přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

3. dubna 2010, 23:07

Jiřina Ptáčníková

Na rozhovor měsíce března 2010 jsme pozvali úspěšnou tyčkařku na halovém MS Jiřinu Ptáčníkovou. Možnost ptát se měli také čtenáři webu atletika.cz.

Kdy jste udělala v kariéře největší výkonnostní skok a čím si myslíte, že to bylo?
V loňském roce jsem si zlepšila osobák asi o třicet čísel. Pomohl mi k tomu především psychický stav. Změna oddílu na Olymp, který mi nabídl lepší podmínky, a atmosféra je tam rodinnější. Byl to také trochu hec, ukázat, že na to mám.


Foto: J. Kucharčík

Povedl se vám comeback, se kterým už málokdo počítal, možná ani vy ne. Co vidíte jako hlavní příčiny?
První impuls byl v odchodu z Dukly. Říkala jsem si, že budu jen tak trénovat a zkoušet to během školy. Hned ale přišel limit na halové ME do Turína, který jsem vůbec nečekala. A to trenér tvrdil, že v létě potom skočím 450. To jsem se mu docela smála a nevěřila tomu. Jenže měl pravdu a mě pak hodně nakopla univerziáda, začali mě zvát na mítinky a vše se změnilo.

Jak to teď zvládáte se školou?
Prakticky hned po univerziádě mě z Policejní akademie vyhodili. Mám hotový zimní semestr, ale v sezoně jsem pak neměla docházku a nepustili mě ke zkouškám. Pak jsem se chtěla domluvit na nějakém dalším postupu, ale míjeli jsme se. Buď jsem byla pryč na závodech, nebo tam zase nebyli oni.

Plánujete se nějak do školy vrátit, nebo teď dáte všechno atletice?
Myslím si, že je lepší dělat při trénování ještě nějakou školu. Mít se jak odreagovat něčím jiným a neznát jen stadion.

Kam?
Zase zpátky na Policejní akademii.

Většina atletů, pokud se po úspěších mezi mládežníky nechytí mezi dospělými – pro zranění, neroste jim výkonnost, s atletikou skončí nebo zapadnou do průměru. Co byste vzkázala těm, kteří jsou v pozici jako vy před třemi lety?
Trápila jsem se dva roky. Od Göteborgu 2006 a až do konce sezony 2008. Já jsem chtěla s atletikou skončit. Ono vás moc nepovzbudí, když vám někdo podkopává nohy a v jednadvaceti vám řekne, že jste neperspektivní a nic z vás nebude. Mně hodně pomohli rodiče, kteří oba sami dělali atletiku, táta se mi pak začal věnovat i v tréninku. Vlastně nevím, co vzkázat, asi že „to chce chtít“.

Vzhledem k výsledku HMS v Dauhá, myslíte si, že éra Jeleny Isinbajevové již končí?
To jednou muselo přijít. Pět let byla na špičce, skákala rekordy, prakticky neměla zranění a najednou to nejde. Kolik jí je? 27, 28? Má podle mě ještě pět let před sebou a vůbec bych jí nezatracovala.

V čem vidíte příčinu? Prostá ztráta formy, které nepřizpůsobila závod (postupné výšky) – prostě psychicky nezvládla, že by měla bojovat „jen“ třeba o bronz?
Člověk jejích kvalit nemyslí na bronzovou medaili. Už v Doněcku, týden před Dauhá, kde jsem závodila, nepůsobila tak suverénně. Já jí znám – především z televize – usměvavou, energickou. Tady vůbec nebyla sebejistá. Ono jí také asi psychicky nepomohlo, že dříve dávala soupeřkám klidně půl metru a teď jsou to najednou centimetry.

