přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

28. července 2020, 13:34

Romana Maláčová - rozhovor července

Hostem naší rubriky Rozhovor měsíce byla tentokrát naše dlouholetá reprezentantka a tyčkařská stálice Romana Maláčová.

Romano, již od útlého dětství jste se věnovala gymnastice na vrcholové úrovni. Jaká pak byla vaše cesta k atletice?

Chodila jsem na sportovní gymnázium, kde jsem měla kvůli gymnastickým tréninkům individuální studijní plán. Zato jsem ale musela také občas reprezentovat školu na nějakých atletických závodech. Ve 14 letech si mě všiml Ctibor Nezdařil, který mi řekl, že by ze mě mohla být dobrá tyčkařka a kdybych někdy chtěla skončit s gymnastikou, tak si mám přijít zkusit tyčku. Atletiku jsem zpočátku chtěla dělat jen pro zábavu, protože po zkušenosti s gymnastikou, jsem už nechtěla mít nic společného s vrcholovým sportem, což tedy trochu nevyšlo. Musím přiznat, že nebýt mých rodičů, kteří mě trošku popostrčili, tak bych nejspíš atletiku nikdy nedělala. V té době mě lákalo spíše tancování. Tehdy mě bavil street dance.

Po přechodu do Prahy jste se připravovala pod vedením trenérů Pavla Berana staršího, Boleslava Patery a Zdeňka Lubenského. Před olympijskou sezónou 2016 jste se však rozhodla pro přesun do Polska. Co bylo důvodem?

Cítila jsem, že potřebuji změnu a nové lidi kolem sebe. V tu dobu jsem byla v poměrně úzkém kontaktu s polským tyčkařem Robertem Soberou a zkusila jsem to v podstatě na jeho popud. Věděla jsem, že pokud mám splnit limit na olympiádu, musím udělat nějakou změnu. Robert mi řekl, že se mám přijet podívat do Wroclawi, jak trénují. Tak jsem to zkusila, a nakonec se domluvila na spolupráci s jeho trenérem Dariusem Losem.

Nová spolupráce přinesla velmi záhy své ovoce, když jste si nejprve skočila nový osobní rekord, následně skončila osmá na HMS v Portlandu a v létě se vám pak podařilo kvalifikovat na olympiádu do Ria. Bylo pro vás sezóna 2016 zatím tou životní?

Myslím si, že životní sezóna pro mě byla spíš ta v roce 2017, kdy jsem měla stabilnější výkony. Udělala jsem si venkovní osobák na Pražské tyčce, ale hlavně jsem byla mnohem sebevědomější, což pro mě bylo nejdůležitější. Do té doby jsem měla se sebevědomím trochu problém, což jsem měla bohužel zakořeněné z gymnastiky. Jako obrovský přínos v mé kariéře i životě beru, že jsem se v Polsku hodně osamostatnila. Věřím tedy, že životní sezóna mě teprve čeká.

Přesto, že celá letní sezóna 2016 i ta následná halová byly úspěšné, rozhodla jste se pro změnu trenéra a začala se připravovat s mladým koučem Kacperem Chlondem. Jaká byla vaše motivace v tomto případě?

Trenér Los byl po olympiádě v Riu už trošku unavený. Přeci jen není už nejmladší a nechtěl tolik cestovat. Vzhledem k jeho věku je to pochopitelné, ale trošku mi to začalo vadit. Často jsem byla sama i na závodech a chyběla mi zpětná vazba od trenéra. Kacper mi už dříve pomáhal s fyzickou přípravou a po HME v Bělehradě, si mě pod svá křídla vzal kompletně.

Jak jste řekla, jeho doménou je fyzická příprava. Kdo vám tedy pomáhá s technikou?

Občas se na mě přijde podívat trenér Los a svou techniku také konzultuji se Zdeňkem Lubenským. Jsme dobří přátelé, známe se už leta. Když si s něčím nejsem jistá, pošlu mu video a proberu to s ním. Zdeněk mi také pomáhá, když trénuji nebo závodím v České republice.

V čem se liší česká a polská tyčkařská škola?

