přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

17. května 2013, 08:45

Ladislav Prášil - rozhovor května

Pozvání k pravidelnému rozhovoru přijal bronzový medailista v kouli z halového ME v Göteborgu.

S rodákem ze Šternberka, který v sezoně na chvíli vedl světové tabulky, jsme si povídali o začátcích v Olomouci u Viktora Znojila, o přesunu do Prahy k Petru Stehlíkovi či o komplikacích s levým kolenem.

Zpočátku jste jako mnozí jiní dělal různé jiné sporty. Co vám z nich šlo nejlíp?
Myslím, že jsem všechno dělal tak nějak průměrně, i když mě asi nejvíc bavil basket, se kterým jsme hodně jezdili na zápasy se školou. Hokej jsem hrál asi od deseti do čtrnácti, kromě toho taky florbal. No všechno možné.

To jsou všechno kolektivní sporty, atletika vás chytla tím, že individuální?
Hrálo to roli. Je to prostě o tom, jak se člověk vypracuje sám. Když to pokazí, může si za to sám, stejně jako když se mu to povede. I když je to samozřejmě i úspěch trenéra.

Bylo to jen tím, nebo vás povzbudilo to, že se vám dařilo?
Mně to ze začátku moc nešlo. Spíš mě bavilo zdokonalovat se, čímž jsem se lepšil. A to mě zase motivovalo pracovat dál.

Pamatujete si na své první závody?
Ale jo, vybavuju si závody v Olomouci, házel jsem kilovým diskem a myslím, že jsem z půlotočky hodil třicet metrů.

Vyhrál jste?
Jo, jestli třeba o dva metry. Myslím, že jsem soupeřil s nějakým vícebojařem.

Měl jste tedy od začátku touhu vyhrávat?
Kdybych nechtěl vítězit, tak bych to asi moc dlouho nedělal. A někdy od dorostenců mě hodně motivovalo porážet soupeře.

Od nějakých čtrnácti, kdy jste přišel na stadion, do odchodu do Dukly ve dvaceti vás vedl Viktor Znojil. Jak na tu dobu vzpomínáte?
To byly dobré časy, moc rád na to vzpomínám. Na trenéra Znojila, což je skvělý člověk, na kamarády, se kterými jsem jezdil na soustředění. Byla to bezva parta, navíc jsme s klukama chodili spolu i na sportovní gymnázium. Takže to mám i s tímto propojené.

Prý jste zpočátku nijak zvlášť nevybočoval, co si ze začátků vybavíte?
No nebylo to tak, že bych hned házel nějaké extra výkony. Ale je pravda, že s Viktorem Znojilem jsem se zlepšoval hodně rychle. On je opravdu výborný trenér, když mu tam přijdou malé děti, tak si s nimi dovede „pohrát“. I když je do ničeho nenutí, namotivuje je do tréninku. Má na děcka dobrý vliv.

Sám jste to poznal. V čem si myslíte, že je jeho kouzlo?
Má s nimi trpělivost a hlavně moc nerozlišuje, jestli někdo vypadá jako talent nebo ne. Vždycky tvrdí, že z každého něco může být a nikoho nezatracuje, „že nikdy nic nehodí“.

Kdy jste si začal říkat, že tomu dáte víc než třeba ostatní, abyste byl nejlepší?
Popravdě, v Olomouci to určitě nebylo. Tehdy mi stačilo relativně málo a zlepšoval jsem se. Podle trenéra mám dar od boha na pohyb, že prostě nemusím tolik řešit techniku a prostě házím, házím, až mi to přijde samo. Než jsem se dostal do Prahy, házel jsem necelých osmnáct, tady stačilo doladit nějaké maličkosti a o hodně jsem se zlepšil.

Na trénink jste dojížděl ze Šternberka do Olomouce. Jak to bylo náročné?
Ze začátku jsem tam jezdil třikrát týdně, později se to stupňovalo. Když jsem nastoupil na gymnázium byl jsem tam každý všední den a pak i někdy v sobotu. Do dvou hodin ve škole, od tří trénink, po něm jsme třeba ještě vykecávali, nebo jsem ještě šel do posilky, domů jsem se dostal až večer.