Objeví se jiná tyčkařka, která by v brzkém budoucnu mohla vedle Isinbajevové pokořit pětimetrovou hranici? Vidíte někoho ze současných skokanek?
Myslím, že právě nynější halová mistryně, Fabiana Murerová. Má podle mě ideální postavu, vysoká, rychlá, s výbornou technikou. Bude se o to určitě pokoušet, ale nejen ona. Tyčka jde hodně nahoru, jak dlouho tu je, patnáct let? Určitě se najdou i nové poznatky a pět metrů nemusí být za pět let nic tak mimořádného. Taková příjemná výška (úsměv).

Vám se oproti Isinbajevové v Dauhá mimořádně dařilo, z pátého místa jste zářila štěstím. V případě ME v Barceloně to bude s medailí na krku?
V naší disciplíně je jedno, jestli závodí svět nebo jen Evropa. Sice nebude Brazilka, ale zase mohou být tři výborné Rusky oproti dvěma, takže se to vykompenzuje. Když se mi podaří stejné umístění jako teď v hale, budu spokojená.

A budete raději za sedmé místo v osobním (českém) rekordu nebo za páté za méně?
To záleží spíš, jaká bude předtím sezona. Když budu skákat vysoko a podaří se mi to zopakovat nebo i vylepšit, budu spokojená.

Zkoušela jste překonat český halový rekord (465), věříte si i na venkovní (475)?
V hale už to párkrát byly milimetry, takže jsem na to měla už teď. Nejsem ale typ závodnice, co si dělá osobák o 20 cm. Musím postupně spíš po centimetrech, ale věřím, že i na ten venkovní mám.

Jak bude vypadat vaše příprava na léto?
Teď se chystáme na čtrnáct dní na Kanáry (rozhovor vznikal na konci března před odletem), kde budeme ještě naběhávat delší úseky, i když už ne tolik jako v zimě, uděláme sílu a půjdeme do rychlosti. Poté budeme čtrnáct dní tady a pak zase na dva týdny na Kanáry, kde už to bude více o technice a skákání.

Kdy se chystáte na první závod? Jak bude vypadat sezona?
Čeká mě start v Dauhá na začátku Diamantové ligy. 14. května je hodně brzo, ale plán je takový, že budu závodit na začátku sezony, a pak před mistrovství Evropy potrénuju. Určitě počítám s mistrovstvím republiky a možná ještě s jedním dalším mítinkem před Barcelonou. Loni jsme udělali chybu, měla jsem i několik závodů během pár dní a na MS už jsem byla unavená a také přišlo menší zranění.

Na tretře pro vás chystají pole bez Isinbajevové tak, aby vám soupeřky pomohly k národnímu rekordu. Víte už o někom?
O soupeřkách zatím moc nevím, ale můj manažer byl rád, abych tam závodila. Určitě budu radši, když tam budou srovnatelné soupeřky. Buď bych čekala, než bych se dostala ke skákání, anebo naopak už skončila, když by lepší soupeřky začínaly. Takhle vyrovnané to bude i pro diváky atraktivnější, uvidí větší souboj.

Řada tyčkařů/tyčkařek má často problémy s výpadky, vám se neskočené základy (klepeme na dřevo) vyhýbají. V čem to je? Koncentrace, nižší základy-menší riziko?
Je pravda, že se mi to nestává. Navíc jsme od jedné z loňských extralig změnili jednu věc. Já se nerozeskakuju v rozcvičení před závodem.

Vůbec? Není to riziko?
Právě proto jsme to vyzkoušeli na extralize, kde zas o tolik nešlo. Měla jsem tři závody ve čtyřech dnech, navíc bych čekala i dvě hodiny na první pokus a pak mám za pět minut odskákáno. Nápad trenéra se osvědčil, i když jsme ho aplikovali v dalších závodech, nebyl s tím problém. Jenom teď třeba v Dauhá všichni koukali, co se mnou je. (smích)

Zaváhala jste někdy při tom prvním pokusu?
Jednou, teď v Birminghamu. Byla jsem tam bez trenéra a soutěž byla zdlouhavá. Napodruhé jsem to ale skočila.

Volíte nižší základ nebo jaká je výška, na kterou si vždycky věříte bez rozskákání?
Teď vím, že 440 skočím kdykoli. Zvlášť na menších závodech si můžu dovolit vyšší základy.

