11. července 2014, 17:03
Kristiina Mäki - rozhovor července
Rodačka z Finska hájící české barvy v červnu zazářila třemi národními rekordy, ale nejen proto bylo zajímavé si s ní povídat. Kristiina začala s atletikou ve Žďáře, kde ani není oddíl, a běhání se na vrcholné úrovni snaží skloubit se studiem architektury. V tomto ohledu má smělé plány spojené s královnou sportů, ale víc ať už prozradí 22letá svěřenkyně Pavla Červinky raději sama.
Do Česka jste se
stěhovala ve třech letech. Máte nějakou dětskou vzpomínku na Finsko?
Spíš jsou to takové obrazy, vím, jakou jsem měla postel. Ale pamatuju se i,
jak jsem se z ní jednou spadla, když jsem se dívala z okna. Vím taky,
že jsme měli psa a přesně bych dokázala popsat byt, což je docela zvláštní. A
pak už jen z vyprávění.
Co vedlo rodinu k přesunu
do Česka?
Mamka měla nemocnou maminku, tak se o ni chtěla starat. To bylo myslím
rozhodující.
Jsou rodiče
sportovci?
„Gaučoví“ (úsměv), i když oba dřív běhali. Taťka přespoláky a mamka zase se
psy (canicross) – dokonce v tom byla i mistryně republiky, ale nebylo to ani
u ní nic vrcholového. Oba nás ale s bráchou vedli odmalička ke sportu.
První muž, který
zaběhl desítku pod 30, byl v roce 1939 jistý Taisto Mäki. Je to nějaký váš
předek?
Fakt? Tak to slyším poprvé. Nikdy jsem ani neslyšela od babičky nebo dědy,
že bych to „po někom“ měla.
Mäki prý znamená finsky
kopec – jde o časté jméno?
Je to hodně běžné, navíc se často spojuje – třeba Tero (oštěpař Pitkämäki)
je „dlouhý kopec“, a moje teta Rintamäki zase „hrdlo-kopec“.
To je docela
zajímavé, vždyť Finsko není moc kopcovitá země…
No je to paradoxní (úsměv) – časté jméno kopec, přitom je všude rovina.
Pak jsem při hledání informací
o vás objevil zpěvačku úplně stejného jména – to je také pouze shoda?
No je to taková paní a je jí snad šedesát. I to je náhoda (úsměv).
Zase slepá ulička.
Tak pojďme více k vám. Jak jste vlastně začínala se sportem?
V první až třetí třídě se sportovní a moderní gymnastikou, což mě ale
nebavilo. Ve čtvrté třídě mi kluci, se kterýma jsem se bavila víc než
s holkama, řekli, že chodí v úterý a ve čtvrtek na atletický kroužek.
Tam jsme hráli takovou stíhačku – vybíhaly dva týmy z rohů a já vždycky
dohnala i kluky. Přitom se projevilo, že bych mohla běhat, protože nikoho
jiného nebavilo se třeba patnáct minut honit než mě, tak to radši vzdali. V šesté
třídě dostal ten kroužek na starosti můj první trenér Petr Forman, zeptal se
mě, jestli bych nechtěla trénovat častěji a jezdit i na závody. A tam to nějak
začalo.
Takže už jste od
začátku tíhla k delším běhům?
Asi jo. No na sprinty mě každý předběhl. A ono když vám to jako malému
nejde, tak vás to ani nebaví.
Jaké byly podmínky na
přípravu ve Žďáře? Oddíl tam, pokud se nepletu, není.
Byl, ale dětem se moc běhat nechce, tak se zrušil. Trenér připravoval
Lenku, za svobodna Švaňhalovou, které běhala za Hvězdu Pardubice, tak tam přihlásili
i mě. Jinak stadiony mají 300 a 250 metrů, ale to mi zas tak nevadilo – když je
člověk malý a běhá něco delšího, stejně krouží. No a jednou za měsíc jsme
stejně jeli vyřídit do Pardubic nějaké věci, tak jsem občas trénovala i na
čtyřstovce.
Jak dlouho trvala
spolupráce s trenérem Formanem?
Až do roku 2011, vlastně do doby, kdy jsem šla do Prahy na školu.
Střední školu jste
studovala kde?
Ve Žďáře, Biskupské gymnázium.
Pak už bylo jasné, že
budete běhat, nebo byly i jiné sporty?