Největší rozdíl je v přístupu trenérů k jednotlivým tyčkařům. Každého berou jako individualitu. Každý má jiné přednosti a naopak nedostatky, na což se tamní trenéři snaží reagovat. Samotný trénink je hodně odlišný. Poláci ho mají dost postavený například na stabilizačních cvicích, které snižují i riziko zranění. Každý atlet má sestavený trénink na míru na základně nějakého předešlého detailního výzkumu, který navíc probíhá každoročně.

Máte za sebou již bohatou kariéru, tak můžete bilancovat. Na kterou mezinárodní akci vzpomínáte nejraději a která pro vás byla naopak největším zklamáním?

Nejraději vzpomínám halový světový šampionát v Portlandu 2016. Byla to úplně jiná soutěž oproti ostatním mistrovstvím. Závodili tam ten den pouze tyčkaři a tyčkařky, takže to bylo v podstatě jako speciální tyčkařský mítink, což mi hodně pomohlo. Byla tam skvělá atmosféra. Užila jsem ti také halové mistrovství Evropy v Glasgow, kde se mi podařilo skočit 450 centimetrů a úspěšně se vrátit po zranění. Naopak největší zklamání jsem prožila na HME v Bělehradě 2017. Tam jsem věděla, že mám na skvělý výsledek. Měla jsem formu, cítila se dobře, ale bohužel jsem to nezvládla.

Vraťme se k tomu zranění. Právě po sezóně 2017 vám hned na osmi místech popraskala holenní kost. Následovala dlouhá rekonvalescence. Jak obtížná byla cesta k úspěšnému návratu?

Musím přiznat, že mi ta pauza celkem prospěla v tom, že jsem se trošku odpoutala od tlaku, který je na vrcholového sportovce vyvíjen. Trošku jsem si přenastavila některé hodnoty a rozhodla se, že chci závodit hlavně pro sebe, a ne pro všechny kolem, čímž mi odpadl ten nepříjemný stres.

Dříve táhly polskou tyčku hlavně ženy díky Anně Rogowské a Monice Pirekové. V posledních sezónách jsou ovšem úspěšnější jejich mužští kolegové. Co za tím podle vás stojí?

Myslím si, že to je dané určitou generační obměnou. Nejprve byla silná generace polských tyčkařek, nyní jsou lepší muži. Spíš vidím problém v tom, že v dnešní době mladí atleti, kteří udělají například nějaký výsledek na mládežnické akci, očekávají mnohem vyšší komfort a zabezpečení, než měly v jejich věku právě takové hvězdy jako Rogowská, Pireková nebo Pawel Wojciechowski. To jsou atleti, kteří toho dokázali opravdu hodně, a přitom jim vždy nechyběla pokora, která teď mladým atletům trochu chybí.

Jak se dalo v Polsku trénovat v době významných omezení?

Všechno bylo zavřené, takže jsme to plácali všemi možnými způsoby. Příprava byla hodně o běhání a odrazech, ale občas jsme tajně zašli i na stadion, kam se nesmělo. Jiná možnost nebyla. Potřebovali jsme alespoň okrajově skákat.

Nedávno vám ve Wroclawi zavřeli stadion. Co bylo důvodem?

V roce 2016 přišel stadion o licenci. Byl v podstatě zdevastovaný. Měl být zrekonstruovaný, ale na to nakonec z nějakého důvodu nedošlo. Takže jsme se museli rozjet za přípravou do různých koutů Polska a v mém případě tedy do Prahy.

Jak vůbec pojímáte tuto sezónu? Nechybí vám trošku motivace, když jí chybí mezinárodní vrchol?

Teď už beru každou sezónu navíc, kdy mohu závodit jako dar, že mohu dělat to, co mám ráda a chci si to užít. Nefixuji se k nějakému termínu, kdy skončím. Letos bych si hlavně chtěla skočit osobák. Pokud vydržím do olympiády, jedině dobře, ale kdyby mě atletika přestala nějakým způsobem naplňovat, tak prostě skončím bez ohledu na nějaký mezinárodní vrchol.

