Petr Vitner – rozhovor dubna

Odkud vlastně pocházíte?
Jsem z Horní Cerekve u Jihlavy, kde bydlím.

Ale závodíte za Nové Město na Moravě, viďte?
Ano, tady se i připravuju, mám tu trenéry, kteří mě i objevili. Ono je to sice 70 kilometrů, ale na Vysočině není moc možností s kým jiným trénovat střední nebo delší tratě.

To, jak předpokládám, není na denní dojíždění.
No není. Je to tak, že buď trénuju doma, nebo jsem nějakou delší dobu v Novém Městě, třeba týden, a formou soustředění makám.

Než vás trenéři objevili, tak jste dělal atletiku nebo jiný sport?
Hrál jsem fotbal jako asi každý kluk a protože jsem přeci jen měl nějakou vytrvalost a byl jsem trénovaný, tak jsem za průmyslovku běhal přespoláky nebo na Corny poháru. A tam si mě všiml trenér Hubáček mladší.

Co jste na střední studoval?
Počítačové systémy.

Teď pokračujete dál ve studiu nebo pracujete?
Chvíli jsem na částečný úvazek pracoval, ale teď jsem kvůli atletice přestal. Studuju kombinovaně VUT (Vysoké učení technické – pozn.) v Brně. Mám tam obor na telekomunikace, letos odevzdávám diplomovou práci.

Když říkáte, že jste musel opustit práci a ještě studujete, jak vám to vychází finančně? Pomáhají vám rodiče?
Vychází mi to tak nějak z vlastních zdrojů, co si vyběhám, plus mi rodiče občas pomůžou. Letos jsem dostal i více peněz na soustředění od svazu. Pro rodiče je samozřejmě důležité, abych dostudoval školu.

Jsou nebo byli rodiče sami sportovci?
Nejsou. Ale táta má sport moc rád a zvlášť běhání, oba mi drží palce. Občas se přijedou podívat na závody, třeba na mistrovství republiky. A určitě mě ve sportu hodně podporují.

Zkoušel jste i jiné sporty?
Hlavně ten fotbal. Trochu cyklistiku, ale to jsem odjel jeden dva závody a spíš jako doplněk tréninku.

Jste z Vysočiny – běžkujete? Zkoušel jste někdy biatlon?
Na běžkách se občas svezu v rámci přípravy, ale jelikož jsem se na nich začal učit jezdit až poslední roky, tak jsem o žádném takovém sportu nikdy ani neuvažoval.

Co vás tedy k atletice nalákalo?
Zúčastnil jsem se pár tréninků, jezdil na první závody. Hned zpočátku jsem se začal rovnat s kluky, kteří měli v juniorech šanci na medaile z mistrovství republiky. A na prvním šampionátu v hale jsem byl na trojce čtvrtý. Brzy jsem zjistil, že fotbalový zápasy jsou příliš náročný, abych dělal oba sporty najednou.

Bylo v tom i to, co říká řada atletů, že v kolektivním sportu za výsledek nezodpovídáte jen vy sám?
Hlavní faktor byl spíš to, že jsem byl rychle úspěšnější. Atletika mi přijde i jako čistší a férovější sport, ve fotbale je už na republikové úrovni přehnaná rivalita. I v nižší soutěži jsou soupeři schopní jít do sebe neadekvátně chodit, skluzovat a jde o zranění. A samozřejmě jste ve fotbale závislý na výkonu ostatních.

Bylo od začátku jasné, že z vás bude běžec?
Z fotbalu jsem byl mizerně protažený a i když nejsem třeba odrazově špatný, dechově a vytrvalecky jsem na to byl proti ostatním parametrům mnohem lépe. Bylo jasné, že střední až delší běžecké tratě jsou pro mě optimální.

Čím to je, že v Novém Městě je tak silná skupina běžců? Je to „jen“ prací trenérů Hubáčkových?
Samozřejmě se to odvozuje od osobností trenérů. Jsou silní, mají svoje myšlení, razí svůj styl přípravy. Na tréninku je sranda, baví nás to, nebereme to až tak vážně, takže si to užijeme a na každý další trénink se těšíme. Když mám náročnější úseky, nemusím je chodit sám, kluci mu pomůžou. Je to doopravdy silný tým, hlavně na těch středních tratích; a pak je tu Lukáš Kourek, s kterým jsem zase schopný udělat nějaký více vytrvalecký trénink.

