17. května 2013, 08:45
Ladislav Prášil - rozhovor května
Pozvání k pravidelnému rozhovoru přijal bronzový medailista v kouli z halového ME v Göteborgu.
S rodákem ze Šternberka, který v sezoně na chvíli vedl světové tabulky, jsme si povídali o začátcích v Olomouci u Viktora Znojila, o přesunu do Prahy k Petru Stehlíkovi či o komplikacích s levým kolenem.
Zpočátku jste jako
mnozí jiní dělal různé jiné sporty. Co vám z nich šlo nejlíp?
Myslím, že jsem všechno dělal tak nějak průměrně, i když mě asi nejvíc
bavil basket, se kterým jsme hodně jezdili na zápasy se školou. Hokej jsem hrál
asi od deseti do čtrnácti, kromě toho taky florbal. No všechno možné.
To jsou všechno
kolektivní sporty, atletika vás chytla tím, že individuální?
Hrálo to roli. Je to prostě o tom, jak se člověk vypracuje sám. Když to
pokazí, může si za to sám, stejně jako když se mu to povede. I když je to
samozřejmě i úspěch trenéra.
Bylo to jen tím, nebo
vás povzbudilo to, že se vám dařilo?
Mně to ze začátku moc nešlo. Spíš mě bavilo zdokonalovat se, čímž jsem se
lepšil. A to mě zase motivovalo pracovat dál.
Pamatujete si na své
první závody?
Ale jo, vybavuju si závody v Olomouci, házel jsem kilovým diskem a
myslím, že jsem z půlotočky hodil třicet metrů.
Vyhrál jste?
Jo, jestli třeba o dva metry. Myslím, že jsem soupeřil s nějakým
vícebojařem.
Měl jste tedy od
začátku touhu vyhrávat?
Kdybych nechtěl vítězit, tak bych to asi moc dlouho nedělal. A někdy od dorostenců
mě hodně motivovalo porážet soupeře.
Od nějakých čtrnácti,
kdy jste přišel na stadion, do odchodu do Dukly ve dvaceti vás vedl Viktor
Znojil. Jak na tu dobu vzpomínáte?
To byly dobré časy, moc rád na to vzpomínám. Na trenéra Znojila, což je
skvělý člověk, na kamarády, se kterými jsem jezdil na soustředění. Byla to
bezva parta, navíc jsme s klukama chodili spolu i na sportovní gymnázium.
Takže to mám i s tímto propojené.
Prý jste zpočátku
nijak zvlášť nevybočoval, co si ze začátků vybavíte?
No nebylo to tak, že bych hned házel nějaké extra výkony. Ale je pravda, že
s Viktorem Znojilem jsem se zlepšoval hodně rychle. On je opravdu výborný
trenér, když mu tam přijdou malé děti, tak si s nimi dovede „pohrát“. I
když je do ničeho nenutí, namotivuje je do tréninku. Má na děcka dobrý vliv.
Sám jste to poznal.
V čem si myslíte, že je jeho kouzlo?
Má s nimi trpělivost a hlavně moc nerozlišuje, jestli někdo vypadá
jako talent nebo ne. Vždycky tvrdí, že z každého něco může být a nikoho
nezatracuje, „že nikdy nic nehodí“.
Kdy jste si začal
říkat, že tomu dáte víc než třeba ostatní, abyste byl nejlepší?
Popravdě, v Olomouci to určitě nebylo. Tehdy mi stačilo relativně málo
a zlepšoval jsem se. Podle trenéra mám dar od boha na pohyb, že prostě nemusím
tolik řešit techniku a prostě házím, házím, až mi to přijde samo. Než jsem se
dostal do Prahy, házel jsem necelých osmnáct, tady stačilo doladit nějaké
maličkosti a o hodně jsem se zlepšil.
Na trénink jste
dojížděl ze Šternberka do Olomouce. Jak to bylo náročné?
