Martina Blažková

V rubrice Rozhovor měsíce jsme tentokrát vyzpovídali trenérku roku Martinu Blažkovou.

Jak a kdy jste vy sama začala s atletikou?
Začínala jsem v Pardubicích, v šesté třídě na sportovní škole při Dynamu, dnešním AC. Zezačátku jsem to kombinovala s tenisem, ale později už to byla jen atletika, v Praze devátá třída na Vladivostocké a sportovní gymnázium Nad Štolou. Atletika mi vydržela docela dlouho, až do pětatřiceti.

Při ME v Barceloně - www.graf.cz

Máte několik republikových titulů, reprezentovala jste ne Evropském poháru, ale na velkou akci jste se nikdy nedostala. Myslíte, že jste měla jako závodnice navíc?
Ne, to ne. Ve víceboji jsem byla platná tak do té čtveřice na Evropský pohár. Potom jsem šla na čtvrtku překážek, ke které mě lákali už dřív, ale já si nedovedla představit, že bych jenom běhala. Pak jsem sice byla v republice nejlepší, ale možná že jsem měla rezervu tak vteřinu. Začala jsem s nimi přeci jenom později a bohužel jsem je uměla jen na jednu nohu. Byla jsem realista, věděla jsem, že na mistrovství světa nebo olympiádu nedosáhnu.

Postavila by dneska Martina Blažková trénink dvacetileté Martině Blažkové jinak?
Myslím, že ne, měla jsem štěstí na trenéry. Jen v Pardubicích, kde jsme sice dělali všechno, nás neučili překážky na obě nohy, tak toho se snažím teď vyvarovat – začala jsem už u dětí v přípravce na Slávii při trenérských začátcích. Hodně jsem se naučila k běžeckému základu u Petra Kronuse, a pak hlavně u Petra Novotného, z víceboje, a především překážky. A málem bych zapomněla na svojí vícebojařskou trenérku Drahomíru Drayovou, která sama byla výborná reprezentantka v oštěpu a první překonala Danu Zátopkovou, když přehodila její národní rekord a pak se sama věnovala sedmiboji.

Tomáš Dvořák nebo Jan Železný jsou nepochybně úspěšní trenéři, ale není přeci jen příliš svazující pro jejich svěřence, že třeba nikdy nedosáhnou jejich výsledků?
Upřímně, já jim nesahám ani po kotníky. Ono je to ze začátku možná výhoda – jdou k nim nadšení, říkají si, „udělám to jako on“, ale ono to tak jednoduché není. Hodně záleží, jak je člověk psychicky odolný, ale pro plno lidí to může být svazující. Na druhou stranu je to pro některé veliká výzva.

Většinou vede cesta k trénování už v závěrečné fázi závodnické kariéry. Vy jste ale, jako vystudovaná právnička nezamířila tímto směrem…
Já si to úplně přesně nevybavuju, jestli tam byl nějaký podnět. Když jsem sama běhala, koukala jsem se okolo, ale nikdy mě nenapadlo, že až já skončím, budu dělat „trenéřinu“. Nestudovala jsem sportovní školu, ale práva a chtěla jsem to dělat. Jenže potom jsem se náhodně dostala k Míše Hejnové a Šárce Beránkové a začala zjišťovat, že věci, které jsem si tak nějak intuitivně myslela, že by mohly fungovat, tak ony se díky nim začaly lepšit. Hlavně v bězích, pak se přidaly i ty ostatní disciplíny.

Ale to ještě nebyl ten rozhodující zlom, že?
Původně jsme se dohodli s panem Rážem, že budu dělat běžeckou přípravu a on ten zbytek, jenže pak to dopadlo tak, že jsem dělala s Míšou všechno – Šárka už mezitím myslím skončila. Nebyla jsem ješita, chodila jsem se radit třeba k Petru Novotnému, jak připravit skladbu tréninku a podobně. To bylo tak někdy v roce 2000, 2001.

Neměla jste tedy trenérské tendence dřív?
To ne, dělala jsem to při práci, spíš to bylo tak, že jsem se nemohla dívat, jak vícebojařky neběhají. Zvlášť při srovnání se sebou, když já byla o třídu horší. Ony uměly šest tisíc, já pět tisíc tři sta, to je nic. Přišlo mi škoda potenciál Šárky i Míši nevyužít. A ono to fungovalo. Začala jsem s Míšou na podzim 2003 kompletní přípravu a rok na to jela na olympiádu.

