přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

10. března 2016, 10:28

Michaela Hrubá - rozhovor března

Hostem našeho pravidelného rozhovoru byla výškařka Michaela Hrubá. Juniorská rekordmanka má za sebou skvělou halovou sezónu a nyní se již připravuje na tu letní. Jak se vlastně dostala k atletice? Co stojí za jejími úspěchy a jak nejraději relaxuje? To vše a mnohem víc se dozvíte v našem rozhovoru.

Míšo, kdo vás přivedl ke sportu?
Ke sportu mě přivedli rodiče a paní učitelka na základní škole. Když jsme byli na atletickém čtyřboji, tak jsem vyhrála všechny disciplíny. Paní učitelka pak řekla rodičům, že by mě měli dát na nějaký sportovní kroužek.

Zkoušela jste ze začátku i jiné sporty?
Vyzkoušela jsem různé sporty. Chvíli jsem jezdila na kole, poté plavala, následoval triatlon. Atletika mě zaujala hlavně širokým výběrem disciplín. Navíc například oproti jízdě na kole nebo triatlonu není ryze vytrvalostním sportem.

Napadlo vás v té době, že byste mohla být v atletice tak úspěšná?
Tak to mě vůbec nenapadlo. Většinu okresních závodů jsem vyhrávala, ale že budu tam, kde teď jsem, na to jsem vůbec nepomyslela.

Vzpomínáte si na své první atletické vítězství?
Jistě a velmi dobře. Byl to právě ten zmiňovaný atletický čtyřboj. Zahrnoval skok z místa, hod míčkem, vytrvalost a podobně. Byla jsem jedna z nejmladších a všechny jsem porazila. Ráda na ten závod vzpomínám.

Kdy nastal ten moment, že jste se rozhodla zrovna pro skok do výšky?
Výška si spíš vybrala mě. Nejprve jsem dělala víceboje a začala mi jít právě výška. Najednou jsem se zlepšila v roce 2012 o dvacet centimetrů a výběr disciplíny byl jasný.

Jaké byly vaše první mezinárodní závody?
První velké mezinárodní závody jsem absolvovala při Eyofu v Utrechtu v roce 2013. Byla to taková malá olympiáda a pro mě obrovský zážitek. Chodili jsme se dívat i na jiné sporty. Naše basketbalistky tam vyhrály. Těm jsme hodně fandili.

Již v dorosteneckém věku jste získala stříbrnou medaili na mistrovství světa juniorů z Eugene. Čekala jste tehdy takový úspěch?
Vůbec ne, jela jsem do Eugene s tím, že když se dostanu do finále, tak budu spokojená. Všechny holky byly starší, takže druhé místo bylo obrovské překvapení a silný zážitek. Nebyl na mě žádný tlak a užívala jsem si celé mistrovství. Asi i proto se zadařilo. 

Hned v následující sezóně jste skončila osmá na domácím HME v Praze. Jaká to pro vás byla zkušenost a zážitek? Přeci jen šlo o vaši první mezinárodní akci mezi dospělými.
HME pro mě bylo neskutečným zážitkem. Fanoušci nás hnali dopředu. Je to neuvěřitelný pocit, když vás podporuje celá hala. Snažila jsem se soustředit na sebe a neřešila, jaké mám soupeřky a bylo z toho pěkné umístění. 

V létě jste pak ovládla MS do 17 let v Cali. Tam jste již odjížděla jako favoritka. Jak jste vnímala a snášela tuto roli? Bylo to něco nového?
Nebyla to pro mě úplně nová role. V podobné jsem byla na olympiádě mládeže. Připravovala jsem se na ni a znala jsem ten tlak, což mi hrálo do karet. Cítila jsem se dobře již v rozcvičení a chtěla ze sebe dostat do nejlepší.

Jak na vás vlastně Kolumbie zapůsobila?
Z Kolumbie jsme toho zas tolik neviděli. Z bezpečnostních důvodů nás všude doprovázela policie. Překvapilo mě, že příroda je v Kolumbii podobná jako u nás. Líbila se mi ale ta pestrobarevnost.

Měla jste skvělou halovou sezónu. Co myslíte, že stojí za vaším zlepšením a hlavně stabilitou výkonů, které jste v letošní hale předváděla?
Myslím, že jsme absolvovali kvalitní podzimní přípravu. Navíc teď máme ve skupině pohodu a jsem v klidu. Trenérka je také skvělá. Dokáže mi poradit při rozběhu. Pro to má opravdu cit.