Mě baví i týmové sporty, které jsme hráli ve škole, třeba volejbal. Jenže
tam se vždycky našel někdo, komu na tom tak nezáleželo a to mě hrozně vytáčelo.
Byla jsem schopná ho seřvat, i když vlastně o nic nešlo.
V individuálním sportu se můžu zlobit akorát na sebe.
Nevypadáte, že byste
někoho dovedla seřvat. Působíte klidně.
Myslíte? No, jak jsem chodívala na ten volejbal na gymplu, vždycky se našel
někdo, koho to zrovna nebavilo (smích).
Studujete
v Praze architekturu, jak se to dá skloubit s vrcholovou přípravou?
Dá se to, když si umíte den naplánovat. Už pak moc nestíhám nic moc jiného, ale
to mi zas tak nevadí. Mám „individuál“, tři absence se snažím využít na
soustředění a jinak, když potřebuju odjet, tak se s učiteli domluvím;
většinou je jim to jedno, řeknou mi, že je to moje věc, jestli jsem ve škole
nebo ne.
Když jsme u
soustředění, přišel dotaz – hodně obecný – na oblíbené místo českých
běžců, Melago. Kolikrát jste tam byla a jak se vám tam líbí?
Byla jsem tam myslím čtyřikrát, vždycky na jaře, teď tam jedu (tuto sobotu
– pozn.) poprvé v létě, na dva týdny před mistrovstvím Evropy. Líbí se mi
tam, hory mi pomáhají po všech stránkách. Rozhodně bych to neměnila za teplo u
moře.
A jak jste letos
zvládala zkouškové – v červnu jste místo školy jezdila po závodech …
Těžší to bylo v tom, že na šest týdnů vyšlo šest zkoušek. Ne každou
dám na první pokus a někteří vyučující vypisují termíny až na poslední dva
týdny, kdy jsem byla na Tretře a pak jela na družstva. Ale nakonec jsem to
stihla a mám uzavřený druhák, jen nevyšel plán mít o dva týdny dřív prázdniny a
mít klid na závody.
Ceníte si některého
z těch třech rekordů víc?
Neberu žádný z nich jako nejlepší, spíš že se mi to povedlo takhle „spolu“.
Na pětce byl rekord už jen dvě vteřiny od limitu, tak jsem si říkala, že to
musím nějak stlačit. Ostatní dva pro mě byly překvapením. U dvojky jsem
považovala rekord za hodně „přísný“, a už vůbec jsem ho nečekala u trojky,
zvlášť poté, jak pomalu jsme probíhaly první dva kilometry.
Máte relativně malou
tréninkovou skupinu. Kolik vás přesně je?
Jsme čtyři, Petr Holánek, co běhá pětku a stýpla, Bára Blahůtová a ještě 18letý Nikolaos Mach, bývalý hokejista, co
běhá jen o něco málo rychleji než já, tak mi občas dělá sparinga.
Vyhovuje vám to?
Těžko říct, zvykla jsem si. Běhám povětšinou stejně sama, i když se nás
sejde na tréninku víc. Nicméně jsem radši, když se potkáme ve víc lidech.
Jak často se
potkáváte?
S Petrem se vídáme na soustředění, což je fajn, že tam nejsem ze skupiny sama.
Ale je těžké se potkat, každý studuje něco jiného, trenér nemůže vždycky, takže
tak jednou za čtrnáct dní.
Kde radši trénujete?
Na stadionu, v přírodě?
To mi asi je jedno. Záleží spíš na náladě. Někdy mi to štve kdekoli, jindy
mi nevadí těžký trénink na dráze. Když jsem doma, tak jdu do lesa a jsem ráda,
že nemusím kroužit dvoukilometrový okruh ve Stromovce a běžím třeba jeden velký
15km. (zamyslí se) Ale kroužení mi vlastně vadit nesmí, když pak běžím na dráze
pětku.
Jak často se
dostanete domů?
Málo a je to čím dál horší. Nedávno jsem se vrátila z Tater, tak jsem byla
doma den, předtím naposledy před měsícem.
Takže musí rodiče za
vámi na závody (viz foto z ME družstev)… Nebo to bylo mimořádné, že jste
reprezentovala?
Ne, oni jsou opravdu fandové, to „gaučoví“ jsem myslela tak, že sami
nesportují (úsměv). I když třeba běžím necelých pět minut patnáctistovku, tak i
na to jedou klidně 400 kilometrů, kouknou se a zase jedou zpátky. Hodně mě
potěšilo, že byli v Braunschweigu.
