přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

22. října 2010, 15:09

Petr Frydrych

Pozvánku na rozhovor měsíce přijal oštěpař Petr Frydrych, jenž letos zažil dvě části sezony, jedna se podobala druhé jako den a noc. Dotazy posílali jako obvykle čtenáři atletika.cz.

Před ME jste tvrdil, že vás závodní pauza před Barcelonou tolik nepoznamenala. Nakonec to tak ale zřejmě bylo. Našli jste jiné příčiny, proč vám to vlastně nešlo?
Nejdřív jsem si říkal, že to bylo v hlavě, což určitě zčásti bylo. Pak jsme nad tím zpětně dumali s trenérem, protože i výkonnost v srpnu a září byla i o několik metrů níž. Sice jsem trénoval celou zimu – leden, únor jsem jel normální trénink – ale v půlce března mě chytla záda. Ještě celý duben jsem nemohl dělat hodně věcí, házel jsem čtyřicet, padesát metrů na tréninku.

Už to byla veliká pauza, potom jste ale předváděl výborné výkony…
Jenže to, co jsem házel v květnu, červnu, byl z fyzického fondu do března. Pak ani nešlo přitrénovat a v červenci až září už tělo nemělo z čeho brát. Po závodě v New Yorku desátého června přišly dva měsíce až do Barcelony, kde jsem zase nemohl dělat věci, které potřebuju. Tělo už nebylo připravené na tu závodní zátěž.


V Barceloně skončil Frydrych desátý - foto v článku: www.graf.cz

Jak ovlivnili závod podmínky na stadioně? Srazil třeba vaši soutěž také vítr? Nemyslím výsledkově, ale spíš výkonnostně.
První dva ukázali, že to asi moc nevadilo. V kvalifikaci se vítr docela točil, ale to bylo stejné pro všechny. Já jsem si jel to svoje, na vše se snažil zapomenout a v hlavě si navodit, že to bude dobré. S jakou psychikou jsem šel do toho závodu, s tou jsem se i prezentoval před médii. Prostě jsem si věřil.

Podmínky tedy podle vás takovou roli nesehrály?
Ne, to ne, byly stejné pro všechny. Atmosféra byla suprová, stadion se mi líbil, chtělo to jen předvést ten výkon.

Jak vás ta zkušenost z Barcelony změnila, co vám dala? Přeci jen, už jste tam nejel na zkušenou jako do Berlína, už se od vás čekalo minimálně užší finále.
Házeli jsme hodně na konci a výpravě se tolik nedařilo. Skoro každému přede mnou jsem gratuloval s tím, že mě to mrzí, a moc lidem jsem nemohl popřát, že se jim to povedlo. Jak se blížilo finále, cítil jsem, že větší tíha bude i na mně. Navíc byla na tribuně skoro celá česká výprava, Bára Špotáková, Roman Šebrle, trenéři Dvořák, Železný… Když jsem se rozbíhal, tohle všechno jsem cítil za zády. Takže jsem neházel jen za sebe, ale i za ně. Kdyby ale byla forma, tak by mě to naopak myslím si nakoplo. Nebo aspoň doufám… (úsměv)

Cítil jste takovou tu svázanost?
Jo, ale na to se nemůžu vymlouvat. Necítil jsem takovou tu uvolněnost, že házím v pohodě na sebe. Kdybych na tom byl fyzicky dobře, tak by mě to tolik neovlivnilo. I tak ale byla psychika menší faktor, než že jsem na to prostě fyzicky neměl.

Letos jste si vylepšil osobák o čtyři metry. Ke světovému rekordu Jana Železného vám osobně nicméně ještě chybí celých deset metrů. Myslíte si, že v současné oštěpařské elitě je někdo, kdo by tento výkon mohl ohrozit?
Kdo se k tomu mohl nejvíce přiblížit vzhledem k svým možnostem, byl Pitkämäki, který ale v posledních letech technicky i výkonnostně „zamrzl“.

