přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

28. září 2010, 11:54

Lenka Masná

Na rozhovor měsíce jsme pozvali šestou půlkařku ME, která v Barceloně dvakrát pokořila dvě minuty. Dotazy posílali jako obvykle čtenáři našeho webu.

Vaše letošní sezona se dá považovat za životní. Čeho si v ní nejvíc ceníte?

Nejvíc si cením šestého místa na mistrovství Evropy a k tomu i toho času, díky němuž jsem toho umístění dosáhla.


Před finále ME 2010 - foto: www.graf.cz

Osmistovka je disciplína, v níž již hodně rozhoduje odhad tempa, taktika, kolize. Čím si vysvětlujete, že se vám povedlo zaběhnout v Barceloně dva nejlepší časy sezony/kariéry?
Evropské půlkařky neumí samy lépe než 1:58, takže se dalo počítat, že čtyřstovka se nebude běhat tak rychle a že se jich můžu držet, aniž bych se zavařila. Spíš jsem si ale přála, aby se běželo rychle, což se mi splnilo. Když má člověk natrénováno, může s nimi udržet tempo a tu formu prodat.

Proč se to nepovedlo v nějakém dřívějším závodě?
Takový závod jsem letos ani neměla. Vypadal na to možná memoriál Odložila, kde jsem se snažila jít do čela, i ta čtvrtka byla rychlá, za 58. Ale stalo se tam to zranění… Ze začátku sezony zase nebyla forma ještě tak vygradovaná, povedlo se to tedy až na Evropě.

Co se tehdy na Odložilově memoriálu přesně stalo?
Soupeřka Kostěcká mi přišlápla tretrou achilovku, takže mě hřebíkem roztrhla mezi patou a achilovkou část kůže, asi půl centimetru hlubokou a tři centimetry dlouhou. Takže jsem tam měla dva stehy a dvanáct dní jsem to měla mít v klidu, bez běhání, bez jakékoli zátěže.

Čí to byla chyba?
Těžko říct, jestli to byla moje chyba nebo soupeřky. Ale tím, že já jsem vybíhala do vedlejší dráhy a za sebe nevidím, tak spíš soupeřky viděly mě a podle toho měly reagovat na to, co dělám a spíš se vyhýbat mým nohám, než mi po nich šlapat. Menší nedorozumění, řekla bych.

Stalo se vám někdy něco podobného?
Určitě jsem do někoho takhle někdy nečekaně kopla, když před ním někdo zpomalil nebo zastavil. Je to takové nevyzpytatelné, podobné věci se ale stávají.

Takovéhle zranění jste z toho někdy měla?
Maximálně pořezané holeně od hřebíků, od treter. Jinak nic vážného.

Vzbudilo to ve vás obavy, že dobře rozjetá sezona bude pryč?
Možná že to přišlo docela vhod. Měla jsem odpočívat dvanáct dní, dala jsem tomu pět a opravdu jsem nic nedělala. Odjela jsem potom na soustředění, kde se zase přitrénovalo. Takže ta smůla byla nakonec spíš ku štěstí.

Krátce po Odložilovi jste cestovala na ME družstev, nakonec jste nezávodila. Proč jste tam vůbec jela?
Šéftrenér mi řekl, že mám odjet a že se na místě rozhodnu, jestli budu závodit nebo ne. Ale doktoři mi řekli, že se mi stehy mohou roztrhnout a můžu i riskovat infekci. Léčba by byla delší a příprava na mistrovství Evropy by byla ohrožená. Na jejich doporučení jsem raději nestartovala, abych neriskovala další přípravu.

Ve skupině máte především běžce, ale také sprintera Velebu, který letos zaběhl český rekord, spolupracujete nějak v přípravě, nebo je to hodně odlišné?
To by asi nešlo, já než bych vystartovala, on by byl už v cíli. Na soustředěních spolu ale děláme kondici, třeba výběhy, skákání do svahu. Ale sprinterské tréninky s ním určitě nechodím. Ani si to nedovedu představit.

Co třeba dílčí rychlostní cvičení?
Ne, to vůbec. Jen v té přípravě, obecnou kondici, vytrvalost, sílu. Na dráze spolu nechodíme vůbec nic.

Ono asi taky nejde moc dlouhé úseky, že…
Přesně tak, nejdelší úsek pro mě je kilometr. On končí běžně tak na 120 metrech, tam já teprve začnu trénovat.

A z „opačné strany“ třeba s vytrvalcem Milanem Kocourkem?
S Milanem rozklusáváme, ale dost často chodíme rovinky po i před tréninkem, když se hecujeme. V tréninku se to stává málokdy, když má něco delšího a já něco kratšího, ale v tom samém tempu, tak se za něj schovám a skončím v cíli dřív než on. Nebo zase obráceně, on má těžší trénink, tak já mu pomůžu, že odběhnu rychle čtvrtku. Vyloženě kombinovat ty tréninky nejdou, ani s jedním ani s druhým.