Úspěch s Michaelou Hejnovou vás přivedl k její mladší sestře Zuzaně. Byl to takový zlom, po němž se začala skupina rozrůstat?
Chtěla jsem to zkusit, ale zprvu jsem nedostala takovou nabídku, abych mohla opustit svou práci a věnovat se trénování naplno. Až mě oslovil Pavel Sluka a nabídl mi půl úvazku, víc nemohl, trénovala jsem jen sestry Hejnovy. Až když v roce 2005 Zuzka vyhrála juniorskou Evropu, tak Pavel usoudil, že tam něco funguje a zaměstnal mě naplno. Podmínkou ale bylo naplnit skupinu, nemohla jsem být profesionální trenér s jedním, dvěma svěřenci.

V tu chvíli asi nastal okamžik, kdy jste si řekla: jsem trenérka a už ne právnička…
Asi ano, ráda dělám jednu věc a pořádně, takže jsem se rozhodla, že do toho půjdu i s tím, že budu mít chvíli finanční problémy. Když tomu svěřenci chtějí dát sto procent, já nemůžu dát míň, ale naopak víc.

Necháváte si ještě dveře otevřené k právu a doplňujete si vzdělání?
Ne, to se tak rychle přelévá, že ze zákonů z roku 1990, kdy já jsem končila studium, už platí jen část. Zase ale dneska, v době internetu, není problém si něco najít. Já jsem vždycky směřovala k rodinnému právu, případy dětí, které se nemůžou bránit a podobně. Cítění a vžívaní se do situací svěřenců nejen na hřišti, ale třeba i v soukromí, vše je strašně provázané. Místo toho jsem v pojišťovně řešila, jestli někdo zaplatil povinné ručení nebo ne. Vydělala jsem si tak sice více peněz, ale teď určitě nelituju, že jsem odešla, dělám práci, co mě nesmírně baví, a to je strašně důležité.

Využijete nějak své vzdělání? Máte třeba smlouvu se svými svěřenkyněmi?
To jo, ale jinak to moc nevyužiju, i když jsem o tom přemýšlela, jak by se to dalo. Nezkoumám jejich smlouvy s manažery, na to nemám čas a že na to mám školu ještě neznamená, že tomu rozumím.

Zdá se vám, že je skupina teď veliká akorát?
I když to jsou podobné disciplíny, čtvrtka „plotů“ a víceboj, nejspíš by tam teď nebylo místo,. Snad by to i šlo, ale bylo by to na úkor těch nejlepších. I když je pravda, že tu práci člověk vidí lépe na těch, kteří to tak nemají od Pána Boha. U těch talentovaných se to bere tak nějak automaticky. Je to výzva, co bude příští rok, kam se zase mohou posunout.

Hlásí se vám teď třeba někdo, že by u vás chtěl trénovat?
To ano, zrovna včera se mě ptali ze Zlína, od nejmladší Komrskové, Anety, že její trenér končí a že by chtěla po maturitě do Prahy. Ale že by se najednou „roztrhl pytel“, to ne.

Ženský kolektiv je určitě rozdílný od klukovského nebo smíšeného. Je někdo, kdo skupinu tak nějak spojuje, třeba že baví ostatní?
Bavič jsem především já (úsměv), já byla komik i ve třídě, a to snad funguje pořád. Vícebojařky jsou díky disciplíně od přírody veselejší, atmosféru vytváří dobře… Z holek je bavičem asi Zuzka Bergrová, trochu jinak přemýšlí, je v tomhle smyslu takový klukovský typ. A taky když tu třeba nejsem a ona s ostatními zůstane, je takový, jak tomu říkám, „styčný důstojník“, má u holek autoritu.

Jakým způsobem se třeba mezi sebou motivují a podporují?
Bála jsem se jara, kdy přišla osobnost v Denise a už tam byla jiná osobnost v Zuzce, která je navíc ve skupině od začátku. Dopadlo to dobře, ony se znají od mládežnické kategorie, objely toho spolu hodně. Že by tam byla nějaká rivalita a pomlouvaly by se za rohem, to ne. Naopak zjistily, že když se semknou, tak má ta skupina obrovský tah na branku.

