přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

23. prosince 2010, 19:30

Josef Prorok

V rozhovoru měsíce jsme vyzpovídali letošní objev roku, šestého překážkáře z mistrovství Evropy, svěřence Petra Novotného, člena manažerské skupiny Top Athletics – Josefa Proroka.

Od rozhovoru pro třetí číslo časopisu ATLETIKA jste se stal objevem roku. Jak jste vnímal volbu hlasujících?
Měl jsem z toho velikou radost. Nechci říkat, že to bylo zadostiučinění, ale bylo to příjemné zakončení sezony, kterou jsem bral doposud jako životní. Doufám, že nebyla poslední, ale v dosavadní kariéře určitě nejlepší. A jsem rád, že jsem se stal právě „objevem“, protože do desítky se můžu ještě dostat, ale objev bývá opravdu objeven jen jednou… O to mě to těší víc.

Navíc jste byl i na vyhlášení vůbec poprvé…
Bylo to celkově příjemné, být tam mezi lidmi oceněnými v „top ten“. Ne že bych rovnou patřil mezi elitu, ale určitě mezi ty lepší, o kterých už vědí nejen lidi kolem atletiky, ale i veřejnost. Celkově jsem si ten večer užíval.


Objev roku 2010 zcela vpravo - foto: J. Kucharčík

Máte rád akce tohoto typu?
Jo, nevadí mi to – když se jich můžu osobně účastnit (smích). Koukal jsem na to v televizi, a to mi to přišlo jako taková estráda, ale když tam člověk je, bere to jinak. Prostředí účinkujících, hlavně díky moderátorům, mi přišlo takové uvolněné. Ono také některé vtípky pro televizního diváka ani nevyzní jako pro ty, co tam sedí.

Naznačte, co zůstává obrazovce utajeno…
Třeba při nějakém medailonku moderátoři komunikují s oceněným, což divák nevidí. A pak na to naváží nějakou narážkou, která je vtipná hlavně pro publikum v sále.

Vraťme se k volbě „objevu roku“, která byla hodně těsná. Komu byste dal hlas vy a proč?
Lence Masné. Její výsledek mi přijde kvalitnější než třeba můj – půlkařka pod dvě minuty, to je super.. Na konci té desítky jsme měli i podobné výsledky, takže si myslím, že tam o pořadí rozhodoval výkon, ale celkově to bylo těsné. (Zde se LM dostala na sedmé místo.)

Oslavil jste sezonu nějak?
Nějak speciálně ne, jenom trochu v Barceloně – potom jsem ještě závodil. Nechal jsem si to na „Atleta“, i když tam to také žádná velká oslava nebyla, jeli jsme s přítelkyní na oslavu naší společné známé a pár atletů tam také přijelo.

Ve skupině trenéra Petra Novotného vás je řada sprinterů, především čtvrtkařů. Pomáhá vám velká parta nebo vám naopak spíš vyhovují tréninky, kde si to „oddřete sám“?
Mám rád trénování ve skupině. Vždycky mě bavil kontakt s lidmi, dělání sradniček, nikdy jsem nebyl individualista soustředěný jen na sebe. Trénink v partě uteče rychleji a je to vlastně i forma zábavy. Je to mnohem lepší, než tam jet jako do práce a oddřít si to. Ale skrývá se v tom i problém, řada kluků pracuje, takže sladit se není úplně jednoduché.

Ale většinou se na tréninku s někým sejdete, ne?
To jo. Snažím se i s ostatními domlouvat, abychom tam byli ve společnou dobu, protože trénovat úplně sám – to moc nemusím.

V rozhovoru v Atletice jste také říkal, že k vydařené letní sezoně potřebujete hodně natrénovat na podzim. Se zraněním to ale asi nebylo úplně ideální… Jak to tedy vypadá?
Upřímně si myslím, že příprava na podzim za moc nestála. Nějaké velké objemy jsem neudělal, protože se mi táhlo zranění achilovky. Jak zjistil pan docent Kolář, achilovka samotná je čistá, ale mám tam nějaké výrůstky z patní kosti, které ji dráždí a způsobují drobné záněty.

