přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

15. srpna 2013, 11:05

Klára Seidlová - rozhovor srpna

Pozvání do naší pravidelné rubriky přijala bronzová medailistka z MEJ v běhu na 100 m. Rozhovor s ní jste svými dotazy mohli ovlivnit i Vy.

Klára Seidlová se postarala o příjemný šok při červencovém mistrovství Evropy juniorů, když v italském Rieti vybojovala překvapivý bronz ze stovky a na dvojnásobné trati skončila šestá, přičemž na obou vzdálenostech si vylepšila osobní rekord. 

 Věděla jste už před odletem, že budete na MEJ tak dobrá?
Právě že vůbec ne. Asi týden před Itálií jsem běžela závody v Maďarsku, které se mi nepovedly. Proto jsem měla velké obavy, jak na tom jsem. Ještě ani při rozcvičování před rozběhem jsem se necítila úplně v pohodě. Trenér  mě ale přesvědčoval, že to bude dobré. A z výsledků je vidět, že mi formu načasoval výborně, za což mu musím fakt poděkovat.

V rozběhu stovky jste si vylepšila osobák o 18 setin a hladce postoupila do semifinále. Pak jste zvládla i další kolo. Rostly s průběhem šampionátu nějak vaše ambice?
Před šampionátem jsme si stanovili, že postoupit do semifinále by bylo fajn a kdyby se povedlo i finále, byla by to fakt bomba. Třetí místo podle mě nikdo nečekal. Já osobně vůbec. Ani když už jsem v tom finále byla, tak jsem nad umístěním nějak nepřemýšlela, natož abych věřila v medaili.

Soudě podle záznamu finálového závodu vám skvěle vyšel začátek...
To je pravda. Vystartovala jsem fakt výborně a pak už vůbec nevím, co se se mnou dělo.

Jaký byl pocit, když jste doběhla na třetím místě?
Určitě skvělý, ale já jsem prostě taková bez emocí. Ty dvě se tam radovaly, já byla vyjukaná. Vůbec nevím, co se dělo.

Jak reagoval váš trenér Jan Ruda?
Ten byl nadšený. (směj se) Brečel, křičel, bylo to z jeho strany super. I to, že se za mnou do Itálie vydal, i když nebyl ve výpravě a jel po vlastní ose autem.

Kdy jste si úspěch uvědomila vy? Až na stupních vítězů?
Možná mi to nedošlo ještě doteď. Kdybych doma tu medaili neviděla, tak o ní nevím. Ale ty stupně vítězů byl zážitek, i když jsem se v tu dobu musela soustředit ještě na finále dvoustovky.

To vám ostatně také vyšlo.
Jen mě trochu mrzelo, že to mohlo být ještě lepší. Já si totiž celkově už od začátku věřila víc na dvoustovku, ale ve finále mi došly síly. Konec už byl špatný.

Takže výsledné šesté místo bylo pro vás zklamáním?
To zase ne, já věděla, že proti sobě budu mít dobré holky. I když je pravda, že i na tu stovku jsem šla s asi 17. časem, takže  to zas tolik nerozhoduje. Spíš jsem to myslela tak, že ten výkon mohl být lepší, zvlášť když jsem si předtím udělala osobák v protivětru. Ale zkrátka mi došlo.

Když porovnáte oba rozběhové osobáky, kterého si víc ceníte?
Já to nijak nerozlišuju, ale na té stovce mi přijde, že jsem se zlepšila o hrozně moc. Teď se úplně bojím, že bude těžké to překonat.

V Rieti jste nastoupila ještě do krátké štafety, ta ale nedoběhla. Co se stalo?
Bohužel jsme si s Martinou Černochovou nepředaly. Dopředu jsem varovala, že jsem už po všech těch závodech unavenější, ať si zkrátí náběh. Ona to sice udělala, ale ukázalo se, že to nestačilo.

Byly jste hodně zklamané?
Dost. O to víc, že se to stalo už podruhé. A zase jsem do toho byla namočená já. Předloni v Estonsku  jsem běžela první úsek a také jsme si nepředaly. Fakt smůla. Nebo se pro ty štafety prostě nehodím.

Delší tratě? To fakt ne...