Jak mají trenéři práci rozdělenou?
Oba si to rozhodí, jak jim to vyhovuje. Oni mají na věci docela podobný názor a vždycky se shodnou. S mladším Hubáčkem děláme spíš techniku, které rozumí víc, a starší zase ohlídá, abychom měli dostatečný objem. A taky zvládá organizační chod oddílu.

Kromě mezistátka jste ještě nereprezentoval. Co považujete za svůj největší dosavadní úspěch?
Máte pravdu, zatím se mi větší šampionát „vyhýbá“. Nejvíc si cením osobáku na patnáctistovku (3:42.66 – pozn.), na kterou se soustředím. Ten je myslím nejkvalitnější z toho, co jsem zatím zaběhl.

Nadcházející rok – s Evropou venku v Curychu a v hale doma – je ale určitě výbornou příležitostí, jak se na velkou akci dostat, že?
Na Curych potřebuju srazit dvě vteřiny a nějaký ten kousek (přesně 2.46 s – pozn.). Doufám, že to půjde, uvidím, jak se vyvede příprava, jak závody. Na takový čas je potřeba vodiče a nedá se to běhat každý týden – budou dvě, tři možnosti, při kterých to lze zaběhnout. A na tu halovou Evropu mám limit „předsplněný“, když jsem teď běžel pod 3:45, což je hranice pro nominaci.

Už víte, kde byste se o limit pro Curych chtěl pokoušet?
Raději bych to zaběhl někde u nás. První pokus bude na extralize v Olomouci a pak podle situace potrénujeme, poladíme rychlost či objem. Dál bych to chtěl směřovat k Memoriálu Josefa Odložila nebo Zlaté tretře, kde se i v předprogramu dá rychle běžet.

Přišlo poměrně hodně dotazů na vaši přípravu. Začněme vcelku očekávanou otázkou: Jakou máte zhruba roční kilometráž?
Je to zhruba čtyři tisíce kilometrů – za minulý rok. Dřív to bylo míň, ale teď jsem si ověřil, že mi objemový trénink docela sedí.

Jakým zhruba tempem běháte obecnou vytrvalost?
Spíš to nechávám na pocitu, záleží, jak mi jdou nohy. Klidně pět minut na kilometr, a když se mi běží líp, tak na čtyři minuty. Nějak se v tomhle nehoním, to rychlejší odběhám na dráze.

Jaký typ bot máte nejradši?
Nejradši běhám v botách pro co nejpřirozenější pohyb, které mě neomezují. Třeba Nike Free.

To znamená něco lehčího, co vám dává lepší kontakt s povrchem?
Přesně tak, aby tam byl přirozený došlap a „dořešila“ si ho noha sama. Ale samozřejmě rychlejší úseky zase je potřeba chodit v tvrdší obuvi, abych neriskoval zranění klenby.

V čem si myslíte, že spočívá vaše – pro jiné běžce těžko dosažitelná – univerzální výkonnost napříč běžeckými disciplínami?
Základem je objemový trénink, díky němuž jsem solidně připravený odběhnout všechno. Pak přirozená rychlost – možná nemusím jako ostatní odběhat tak svižné úseky, abych pak mohl v závěru závodu na dráze tempo vystupňovat. Důležité jsou také určitě dechové parametry, a mimo to asi hodně dělá důraz na techniku kroku. To všechno se pak nejspíš projeví, a na Běchovicích jsem byl schopný konkurovat borcům jako Jirka Homoláč, kteří mají naběháno víc.

Co vás osobně nejvíc baví – dráha, kros, silnice?
Je to jak kdy. Závody na dráze – to je proč to dělám, takže mě to baví nejvíc. Ale v tréninku si moc rád zaběhnu do lesa nebo po lukách, výborně si vyčistíte hlavu – je to i taková regenerace pro mysl, třeba když se připravuju do školy.

