přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

11. července 2014, 17:03

Kristiina Mäki - rozhovor července

Rodačka z Finska hájící české barvy v červnu zazářila třemi národními rekordy, ale nejen proto bylo zajímavé si s ní povídat. Kristiina začala s atletikou ve Žďáře, kde ani není oddíl, a běhání se na vrcholné úrovni snaží skloubit se studiem architektury. V tomto ohledu má smělé plány spojené s královnou sportů, ale víc ať už prozradí 22letá svěřenkyně Pavla Červinky raději sama.

Do Česka jste se stěhovala ve třech letech. Máte nějakou dětskou vzpomínku na Finsko?
Spíš jsou to takové obrazy, vím, jakou jsem měla postel. Ale pamatuju se i, jak jsem se z ní jednou spadla, když jsem se dívala z okna. Vím taky, že jsme měli psa a přesně bych dokázala popsat byt, což je docela zvláštní. A pak už jen z vyprávění.

Co vedlo rodinu k přesunu do Česka?
Mamka měla nemocnou maminku, tak se o ni chtěla starat. To bylo myslím rozhodující.

Jsou rodiče sportovci?
„Gaučoví“ (úsměv), i když oba dřív běhali. Taťka přespoláky a mamka zase se psy (canicross) – dokonce v tom byla i mistryně republiky, ale nebylo to ani u ní nic vrcholového. Oba nás ale s bráchou vedli odmalička ke sportu.

První muž, který zaběhl desítku pod 30, byl v roce 1939 jistý Taisto Mäki. Je to nějaký váš předek?
Fakt? Tak to slyším poprvé. Nikdy jsem ani neslyšela od babičky nebo dědy, že bych to „po někom“ měla.

Mäki prý znamená finsky kopec – jde o časté jméno?
Je to hodně běžné, navíc se často spojuje – třeba Tero (oštěpař Pitkämäki) je „dlouhý kopec“, a moje teta Rintamäki zase „hrdlo-kopec“.

To je docela zajímavé, vždyť Finsko není moc kopcovitá země…
No je to paradoxní (úsměv) – časté jméno kopec, přitom je všude rovina.

Pak jsem při hledání informací o vás objevil zpěvačku úplně stejného jména – to je také pouze shoda?
No je to taková paní a je jí snad šedesát. I to je náhoda (úsměv).

Zase slepá ulička. Tak pojďme více k vám. Jak jste vlastně začínala se sportem?
V první až třetí třídě se sportovní a moderní gymnastikou, což mě ale nebavilo. Ve čtvrté třídě mi kluci, se kterýma jsem se bavila víc než s holkama, řekli, že chodí v úterý a ve čtvrtek na atletický kroužek. Tam jsme hráli takovou stíhačku – vybíhaly dva týmy z rohů a já vždycky dohnala i kluky. Přitom se projevilo, že bych mohla běhat, protože nikoho jiného nebavilo se třeba patnáct minut honit než mě, tak to radši vzdali. V šesté třídě dostal ten kroužek na starosti můj první trenér Petr Forman, zeptal se mě, jestli bych nechtěla trénovat častěji a jezdit i na závody. A tam to nějak začalo.

Takže už jste od začátku tíhla k delším běhům?
Asi jo. No na sprinty mě každý předběhl. A ono když vám to jako malému nejde, tak vás to ani nebaví.

Jaké byly podmínky na přípravu ve Žďáře? Oddíl tam, pokud se nepletu, není.
Byl, ale dětem se moc běhat nechce, tak se zrušil. Trenér připravoval Lenku, za svobodna Švaňhalovou, které běhala za Hvězdu Pardubice, tak tam přihlásili i mě. Jinak stadiony mají 300 a 250 metrů, ale to mi zas tak nevadilo – když je člověk malý a běhá něco delšího, stejně krouží. No a jednou za měsíc jsme stejně jeli vyřídit do Pardubic nějaké věci, tak jsem občas trénovala i na čtyřstovce.

Jak dlouho trvala spolupráce s trenérem Formanem?
Až do roku 2011, vlastně do doby, kdy jsem šla do Prahy na školu.

Střední školu jste studovala kde?
Ve Žďáře, Biskupské gymnázium.