Nezmínil jste Thorkildsena, také si myslíte, že je to spíš stabilní vrhač, než že by si mohl třeba ještě vylepšit svůj osobák?
On sám říkal v nějakém rozhovoru, že se v každé sezoně fyzicky zlepšuje. Jeho výkonnost je hodně stabilní, což naznačuje, že by mu to mohlo i uletět. Letos má deset výkonů za 87, z toho nejdelší je jedenadevadesátka, takže pokud se fyzický fond sejde s technikou a podmínkami, tak si osobák ještě hodí, ale o svěťáku bych asi nemluvil.

Jak vidíte své možnosti?
Letos jsem šel do prvních závodů s tím, že jsem měl v tréninku třikrát hozeno přes pětašedesát. Chtěl jsem udělat alespoň limit, 78 metrů, a najednou byla výkonnost o deset metrů výš, s fyzickým fondem, který nebyl takový, jaký by měl světový oštěpař mít. V Ostravě, kdybych to líp technicky udělal, to mohlo být za devadesát. I v těch ostatních závodech jsem podle sebe i trenéra kazil a bylo to 85, takže doufám, že 90 se povede a že to nebude konečná.

Jaké jsou vaše výsledkové cíle pro příští rok? Budete myslet na medaili z MS?
Já už jsem v medaili doufal letos, nakonec se věci sešly tak, že to nedopadlo. Záleží, jak to bude se zdravím: pokud mě záda trápit nebudou a forma bude minimálně taková jako na začátku sezony – zatím nic nenasvědčuje tomu, že by to tak být nemělo. Deset měsíců je dlouhá doba, uvidíme, jak bude probíhat sezona a s čím do Koreje odjedu.

Čeho si letos ceníte víc? Vítězství na Zlaté tretře v osobáku nebo druhých míst v top konkurenci na Diamantové lize?
Ostrava byla taková zvláštní, zdálo se mi, že můžu lítat, měl jsem tři hody přes pětaosmdesát. Na závod a osobák vzpomínám i proto, že to bylo doma, lidi mi hodně fandili. Nejvíc mě mrzí závod v Oslu, kde nám foukalo proti – sprinterům do zad, Asafa Powell tam měl nepovolený vítr. Hodil jsem tam třikrát za 84, ale těch 85 bylo vysloveně špatných. Ten den jsem mohl hodit osobák a to jsem se necítil tak dobře jako v Ostravě. Těch prvních pět závodů zkrátka byla velká nečekaná jízda. Ještě v dubnu jsem trenérovi říkal, že sezona bude špatná, tak to byl docela příjemný šok.


Průlomem byla účast na mítincích Diamantové ligy, v Bruselu bojoval o celkovou druhou příčku, byť neúspěšně

Jaká pro vás byla zkušenost z Diamantové ligy? Byl skutečně znatelný rozdíl v atmosféře mezi mítinky v Evropě a mimo ni? Byl jste i v Šanghaji nebo New Yorku…
Bylo znát, že nejvyšší úroveň je v Evropě, před hotelem lovci podpisů, stadion, hlavně v Bruselu, dopředu vyprodaný. V Oslu to bylo docela rušné, přijel jsem tam čtyři dny po Ostravě, samý rozhovor, televize… Na severu je oštěp hodně uznávaný. V New Yorku bylo třináct tisíc a byl to divácký rekord. V Šanghaji asi čtyřicet tisíc, ale stadion pro osmdesát tak vypadal poloprázdný. Diváci byli možná trochu zvláštní, že neroztleskávali, ale kulisa byla příjemná.

Jaké byly další rozdíly?
Mítinky byl jinak zajištěné. V New Yorku nebylo ani vyhlašování, zato v Šanghaji, kde jsme byli vsunutý závod mimo seriál, tak jsme dostali medaile a digitální foťáky a vyhlásili nás před stadionem. Číňani se hodně snažili, ale nejvyšší úroveň je prostě v Evropě, kde je atletika nejvíc v povědomí.