Věděla jste o nich
při závodě?
Oni mi volali asi hodinu před startem, když jsem se rozcvičovala, že to
nemůžou najít, protože jsem jim nějak dala špatnou adresu. Pak už jsem musela
odevzdat mobil (atleti ho nesmějí mít na ploše – pozn.), tak jsem se bála,
jestli to vůbec najdou. Ale oni jsou naštěstí doopravdy mezinárodní, i když
neumějí pořádně žádný jiný jazyk, třeba angličtinu. Když mě odvedli na start,
nikde jsem je neviděla, a říkám si, „hm, dobrý, jedou kolik set kiláků a pak mě
ani neuvidí“. Ale když jsem poprvé probíhala cílem, už jsem slyšela mamku a ulevilo
se mi.
Takže vám to i
pomohlo.
Určitě. Mamka, nevím, jak to dělá – ale když fandí ostatní lidi, slyším jen
takový hluk – jen mamku dovedu rozeznat. Asi to bude tím propojením
s dítětem.
Pohybujete se na
tratích od 800 do 10000 m. To vypadá, že stále ještě hledáte svou trať. Je to
tak?
Neřekla bych. Myslím, že to je pětka, a vůbec nejlepší je trojka, ale ta je
mistrovská bohužel jen v hale. A třeba osmistovku běhám vlastně jen
tréninkově před nějakým jiným závodem.
Co stýplová trojka?
Neumím plavat (směje se). Hrozně se bojím, že bych se „rozsekala“, ani jsem
překážku nikdy nezkoušela. No a koupání každé kolo mě zrovna neláká.
Nejvíc vás baví
trojka?
Řekla bych. Pětku jsem vlastně běžela poprvé v nějakém rychlejším závodě,
jinak jsem si to většinou táhla sama. Třeba mě to teď začne bavit víc.
Co delší vytrvalecké
tratě, lákají vás?
Chtěla bych si vyzkoušet maraton, jestli to uběhnu a hlavně kvůli tomu pocitu.
Anebo nějaké „brutálnější“ krosy, kde se člověk „vyndá“ jinak než na dráze.
Jeden z tazatelů
se ptá také na Běchovice, chystáte se na ně letos?
Bavili jsme se o tom s trenérem, ale od minulého léta máme plány
takové opatrnější, takže se uvidí co po Curychu. Ale Běchovice mě baví, ráda
bych si je zase zaběhla.
Jak jste se vyrovnávala
se zraněním, které vás připravilo o ME do 22 let?
Moc jsem to nezvládala. A divím se lidem kolem sebe, že mě „nezabili“. Já
jsem normálně nervní, tak to jsem byla ještě mnohem víc. Nejvíc to odnesli ti,
co byli se mnou, přítel Martin (Čapek) a rodiče.
Ale vypadá to, že to
přežili, všechny jsme nedávno viděli …
Přežili (směje se), jen tedy viděli moji horší stránku.
Jak dlouho „trpěli“?
Dva měsíce. Tři týdny jsem byla o berlích, tři jen chození a pak měsíc jen
třeba desetkrát minutový běh. To už měl člověk aspoň pocit, že se obleče a jde
běhat, ale stejně jsem se třeba ani nezpotila.
Co říkáte
v téhle souvislosti na návrat Petra Svobody?
Myslím, že když nemůžete nějakou dobu běhat, tak se ukáže, jak hodně vám na
běhání, nebo vůbec atletice záleží. Člověk k tomu prostě už přistupuje
jinak.
Změnilo vás to?
Myslím, že mě to vyškolilo. Už mě tolik nenapadá – jé, ono prší nebo je vánice,
tak nepůjdu běhat. Jsem teď mnohem zodpovědnější. Nikomu nepřeju zranění, ale
byla to cenná zkušenost.
Otázku, jestli se
cítíte víc Finka nebo Češka asi slýcháte často. Mě by spíš zajímalo, jak sebe
vidíte chováním – spíš Finka nebo Češka?
Sama si to moc nepřipouštím nebo nevidím. Tady ale celkem často slýchám, že
jsem jinačí. A stejné je to, když přijedu do Finska. Pak si trochu připadám,
jako když nikam nepatřím. Ale radši si říkám, že jedu do obou zemí domů, jako „vyvrhel“
se necítím (úsměv).
Finy tu máme za
uzavřenější náturu, s méně gesty. Vidíte takový rozdíl obráceně, že jsme
ti živější?
