přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

30. září 2020, 11:27

Markéta Červenková - rozhovor září

Hostem naší pravidelné rubriky Rozhovor měsíce byla tentokrát naše ženská koulařská jednička Markéta Červenková, která má za sebou životní sezónu s vrhy daleko za osmnáct metrů.

Markéto, vy jste sbírala medaile na republikových šampionátech už od žákovských kategorií. Byla atletika vaší první volbou nebo jste zkoušela štěstí i v jiných sportech?

Pocházím z atletické rodiny. Máma bývala výškařka, děda je doteď trenérem, teta házela kladivem, takže atletika mi byla tak trošku předurčena. Chvilku jsem hrála ještě fotbal, ale ten mě brzy přestal bavit, protože se tam hodně běhalo, takže jsem nakonec skončila u atletiky.

Jaké byly vaše atletické začátky?

Úplně přesně nedokážu říct, kdy jsem s atletikou začala. Myslím, že tak kolem desátého nebo jedenáctého roku. Nejprve jsme dělali všechny disciplíny. V mladším žactvu se konaly různé víceboje, ale už v té době jsem měla nejblíže k vrhačským disciplínám.

Velmi zdatně jste kombinovala kouli a disk. Proč dostala nakonec přednost koule?

Dělá mi problémy otočka. Nemám pro to správné pohybové nadání. Házela jsem daleko z místa, ale otočku jsem se nikdy pořádně nenaučila tak, aby to bylo produktivní směrem k délce hodu. V sunu se cítím mnohem lépe.

Vaší první velkou mezinárodní akcí bylo mistrovství Evropy juniorů v Novem Sadu, kde jste hned postoupila do finále, ve kterém jste si vrhla osobák a obsadila parádní šesté místo. Jaký to pro vás byl zážitek?

Už jen splnění limitu pro mě bylo velkou výhrou. V té době jsem trénovala v Houšťce, takže jsem neměla nějaké zázračné podmínky pro přípravu. Šesté místo pak bylo super. Moc jsem si ten šampionát užila.

Na mistrovství Evropy jste se pak vrátila v roce 2016. Tentokrát to ovšem byl kontinentální šampionát dospělých. Jaký to byl rozdíl oproti mládežnickému vrcholu?

Byl to obrovský rozdíl. V mládežnických kategoriích jsem si zahraniční závody spíše užívala. V Amsterdamu už bylo potřeba něco hodit a já měla před tou akcí velký respekt. V té době jsem vrhla poprvé přes sedmnáct metrů. Limit jsem dala již na zimním Evropském vrhačském poháru, ale v průběhu letní sezóny se mi příliš nedařilo. Naštěstí před Amsterdamem jsem se trošku vzpamatovala. Na postup do finále tehdy ještě nebylo, ale byl to obrovský posun vpřed. Hodně mi to dalo.

V roce 2017 jste musela podstoupit operaci ramene. Jak moc vás to zbrzdilo a jak těžké bylo se vrátit do špičky?

To zranění jsem si přivodila dost nešťastně, když jsem jela v tramvaji a řidič prudce zabrzdil. Spadlo na mě několik lidí a částečně se mi vyhodilo rameno. Abych mohla dál sportovat, na operaci jsem musela. Moc jsem se chtěla vrátit. Začala jsem trénovat pod Petrem Stehlíkem. Měla jsem najednou skvělé podmínky, takže mi motivace nechyběla. Všechny tyto okolnosti a nové impulzy mi ten návrat trošku ulehčovaly.

Úspěšný návrat jste korunovala účastí na mistrovství Evropy v Berlíně 2018. Jak vzpomínáte na tento šampionát?

Pro mě bylo obrovskou vzpruhou, že jsem si po operaci dala osobák a splněním limitu na mistrovství Evropy si dokázala, že na to pořád mám. Ne každý mi věřil, že se po operaci odhodové ruky dokážu vrátit.

Další progres přišel v loňské sezóně, kde jste si výrazně posunula osobní rekord, a navíc také dodatečně dostala pozvánku na mistrovství světa v Dauhá. Proč jste ji nakonec odmítla a do Kataru neodletěla?

V druhé polovině sezóny jsem měla poraněné zápěstí a nebyla pořádně schopna absolvovat bez bolesti jediný vrhačský pokus. Starty na závodech jsme hodně omezovali a po finále extraligy jsme si s trenérem řekli, že ukončíme sezónu a doléčíme to.