Sejdou se běžně všechny na tréninku, když odmyslím od soustředění?
Snaží se, když to jde, pomáhat si navzájem. Vědí, že každé sedí jiný trénink. Zuzka je na delší, Eliška je šikovná na odrazy a podobně. Tím že, tam jsou školou povinné, tak to vždy nejde, ale i Zuzka s Denčou, které mají víc volna, protože nestudují, nepracují, se často podřizují ostatním. I třeba kvůli mně, abych tam nestála od osmi do osmi.

Přesto nikdy třeba nenastala ponorka?
Občas ano, ale to je normální. Na soustředění jsme běžně dva týdny, mimo Afriku, tam vloni i měsíc, to je pak normální, jsou unavené, mimo domov, tak se to trošku „hrotí“, i blbosti…

Letos se kromě Zuzany Hejnové zlepšila výrazně i Denisa Rosolová a Eliška Klučinová. Překvapilo vás, že to bylo o tolik, i když třeba Denisa začínala skoro „od nuly“?
Denča dostala od Aleše Dudy skvělý základ. Že by měla běžet rychle, to jsem věřila, ale to, co letos předvedla, jsem nečekala. Vyhrát první čtvrtku, při Tretře a v takovém čase… O to větší jsem měla radost, že to na Evropě potvrdila. Zuzka mě překvapila jinak, každý rok si říkám, že už to zlepšení nemůže být takové, ale pořád ještě vidím rezervy v tréninku. Je v ní stále obrovský potenciál a já věřím ve velkou medaili.

A Eliška?
Ta zjistila, že když na sobě bude pracovat, třeba na tom běhání… I u ní je to hodně velké zlepšení. Má ale výhodu všech disciplíny vyrovnaných. Jen musí zůstat zdravá, problémy s achilovkami patrně vycházejí z postavení chodidel, zvažuje i operaci „haluxů“, ale pracuje svědomitě na svém zdraví.

Přesto to vypadá, že u všech třech je příští rok prostor ke zlepšení…
Není to fráze, že je potřeba zdraví. Teď pojedeme do tepla, tak tam určitě uděláme kus práce. Zuzka sice byla zklamaná ze čtvrtého místa, ale už zase ví, co dělat, když se závod takhle rozběhne a podobně. Dokázala si v Diamantové lize, že soupeřky může porážet, i třeba Anťuchovou, a sama uznala, že sezona byla úspěšná. Denisa má obrovský potenciál rychlosti, láká jí samozřejmě hranice pod padesát. To je na čtvrtce ještě kus cesty, ale jako motiv to není špatné. Vyrovnaný rekord podle mě u Elišky zdaleka není strop.

Ne všem se letos ve skupině dařilo, Jitce Bartoničkové se nepovedlo dostat na úroveň osobáku. Znáte příčiny?
Jíťa je pro mě takový oříšek, i když letos pode mnou běžela nejrychleji, blízko osobáku. Nechci říct, že si s ní nevím rady, ale chybí mi tah na branku. Čtvrtkařku to někdy musí bolet i v tréninku, ale ona si vždycky nechává takovou rezervu. Nechci jí tady hanit, spíš povzbudit, je součástí „snad bronzové štafety“. Jen prostě není takový dravec a já nějak nevím, jak to v ní probudit.

Jak je na tom Barbora Laláková?
Bára je veliký bojovník a dříč, často si přidávala, byla na tréninku déle. Do skupiny zapadla, zdravotně je v pořádku, ale nemůže si nějak rozpomenout, co umí. Věřila jsem, že limity 192 cm by neměly být problém, bohužel skákala dobře až v závěru sezony. Už není finančně zajištěná od střediska jako dřív, musela si sehnat práci, takže trénuje po ní a je z toho zoufalá. Je to škoda i proto, že třeba mohla být přínosem holkám vícebojařkám s výškou. Přeci jen dokázala skočit 199 cm, a to není vůbec málo.