Za poslední dva roky jste se zlepšil o víc než deset metrů, Co se změnilo v přípravě?
Já jsem měl první rok v juniorech 75, ale druhý jsem se zastavil na 74. Musel jsem přemýšlet, v čem je zakopaný pes. Přišel nový sponzor na stravu, začal jsem jinak jíst. Technicky jsem se snažil hodně zlepšit. Velkou roli hrála i psychika, loňskou sezonu jsem neházel o moc dál než předtím: 78, a pak 73, 74. Až se to zlomilo v Ostravě, kde jsem poprvé hodil osmdesát. Přišel jsem na jednu věc, kterou dělám od té doby pořád a dává mi jistotu. Největší změna je ale asi v tom, že se ještě fyzicky vyvíjím.

Zmínil jste změnu ve stravě. Máte nějaký jídelníček nebo jde spíš o potravinové doplňky?
Jednak ty doplňky a pak mám poradce pro výživu, který ne že by sestavoval, co přesně kdy jíst, ale spíš ukazuje, co bychom tam mít neměli a naopak, co bychom tam měli vsunout. Dává tomu takový řád. Když si dám občas čokoládu, tak se to nezblázní.

Zpět ještě k výkonnosti: devadesátka je pro vás určitě cílem k překonání a určitě ne jen jednou?
Bude se to odvíjet od zdraví. Jak už jsem říkal loni, 90 bych chtěl hodit do dvou let. Letos jsem to nakousl z půlky, tak věřím, že se tam můžu příští rok dostat a pak bych se tam chtěl stabilizovat. Takový můj osobní cíl je být druhý oštěpař v historii za trenérem, Aki Parviainen má 93.09.

Zdá se vám někdy ve spánku, že házíte?
Ne, nikdy. Sny se mi zdají, hodně. Ale bavili jsme se s Víťou Veselým a Kubou Vadlejchem a ani jim se nikdy nezdá.

Takže žádná stovka ve snu…
Jednou se mi zdálo, že Víťa hodil devadesát, jindy Kuba 87, ale já sám nikdy ve snu neházel. Přitom o tom někdy před spaním přemýšlím. Různé oblasti života se mi do snů přenášejí, ale o dalekých hodech se mi nezdálo.

V Kladně byl k vidění váš trenér Jan Železný, jak hází na přesnost a jistě mnoho lidí nadchlo, jak to má stále „v ruce“. Podle jeho slov to občas pro zpestření aplikujete na tréninku. Jde to nejlíp, trenérovi?
Občas ze srandy hážeme na vápno… Trenér to má tak stabilně v ruce, jak to ukázal v Kladně. Jsme třeba na tréninku, hážeme míčem na koš z půlky, zkoušíme to, někdo třeba trefí desku, a on přijde a trefí se z půlky jednou rukou. Nebo si vybere v zimě nějaký tenký sloupek, vezme sněhovou kouli a z dvaceti metrů se trefí na první pokus. Na tohle je neuvěřitelný.

Komu ze skupiny jde hod na cíl nejlíp?
Jak kdy, míváme takové souboje, říkáme tomu „challenge“.

Není nikdo, komu se daří stabilně?
No, Víťovi to docela jde.

Říkáte to trochu naštvaně…
Ne, beru to sportovně. (úsměv)

Kolik myslíte, že by byl trenér schopen hodit klasicky na vzdálenost?
Loni v Africe hodil po třech letech nicnedělání 84 metrů, ale to myslím i proběhlo médii. Letos zatím ještě ne, ale ukazoval to tam jednomu trenérovi. Říkal sám, že ten rok už cítí, ale těch 75 by určitě ještě hodil. Má to prostě v sobě, i ty sporty, hry, v posilovně pořád 85 na trh dá. Když nám něco ukazuje nebo i v těch kolektivních sportech, je pořád nejlepší. Koordinaci těla má tak zažitou, že to je neuvěřitelné.