Nenapadlo vás někdy se na to vykašlat?
Ne to ani ne. Mě to prostě bavilo, i když je to dřina, a rodiče mě v tom podporovali.

Rodiče jsou sportovci?
Moc ne. Táta zamlada jezdil na lyžích a sem tam běhal.

Středoškoláci mívají často jiné zájmy než makat na stadionu. To vás nelákalo?
My byli opravdu docela zaměření na sport. A všichni kolem na tom byli podobně jak já – vyrazili po škole na trénink. Nebyli to jen atleti, ale i fotbalisti, tenisti a další sporty. Nic moc jiného nás nezajímalo.

Jak jste s tím zvládal školu, prospíval jste dobře, nebo prolézal?
Flákal jsem to a spíš jsem prolézal. Ale škola nás ve sportování opravdu podporovala a já měl navíc výhodu, že zástupce ředitele Aleš Prudil se zná s Viktorem Znojilem a hodně mi pomohl.

Po střední jste šel dál studovat?
Rok jsem studoval dálkově v Olomouci, ale jak jsem byl pořád v Praze, moc mi to nevyhovovalo, a tak jsem to po roce vzdal. Teď začínám Vysokou školu ekonomie a managementu, zatím jsem jen nastoupil. Musím umět taky něco jiného než jen vrhat koulí.

Jak těžké bylo rozhodování, zda se vydat do Prahy?
Bylo to jednoduché. Chtěl jsem se zlepšovat a dostat se blíž k vrcholovému sportu, nezbývalo mi než odejít do Prahy. V Olomouci na to prostě nejsou podmínky, je to tam víceméně dobrovolné.

Jak se trénuje ve skupině Petra Stehlíka? Kdo je tam vedle Věrky Cechlové a Martina Staška?
Tomáš Staněk, Martin Novák, Tomáš Kozák. Lepší skupinu jsem si nemohl přát, vycházíme spolu dobře, myslím, že jsme dobrá parta, podporujeme se, hecujeme se. A s trenérem si taky rozumíme.

Chybí vám „rodná hrouda“, teď když jste často v Praze nebo po soustředěních?
Ani moc nechybí, docela jsem se osamostatnil a zvykl si tenhle způsob života.

V Africe jste teď byl poprvé?
No už potřetí.

Aha. A jak se vám tam líbí příprava?
Je to tam parádní. Nedokážu si představit lepší podmínky pro trénink. Je tam pořád teplo a na nadmořskou výšku si zvyknu tak po týdnu, během něhož jsem při běhání zadýchaný. Jinak to asi na nás vrhače moc vliv nemá.

Dlouhou dobu vás trápilo zranění levého kolena. Kdy to začalo?
Už v nějakých osmnácti. Nic jsem s tím tehdy nedělal a pořád jsem doktora odkládal. (na foto z ME do 19 let, Nový Sad 2009)

Kdy jste to začal více řešit?
Vlastně hned jak jsem se dostal do Prahy na podzim 2010 k Petrovi Stehlíkovi, šel jsem na operaci, při níž mi dělal plastiku šlachy. Ta se bohužel nepodařila, půl roku jsem byl mimo a když jsem začal, bylo to snad ještě horší. Nemohl jsem rok dělat nic (v mezičase byl přesto 5. na ME22 v Ostravě – pozn.) a v podstatě ve stejnou dobu jsem šel na druhou operaci.

Musel to doktor udělat znovu?
Musel, navíc bylo potřeba oddělit výrůstek. Že prý to stehno už nikdy nebude tak silné.

Dopadla druhá operace lépe?
Ze začátku to vypadalo špatně, ale teď se to zaplaťpánbůh zlepšilo do stavu, že můžu trénovat. Sice mě to limituje a doktor mi říkal, že tu nohu už nebudu mít odrazově silnou, ale dá se s tím dělat spousta věcí.

