v hale. Tam jsem poprvé doopravdy bojovala. A vůbec celý rok jsem šla na závod a byla jsem bojovník, jak jsem to měla v gymnastice – „teď cvičí Maláčová“ –; to mi v atletice do té doby chybělo. Je to určitě i tím, že jsem začala spolupracovat s psychologem od Petra Havlíčka. A jako druhý výkon bych doplnila teď osobák 450.

Nesráželo vás zase, že jste se nedostala ani na jeden „svět“, protože limity byly na vás vysoko?
Byla jsem s tím smířená. V hale jsem si zkusila, jak by to mohlo vypadat příští rok před Evropou. Takže z druhé strany nelituju, že jsme halu nevynechali úplně.

Navíc jste si zlepšila osobák na 445 …
Přesně tak, alespoň jsem měla klid, že se připravím na Evropu venku. Bylo víc času na techniku, naskákali jsme toho spoustu z krátkého rozběhu. Takže jsem pak hned čtrnáct dní po hale mohla znovu skákat, což normálně takhle brzo neděláme, většinou je tam měsíc pauza. Už na soustředění v dubnu ve Formii jsem věděla, že to bude dobré, pokud se nějak „nezblázním“ a myslím, že v to věřil i Zdeněk.

Naznačila jste, že vaše ambice už teď na ME musí být finále. Nebude vás to zase svazovat?
Takhle, já mám výhodu, že ode mě se nic extra nečeká. Teď jsem si to ale položila tak, že vím, že 440 mám naskákaných a 445 už není taková „bolavá pata“. A že bych to měla předvést tam. Teď bylo dost závodů a je ještě čas přitrénovat. Finále je prostě můj cíl – buď vyjde, nebo ne, ale už se nechci jen jezdit zúčastnit.

Přibližte svůj typický týden v přípravě.
Nejen na soustředění, ale i v Praze máme dvě fáze, kromě čtvrtka a soboty. Pondělí, čtvrtek posilovna, ze začátku jsou to kruháče, k tomu odpoledne běhání. Úterky většinou technika a odrazy. Středa rychlost, překážky a podobně. Čtvrtek „poska“, jedna fáze. V pátek technika a večer gymnastika. Sobota běhání, kiláky, pětistovky a tak. Neděle volno.

A teď v závodním období?
Teďka je to super, to mám jednu fázi (úsměv). Pak samozřejmě záleží, kdy mám závod: když o víkendu, tak v pondělí poska, úterý skákání, středa rychlost, čtvrtek volno, pátek rozcvičení, sobota závod.

Jak to teď máte s gymnastikou? Kde cvičíte?
Na Hradčanech. Mám z pohledu přípravy výhodu, že ji nemusím tak prožívat a když jsem unavená, můžu ji i vypustit.

A využíváte toho?
Ani ne. Já si tam zablbnu a celý trénink jsem vysmátá, jsem tam doma. Třeba se hecuju, že udělám dvojné salto. Anebo poradím skupině, co a jak by měli dělat. A přiznávám, že mě baví, když si Adam Pašiak skoro na každém tréninku něco v půlce rozmyslí. To je zásadní chyba, padne pak na záda (směje se).

Spousta těch, co se věnuje technikám nebo sprintu, nemusí běhání. Jak to máte vy?
Čím jsem starší, tím víc mě to baví. Dřív jsem se strašně, ale strašně (protahuje) bála pětistovek, s Katkou (Baďurovou) jsme z toho téměř nespaly. Teďka si to jdu užít, odpočnu si u toho od techniky, která mě stresuje. Ale jen do té pětistovky. Čtyři kiláky s tříminutovou pauzou, co chodíme jednou za rok, to už je zase moc! Čímž mířím k trenérovi, že by to mohl zvážit. (smích)

Chodíte i výběhy?
Jo, chodíme fartleky, třeba ve Hvězdě. To mě i baví, ale mým tempem, ne rychleji! Když jsem se učila ve škole na zkoušky, tak jsem si při tom výborně vyčistila hlavu. Je to tak nejvíc pět kilometrů. Počítali jsme s Lukášem Melichem a Jířou (Svobodovou), jak běžela Kristiina rekord a říkali si, že bychom potřebovali tak 40 minut (smích).

Jak to nyní máte se studiem na VŠEM?
Určitě to dokončím, Terka (Čapková) mě k tomu dokope. Mně zbývá dopsat bakalářku, ale jsem holt lajdák. Přemýšlím, že bych to třeba i dodělala jinde, ale chci to dotáhnout. Ne kvůli našim, ale hlavně kvůli sobě.

Je tedy pro vás škola určitá nutnost?
Přiznávám, že kdybych byla v prváku a měla tři zkoušky, tak to ukončím. A bylo by mi to jedno, udělala bych si nějaký trenérský kurz. Ale teď je mi líto zahodit ten čas, co jsem do toho investovala.

Co máte za obor?
Komunikace a lidské zdroje.

Chcete se v téhle oblasti realizovat?
Moc ne, nedovedu se představit sedět osm hodin v kanceláři. To jsem nevydržela ani ve škole. Na druhou stranu jsem začala číst knihy s psychologickým zaměřením, mám ráda Dana Millmana.

Táhne vás to tedy ke sportu?
Když jsem neměla plat jako atletka, trénovala jsem ve fitku. A vím, že mě to strašně bavilo. Otevřela bych fitko s Barčou Lalákovou, se kterou jsem se o tom bavila, připravili bychom zajímavý program… tak to by mě bavilo.

Jste teď psychicky silnější?
Určitě, nestresuju se tolik kvůli výkonům a je to lepší. Nemám sen, že chci vyhrát olympiádu, chci být šťastná v životě. Takže teď dělám atletiku a bavím se tím. Když přijdu na trénink, na všechny se usmívám. Neřeším tolik, že když nebudu skákat 450, 460, nemá to smysl. Také jsem věřící, k čemuž jsem nebyla vedená a došla si k tomu sama. Taťka se s tím zatím asi úplně nesmířil, od mamky mám křížek, který nesundávám, na závod k němu maximálně přidám přívěsek od Sylwestera.

Chcete ještě dodat něco, na co jsem se neptal?
Ráda jezdím na motorce, to trenér hodně rád uslyší (směje se).

Michal Procházka, foto: graf.cz (2x), J. Kucharčík

Vytisknout