Už jsme trochu nakousli vaše kvalitní tréninkové kolegy. Daří se vám najít pravidelně čas na společné tréninky s Matějem Trávníčkem či Lukášem Kourkem?
Vesměs se na tréninku potkávám s Lukášem – i když on preferuje přípravu ve vysokých horách, což mě úplně nesedí. Lépe mi je v Novém Městě, kde strávím většinu tréninkového času. Jinak se ale potkáváme hodně a pomáháme si. S Matějem, taky Petrem Zimolou a nově s Jirkou Šaclem, který je juniorským šampionem na 1500 metrů. Tahle pomoc je jedním z hlavních kamenů mého úspěchu – a nejenom v tréninku, ale i na závodech: kam jsme si nedovezli vlastní vodiče, tam se rychle neběželo.

Z toho co říkáte, se mi zdá, že vám vyhovuje trénovat spíše ve skupině než samostatně.
Samozřejmě se „sólotréninku“ nevyhnu, ale je lepší běžet s někým. Můžete si povídat. Jeden odtáhne jeden úsek, druhý zase druhý a odběháme tak kvalitnější trénink.

Už jste to naznačoval, teď se zeptám přímo – kam jezdíváte na soustředění? Nové Město, nebo ještě jinam?
Dalo by se říct, že hlavně do Nového Města, ale pak také jezdíme společně s celým místním oddílem do Budišova na Třebíčsko nebo na Studnice, což je taky na Vysočině. No a i když jsem říkal, že vysoké hory nemám moc rád, tak jsem teď přeci jen absolvoval dva týdny v Tatrách s Lukášem Kourkem – on tedy ještě pokračuje, protože se připravuje na desítku. A na podzim jsem byl na Zadově na reprezentačním soustředění. Jsem rád, že je to takhle pestré a není to pořád jedno místo.

A kdybyste přeci jen měl vybrat oblíbené místo?
Nejjednodušší je to v Novém Městě na Moravě, kde mám dráhu. A taky trenéry, což je důležitá okolnost: oni musí chodit do práce a nemůžou si dovolit se mnou odjet na soustředění. A já taky potřebuju dohled, snadno se na jednom, dvou tréninkách něco pokazí a pak se z toho člověk dlouho dostává. Když je jeden z trenérů u mě, tak to podle toho, jak mě vidí, upraví – ubere nebo i přidá úsek.

Kolik času věnujete v přípravě posilování?
Moc ne. Klasické stroje vidím tak jednou dvakrát za zimu. Posilování vlastní vahou břicho záda to proběhne i dvakrát týdně.

Takže vysloveně „posilka“ výjimečně…
Ne, určitě nejsem příznivcem posilovny. To je pro sprintery, maximálně pro půlkaře. Pro vytrvalce a mílaře je to podle mě krok stranou.

Předpokládám, že nepodceňujete kvalitní regeneraci. Které formy nejraději využíváte?
Vesměs je to sauna jednou týdně, občas když bolí nohy, tak zachladím nohy, abych dostal z nohou laktát – to je výborná věc, na kterou poslouží klidně i potok.

A masáže?
Jak kdy. Teď zatím ne, ale až přijdu na dráhu, tak je to potřeba, lýtka z ní bolí dost – to jsem na masáže schopný chodit klidně dvakrát týdně.

Jak se vidíte do budoucna? Setrváte u patnáctistovky, nebo zkusíte i delší a třeba i maraton?
(úsměv) Vidím se spíš do desítky, i když dlouhodobý koncept nemám. Vím, že pro Evropana je patnáctka schůdnější na ní prorazit než na těch delších tratích. A zatím se držím toho, že bych se chtěl dostat se na nějakou evropskou akci, protože jsem ještě nikde nebyl. A říkat něco o vzdálenější budoucnosti asi nemá moc smysl.

Preferujete raději, když si závod odtáhnete, nebo raději takticky vyčkáváte?
Záleží na situaci. Jsou závody, ve kterých je potřeba čekat na finiš. Ale obecně vzato jsem příznivcem, aby se u nás běhalo rychle, aby co nejvíce lidí mělo kvalitní časy, aby tím vzniklo co nejvíce konkurenční prostředí.