V posledních dvou letech jste se opravdu výrazně zlepšila. Čem přisuzujete tak velký výkonností růst?

Loni jsem absolvovala první kompletní přípravu pod Petrem Stehlíkem. Byla tam řada nových aspektů. Víc jsme se zaměřili na techniku, síla šla také nahoru. Sama jsem nečekala, že už v sezóně 2019 to vylétne tak daleko za 17 metrů. Všechno se to nějak sešlo, nový trenér, nové metody a bylo to ku prospěchu. Přiznám se, že když jsem letos jela na závody do Olomouce, tak mě ani nenapadlo, že to poletí za osmnáctku. Postupně pak přišly další závody podařené závody a začala jsem si věřit.

Nechala jste se slyšet, že vám paradoxně ta Covidová pouza pomohla, jelikož jste se mohla konečně atletice věnovat naplno. Do té doby jste totiž ještě zároveň učila na základní škole. Umíte si představit, že byste se této profesi věnovala po ukončení aktivní kariéry?

Minulý rok jsem začala učit a do toho měla ještě nějaké kroužky mimo. V lednu jsem ukončila magisterské studium, což mi trošku ulehčilo. Pak přišel Covid, zavřely se školy a já mohla v podstatě jen trénovat. Všechny ostatní pracovní povinnosti mi odpadly. Nicméně i letos jsem začala učit. Vedení mi vychází hodně vstříc a učení mě baví. Mám jen minimální úvazek a je to určité odreagování od atletiky. Do budoucna nevylučuji, že bych se v budoucnu mohla věnovat učitelské profesi. Pokud se tak ovšem rozhodnu, tak chci učit jen tělocvik. Neumím si představit, že bych si stoupla před tabuli. Takže to vidím spíš tak na ten tělocvik a nějaké volnočasové aktivity.

Vzhledem k tomu, v jaké formě jste se letos nacházela, nemrzí vás přeci jenom, že olympiáda nebyla nebo naopak berete ten rok přípravy navíc jak plus?

Jsem ráda, že ji odložili. Doufám tedy, že olympiáda příští rok opravdu bude. Letos jsem si dokázala, že můžu jít ještě nahoru a jsem schopná soupeřit se zahraniční konkurencí. Beru to jako bonus, že mám nyní jako odrazový můstek 18.32. Věřím, že když se mi zadaří, tak bych mohla v hale splnit ostrý limit na olympiádu. Případně, pokud budu stabilní, tak by mi mohl hrát do karet i ranking.

Máte vůbec v této nejisté době představu, jak bude vypadat vaše příprava na příští sezónu?

Vůbec netuším. Rádi bychom jeli na soustředění někam do tepla, kde je to házení přeci jen příjemnější, ale kdo ví, zda nás někam pustí.

Jak moc se budete zaměřovat na halovou sezónu, kde mají být dva vrcholy?

Doufám, že halová sezóna se uskuteční. Věřím, že mohu zopakovat osmnáctimetrové pokusy. Snad proběhne alespoň halové mistrovství Evropy v Polsku. Jestli se uskuteční HMS v Číně, to je otázka.

Jak vás žene motivace účasti na olympijských hrách?

To je neuvěřitelný hnací motor. Ve škole mi děti moc fandí. Bylo by to velké zadostiučinění a poděkovaní rodině, která mě celý život hodně podporuje. Olympiáda je nejvíc, co může sportovec dokázat. Cítím, že momentálně jsem tomuto cíli nejblíže, co jsem kdy byla, tak snad se mi na hry podaří kvalifikovat.

Jak se vám trénuje ve skupině, která je jinak ryze mužská?

Já jsem na to zvyklá. Už když jsem začínala u trenéra Mastíka ve Slavii, tak tam byli také jen kluci. Už jsem odolná na takové ty klasické vtípky, takže s tím problém nemám. Možná mi to spíš vyhovuje, že jsem ve skupině jediná holka.

Petr Stehlík je beze sporu v posledních letech naším nejúspěšnějším koulařským trenérem. V čem vidíte tu jeho trenérskou sílu a kvalitu?

Petr má neskutečné oko na techniku. Všechno v ní vidí. Pro to má obrovský cit. Snaží se propojovat všechny složky přípravy tak, aby byly co nejefektivnější k samotnému vrhu.

Petr Jelínek, foto: ČAS - Aleš Gräf, Martin Edlman

Vytisknout