Pak už bylo jasné, že budete běhat, nebo byly i jiné sporty?
Mě baví i týmové sporty, které jsme hráli ve škole, třeba volejbal. Jenže tam se vždycky našel někdo, komu na tom tak nezáleželo a to mě hrozně vytáčelo. Byla jsem schopná ho seřvat, i když vlastně o nic nešlo. V individuálním sportu se můžu zlobit akorát na sebe.

Nevypadáte, že byste někoho dovedla seřvat. Působíte klidně.
Myslíte? No, jak jsem chodívala na ten volejbal na gymplu, vždycky se našel někdo, koho to zrovna nebavilo (smích).

Studujete v Praze architekturu, jak se to dá skloubit s vrcholovou přípravou?
Dá se to, když si umíte den naplánovat. Už pak moc nestíhám nic moc jiného, ale to mi zas tak nevadí. Mám „individuál“, tři absence se snažím využít na soustředění a jinak, když potřebuju odjet, tak se s učiteli domluvím; většinou je jim to jedno, řeknou mi, že je to moje věc, jestli jsem ve škole nebo ne.

Když jsme u soustředění, přišel dotaz – hodně obecný – na oblíbené místo českých běžců, Melago. Kolikrát jste tam byla a jak se vám tam líbí?
Byla jsem tam myslím čtyřikrát, vždycky na jaře, teď tam jedu (tuto sobotu – pozn.) poprvé v létě, na dva týdny před mistrovstvím Evropy. Líbí se mi tam, hory mi pomáhají po všech stránkách. Rozhodně bych to neměnila za teplo u moře.

A jak jste letos zvládala zkouškové – v červnu jste místo školy jezdila po závodech …
Těžší to bylo v tom, že na šest týdnů vyšlo šest zkoušek. Ne každou dám na první pokus a někteří vyučující vypisují termíny až na poslední dva týdny, kdy jsem byla na Tretře a pak jela na družstva. Ale nakonec jsem to stihla a mám uzavřený druhák, jen nevyšel plán mít o dva týdny dřív prázdniny a mít klid na závody.

Ceníte si některého z těch třech rekordů víc?
Neberu žádný z nich jako nejlepší, spíš že se mi to povedlo takhle „spolu“. Na pětce byl rekord už jen dvě vteřiny od limitu, tak jsem si říkala, že to musím nějak stlačit. Ostatní dva pro mě byly překvapením. U dvojky jsem považovala rekord za hodně „přísný“, a už vůbec jsem ho nečekala u trojky, zvlášť poté, jak pomalu jsme probíhaly první dva kilometry.

Máte relativně malou tréninkovou skupinu. Kolik vás přesně je?
Jsme čtyři, Petr Holánek, co běhá pětku a stýpla, Bára Blahůtová a ještě 18letý Nikolaos Mach, bývalý hokejista, co běhá jen o něco málo rychleji než já, tak mi občas dělá sparinga.

Vyhovuje vám to?
Těžko říct, zvykla jsem si. Běhám povětšinou stejně sama, i když se nás sejde na tréninku víc. Nicméně jsem radši, když se potkáme ve víc lidech.

Jak často se potkáváte?
S Petrem se vídáme na soustředění, což je fajn, že tam nejsem ze skupiny sama. Ale je těžké se potkat, každý studuje něco jiného, trenér nemůže vždycky, takže tak jednou za čtrnáct dní.

Kde radši trénujete? Na stadionu, v přírodě?
To mi asi je jedno. Záleží spíš na náladě. Někdy mi to štve kdekoli, jindy mi nevadí těžký trénink na dráze. Když jsem doma, tak jdu do lesa a jsem ráda, že nemusím kroužit dvoukilometrový okruh ve Stromovce a běžím třeba jeden velký 15km. (zamyslí se) Ale kroužení mi vlastně vadit nesmí, když pak běžím na dráze pětku.

Jak často se dostanete domů?
Málo a je to čím dál horší. Nedávno jsem se vrátila z Tater, tak jsem byla doma den, předtím naposledy před měsícem.

Takže musí rodiče za vámi na závody (viz foto z ME družstev)… Nebo to bylo mimořádné, že jste reprezentovala?
Ne, oni jsou opravdu fandové, to „gaučoví“ jsem myslela tak, že sami nesportují (úsměv). I když třeba běžím necelých pět minut patnáctistovku, tak i na to jedou klidně 400 kilometrů, kouknou se a zase jedou zpátky. Hodně mě potěšilo, že byli v Braunschweigu.