Jak probíhala léčba, mohl jste vůbec trénovat?
Dva měsíce to měl docent Kolář v péči – chvilku jsem trénoval, pak to začalo bolet, což se několikrát opakovalo. Začal jsem chodit na rázovou vlnu, která mi myslím pomohla. Jen je problém, že to chvíli tvrá, než se tkáň přetvoří a výrůstky se rozvolní. Teď už teda trénuju, jen s mírnými úlevami, ale rozhodně jsem jinde, než jsem chtěl v přípravě být. Musím se teď rozhodnout, jestli mám jít do rychlosti a speciální vytrvalosti nebo jestli budu halu věnovat dotrénování.

Na co to vidíte?
Byl vždycky jsem zastáncem toho, že musím mít natrénováno. Nejsem už sedmnáctiletý talent, kterému stačí, aby se do toho pár tréninky vrátil. Vím, že když to teď ošidím a půjdu rovnou do rychlosti, tak třeba i něco zaběhnu, ale pak mi to bude chybět na letní sezonu, která bude hodně dlouhá.

Není ten pozdější vrchol naopak trochu výhoda, že byste to třeba dotrénoval v první půlce sezony?
Problém trochu je, že ostatní ze skupiny budou od půlky května závodit. A raději bych to dotrénoval už teď, abych pak s nimi mohl na jaře pokračovat, než abych se celý rok řídil jen podle sebe. Trenér zase říká, že budeme na halu trénovat a uvidíme, protože má vyzkoušené, že jít objemy pět měsíců v kuse také není zrovna dvakrát dobré, jelikož člověk úplně vypadne z rychlosti.


Při ME v Barceloně - foto: www.graf.cz

Úplně tedy halovou sezonu uzavřenou nemáte…
To ne, ale já osobně to vidím nepravděpodobně. V hlavě se mi to přehodilo na takovou pasivitu až negaci: raději to dotrénuju a budu v pořádku na léto, než to rychle honit a znova se třeba zranit, ať už achilovku nebo třeba sval. Když má člověk problémy, tak si té části nějak ulevuje a mohou vzniknout komplikace někde úplně jinde.

Viděl jste nominační kritéria do Tegu – přísnější kvůli světové konkurenci i způsobu plnění?
„Svět“ je přísnější, není se čemu divit. Jet do Koreje s 51 vteřinami a vypadnout v rozběhu je samozřejmě drahá sranda. Ale doufám, že tou letošní sezonou jsem nastartoval ten správný směr svojí progrese. Já i můj trenér si myslíme, že čas, co jsem zaběhl, nebyl to nejlepší, na co jsem měl. Takže si nemyslím, že by limit měl být problém.

Pokud se nepletu, svazový limit je na úrovni toho osobního rekordu z Barcelony…
To ano, já ale doufám, že kolem toho času budu běhat stabilně. Myslím si, že toho jsem docela schopný. A z osobního rekordu opět uberu.

Z toho co říkáte, je patrné, že „jen“ s limitem se neuspokojíte, ale budete chtít i třeba do semifinále…
Samozřejmě bych tam rád postoupil a tím pádem uspěl, ale nechci dělat prognózy, uvidí se podle situace. Před halou jsem měl představu, že pojedu na mistrovství Evropy v Paříži, protože čas 46.88, co jsem letos v hale zaběhl, by na to v pohodě stačil. Věřil jsem, že bych tam mohl bojovat třeba i o finále, ale všechno je jinak.

Myslíte, že nutnost potvrzovat limity je cesta ke zlepšení výsledků české výpravy?
Myslím si, že jo, ale co se týče sprinterských disciplín, tak k dobrému výkonu je třeba i dobrý vítr a ten máme třeba jen jednou za celou sezonu. A pak třeba objíždět závody a utahat se, protože nechytnete zrovna závod…to je docela problém. Jiné je to u technických disciplín, hlavně vrhů, kde pak jsou třeba na mistrovství rozdíly i deset metrů. U sprintů je ten rozdíl málokdy tak velký, ale to je také dáno tím, že ty desetinky jsou méně vidět.