Momentálně je vám v domácích podmínkách největší soupeřkou Amálie Švábíková. Kam až myslíte, že sahá její potenciál?

Amálka má obrovský talent. Myslím, že u nás ještě nebyla tyčkařka s takovým talentem, ač tu bylo několik skvělých závodnic. Má skvělé dispozice a pokud bude mít adekvátní trénink v oblasti fyzické a technické přípravy, má na to, aby byla v užší světové špičce.

Mnoha tyčkařům se během kariéry stane, že se najednou dostaví strach ze skákání. Stalo se to i vám a jak se vám ho podařilo zbavit?

Neznám snad tyčkaře, kterému by se to nestalo. Ani já nejsem výjimkou. Probíhala jsem skoro rok v sezóně 2015. Na tréninku jsem se nebyla vůbec schopná se odrazit. Je to zvláštní pocit. Najedou člověk ztratí jistotu, i když přitom třeba deset let předtím neměl vůbec problém skákat. Může na to mít vliv spousta faktorů. Ne vždy je ten důvod stejný a každý si s tím musí poradit po svém. Mně osobně pomohlo, že jsem se toho strachu zbavovala postupně, když jsem skákala nejprve ze dvou kroků, pak ze čtyř a postupně přidávala, a tím si znovu získávala sebevědomí.

V mužské tyči se v posledních sezónách hned několika borcům podařilo přeskočit šest metrů, zatímco ženy s pětimetrovou hranicí momentálně trošku bojují. Myslíte, že by v následujících sezónách mohly tyčkařky napodobit své mužské kolegy a začaly se ve větším počtu dostávat přes pět metrů?

Říká se, že rozdíl mezi tyčkařskými výkony mužů a žen je 110 centimetrů, tím pádem byl zdolání šesti metrů v mužské tyčce odpovídalo 490 mezi ženami, což si myslím, že je odpovídající, a takové závodnice tu momentálně jsou. Ženská tyčka šla v posledních letech hodně nahoru. Isinbajevová sice pět metrů skákala, ale za ní byla obrovská mezera. Dnes je pole té nejužší špičky mnohem vyrovnanější, a hlavně na vyšších hodnotách.

Fenoménem současného skoku o tyči je Armand Duplantis. V čem myslíte, že je tak jedinečný?

On umí perfektně převést rychlost do techniky, což není vůbec jednoduché. Jeho úspěch netkví ovšem jen v tom. Je to kombinace mnoha faktorů. Má určitou pokoru k samotnému skoku o tyči, perfektní zázemí a podporu ze strany otce i matky, kteří přitom ale nejsou takovými těmi klasickými přehnaně ambiciózními rodiči, kteří vyvíjejí na své dítě přehnaný tlak. Jeho technika je jedinečná a velmi specifická. Nikdo na světě neskáče jako on. V neposlední řadě se tyčkou prostě baví a nepřipouští si ten extrémní tlak, jaký je na něj vyvíjen.

Máte raději závodění na atletických stadionech nebo na speciálních tyčkařských mítincích?

Záleží, kde se závodí. Například v Německu miluji tyčkařské mítinky, protože lidé tam fandí všem a atletice rozumí. V Čechách jsem spíše pro závody na stadionu a v Polsku je mi to jedno. Hodně záleží na zemi, kde se mítink koná. Ne všude ho umí uspořádat tak, aby tam byla odpovídající atmosféra a zároveň kvalitní organizace.

Nelákala vás někdy také jiná disciplína než skok o tyči?

Vždy se mi líbil trojskok, ale nemám úplně parametry pro tuto disciplínu.

Chystáte se v Polsku usadit po ukončení atletické kariéry?

Už jsem se tam v podstatě usadila. Před dvěma lety jsem si tam koupila byt. Zatím tedy po kariéře nechystám návrat do Čech. Na druhou stranu to do budoucna také nevylučuji.

Čemu byste se po ukončení kariéry chtěla věnovat?

Baví mě dělat překlady a také bych se chtěla věnovat trenérské činnosti s dětmi v gymnastice.

Petr Jelínek, foto: ČAS - Aleš Gräf, Eduard Erben

Vytisknout