Věděla jste o nich při závodě?
Oni mi volali asi hodinu před startem, když jsem se rozcvičovala, že to nemůžou najít, protože jsem jim nějak dala špatnou adresu. Pak už jsem musela odevzdat mobil (atleti ho nesmějí mít na ploše – pozn.), tak jsem se bála, jestli to vůbec najdou. Ale oni jsou naštěstí doopravdy mezinárodní, i když neumějí pořádně žádný jiný jazyk, třeba angličtinu. Když mě odvedli na start, nikde jsem je neviděla, a říkám si, „hm, dobrý, jedou kolik set kiláků a pak mě ani neuvidí“. Ale když jsem poprvé probíhala cílem, už jsem slyšela mamku a ulevilo se mi.

Takže vám to i pomohlo.
Určitě. Mamka, nevím, jak to dělá – ale když fandí ostatní lidi, slyším jen takový hluk – jen mamku dovedu rozeznat. Asi to bude tím propojením s dítětem.

Pohybujete se na tratích od 800 do 10000 m. To vypadá, že stále ještě hledáte svou trať. Je to tak?
Neřekla bych. Myslím, že to je pětka, a vůbec nejlepší je trojka, ale ta je mistrovská bohužel jen v hale. A třeba osmistovku běhám vlastně jen tréninkově před nějakým jiným závodem.

Co stýplová trojka?
Neumím plavat (směje se). Hrozně se bojím, že bych se „rozsekala“, ani jsem překážku nikdy nezkoušela. No a koupání každé kolo mě zrovna neláká.

Nejvíc vás baví trojka?
Řekla bych. Pětku jsem vlastně běžela poprvé v nějakém rychlejším závodě, jinak jsem si to většinou táhla sama. Třeba mě to teď začne bavit víc.

Co delší vytrvalecké tratě, lákají vás?
Chtěla bych si vyzkoušet maraton, jestli to uběhnu a hlavně kvůli tomu pocitu. Anebo nějaké „brutálnější“ krosy, kde se člověk „vyndá“ jinak než na dráze.

Jeden z tazatelů se ptá také na Běchovice, chystáte se na ně letos?
Bavili jsme se o tom s trenérem, ale od minulého léta máme plány takové opatrnější, takže se uvidí co po Curychu. Ale Běchovice mě baví, ráda bych si je zase zaběhla.

Jak jste se vyrovnávala se zraněním, které vás připravilo o ME do 22 let?
Moc jsem to nezvládala. A divím se lidem kolem sebe, že mě „nezabili“. Já jsem normálně nervní, tak to jsem byla ještě mnohem víc. Nejvíc to odnesli ti, co byli se mnou, přítel Martin (Čapek) a rodiče.

Ale vypadá to, že to přežili, všechny jsme nedávno viděli …
Přežili (směje se), jen tedy viděli moji horší stránku.

Jak dlouho „trpěli“?
Dva měsíce. Tři týdny jsem byla o berlích, tři jen chození a pak měsíc jen třeba desetkrát minutový běh. To už měl člověk aspoň pocit, že se obleče a jde běhat, ale stejně jsem se třeba ani nezpotila.

Co říkáte v téhle souvislosti na návrat Petra Svobody?
Myslím, že když nemůžete nějakou dobu běhat, tak se ukáže, jak hodně vám na běhání, nebo vůbec atletice záleží. Člověk k tomu prostě už přistupuje jinak.

Změnilo vás to?
Myslím, že mě to vyškolilo. Už mě tolik nenapadá – jé, ono prší nebo je vánice, tak nepůjdu běhat. Jsem teď mnohem zodpovědnější. Nikomu nepřeju zranění, ale byla to cenná zkušenost.

Otázku, jestli se cítíte víc Finka nebo Češka asi slýcháte často. Mě by spíš zajímalo, jak sebe vidíte chováním – spíš Finka nebo Češka?
Sama si to moc nepřipouštím nebo nevidím. Tady ale celkem často slýchám, že jsem jinačí. A stejné je to, když přijedu do Finska. Pak si trochu připadám, jako když nikam nepatřím. Ale radši si říkám, že jedu do obou zemí domů, jako „vyvrhel“ se necítím (úsměv).

Finy tu máme za uzavřenější náturu, s méně gesty. Vidíte takový rozdíl obráceně, že jsme ti živější?
Když se pohybuju na závodech tady, tak mi přijde, že se lidi víc baví a dávají najevo emoce. Ve Finsku jsou prostě takoví mírnější; i když jsou samozřejmě výjimky, třeba moje teta, ta je hodně živá (úsměv).