A nějaké výběhy?
To máme třeba také společné na soustředěních. Co je v přípravě na podzim, to se dá vždycky skloubit. To je plus pro každého.

V zimě jste trénovala v obtížných podmínkách – v Brně není hala… Limitovalo vás to nějak? Mohla být výkonnost ještě lepší?
Nevím, jestli mě to limitovalo, přeci jen jsem si udělala osobní rekord. Těžko se dá posuzovat, jestli by to zlepšení mohlo být ještě vyšší. Ale určitě je rozdíl, jestli člověk trénuje v mínus patnácti nebo někde v hale v plus nevím kolik. Už jenom to, že má člověk víc vrstev oblečení  – i když to už jsem letos vyřešila, tak se mě to netýkalo. Ale přeci jen chodit o tři hodiny dřív na trénink, odhrnout si dráhu, člověk celý promrzne a teprve začít trénovat. Stojí to víc energie, než abych jí ušetřila na hlavní trénink.

To by v hale nebylo…
Jen bych se rozklusala, odtrénovala a mohla jít domů. Ale myslím si, že to bylo nakonec v plusu, já jsem se na halu speciálně nepřipravovala, pro mě měl být vrchol právě venkovní mistrovství Evropy a podařilo se mi to, myslím.

Zvažovala jste někdy, že byste šla do Prahy za lepšími podmínkami? To je právě otázka, co jsou vlastně lepší podmínky… Mít halu? Ona stejně trvá jenom měsíc, to závodění delší není. A kvůli tomu jít do Prahy? Tady mám všechno, zrekonstruovaný stadion, posilovnu, regeneraci, zatím nad tím nějak neuvažuji. Ale v budoucnu se ničemu nebráním.

Takže je spíš rozdíl v té zimě jako takové…
Já teda chodím běhat za každého počasí…

Ale když jsou velké mrazy, tak se to asi moc nedá, ne?
Ono člověk musí mít také trochu „morál“. Ale když má zmrzlé nohy, tak toho už moc neodběhá. Když je udrží v teple, tak se dá odtrénovat. Je to sice na úkor energie…

A nelanařili vás?
Abych přestoupila do jiných oddílů, to už nějaké nabídky byly. Ale abych šla přímo fyzicky do Prahy, to po mně zatím nikdo nechtěl.

Zvažovala byste tu nabídku?
Já jsem tady spokojená, nic mi nechybí. Jenom ta hala a ta tu třeba do budoucna bude. Zatím nemám potřebu fyzicky odcházet do Prahy.

Jaké máte cíle pro příští sezonu?
Sezona vlastně ještě neskončila – od nás kluci ještě závodí, jen já mám už volno – ještě jsme se o tom přímo s trenérem nebavili (rozhovor vznikal v polovině září – pozn.). Všechno se bude rozebírat v říjnu na soustředění. Já bych byla ráda, kdybych se připravila na ME v hale. Asi budeme muset využít pražskou halu i podmínek, které tam mám ve vrcholovém středisku, tak snad se to podaří.

Jak bude vypadat vaše příprava? Bude se v něčem lišit od minulé? Co změníte – přidáte v tréninku?
Určitě se přidá na objemu jako každý rok. Člověk čím chce být lepší, tak musí zlepšovat i kvalitu, nejen objem a kvalita je u mě závislá na objemu. Konkrétně se asi nic zásadního měnit nebude, možná přijdou během roku i dvoufázové tréninky, než jen na soustředění. V tom mám ještě obrovské rezervy.

Čím si vysvětlujete, že zrovna tahle sezona vyšla?
Když sleduji svůj růst výkonnosti, tak jsem se zasekla jen jeden rok. Místo toho, abych se zlepšila, o vteřinu zhoršila. Ale pak to zase gradovalo, takže si myslím, že směr tréninku je dobrý. Stát se může všechno, člověk se může zhoršit a pod dvě minuty nebude sranda zaběhnout v každém závodě, i když by to bylo hezké.

Navíc vy jste zatím ani moc neběhala ty špičkové závody, kde by se to dalo zaběhnout s někým…
To je pravda. Letos jsem měla z těch lepších mítinků akorát Zlatou tretru a Memoriál Josefa Odložila. Podle mě by ale limity neměly být pro atleta vrchol sezony nebo něco, co si dá za cíl, aby splnil. Měly by být spíš samozřejmost, když člověk chce někam jet.