Cítím od vás k Janu Železnému veliký obdiv. Jaký je jako trenér a jako člověk?
My si s klukama říkáme, že je to „nejvíc člověk, co jsme potkali“. Nejde mu nic vytknout, a když to vezmu po stránce trenéra, dává tomu sto deset procent, možná ještě víc. Kdyby měl oštěpaře za šedesát metrů, tak by nedělal rozdíl mezi osmdesátimetrovým, oběma by dal veškerou péči. Jako člověk vás dovede zahřát na srdci. Když jsem měl ta bolavá záda a nebyl jsem na tom dobře psychicky – ty dva měsíce v Africe mě ještě navíc chytly střevní potíže a nemohl jsem nic dělat – tak přišel a tím jeho hlasem mě uklidnil.

Těžko se na něm hledají chyby. Přesto, našel byste nějakou?
Ne, opravdu mě žádná nenapadá…

Těšíte se na nové kolegy ve skupině Barboru Špotákovou a Jakuba Vadlejcha? Prý jste už absolvovali první trénink, jaké to bylo?
Dneska (rozhovor vznikal 18. 10.) jsme tam byli jen já a Bára. Už ta pauza byla dlouhá, měsíční, pohyb mi chyběl. Myslím, že ten rozjezd bude hodně bolestivý, ale už se na to moc těším.

Jak to, že ostatní chyběli?
Oficiálně začínáme až za týden, v horách ve Špindlu.

Co jste dneska šli?
Schody, posilovnu a „medíky“. Takže takový „kruháč“.

Říkal jste, že tomu trenér dává 110 procent, přesto, nebojíte se, že na vás bude mít trenér míň času, když má teď ve skupině světovou rekordmanku a olympijskou šampionku?
Ne, to si určitě nemyslím. Trenér dá péči každému jednotlivci tu nejlepší. Ze začátku Bára a Kuba nebudou ze dne na den přecházet na náš model, jsou na něco zvyklí a byl by to velký šok pro jejich organismus. První rok bude hodně o kompromisech.

Přeci jen vás ale bude víc, to nějak trénink ovlivní, ne?
Bude nám pomáhat jako trenérův asistent Tomáš Dřímal. Doteď jsme byli zvyklí, že jsme tři nebo čtyři a dalo se hodně věcí skloubit. Všichni jsme šli skákat nebo jsme házeli nanejvýš na dvě fáze. V posilovně jsme byli zvyklí všichni na svou osu, jednou jsme se museli střídat a už jsme se pomalu pohádali. Teď nás bude víc, takže bude třeba to nějak časově skloubit.

A skupina se občas rozdělí.
Přesně tak, jedna grupa půjde házet, druhá bude skákat nebo běhat. Určitě pomůže i to, že je Tomáš Dřímal masér. Nebude s námi úplně pokaždé, pokračuje také ve „svých  věcech“, ale hlavně na soustředěních bude s námi.

Jste s ostatními osmdesátimetrovými oštěpaři (Veselý, Vadlejch) spíš rivalové nebo kamarádi?
S oběma mám myslím hodně přátelský vztah. Tuhle v Domažlicích jsem se přistihl, jak jim přeju. Vždycky jsem si říkal, že soupeři fandím, dokud není lepší než já. Budeme teď taková trojka, ale to nic nemění, že na hřišti každý jedeme za sebe. Přátelství je takové zpříjemnění, ovšem jiná stránka věci. S Kubou trávím hodně času a s Víťou bydlím. Dvakrát denně budeme na tréninku. S Víťou tak jsem asi tak desetkrát víc času než s přítelkyní. Trochu na něj žárlí (smích).

Jak vypadá vaše příprava na podzim a v zimě? Prý toho poměrně hodně naběháte…
Tak to především Bára s Kubou. Máme deset měsíců do Tegu, takže minimálně do Vánoc budeme hodně hrát hry, běhat. Tím, že těžím z nohou, budu je chtít co nejlíp připravit. Loni jsem na podzim zhubnul, v sezoně jsem měl 101 kilo, o Vánocích 95. Ne že bych držel dietu, ale hodně jsem běhal a moc jsem nejedl kalorické věci. Potom už mi ta kila začala trochu chybět a potřebovali jsme jít trochu do objemu, do března jsem zase nabral do těch 101.