Ze začátku jsem tam jezdil třikrát týdně, později se to stupňovalo. Když
jsem nastoupil na gymnázium byl jsem tam každý všední den a pak i někdy
v sobotu. Do dvou hodin ve škole, od tří trénink, po něm jsme třeba ještě
vykecávali, nebo jsem ještě šel do posilky, domů jsem se dostal až večer.
Nenapadlo vás někdy
se na to vykašlat?
Ne to ani ne. Mě to prostě bavilo, i když je to dřina, a rodiče mě
v tom podporovali.
Rodiče jsou
sportovci?
Moc ne. Táta zamlada jezdil na lyžích a sem tam běhal.
Středoškoláci mívají
často jiné zájmy než makat na stadionu. To vás nelákalo?
My byli opravdu docela zaměření na sport. A všichni kolem na tom byli
podobně jak já – vyrazili po škole na trénink. Nebyli to jen atleti, ale i
fotbalisti, tenisti a další sporty. Nic moc jiného nás nezajímalo.
Jak jste s tím
zvládal školu, prospíval jste dobře, nebo prolézal?
Flákal jsem to a spíš jsem prolézal. Ale škola nás ve
sportování opravdu podporovala a já měl navíc výhodu, že zástupce ředitele Aleš
Prudil se zná s Viktorem Znojilem a hodně mi pomohl.
Po střední jste šel
dál studovat?
Rok jsem studoval dálkově v Olomouci, ale jak jsem byl pořád v Praze,
moc mi to nevyhovovalo, a tak jsem to po roce vzdal. Teď začínám Vysokou školu
ekonomie a managementu, zatím jsem jen nastoupil. Musím umět taky něco jiného
než jen vrhat koulí.
Jak těžké bylo rozhodování,
zda se vydat do Prahy?
Bylo to jednoduché. Chtěl jsem se zlepšovat a dostat se blíž k vrcholovému
sportu, nezbývalo mi než odejít do Prahy. V Olomouci na to prostě nejsou
podmínky, je to tam víceméně dobrovolné.
Jak se trénuje ve
skupině Petra Stehlíka? Kdo je tam vedle Věrky Cechlové a Martina Staška?
Tomáš Staněk, Martin Novák, Tomáš Kozák. Lepší skupinu jsem si nemohl přát,
vycházíme spolu dobře, myslím, že jsme dobrá parta, podporujeme se, hecujeme
se. A s trenérem si taky rozumíme.
Chybí vám „rodná
hrouda“, teď když jste často v Praze nebo po soustředěních?
Ani moc nechybí, docela jsem se osamostatnil a zvykl si tenhle způsob
života.
V Africe jste
teď byl poprvé?
No už potřetí.
Aha. A jak se vám tam
líbí příprava?
Je to tam parádní. Nedokážu si představit lepší podmínky pro trénink. Je
tam pořád teplo a na nadmořskou výšku si zvyknu tak po týdnu, během něhož jsem
při běhání zadýchaný. Jinak to asi na nás vrhače moc vliv nemá.
Dlouhou dobu vás
trápilo zranění levého kolena. Kdy to začalo?
Už v nějakých osmnácti. Nic jsem s tím tehdy
nedělal a pořád jsem doktora odkládal. (na foto z ME do 19 let, Nový Sad 2009)
Kdy jste to začal
více řešit?
Vlastně hned jak jsem se dostal do Prahy na podzim 2010 k Petrovi
Stehlíkovi, šel jsem na operaci, při níž mi dělal plastiku šlachy. Ta se
bohužel nepodařila, půl roku jsem byl mimo a když jsem začal, bylo to snad ještě
horší. Nemohl jsem rok dělat nic (v mezičase byl přesto 5. na ME22
v Ostravě – pozn.) a v podstatě ve stejnou dobu jsem šel na druhou
operaci.
Musel to doktor udělat
znovu?
Musel, navíc bylo potřeba oddělit výrůstek. Že prý to stehno už nikdy
nebude tak silné.
Dopadla druhá operace
lépe?
Ze začátku to vypadalo špatně, ale teď se to zaplaťpánbůh zlepšilo do
stavu, že můžu trénovat. Sice mě to limituje a doktor mi říkal, že tu nohu už
nebudu mít odrazově silnou, ale dá se s tím dělat spousta věcí.