K věcem, které letos úplně nevyšly, patří štafeta v Barceloně. „Po bitvě každý generál“, ale udělala byste to teď jinak?
Určitě bych to nasadila od rozběhu jinak. V pátek měla své finále Zuzka i Lenka Masná, které přicházely v úvahu, obě byly unavené. V tomhle ženská trenérka asi reaguje jinak než chlap. Neměla jsem se ohlížet a nasadit sobotní rozběh už tak, jako jsem chtěla na finále. Problém postoupit by pak podle mě nebyl. Ve finále by asi byly unavené a lépe než šesté nebyly, ale zase by třeba měly otevřenou cestu na Evropu v hale.

Takže poučení pro příště?
Nasypala jsem si popel na hlavu, byla to moje chyba. Příště budu jako šéfka štafety tvrdá. Je to pro mě poučení nedat na bolestínské pocity holek po svém závodě. Zuzka Hejnová byla zklamaná po svém finále, mluvila jsem s ní hned po jejím závodě, byla plná emocí, i já. A hlavně byla unavená po třech kolech. Skvělé čtvrté místo, jenže zůstalo tam ale. Navíc jí bolel nárt, a tak jsme se dohodly, že nepoběží. Třeba i Lenka pak sama uznala, že by to odběhla. Určitě na to jako půlkařka měla, navíc jí jedno kolo odpadlo.

Jak vám bylo po jejich úspěchu svěřenkyň v Barceloně?
Byla jsem na ně strašně pyšná, co holky dokázaly a obhájily svoje výkony, kterými se nominovaly, ale zároveň jsem poprvé za svou krátkou trenérskou kariéru byla strašně unavená, psychicky i fyzicky. Trenér musí být ten silný a říkat, jak to bude všechno na pohodu. V tom má asi ženská trenérka nevýhodu, protože léta jezdím s paní Jílkovou, diskutujeme o tom spolu na pokoji, vše prožíváme tak nějak víc, citlivěji, víc se svěřenci, pak nás to stojí víc sil než „pány trenéry“. Ale určitě to za to stojí.

Trenérka roku 2010 - foto: J. Kucharčík

Nic vás neuspí?
Chlapi si dají pivo a jdou spát, já si ho dám taky a ještě dvě hodiny koukám do stropu, běžím s nimi ten závod dvakrát. Letos jich bylo tolik, že jsem si vůbec nestačila dobíjet baterky, zároveň jsem ala byla ráda, že to tak dopadlo. Čtrnáct dní před tím v Třinci, byly holky zmatené, že to není moc dobré. Nevěřily, že to může v Barceloně dopadnout dobře. Takže jsem je musela hodně ujišťovat, „vydržte a buďte trpělivé, věřte mi, že je to tam a v pravou chvilku se to v Barceloně ukáže“. Nedivte se, že jsem týden po Evropě nechtěla vidět tartanový ovál.

To byla určitě větší nervozita, než když jste dostávala titul trenérka roku…
Tam ta nervozita byla trochu jiného ražení. Říkala jsem si, že bych snad raději byla u olympijského finále… (úsměv) Ale ne, proběhlo to dobře, navíc jsem si říkala, že se to nemusí nikdy opakovat a že bych si to měla užít.

Trenérská práce je určitě hodně komplexní, přesto, existuje nějaký trénink, který je vaší specialitou, nebo řekněme oblíbenou věcí?
Pro mě je ideální trénink na podzim a na jaře. Tam můžu přijít s čímkoli. Strašně ráda si „hraji“ a vymýšlím a v tomto období je to ideálně kreativní. Až se mi stává, že se v noci probudím a hned si to píšu do bloku. Ony pak přijdou a říkají, „co to je? Ty jsi zase v noci nespala…“ Tréninková skladba je stejná, ale snažím se pořád přicházet s novinkami, pomůckami a podobně…

…aby neupadly do stereotypu.
Stejně jako já nechci zlenivět. Říkám tomu „blbosti“, ale ony už vědí, že to bude náročné. Jestli jsem něčím pověstná, tak „kruháčema“, které se snažím pojmout co nejkomplexněji. A ani v běhání nechodí deset pětistovek, i když objem je třeba stejný. Aby to byla spíš hra, i když už „velká hra“. Ale vím, že dokud to bude pestré, bude je to bavit, a o tom to podle mě je. Pokud to baví mě, tak to bude bavit i skupinu a naopak. Věřím na vnitřní pocit a pokud ho mám a napovídá mi, tak jsem si absolutně jistá a stojím si za vším, co v tréninku udělám.