26. května 2016, 10:25
Jaroslav Jílek - rozhovor května
Naším hostem pravidelné rubriky Rozhovor měsíce je tentokrát oštěpař Jaroslav Jílek. 26letý svěřenec trenéra Jana Železného o sobě dal vědět již v loňské sezóně, kdy poprvé překonal 80 metrů a letos se mu daří ještě lépe. Česká atletika má díky němu dalšího elitního oštěpaře. Jak se vůbec dostal k této disciplíně a jaké si myslí, že jsou jeho šance na start pod pěti kruhy? To se dozvíte v následujícím rozhovoru.
Jardo, kdo vás přivedl k atletice?
Vlastně rodiče. Začal jsem chodit do sportovní třídy na
základní škole v Novém Městě na Moravě a trénovat u Vlasty
Holubové. Poté jsem přešel na sportovní gympl do Pardubic, kde mě připravoval nejdříve
Míra Nosek a poté Pavel Studnička.
Zkoušel jste i jiné sporty?
Závodně jsem jiný sport nikdy nedělal. Ale rád jsem hrával tenis, fotbal nebo
hokej. To jsou sporty, které mě bavily od malička. Tenis si občas zahraju i
dnes.
Byl pro vás oštěp jasnou volbou již od začátku nebo jste se
věnoval i jiným disciplínám?
Vždy jsem vynikal v hodu míčkem a granátem, takže tam nějaký předpoklad
byl. Ovšem Vlasta Holubová měla převážně běžeckou skupinu, takže tam mě
potrápili dost. Absolvoval jsem i nějaké krosové závody. Ale samozřejmě mi to
položilo dobrý základ do speciální přípravy. Také jsem chvíli koketoval s desetibojem,
diskem nebo překážkami.
Vzpomínáte si na svůj první oštěpařský závod? Jak jste
dopadnul?
Úplně přesně si nevybavuju, kde se ten závod odehrál, ale mám pocit, že jsem
hodil okolo pětatřiceti metrů. Pak to šlo už rychle nahoru. Přeci jen jsem bral
oštěp častěji do ruky.
Kdy přišel ten zlom a řekl jste si, že oštěp je to pravé?
Musím říct, že v podstatě až tak před tím rokem a půl, kdy jsem oslovil
Honzu Železného. Tak trošku jsem se hledal a říkal si, že buď skončím nebo do
toho půjdu naplno. Obecně mě tato disciplína bavila už od žáků.
Jaký jste měl vztah ke studiu na škole?
V Pardubicích jsem byl na sportovním gymplu, tam to byla pohoda. Poté jsem šel
na Masarykovu univerzitu v Brně, kde jsem si vybral obor Speciální edukace
bezpečnostních složek, což mi přišlo velmi zajímavé.
Vaši rodiče mají prý pekárnu, kde jste často vypomáhal.
Chtěl byste se tomuto řemeslu věnovat někdy v budoucnu?
No, nějakou dobu jsem pracoval u rodičů v pekárně. Je to těžké řemeslo. Buď
vstáváte ve tři ráno nebo jdete spát až po páté, což mi tedy příliš nevyhovuje.
Ale samozřejmě vám to dá něco do života.
Jak vznikla vaše spolupráce s Janem Železným?
Řekl jsem si, že se ho zkusím zeptat. Na mistrovství republiky družstev v Kolíně
před dvěma roky jsem ho poprosil, zda bychom se nemohli domluvit na nějaké
spolupráci. Odvětil mi, že do toho musím jít naplno nebo nic. Chvíli to bylo
složité. Měl jsem ubytování a stravu na Dukle, ale jinak jsem žil z našetřených
úspor a podporovali mě rodiče, kterým patří velký dík.
Jste členem opravdu silné oštěpařské skupiny. Pomáhá vám
tato konkurence posouvat se dál?
Mám obrovské štěstí, že jsem se do takové skupiny dostal. Taková zkušenost je k nezaplacení.
Učit se od kluků a od trenéra je fantastické. Samozřejmě mě to motivuje do
další práce.
Jak byste charakterizoval svého trenéra Jana Železného?
Občas umí být přísný, ale myslím, že si umíme vyjít vstříc. Nemohl jsem si přát
lepšího trenéra.
Čeho si na něm nejvíce vážíte?
Honza toho strašně moc dokázal a přitom je pořád skromným člověkem. Navíc se o
nás perfektně stará.
Loni jste poprvé v kariéře pokořil hranici 80 metrů.
Věřil jste již v té době, že budete moci pokořit kvalifikační limit na
Rio?
Popravdě v tu dobu jsem vůbec nepřemýšlel, jak se bude vyvíjet další
sezóna. V Domažlicích mi to ulétlo, jinak jsem celý rok házel okolo
sedmasedmdesáti metrů.
Co myslíte, že stojí za vaším výkonnostním vzestupem během
posledního roku?
Hodně jsem se posunul technicky. Ale všechny tréninkové ukazatele jsou lepší.
Také se snažím nějak rozumně dodržovat životosprávu.
Na jaře jste absolvovali poměrně dlouhou přípravu
v Africe? V čem to pro vás byla změna oproti minulosti?
Je to obrovská změna. Hlavně loni, kdy jsem takovou přípravu absolvoval poprvé.
Najednou žijete úplně jiný život.
Strávili jste v Africe dvanáct týdnů. To je dost dlouhá
doba v tak úzkém okruhu lidí. Jak jste bojoval s pověstnou „ponorkou“?
Každý máme prostor sám pro sebe. Když je potřeba, tak si zalezeme do chatky a
je klid. Pokud je nějaký „problém“, vyříkáme si to a máme zase pohodu. Navíc
jsme skvělá parta, takže nám to vždy celkem uteče.
Jaké vás teď v nejbližší době čekají závody?
V pátek budu závodit v Dessau, poté bychom rádi trochu potrénovali a následně
mě čekají závody na Slovensku a snad i republika v Táboře.
Jaké myslíte, že máte ještě momentálně rezervy?
Letos bych rád stabilizoval výkonnost, kterou nyní mám a třeba to na nějakém
závodě ulétne.
Jaká si myslíte, že je vzhledem k silné konkurenci vaše
šance, že do Ria nakonec pojedete?
Jistě to bude ještě velký boj o ty tři místa, která zaručují start na
olympiádě, ale myslím, že nás to všechny posouvá dopředu a budeme se o účast na
hrách rvát.
Co by pro vás znamenal účast na olympijských hrách?
Určitě by to bylo splnění mého sportovního snu. Přeci jen olympiáda je to
nejvyšší, čeho může sportovec dosáhnout. Musí být úžasné zažít tu atmosféru.
Kdo je podle vás nejkomplexnějším oštěpařem současnosti?
Když vynechám kluky z naší skupiny, tak loni skvěle házel Julius Yego a
letos je výborný Němec Thomas Röhler, který bude podle mého názoru jedním z velkých
favoritů na medaile na letošních velkých akcích.
Právě Julius Yego v minulém roce útočil i na rekord MS,
který má v držení váš trenér. V čem je podle vás jeho síla?
Má skvělou techniku. U něj to vypadá neskutečně plynule a přirozeně. Myslím, že
i letos bude mezi nejlepšími.
Když zrovna netrénujete nebo nezávodíte, čemu se rád
věnujete? Jak relaxujete?
Já moc rád cestuji, takže s přítelkyní jezdíme na výlety a mojí vášní je
motokros. Rád jezdím na motorkách, což mám v krvi, protože táta v motokrosu
závodil.