Plánujete to udělat letos stejně?
Určitě, podzim bude hodně fyzický dril. Teď je navíc v jednání, že budu chodit s klukama na balet.

Na balet?
Zatím to není jisté, ale pravděpodobné. Tam budu dělat všeobecný základ pro trup. Mám problémy se zády, a když je špatná technika, tak se to tím ještě zhoršuje. Ještě dva, tři roky potrvá, než se to všecko zacelí, aby to bylo bezpečné k házení.

Čí to byl nápad s baletem? Trenérův?
My jsme byli původně domluvení, že půjdeme za panem Kolářem, že mi dá nějaké cviky na podzim. A teď trenér přišel s baletem.

Jaká byla vaše první reakce, když jste to dneska slyšel? Stokilový kluk v piškotkách…
No, hned jsem si představil „harapesky“. Ale určitě to bude důležitá průprava, zvlášť pro mě. Speciální cviky mi šly, ale ty všeobecnější, třeba běhání nebo přítahy byly horší, na to jsem byl vždycky levý.

Jaký je váš nejoblíbenější cvik v posilovně a kolik při něm zvednete?
Z hlavních cviků chodíme benče, pulovry, dřepy, výrazy, trhy, přemístění… Ne že by mi to zrovna šlo, osobáky mám vesměs dvacet, třicet kilo pod Víťou, i Kuba je hodně silný, tak to je pro mě motivace spíš sám před sebou. Největší pohoda jsou pulovry, osobák mám 95, a míň mě baví trhy, kde mám 80. Určitě v tom mám ještě rezervy.

Držíte nějakou úroveň nebo se snažíte přidávat?
Kdybych to začal víc zatěžovat najednou, tak se to určitě sesype. Lepší je to dělat postupně a během let se to nabalí. Ne že bychom šli cíleně za sílou a měl bych najednou trhat 130 jako Thorkildsen, ale silové parametry je potřeba také zlepšovat. Podobně jako v běhání, odrazech nebo odhodech.

Berete atletiku jen jako práci nebo se o ní zajímáte víc? Koukáte se na závody, kde nestartujete?
Jak jsem letos odřekl ty tři, čtyři Diamantové ligy, tak jsem se díval v televizi a zjistil jsem, že mě to moc nebere. Kdybych byl běžec, asi budu spokojený, ale disciplíny v poli tam moc nejsou. Občas prostřih na Thorkildsena a když si člověk nezapne internet, tak ani neví, co se v soutěži děje. Běhů je tam přehršel, občas by v těch dlouhých nebo místo představování mohla přeci být i nějaká technika.

Máte nějaký atletický vzor? Napadá mě, koho si myslíte… Ale zkuste někoho jiného kromě trenéra.
Mě nikdo jiný nenapadá, kromě trenéra… (úsměv).

Stíháte něco mimo atletiku?
Dělám vysokou školu, VŠEM. Má dobrý režim, můžu si to rozvrhnout. Na druhou stranu je těžké se přinutit, teď mám po delší době zkoušku v neděli. Rád bych udělal do roku, roku a půl bakalářský titul. Přítelkyně studuje v Českých Budějovicích a bydlí šedesát kilometrů ode mě, takže je těžké se vidět. Pak už toho času moc nezbývá.

Přemýšlel jste, jaké povolání byste dělal, kdybyste nebyl oštěpař?
Šel bych za něčím jiným, ale já jsem chtěl být od jedenácti let oštěpař. Takže si to teď ani nedovedu představit. Ale proto studuju školu, ekonomické zaměření má široký záběr, takže se rád uplatním v tomto oboru. Na druhou stranu vidím, že Železný, Dvořák zůstávají u atletiky. Určitě i průběh mojí kariéry ovlivní, co budu dělat po jejím skončení.

Michal Procházka

Vytisknout