Odrazy tedy omezujete, nebo úplně vynecháváte?
Vynechávám. Při čem mě to bolí hodně, to zkrátka vůbec nedělám.

Je to pro vás ponaučení, že jste to měl řešit dříve?
Spíš si teď dvacetkrát rozmyslím, jestli to nejde řešit jinak než operací.

Jak vám bylo, když jste nemohl pořádně trénovat?
No vypadalo to občas, že se na to asi budu muset vykašlat. Doktor říkal, že pokud si to urvu, může se mi stát, že nejen nebudu moct sportovat, ale budu rád, že chodím. Ale já jsem si to moc nepřipouštěl.

Vzhledem k vaší postavě (nyní 202 cm, 138 kg) asi od začátku nebylo pochyb, že se dáte na vrhy. Hned jste se dal i na kouli?
Začínal jsem diskem. Někdy v dorostencích jsem trochu potrénoval kouli, hodil jsem celkem daleko a byl třetí, nebo snad i druhý na republice. Od té doby jsem se na ní dal. Také to koleno byl při kouli méně namáhané než v disku.

I vrhač ale musí být rychlý. Víte třeba, za kolik dáte stovku nebo šedesátku?
No nějak extra rychlý nejsu, určitě ne nejrychlejší ve skupině, to je Tomáš Staněk. My běháme spíš kratší, třicítky na výbušnost. Delší moc ne.

Sledujete si osobáky v posilovně?
Ale jo. V poslední době jsem se docela zlepšil. Ale chtěl bych říct, že posilovnu beru jen jako jednu ze součástí tréninku, a to ne tu nejdůležitější. Na přemístění mám třikrát 180, maximálku jen 190, ale možná bych dal i dvě stě, v dřepu dávám 3x 230 a na benč – ten mám slabý – to jsem měl myslím 3x 180. Ani v tomhle nejsem ve skupině nejlepší.

Jak snáší posilování koleno?
No právě to, že jsem zapracoval jsem na nohách, kolenu prospívá, je to více zpevněné. Před Evropou mě začalo koleno bolet, ale když jsem si narval bok a nemohl pořádně posilovat, řekli jsme si, že uděláme aspoň nohy. Vlítnul jsem na ně, nebral jsem žádný ohled, jestli to bude bolet nebo ne a začal jsem s přemístěním, dřepy. Za měsíc se to hodně zlepšilo.

Máte nějaké idoly či vzory současné nebo historické koulařské elity?
Líbí se mi všichni, kdo něco vyhráli, něco dokázali. Ale konkrétní vzor nemám.

Působíte hodně uzavřeně, medaile na halové Evropě s vámi navenek moc nepohnula. Zkuste popsat, co jste prožíval uvnitř?
Dělalo to se mnou hodně, byl jsem opravdu šťastný. Nevím jak to popsat, ale nerad se moc chlubím a tím pádem to nedávám najevo. Mít medaili je ovšem obrovská motivace do dalších sezon. Určitě mi to není jedno.

Sportovní úspěch vás navenek nevyvede z míry. Je ale něco jiného, co vás dovede rozčílí, nebo naopak rozveselit?
Jsem docela odolný, jen tak něco mě nerozhodí. Když ale někdo někomu ubližuje, to mi hodně vadí. A když se naštvu, je to zlý.

Takže byste se dovedl poprat?
To jo, ale určitě by to nebylo tak, že bych to vyprovokoval. Spíš bych někoho bránil.

A co třeba nějaké ostřejší slovo?
Ne, že bych nikdy žádné neřekl, ale snažím se nemluvit sprostě.

Na začátku měsíce jste závodil v Olomouci, vracíte se tam rád?
Závodím tam nejraději v republice. Vyrůstal jsem tam, trénoval, zažil jsem tam spoustu srandy. Pro mě stadion číslo jedna.

Michal Procházka, foto: A. Gräf, graf.cz (titulní, 2, 4), J. Kucharčík (1), P. Utíkal (2)

Vytisknout