V téhle souvislosti přidám dotaz čtenáře: Dáváte přednost finské muzice nebo máte ráda české hudební kapely, popřípadě koho?
Ani jednomu ani druhému – poslouchám oboje; spíš bych řekla, že jsem v tomhle tak nějak celosvětová. A nemám ani oblíbeného finského nebo českého interpreta.

Nechala jste se slyšet, že byste později chtěla žít ve Finsku. Vrátila byste se do rodného města nebo do většího?
Do většího. Já i tady bych zůstala bydlet v Praze, než abych šla do Žďáru. Ráda jedu domů za rodiči, ale když si u nich odpočinu, zase se potřebuju vrátit zpět do velkoměsta. Nevadí mi ruch, to spíš trochu lidi.

Proč?
Chodí po Praze – nebo i jinde – neuspořádaně. Koukají po památkách a nedrží žádnou stranu. Já jdu rychle a pořád se jim musím vyhýbat. To mi teda štvou (směje se).

Tíhnete k městu i kvůli architektuře?
Jo. Je toho víc k vidění, víc inspirace; když jdete, vždycky narazíte na něco nového. Na malém městě znáte každý dům.

Na co byste do Finska architektonicky nalákala?
Je to tam úplně jiné. Víc se staví to, co se hodí do přírody. Člověka to naučí používat materiály, které jsou s ní v souladu.

Co konkrétně vám přijde nejzajímavější?
Stavbu konkrétní nemám, doporučila bych celé Helsinky.

Co tady se vám nejvíc líbí?
Žižkovský vysílač.

Vážně?
Mně se líbí věci, co ostatní nesnáší; třeba když prší, tak jsem nejšťastnější. Tenhle vysílač vyčnívá nad Prahou, je vidět odevšad. A naopak je tam výhled na celou Prahu, třeba dalekohledem dohlédnete až na Julisku a vidíte, kdo tam trénuje. Prostě vypadá jinak než ostatní a u každé stavby je důležité, aby vzbuzovala nějaké emoce, buď se líbila anebo nelíbila. Když řekne člověk „dobrý“ nebo „ujde to“, tak je jasné, že mu je ukradená.

Máte nějaký sen, který byste chtěla postavit?
Chtěla bych v Praze postavit stadion a vedle toho krytou halu. Máme atlety, kteří se ve světě neztratí, a chtělo by to místo, kde by se v Praze pořádaly velké závody. Tím, že by tam byla hala, tak by to mohlo být i dvakrát do roka a mohlo by se to stát ikonou Prahy.

Už na tom pracujete?
Zatím to mám v hlavě, chci to dělat jako bakalářku, ale to je až za dva roky a možná mi to ani neschválí. Ale vím naprosto jistě, že dráha by měla černošedý povrch, protože mám ráda černou barvu.

Hm, nemáte to ještě nakreslené, ale už víte barvu povrchu?
Já vím. Ale prostě si to tak „maluju“. Třeba mám představu, že by to zvenčí ani nevypadalo jako stadion, žádné hnusné ocelové monstrum. A přiznávám, že inspirace je z Finska. Ale taky tu chybí hala. Udělala bych v ní něco podobného, jako mají ve Finsku, že se dá házet uvnitř oštěpem – aby naši nemuseli mít trenažér. Takové místo je jen půlhodiny jízdy od místa, kde bydlí děda, v místě, kde je čtyři tisíce obyvatel! Hydraulicky se tam sklopí zatáčka a hází se do takových kusů látky.

Tak už chybí jen těch pár miliard…
(směje se) Nejtěžší je samozřejmě prodat nápad investorovi, který vám uvěří a dá do toho ty peníze.

A na závěr „nejdůležitější“ otázka rozhovoru. Prý máte strašně ráda sladké, takže: Zvolila byste raději čokoládovou pěnu nebo karamelovou zmrzlinu?
Tak to je opravdu těžká otázka (smích). Čokoládovou pěnu bych zvolila.

A proč?
Protože bych si ji dala vždycky radši než karamelovou zmrzlinu. Ale tu bych si dala ve všech ostatních případech (smích).

Michal Procházka, foto: J. Kucharčík (3x), J. Kottas (1x)

Vytisknout