Odrazy tedy omezujete,
nebo úplně vynecháváte?
Vynechávám. Při čem mě to bolí hodně, to zkrátka vůbec nedělám.
Je to pro vás
ponaučení, že jste to měl řešit dříve?
Spíš si teď dvacetkrát rozmyslím, jestli to nejde řešit jinak než operací.
Jak vám bylo, když
jste nemohl pořádně trénovat?
No vypadalo to občas, že se na to asi budu muset vykašlat. Doktor
říkal, že pokud si to urvu, může se mi stát, že nejen nebudu moct sportovat,
ale budu rád, že chodím. Ale já jsem si to moc nepřipouštěl.
Vzhledem k vaší
postavě (nyní 202 cm,
138 kg)
asi od začátku nebylo pochyb, že se dáte na vrhy. Hned jste se dal i na kouli?
Začínal jsem diskem. Někdy v dorostencích jsem trochu potrénoval
kouli, hodil jsem celkem daleko a byl třetí, nebo snad i druhý na republice. Od
té doby jsem se na ní dal. Také to koleno byl při kouli méně namáhané než
v disku.
I vrhač ale musí být
rychlý. Víte třeba, za kolik dáte stovku nebo šedesátku?
No nějak extra rychlý nejsu, určitě ne nejrychlejší ve skupině, to je Tomáš
Staněk. My běháme spíš kratší, třicítky na výbušnost. Delší moc ne.
Sledujete si osobáky
v posilovně?
Ale jo. V poslední době jsem se docela zlepšil. Ale chtěl bych říct, že
posilovnu beru jen jako jednu ze součástí tréninku, a to ne tu nejdůležitější. Na
přemístění mám třikrát 180, maximálku jen 190, ale možná bych dal i dvě stě, v dřepu
dávám 3x 230 a
na benč – ten mám slabý – to jsem měl myslím 3x 180. Ani v tomhle nejsem
ve skupině nejlepší.
Jak snáší posilování
koleno?
No právě to, že jsem zapracoval jsem na nohách, kolenu
prospívá, je to více zpevněné. Před Evropou mě začalo koleno bolet, ale když
jsem si narval bok a nemohl pořádně posilovat, řekli jsme si, že uděláme aspoň
nohy. Vlítnul jsem na ně, nebral jsem žádný ohled, jestli to bude bolet nebo ne
a začal jsem s přemístěním, dřepy. Za měsíc se to hodně zlepšilo.
Máte nějaké idoly či
vzory současné nebo historické koulařské elity?
Líbí se mi všichni, kdo něco vyhráli, něco dokázali. Ale konkrétní vzor
nemám.
Působíte hodně
uzavřeně, medaile na halové Evropě s vámi navenek moc nepohnula. Zkuste
popsat, co jste prožíval uvnitř?
Dělalo to se mnou hodně, byl jsem opravdu šťastný. Nevím jak to popsat, ale
nerad se moc chlubím a tím pádem to nedávám najevo. Mít medaili je ovšem
obrovská motivace do dalších sezon. Určitě mi to není jedno.
Sportovní úspěch vás navenek
nevyvede z míry. Je ale něco jiného, co vás dovede rozčílí, nebo naopak
rozveselit?
Jsem docela odolný, jen tak něco mě nerozhodí. Když ale někdo někomu
ubližuje, to mi hodně vadí. A když se naštvu, je to zlý.
Takže byste se dovedl
poprat?
To jo, ale určitě by to nebylo tak, že bych to vyprovokoval. Spíš bych
někoho bránil.
A co třeba nějaké
ostřejší slovo?
Ne, že bych nikdy žádné neřekl, ale snažím se nemluvit sprostě.
Na začátku měsíce
jste závodil v Olomouci, vracíte se tam rád?
Závodím tam nejraději v republice. Vyrůstal jsem tam, trénoval, zažil
jsem tam spoustu srandy. Pro mě stadion číslo jedna.