Josef Karas - rozhovor října

Máte za sebou úspěšný trenérský rok. Hned dva vaši reprezentanti vybojovali velice solidní umístění na MS v Pekingu. Prvním z nich byl desetibojař Adam Sebastian Helcelet. Věřil jste vzhledem k tomu, jak probíhala jeho příprava na letní sezónu, že se dokáže nakonec kvalifikovat do Pekingu a bude na světovém šampionátu usilovat o elitní desítku?
Příprava byla poměrně dost komplikovaná. Do ideálu měla rozhodně daleko. Štěstí bylo, že Adam byl dobře připraven na halu, kde si dal osobák o sedmdesát bodů. Na podzim jsme toho stihli udělat dost, takže natrénováno bylo a z tohoto základu těžil i na jaře, kdy nemohl trénovat. Jarní příprava pak spočívala v jízdě na rotopedu doplněné o kruhové tréninky, bazén a medíky. Adam nemohl v podstatě vůbec běhat a pro mě to byla výzva připravit kvalitně někoho, kdo je tolik omezován v přípravě. Adam má navíc srdce závodníka. Mým cílem bylo, aby byl před závodem na devadesát procent zdravotně v pořádku a cítil se psychicky dobře. Pak jsem obavy výsledek neměl. I proto jsme vybrali závod v Anglii, kde neměl vážnějšího soupeře a mohl se plně soustředit v každé disciplíně pouze na sebe. S výsledkem v Pekingu jsem stoprocentně spokojený. Důležité je to, že Adam dokázal i sám sobě, že není pouze jeden způsob, jak se dá kvalitně připravit.

Fantastickou sezónu prožil váš další svěřenec dálkař Radek Juška, který získal dvě stříbrné medaile z velkých akcí a dostal se do finále na MS. Čím to, že dokázal stabilizovat svou výkonnost na hranici osmi metrů? On sám říká, že hodně zapracoval na psychice.
Radek měl přímo snovou sezónu. On měl zdravotní problémy v zimě. Příprava na halu měla do ideálu daleko. To co si Adam vyzkoušel na jaře, tak Radek měl na podzim. Takže jeho trénink, to byla spíš taková "těhotenská" atletika. Pro mě je však přední zdraví mých svěřenců. Rozhodně nemělo cenu nic uspěchat. Ovšem i když je člověk zraněný musí něco dělat, jinak se mu zpomalí krevní oběh i metabolismus. Vše musí být ale přiměřené aktuální situaci. Radek se stal velmi rychle z amatéra profíkem. Jeho přístup je naprosto ukázkový. Okamžitě si uvědomil, že chce být ve světové špičce a chce tam být dlouhodobě. A ten kluk na to má, o tom jsem přesvědčen. Letos ukázal, že se umí připravit fyzicky a dovede zvládnout závod i psychicky. Navíc sám sobě dokázal, že může skákat proti každému, protože v den závodu není důležité, kdo má kolik skočeno, ale co je schopný předvést v ten daný moment.

Vaše skupina to ovšem není pouze Juška a Helcelet. Kolik má nyní členů?
Někteří atleti odešli, takže nyní je tam osm lidí. Vícebojaři Marek Lukáš, Vojta Čech, Honza Solfronk a Tomáš Vojtek, pak překážkář Martin Mazáč a jediná dívka ve skupině diskařka Eliška Staňková. Pak ještě trénuji koulaře Fandu Šmída, který mi i trochu pomáhá s tréninkem.

Plánujete ještě nějaký nový přírůstek?
V olympijské sezóně nejspíš ne. Plánujeme pouze nějaké externí spolupráce, například s rakouskými vícebojaři. Můžeme si navzájem pomoci, naučit se něco nového. Já jsem vždy otevřený spolupráci s ostatními atlety a trenéry s profesionálním přístupem.

Jste typ, který má rád výzvy. Je však nějaké disciplína, kterou byste si netroufnul koučovat profesionálně?
Díky tomu, že jsem vícebojař, tak se dá říct, že vím trošku ze všeho, ale samozřejmě nejsem vševědoucí. Rád se vzdělávám. Rozhodně bych si netroufnul trénovat chůzi nebo běhy na střední a dlouhé tratě. To chce dlouhá léta zkušeností.

Kde berete inspiraci k sestavování tréninkových plánů pro své svěřence?
Měl jsem to štěstí, že mě rodiče vychovali tak, že když mluví někdo starší a zkušenější, tak potichu sedím a poslouchám. V Americe jsem poznal několik velice kvalitních trenérů. Velmi si cením také Luďka Svobody. Některé věci jsem se naučil ve škole a snažím se stále vzdělávat. Měl jsem ve svém životě dobré učitele a trenéry. Já věřím v periodizaci tréninku. Pracuji zpětně od nejdůležitějšího závodu zpět.

Vy sám ještě občas závodíte. Například na extralize jsem vás zaznamenal v hodu diskem. Jak se udržujete ve formě?
Já musím stále něco dělat. Tělo je za ty léta zvyklé. I kluci ve skupině si všimli, že když něco dělám, tak jsem pak klidnější. Před dvěma lety mi koupili boxovací pytel. Občas si před tréninkem skupiny jdu třeba zaběhat nebo si zacvičím nějaký kruháč. Když se udržuji ve zdraví, tak se pak cítím lépe.

