Jaroslav Jílek - rozhovor května

Jardo, kdo vás přivedl k atletice?
Vlastně rodiče. Začal jsem chodit do sportovní třídy na základní škole v Novém Městě na Moravě a trénovat u Vlasty Holubové. Poté jsem přešel na sportovní gympl do Pardubic, kde mě připravoval nejdříve Míra Nosek a poté Pavel Studnička.

Zkoušel jste i jiné sporty?
Závodně jsem jiný sport nikdy nedělal. Ale rád jsem hrával tenis, fotbal nebo hokej. To jsou sporty, které mě bavily od malička. Tenis si občas zahraju i dnes.

Byl pro vás oštěp jasnou volbou již od začátku nebo jste se věnoval i jiným disciplínám?
Vždy jsem vynikal v hodu míčkem a granátem, takže tam nějaký předpoklad byl. Ovšem Vlasta Holubová měla převážně běžeckou skupinu, takže tam mě potrápili dost. Absolvoval jsem i nějaké krosové závody. Ale samozřejmě mi to položilo dobrý základ do speciální přípravy. Také jsem chvíli koketoval s desetibojem, diskem nebo překážkami.

Vzpomínáte si na svůj první oštěpařský závod? Jak jste dopadnul?
Úplně přesně si nevybavuju, kde se ten závod odehrál, ale mám pocit, že jsem hodil okolo pětatřiceti metrů. Pak to šlo už rychle nahoru. Přeci jen jsem bral oštěp častěji do ruky.

Kdy přišel ten zlom a řekl jste si, že oštěp je to pravé?
Musím říct, že v podstatě až tak před tím rokem a půl, kdy jsem oslovil Honzu Železného. Tak trošku jsem se hledal a říkal si, že buď skončím nebo do toho půjdu naplno. Obecně mě tato disciplína bavila už od žáků.

Jaký jste měl vztah ke studiu na škole?
V Pardubicích jsem byl na sportovním gymplu, tam to byla pohoda. Poté jsem šel na Masarykovu univerzitu v Brně, kde jsem si vybral obor Speciální edukace bezpečnostních složek, což mi přišlo velmi zajímavé.

Vaši rodiče mají prý pekárnu, kde jste často vypomáhal. Chtěl byste se tomuto řemeslu věnovat někdy v budoucnu?
No, nějakou dobu jsem pracoval u rodičů v pekárně. Je to těžké řemeslo. Buď vstáváte ve tři ráno nebo jdete spát až po páté, což mi tedy příliš nevyhovuje. Ale samozřejmě vám to dá něco do života.

Jak vznikla vaše spolupráce s Janem Železným?
Řekl jsem si, že se ho zkusím zeptat. Na mistrovství republiky družstev v Kolíně před dvěma roky jsem ho poprosil, zda bychom se nemohli domluvit na nějaké spolupráci. Odvětil mi, že do toho musím jít naplno nebo nic. Chvíli to bylo složité. Měl jsem ubytování a stravu na Dukle, ale jinak jsem žil z našetřených úspor a podporovali mě rodiče, kterým patří velký dík.

Jste členem opravdu silné oštěpařské skupiny. Pomáhá vám tato konkurence posouvat se dál?
Mám obrovské štěstí, že jsem se do takové skupiny dostal. Taková zkušenost je k nezaplacení. Učit se od kluků a od trenéra je fantastické. Samozřejmě mě to motivuje do další práce.

Jak byste charakterizoval svého trenéra Jana Železného?
Občas umí být přísný, ale myslím, že si umíme vyjít vstříc. Nemohl jsem si přát lepšího trenéra.

Čeho si na něm nejvíce vážíte?
Honza toho strašně moc dokázal a přitom je pořád skromným člověkem. Navíc se o nás perfektně stará.

Loni jste poprvé v kariéře pokořil hranici 80 metrů. Věřil jste již v té době, že budete moci pokořit kvalifikační limit na Rio?
Popravdě v tu dobu jsem vůbec nepřemýšlel, jak se bude vyvíjet další sezóna. V Domažlicích mi to ulétlo, jinak jsem celý rok házel okolo sedmasedmdesáti metrů.

Co myslíte, že stojí za vaším výkonnostním vzestupem během posledního roku?
Hodně jsem se posunul technicky. Ale všechny tréninkové ukazatele jsou lepší. Také se snažím nějak rozumně dodržovat životosprávu.

Na jaře jste absolvovali poměrně dlouhou přípravu v Africe? V čem to pro vás byla změna oproti minulosti?
Je to obrovská změna. Hlavně loni, kdy jsem takovou přípravu absolvoval poprvé. Najednou žijete úplně jiný život.

Strávili jste v Africe dvanáct týdnů. To je dost dlouhá doba v tak úzkém okruhu lidí. Jak jste bojoval s pověstnou „ponorkou“?
Každý máme prostor sám pro sebe. Když je potřeba, tak si zalezeme do chatky a je klid. Pokud je nějaký „problém“, vyříkáme si to a máme zase pohodu. Navíc jsme skvělá parta, takže nám to vždy celkem uteče.

Jaké vás teď v nejbližší době čekají závody?
V pátek budu závodit v Dessau, poté bychom rádi trochu potrénovali a následně mě čekají závody na Slovensku a snad i republika v Táboře.

Jaké myslíte, že máte ještě momentálně rezervy?
Letos bych rád stabilizoval výkonnost, kterou nyní mám a třeba to na nějakém závodě ulétne.

Jaká si myslíte, že je vzhledem k silné konkurenci vaše šance, že do Ria nakonec pojedete?
Jistě to bude ještě velký boj o ty tři místa, která zaručují start na olympiádě, ale myslím, že nás to všechny posouvá dopředu a budeme se o účast na hrách rvát.

Co by pro vás znamenal účast na olympijských hrách?
Určitě by to bylo splnění mého sportovního snu. Přeci jen olympiáda je to nejvyšší, čeho může sportovec dosáhnout. Musí být úžasné zažít tu atmosféru.

Kdo je podle vás nejkomplexnějším oštěpařem současnosti?
Když vynechám kluky z naší skupiny, tak loni skvěle házel Julius Yego a letos je výborný Němec Thomas Röhler, který bude podle mého názoru jedním z velkých favoritů na medaile na letošních velkých akcích.

Právě Julius Yego v minulém roce útočil i na rekord MS, který má v držení váš trenér. V čem je podle vás jeho síla?
Má skvělou techniku. U něj to vypadá neskutečně plynule a přirozeně. Myslím, že i letos bude mezi nejlepšími.

Když zrovna netrénujete nebo nezávodíte, čemu se rád věnujete? Jak relaxujete?
Já moc rád cestuji, takže s přítelkyní jezdíme na výlety a mojí vášní je motokros. Rád jezdím na motorkách, což mám v krvi, protože táta v motokrosu závodil.