Když se pohybuju na závodech tady, tak mi přijde, že se lidi víc baví a
dávají najevo emoce. Ve Finsku jsou prostě takoví mírnější; i když jsou
samozřejmě výjimky, třeba moje teta, ta je hodně živá (úsměv).
V téhle souvislosti
přidám dotaz čtenáře: Dáváte přednost finské muzice nebo máte ráda české
hudební kapely, popřípadě koho?
Ani jednomu
ani druhému – poslouchám oboje; spíš bych řekla, že jsem v tomhle tak nějak
celosvětová. A nemám ani oblíbeného finského nebo českého interpreta.
Nechala jste se
slyšet, že byste později chtěla žít ve Finsku. Vrátila byste se do rodného
města nebo do většího?
Do většího. Já i tady bych zůstala bydlet v Praze, než abych šla do
Žďáru. Ráda jedu domů za rodiči, ale když si u nich odpočinu, zase se potřebuju
vrátit zpět do velkoměsta. Nevadí mi ruch, to spíš trochu lidi.
Proč?
Chodí po Praze – nebo i jinde – neuspořádaně. Koukají po památkách a nedrží
žádnou stranu. Já jdu rychle a pořád se jim musím vyhýbat. To mi teda štvou
(směje se).
Tíhnete k městu i
kvůli architektuře?
Jo. Je toho víc k vidění, víc inspirace; když jdete, vždycky narazíte na
něco nového. Na malém městě znáte každý dům.
Na co byste do Finska
architektonicky nalákala?
Je to tam úplně jiné. Víc se staví to, co se hodí do přírody. Člověka to
naučí používat materiály, které jsou s ní v souladu.
Co konkrétně vám
přijde nejzajímavější?
Stavbu konkrétní nemám, doporučila bych celé Helsinky.
Co tady se vám nejvíc
líbí?
Žižkovský vysílač.
Vážně?
Mně se líbí věci, co ostatní nesnáší; třeba když prší, tak jsem nejšťastnější. Tenhle
vysílač vyčnívá nad Prahou, je vidět odevšad. A naopak je tam výhled na celou
Prahu, třeba dalekohledem dohlédnete až na Julisku a vidíte, kdo tam trénuje.
Prostě vypadá jinak než ostatní a u každé stavby je důležité, aby
vzbuzovala nějaké emoce, buď se líbila anebo nelíbila. Když řekne člověk
„dobrý“ nebo „ujde to“, tak je jasné, že mu je ukradená.
Máte nějaký sen,
který byste chtěla postavit?
Chtěla bych v Praze postavit stadion a vedle toho krytou halu. Máme
atlety, kteří se ve světě neztratí, a chtělo by to místo, kde by se v Praze
pořádaly velké závody. Tím, že by tam byla hala, tak by to mohlo být i dvakrát
do roka a mohlo by se to stát ikonou Prahy.
Už na tom pracujete?
Zatím to mám v hlavě, chci to dělat jako bakalářku, ale to je až za
dva roky a možná mi to ani neschválí. Ale vím naprosto jistě, že dráha by měla
černošedý povrch, protože mám ráda černou barvu.
Hm, nemáte to ještě
nakreslené, ale už víte barvu povrchu?
Já vím. Ale prostě si to tak „maluju“. Třeba mám představu, že by to zvenčí
ani nevypadalo jako stadion, žádné hnusné ocelové monstrum. A přiznávám, že
inspirace je z Finska. Ale taky tu chybí hala. Udělala bych v ní něco
podobného, jako mají ve Finsku, že se dá házet uvnitř oštěpem – aby naši nemuseli
mít trenažér. Takové místo je jen půlhodiny jízdy od místa, kde bydlí
děda, v místě, kde je čtyři tisíce obyvatel! Hydraulicky se tam
sklopí zatáčka a hází se do takových kusů látky.
Tak už chybí jen těch
pár miliard…
(směje se) Nejtěžší je samozřejmě prodat nápad investorovi, který vám uvěří a
dá do toho ty peníze.
A na závěr „nejdůležitější“ otázka
rozhovoru. Prý máte strašně ráda sladké, takže: Zvolila byste raději
čokoládovou pěnu nebo karamelovou zmrzlinu?
Tak to je
opravdu těžká otázka (smích). Čokoládovou pěnu bych zvolila.
A proč?
Protože bych
si ji dala vždycky radši než karamelovou zmrzlinu. Ale tu bych si dala ve všech
ostatních případech (smích).