Odhodlal byste se ještě absolvovat celý desetiboj?
Minulý rok jsem šel v Brně stominutový desetiboj, ale na klasický dvoudenní bych si asi už netroufnul. Výhoda „stominuťáku“ je v tom, že se vám nerozleží takové ty klasické desetibojařské bolístky.

Na jaký svůj závod vzpomínáte nejraději?
Budou to asi dva závody. Určitě je to ten první kladenský desetiboj, kde se mi podařilo splnit limit na MS v Ósace. Tehdy jsem se cítil dost zničený z tréninku, ale byla tam skvělá atmosféra. Měl jsem pocit, že ti lidé, kteří tam fandili, mi pomůžou úplně ve všem. Ten osobní kontakt se mi líbil. Druhým závodem je MČR ve vícebojích v Táboře 2006, tam jsem se kvalifikoval na ME do Göteborgu. Byli tam přátelé a rodina. Prostě lidé, kteří mi ten úspěch přáli. Takže na tyto dva závody vzpomínám nejraději.

Kdo byl vaším největším atletickým vzorem?
Tím prvním vzorem byl Robert Změlík. Pamatuji si, když bylo HMS v Torontu 1993. Tehdy mi bylo čtrnáct. Táta mi koupil lístky na každý soutěžní den. Šel jsem si za Robertem pro podpis, ale přes ty davy lidí se k němu nedalo dostat, tak mě nenapadlo nic jiného, než na něj česky zakřičet Roberte. On se otočil, vrátil se ke mně, vzal si moje tričko a zeptal se mě, jak se jmenuji, odkud jsem a pak si se mnou asi minutu povídal. To byl pro mě obrovský zážitek a změnilo mi to život. Od té doby jsem chtěl být desetibojařem, protože se mi splnil sen, popovídat si s olympijským vítězem. Navíc to byla ukázka toho, jak se má chovat šampion. Následně byli pak mými vzory samozřejmě Tomáš Dvořák a Roman Šebrle. Přesto, že jsem žil v Kanadě, vždy jsem se cítil být Čechem.

Jste velmi vytížený člověk, takže příliš volného času nemáte, ale pokud ano, čemu se rád věnujete?
Toho volného času je opravdu málo, takže pokud si najdu chvíli, tak jdu se psem do parku nebo jedu navštívit tátu.

Je známo, že si občas odskočíte natočit nějakou reklamu a máte za sebou i nějaké menší role ve filmech. Neláká vás i nějaká větší role nebo dokonce herecká kariéra?
Nějaké možnosti již byly, ale není to příliš slučitelné se závodní sezónou. Hraní mě baví, je to zajímavé. Člověk se naučí zase jiné věci a mám rád i kolektiv. Moje mamka byla hodně umělecky založená, tak to mám asi po ní.

Jednou z podmínek, aby u vás mohli svěřenci trénovat je, že se musí také věnovat studiu. Je to tím, že jste sám prošel americkým univerzitním systémem nebo jen chcete, aby měli zadní vrátka v případě ukončení atletické kariéry?
Nejsem z těch, kteří věří, že škola je nejdůležitější, ale sport není navždy a kolikrát skončí dřív, než si myslíme. Pokud se atlet finančně nezajistí během kariéry, nastávají pak problémy. Pro mě je důležité, aby aspoň něco studovali. Nemusí to být nutné vysoká škola, ale třeba jazyková. Musí znát i něco jiného než jen atletiku. Jsou to samozřejmě i zadní vrátka, ale hlavně je pro ně dobré, že jsou v zápřahu i mimo trénink. Škola učí člověka přemýšlet a je to dobré i pro psychiku, protože pak není čas přemýšlet nad zbytečnostmi v tréninku. Mojí filozofií je, že až kluci jednou odejdou, tak aby se naučili něco nejen atleticky, ale i do života.

Nejbližším vrcholem je HMS v Portlandu, kam jsou hodně ostré limity. Myslíte, že toto přiostření limitů je správnou cestou?
Má to dvě stránky. První je ta finanční jako televizní práva, lístky a podobně. Peníze rozhodují o všem. Po sportovní stránce to znamená, že halové závody pak budou elitářské, zaměřené na finále. Těžko říct, jestli je to správná cesta. To se uvidí časem.

Letos v Pekingu jste byl u Eatonova světového rekordu. Myslíte, že má vůbec nějaké slabiny? Kam až myslíte, že může posunout rekord?
Obecně má slabší vrhy, ale ne v tom smyslu, že by je neuměl. Dokáže hodit daleko v každé z nich, ale chybí mu větší vyrovnanost. Věřím, že dokáže světový rekord posunout ještě minimálně o sto bodů.

V minulosti jste reprezentoval i Kanadu. Co tedy říkáte na Damiena Warnera, který se hodně posunul dopředu?
Myslím, že má potenciál nato se také ještě od dost zlepšit. On i Eaton jsou krásnou ukázkou toho, že desetiboj je rychlostně technickou disciplínou.

Několik let zpátky jste kritizoval kanadskou atletiku. Nyní jsou však na vzestupu. Čím si to vysvětlujete?
Před pár lety udělali Kanaďani drastické změny na svazu. To bylo to nejlepší, co mohli udělat. Bavil jsem se s nimi o tom i v Pekingu. Dříve byl jejich svaz proti tomu, aby kanadští atleti studovali v USA, ale tam jsou lepší podmínky. Většina úspěšných Kanaďanů nyní studuje, žije a trénuje v Americe.