Tyčka je technicky složitá disciplína, nejen pro závodníky, ale i pro servis kolem nich. Tyče se nevejdou do letadel apod. Vnímáte to jako handicap?
To ani ne, já spíš závidím těm ostatním. Zatímco já tam musím být tři hodiny před, jim stačí mnohem později. Potom hlídám, jestli se přivezou, naloží a pak zase odvezou… Ale nestěžuju si, já jsem si tu disciplínu vybrala a nelituju toho. Tyčka mě baví.

Jak třeba vnímáte to, že potřebujete svalnatější postavu, zejména ramena? Některé dívky to jistě těžko překonávají…
Nemusela bych mít tak namakané svaly, i drobnější tyčkařky skáčou vysoko. U mě je to jinak, jdu jednou do posilky a hned „se to na mě lepí“. Beru to tak, že mě moje tělo živí, takže jsem se s tím naučila žít. Připadala jsem si dřív blbě, ale už jsem si na to zvykla. Tuhle v Berlíně jsem si v jídelně všimla, jak k tomu přistupují Američanky. Jsou ještě dvakrát takové a nebojí se ta ramena ukázat. To já jsem na tom ještě dobře.

Jak se stravujete – zdravě a podle norem, nebo „spráskáte“ po tréninku vše, co přijde pod ruku?
Hlídám se. Když je příprava, nejím moc sladké, ale zase když mám na to chuť, tak si to nezakazuju. Jím všechno, s rozumem, takže klidně steak s hranolky, ale také rybu s rýží. Držet diety je podle mě o zdraví. Docela nechápu některé sportovce, že jsou vegetariáni. To mi nepřijde v silovém sportu ideální.

Jak by dopadl váš souboj s přítelem Petrem Svobodou v tyčce?
Ono je to docela složité. Osobní rekord má 465, ale jakmile se tyčka netrénuje, tělo to rychle zapomene. Na druhou stranu on je „prase“, urve to silou a nerad prohrává.

Jak se to projevuje?
Po finále v Dauhá jsem tak seděla a usmívala se a on sledoval, co se děje. Pak přišel a říká mi, že může být nejhůř pátý.

Jak může? To je mezi vámi taková rivalita? Rýpla byste si do něj, kdyby byl šestý?
No jasně! (smích)

A to se mu divíte, že z toho měl takový vítr?
Vlastně bych neměla, co?

Tak ono to jde asi jen těžko srovnávat…
Je pravda, že Petr měl ještě o jedno kolo navíc, já „jen“ kvalifikaci.

Tyčku rád sleduju, ale jsem v ní naprostý laik. Zkuste nejen pro mě popsat základní rozlišení tyčí.
Pokud jde o délku, obvykle začíná na nějakých čtyřech metrech, extrémem je Američanka Stuczynská, která skáče na 490. Třeba Isinbajevová má „jen“ 450. Muži začínají tak na 480, nejdelší 520. U délky záleží hlavně na tom, co uděláte na zemi, takže jde především o rychlost. Čím rychlejší, tím delší tyč, dá se říct.

Co tvrdost?
Ta závisí především na síle a potřebné technice. Čím nižší výška, tím měkčí tyč. Tady je typů spousta, já třeba používám od 23.0 do 19.0, čím menší číslo, tím tvrdší. Také se rozlišují dva typy, spirit a pacer, první je vhodný pro rychlostnější typy, druhý pro techničtější skokany.

Kolik máte tyčí?
Když jsem přišla na Olymp, neměla jsem žádnou. Oddíl mi na začátku koupil dvě, jednu přidal svaz. Teď jich mám sedm, ale v závodě používám tak tři, maximálně čtyři. Budu muset svou sbírku rozšířit, protože chci skákat výš. Není to sranda, jedna stojí deset až patnáct tisíc.

Čtenáři atletika.cz a M. Procházka

Vytisknout