Vraťme se nyní na úplný začátek. Jak jste se dostala k atletice?
Chodila jsem na sportovní základku TGM v Modřanech, která na ni byla zaměřená. A docela mi to šlo, učitelky mě chválily, tak jsem začátku deváté třídy zavolala sestřenici Petře, která běhala na špičkové úrovni překážky, a ta mi domluvila spolupráci s mým nynějším trenérem na USK.

Od začátku jste se rozhodli výhradně pro sprinty?
Ještě jsem skákala dálku a docela mi šla. Osobní rekord mám tuším nějakých 513 cm, ale dobré dva roky jsem v ní nezávodila. Vlastně ani nevím,  proč jsme ji přestali dělat. Také jsem zkoušela dvoustovku překážek, ale na nich jsem běžela jediný závod, ve kterém jsem se po nadějném začátku  brutálně rozsekala. Pak už jsme se k tomu naštěstí nikdy nevrátili.

A delší tratě? Myslím třeba čtvrtku...
Tu jsem běžela jednou v rámci štafety a byla to katastrofa. Do dvoustovky dobrý, pak už jenom hrůza.

Takže na ní vás v budoucnu neuvidíme?
Nikdy neříkej nikdy, ale zatím v tom mám jasno. Budu pokračovat ve stovce a dvoustovce, i když si nemyslím, že bych měla kdovíjakou šanci se v tom prosadit.

Máte nějakého oblíbeného atleta, vzor?
Ne, nemám. Ale atletiku jako celek sleduju, to zas jo.

Můžete se výkonnostně dostat na úroveň Kateřiny Čechové, která stejně jako vy získala sprinterskou medaili z MEJ?
Chtěla bych. Uvidíme ale, jak to bude. Čeká mě maturita, takže nevím, jak to všechno zvládnu.

Co děláte za školu?¨
Obchodní lyceum na Žižkově.

Předpokladám tedy, že budete chtít pokračovat na vysokou školu.
Asi ano, ale ještě vůbec nevím, na kterou.

Možná něco ekonomického?
Fakt nevím.

Ani vaši rodiče na to nemají názor?
Chtějí, abych na nějakou vysokou šla, ale jaká to bude, nechávají na mě. Podle táty je potřeba prostě mít něco vystudováno.

Podporují vás i ve sportování?
Dost a jsem jim za to moc vděčná. Jezdí se mnou na závody a baví je to. I do té Itálie chtěli jet, ale táta nakonec musel zůstat kvůli práci.

Sami sportovali, příp. sportují?
Táta hrál hokej, máma teď začala běhat.

Máte vedle školy a atletiky čas i na nějaké jiné koníčky?¨
Jedině tu a tam o víkendech, kdy chodíme někam s kamarádama nebo si jdu třeba zasportovat. Hrozně ráda mám kolektivní sporty, basket, volejbal, a tak vlastně moc nechápu, proč jsem se dala na sprint (směje se). 

Jak byste popsala svoji povahu? Na sprinterku působíte dost plaše...
Jéžiši. To je přesně ten typ otázek, kterých jsem se bála (směje se)... Většinou v sobě dokážu všechno dusit, tu a tam ale vybuchnu. Nicméně je pravda, že řada sprinterek kolem mě je jiná. Ráznější. A taky jsou některé dost sprosté (směje se). Taková já vůbec nejsem. Tedy doufám.   

Nosíte na ruce výrazný náramek...
Ten mi koupila kamarádka za tu Evropu.

Máte ráda takovéto ozdoby?
Ano. Líbí se mi zlatá. Toto tedy ze zlata není, ale barvu to má takovou.

Ještě se přeptám na jednu věc, se kterou souvisí i dotaz jednoho čtenáře. Nebo možná čtenářky, kdo ví.... K vrcholové atletice patří i to, že každá disciplína určitým způsobem formuje postavu. Sprinterky mívají třeba silnější stehna. Vadí vám to?
Docela ano. Můžu říct, že třeba ty namakané nohy se mi nelíbí. Ale už jsem si zvykla, smířila se, že to k tomu patří.

A nyní už onen avizovaný dotaz....Je pravda, že nejhezčí atlety mají na pražské Slávii?
(chvíli přemýšlí a pak vyhrkne) Jo! Jo! Napište tam, že ano. Možná už vím, kdo se ptal (úsměv).

Adam Pražák

Vytisknout