Ještě ke zranění – vidíte nějakou hlubší příčinu, v čem by to mohlo být? Myslím, že jste na ně už docela trpěl i dřív.
Měl jsem potíže, i s touhle achilovkou. Mám docela vystouplé patní ostruhy, a s tím bývá problém. Když jsem třeba často v tretrách – a to je tvrdá bota – tak to pro ty nohy není moc pohodlné. Teď po Evropě nebyl ani moc velký prostor na regeneraci, což jsem trochu podcenil, a pak se to rozjelo a dlouho přetrvávalo.

Jak jste k tomu přistupoval? Pokud vím, úplný závěr sezony jste vypustil.
Prvně jsem to léčil jako začínající zánět, dal jsem tomu i pět, šest týdnů volno. Ale když jsem se vrátil do procesu a bolelo to stejně, tak jsem to musel řešit znovu. Přes agenturu Top Athletics, která mě zastupuje, jsem se dostal k docentu Kolářovi a ten diagnostikoval to, že je achilovka v pořádku, ale zlobí ty výrůstky. Jejich hlavní příčnou je to, že jsem rychle vyrostl. Proč také váhám zatěžovat nohu teď, je, že v hale jsou klopené zatáčky, které jsou docela nápor na došlap i na samotnou achilovku.

Slyšel jsem, že jste před časem odevzdával bakalářskou práci, takže to vypadá, že využíváte menší tréninkový zápřah k dohánění studia.
Je to pravda, částečně jsem toho využil. Popravdě je mým hlavním zájmem sport, studovat může člověk kdykoli. Na druhou stranu jsem se nikdy nechtěl od studia úplně oprostit. Jsem zastánce toho, že ke sportu se dá studovat vcelku bezproblémově a člověk ani nemusí mít nějaké velké úlevy. Když si vybere školu, kde má možnost si sestavit rozvrh a nemusí tam být od rána do večera jako na medicíně…

Co studujete?
Studuji Vysokou školu ekonomickou v Praze a není problém odjet třeba na dva týdny na soustředění. Během dne nemusím řešit, jestli stihnu trénink.

Dovedete si představit, že byste se věnoval jen sportu?
Asi úplně ne. Chvilku by mě to možná bavilo, že bych se soustředil jen na sport a regeneraci, kterou třeba člověk trochu šidí, když to nemá na jednom místě. Ale i tak bych samotnou atletiku dlouho dělat nechtěl, potřebuju mít takový životní spád, zaplněný den. Myslím si, že aktivní člověk je lepší pro celý výkon, než když si dvě hodiny odtrénuje a to je vše, co celý den dělá. Pak celkově zleniví.

Znamená to, že se do školy i docela těšíte?
Podobně jako na tréninku, kde jsem rád ve skupině, tak ve škole ne že by mě tolik bavila ta výuka, ale spíš to, že jsem mezi těmi lidmi. Zajdeme na oběd, na kafe. Není to jen o studiu a ležení v knížkách.

O čem jste vlastně psal bakalářskou práci?
Psal jsem o ekonomice sportovního klubu. Máme pak na magisterském studiu na Podnikohospodářské fakultě i vedlejší specializaci, která se ekonomice sportu věnuje.

Na závěr „povinný dotaz“: Jak strávíte letošní svátky (rozhovor vznikl před Vánoci)?
Bude to trochu „zmatené“. Brácha slouží u policie a má šichtu na Štědrý večer, takže se to posune na sváteční oběd, kam máme pozvané prarodiče z obou stran. Bude to samozřejmě poznamenané tím, co se letos stalo, ale i proto se to snažíme držet pohromadě, aby to nebylo tak znát.

A po Štědrém dni?
V plánu bylo s rodinou vyrazit na hory, ještě ale nevíme, v jaké budeme sestavě, protože táta má nějaké pracovní povinnosti. Na Silvestra ale budeme určitě s tátou doma, vytáhneme kytary a uděláme si takovou komornější akci, pozveme pár kamarádů. Jsme docela rodinně založení, takže, než aby se každý rozutekl po svých, snažíme se takhle to tmelit.

K večeři máte „klasiku“, rybu a salát?
Ne, ne, žádnou specialitu. Držíme se klasiky.

Michal Procházka

Vytisknout