Bylo to myšleno spíše na závody pod dvě minuty…
Samozřejmě pokud přijdou nabídky, nebo manažer zajistí lepší závody, tak už by ta možnost byla. Ke konci sezony to tak totiž moc nevypadalo, pozvánky třeba na mítinky Diamantové ligy nechodily, jen béčkový běh v Londýně. Ale třeba to bude příští rok jinačí.

Budete i v příští atletické sezoně závodit pod Olympem Brno nebo přemýšlíte o přestupu do jiného klubu?
Nabídky už přišly, ale přestupní období ještě neskončilo, zatím se nad tím bude přemýšlet, zvažovat pro a proti. Je to všechno otevřené, ani Olymp Brno tím pádem ještě není jistý.

Máte nějaké volno v roce? Jak dlouhé je?
Volno mám právě teď. Poslední závod, který jsem oficiálně měla, byl v půlce srpna v Berlíně. Od té doby jsem odpočívala a ještě do konce září budu. Slíbené mítinky Diamantové ligy, třeba Brusel, mi totiž nepotvrdili start. Není to, že bych vůbec nic nedělala, jednou týdně si jdu zaběhat, abych se trošku udržela. A dělám i jiné sporty, třeba brusle a hodlám oprášit i to kolo.

Jak často se v tomhle období pohybujete? Dvakrát, třikrát týdně, denně?
Posledních čtrnáct dnů bylo docela hektických, měla jsem hodně zařizování mimo Brno, tak jsem běhání omezila na jednou týdně. Teď bych ale ráda, aby to běhání bylo zase tak dva, tři dny, aby se člověk zase do toho brzo dostal a nebylo to tak náročné na soustředěních.

Jak vypadají vaše tréninky? Máte třeba spočítané, kolik jich máte za rok?
Spočítané to mám, ale z hlavy to nevím. Já jsem takový puntičkář, takže všechno eviduji, ale vzhledem k tomu, že letošní tréninkový cyklus ještě neskončil, nemám ještě výsledek. Trénink mám šestkrát týdně, jeden den volno. Před soustředěním už tam je třeba jeden, dva dny v týdnu dvoufázový trénink na adaptaci. Čistě dvoufázově jenom na soustředěních, jinak během roku je to běžně jen jedna fáze.

Musíte dodržovat zásady zdravé výživy nebo jíte všechno?
Částečně dodržuji, částečně si můžu dovolit jíst všechno. Člověk toho dost spálí těmi tréninky, hlavně v podzimní přípravě jdou kila dolů, ani člověk nechce. Ale abych se cpala hranolky, smaženými kuřecími řízečky během roku, to vůbec nepřipadá v úvahu. Nebo přecpávání se čokoládou je taky hodně omezené.

Stanovujete si tu hranici sama, nebo ji máte třeba od trenéra?
Jelikož chci v atletice něco dokázat, musím být soudná, co si můžu dovolit a co ne. Abych se na tu osmistovku unesla a zaběhla něco pořádného.

A radíte se o tom třeba nebo jedete sama podle sebe?
Kdysi jsem se o výživové doplňky zajímala, takže mám pár knížek přečtených, co bych měla a neměla s jakým jídlem kombinovat. Když někde jsme a tréninky jsou volnější, zeptám se, „tréňo, můžu si dát tohle nebo tamto“, třeba mi řekne, „jo, dej si co chceš“, tak se ani nemusím omezovat. Ale to je jen v přípravném období, v sezoně si musím hlídat to, co jím.

Jaké jsou vaše osobní rekordy na 100, 200, a 400 metrů?
V závodě stovku nějak 13.01, ale to už je takových osm, sedm let zpátky. Dvoustovku mám 26 a nějaké drobné, a čtyři sta 53.66, to vím přesně, protože to momentálně ještě běhám. Stovku, dvoustovku jsem běžela naposledy tak někdy v dorostenkách.

Provozovala jste někdy jiné sporty než atletika?
Závodně jsem měla jen judo, jiné sporty už byly pro moji zábavu.

A jak jste přišla na atletiku?
Na základní škole ve školních soutěžích. Mně šly všechny sporty kromě plavání, to naštěstí nikde nebylo. Takže jsem jezdila na volejbal, florbal, basketbal, všude možně na jakékoliv závody. A když bylo nějaké běhání, tak jsem vynikala i mezi klukama. Tam si mě všiml první trenér Rosťa Kocián a ten mě takzvaně dotáhl do atletiky.

A hodně se toho od té doby změnilo. Slyšeli jsme, že spolu s trenérem přepočítáváte domy, které třeba vidíte na čas, jaký byste na něj musela běžet. Je už za 1:59 dům nebo zatím jen stan?
No, už mám na lepší stan (smích).

Michal Procházka, Adam Pražák

Vytisknout