Hodně se probíralo vaše rozhodnutí, že pokud byste byla vybrána na HMS do Portlandu, tak tam neodjedete a budete se soustředit na letní přípravu směrem k olympijským hrám. Nelitujete toho ani trošku? Zdá se, že šance na medaili na HMS by byla celkem reálná.
Své rozhodnutí vůbec nelituju. Již od podzimní přípravy jsem veděla, že na HMS nepojedu. Bylo by to hodně komplikované směrem k letní přípravě. Venku mě čekají tři vrcholy a věřím, že se mi tohle rozhodnutí vrátí na nadcházejících akcích.

V době zveřejnění tohoto rozhovoru se již budete připravovat na soustředění v Tatrách. Co vás tam čeká?
Do Tater vyrážíme na deset dní. Čeká nás klasická objemová příprava, tedy naběhávání a důkladná regenerace. Je to nejméně oblíbená část přípravy, ale nutná.  

Jak bude dál vypadat vaše jarní příprava?
Po návratu z Tater budu tři týdny doma a poté letíme na soustředění do Španělska. Tam už budeme skákat a následně se budeme již připravovat doma.

Jaké máte ambice pro letní sezónu? Čeká vás juniorské mistrovství světa, mistrovství Evropy a olympijské hry, takže máte dost nabitý program. S čím byste byla na konci sezóny spokojená?
Ráda bych minimálně obhájila stříbro z MS juniorů. Kdyby to cinklo na ME v Amsterdamu, tak bych se vůbec nezlobila a mým cílem pro olympijské hry je finále.

Co myslíte, že stojí za vašimi úspěchy? Jaké jsou vaše silné stránky?
Určitě moje výška, mám také silné nohy. Věřím, že mojí předností je i silná psychika. Jen tak mě něco nerozhodí. Navíc mám spíš takový mužský styl skákání, podobně jako například Morgan Lakeová z Velké Británie.

A jaké jsou naopak ty slabé? Na čem byste chtěla a potřebovala zapracovat?
Určitě potřebuju zapracovat na rozběhu. Začátek běžím rychle, ale poté zpomaluju, což je potřeba dělat spíše opačně.

Na svůj věk jste toho již poměrně dost nacestovala, kde se vám nejvíce líbilo?
To je těžká otázka. Většinou není moc čas se někam podívat, když jedeme závodit. Moc se mi líbilo v Oregonu. Je tam krásná příroda a atletické město v Eugene je také moc hezké.

Jak zvládáte kombinovat vrcholovou atletiku se školou?
Mám ve škole individuální plán a vycházejí mi vstříc. Zatím zvládám vše bez problémů a procházím v pohodě. Za rok budu maturovat, což bude asi trošku náročnější, ale věřím, že to zvládnu.

Máte již nějaké představy do budoucna? Chcete například na vysokou školu? Myslíte, že by se to dalo při vašem vytížení zvládnout?
Určitě bych na nějakou vysokou školu chtěla. Jen zatím nemám představu na jakou. Je důležité mít kvalitní vzdělání. Nikdy nevíte, co se stane a třeba už se nebudu moct vrátit k atletice. Je potřeba mít nějaká zadní vrátka.

Momentálně se připravujete s trenérkou Alenou Nezdařilovou. Jak byste ji charakterizovala? Čeho si na ní nejvíce ceníte?
Cením si její klidné povahy. Vše dělá s rozvahou. Vždy promyslí nejschůdnější cesty. Sedíme si i lidsky, myslím, že si dobře rozumíme.

Jak relaxujete a trávíte volný čas, kterého jistě není moc?
Pro mě je nejlepší relaxací, když nemusím nic dělat. Celý den odpočívám, pustím si nějaký film nebo seriál a vůbec nemyslím na sport. Věnuju se rodině, nic neřeším a přijdu na jiné myšlenky.

Kdo je vaším výškařským vzorem?
Mojí oblíbenou výškařkou je Alesia Trostová z Itálie a líbí se mi i Ruska Anna Čičerovová.

Co je vaším životním sportovním i nesportovním snem?
Mým sportovním snem je získat medaili na olympijských hrách. Tím nesportovním je mít zdravou a zabezpečenou rodinu.

Petr Jelínek, foto: E. Erben, J. Kucharčík

Vytisknout