přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

11. listopadu 2015, 12:24

Jaroslav Bába - rozhovor listopadu

Je stálici ve světové výškařské elitě. Na domácím halovém evropském šampionátu vybojoval páté místo a z MS v Pekingu si přivezl sedmou příčku. Rád by ještě přidal nějaký ten cenný kov z velké světové akce. Řeč je o Jaroslavu Bábovi, který je naším hostem v rozhovoru měsíce.

Na MS v Pekingu jste obsadil sedmé místo. Jak vzpomínáte na závod i na celý světový šampionát?
Šampionát byl moc pěkný, ale příliš jsem si tam toho neužil, protože můj závod byl až na konci. Takže jsem šetřil síly a soustředil se sám na sebe. Samotný stadion mám rád. Už jsem tam skákal na olympiádě v roce 2008 a vždy se mi tam dobře závodilo. Kvalifikace byla velmi těžká. Bylo tam mnoho skokanů, kteří mohli pomýšlet na finále. Hodně jsem se vydal ze sil, protože bylo potřeba skočit 231. Na 229 nás bylo ještě šestnáct. To snad nepamatuji. Ve finále už jsem se cítil vysílený, takže z toho bylo 229, což stačilo na sedmé místo.

Jak byste hodnotil z celkového pohledu svůj atletický rok 2015?
Myslím si, že v hale na evropském šampionátu v Praze jsem trošku promarnil svou šanci. Tam stačilo na vítězství 231. Bohužel jsem byl v lednu a v únoru nemocný, takže se nestihla doladit forma na špičkové výkony. To páté místo mě mrzelo, o to víc, že to bylo doma. Byla velká šance na medaili. Během roku jsem stabilizoval svou výkonnost okolo 228 a 230. Chyběl tomu nějaký úlet. Důležité je, že jsem zůstal zdravý. Byly jen malé problémy s patou, ale nic zásadního. Také jsem objel hodně závodu. Z celkového pohledu jsem s uplynulým rokem spokojený.

Máte neskutečně stabilní bilanci na MS pod otevřeným nebem. Sedm účastí, šestkrát ve finále. Medaile vám přesto uniká. Kde k ní bylo nejblíže?
Myslím si, že to bylo na MS v Helsinkách v roce 2005. Tam jsem přišel o medaili kvůli horšímu zápisu na 229. A pak také v roce 2011 v Tegu, kde jsem skončil na první pokus 231, ale měl jsem horší zápis na předchozí výšce, což mě připravilo o medaili.

V roce 2006 vás postihlo zranění kotníku, které vás vyřadilo na dlouhou dobu ze hry. Kdy a jak se to stalo?
Bylo to v únoru na výškařském mítinku v Německu. Už během závodu mě pobolíval kotník i záda. Navíc jsem honil na poslední chvíli limit na HMS do Moskvy. Tehdy měli kluci od nás skočeno víc a na HMS měli jet jen dva. Potřeboval jsem skočit 231 a právě na tom pokusu jsem si přetrhal vazy a následovala operace. Pak jsem na to šest týdnů nemohl stoupnout. Někdy v květnu jsem začal pomalu klusat a první závod jsem šel až v září. Pamatuji si, že z toho bylo 205 centimetrů.

Kde jste v tu dobu bral motivaci do tréninku?
Musel jsem čekat. Doktoři mě utvrzovali, že to bude dobré. Chtělo to hodně trpělivosti. Postupně jsem na tom byl již dobře fyzicky, ale zas byl problém v hlavě. Trvalo to rok a půl než jsem byl vůbec schopný nějak skákat. Pravda je, že byly momenty, kdy už se mi opravdu nechtělo chodit na trénink. Bylo hodně těžké se s tím srovnat.

Věřil jste v té době, že byste mohl ještě vybojovat nějakou velkou medaili?
Ze začátku jsem tomu pevně věřil, ale s postupem času začaly pochybnosti. To bylo v době, kdy se mi nějak nedařilo se výkonnostně posunout. V tom momentě musí být člověk hodně trpělivý. Jsou i horší zranění než to, které postihlo mě. Nechtěli jsme nic uspěchat. Trenér byl hodně rozumný a brzdil mě. Naštěstí od té doby, co jsem se dal dohromady, tak už s tím problémy nemám.

Před zraněním jste překonal i český rekord, když jste skočil 237. Myslíte, že kdyby vás to zranění nezbrzdilo, že jste mohl skočit i 240?
Těžko soudit. Je pravda, že když jsem skočil 237, tak mi potom 239 jen těsně padalo. Ale mohlo se i stát, že by mi ta výkonnost spadla dolů. Na druhou stranu vše zlé je pro něco dobré. Když si člověk projde takovým zraněním, tak se o sebe potom víc stará.

Loni skočilo hned pět borců přes 240. Letos pouze Barshim. Čím to, že se letos neskákalo tak vysoko?
Letos byl ve výšce trošku útlum oproti té minulé sezóně. Mně to ale zas tak příliš nevadilo. Loni to byla najednou taková výškařská euforie a všem to začalo skákat. Byla to výjimečná sezóna.

Bondarenko a Barshim to jsou několik sezón největší rivalové. Jak se na ně díváte?
Každý je úplně jiný. Je vidět, že cesty k úspěchu můžou být různé. Oba umí dokonale využít své přednosti a jdou si svojí cestou. Barshim má neuvěřitelný kotník a Bondarenko je zas neskutečně silný. Rád je sleduji při rozcvičení. Přesto, že je mi jednatřicet, pořád se učím. Je to fajn, že skáčou tak vysoko, je to dobré i pro světovou výšku. Zvyšuje to její atraktivitu. Loni to byla velká přetahovaná.

Letos zazářil Číňan Zhang. Jaký máte názor na něj?
Bylo vidět, že na tuto sezónu se připravoval speciálně. Byl velmi dobře připravený. Je to mladý kluk. Patří do té nové generace. On je velký exhibicionista, to ho žene nahoru. Už v předešlých letech skákal kolem 230, ale letos šel hodně nahoru.

A co aktuální mistr světa Kanaďan Drouin?
Viděl jsem ho závodit v Eberstadtu, kde skočil 238. Skvěle vyladil formu. Šel správným směrem. Začátkem sezóny nebyl tak výrazný, protože měl nějaké problémy s kotníkem. Ale pro světový šampionát jsem mu věřil.

Kdo má ze současných světových výškařů podle vás největší potenciál překonat světový rekord?
Myslím si, že Barshim. Ten má neskutečný potenciál a rezervy v technice. Věřím i Drouinovi, který má také rezervy. U Bondarenka nevím. On například v tréninku strašně málo skáče. Ani v závodě se v podstatě nerozcvičuje.

Čím to, že se světová výška tak posunula nahoru?
Výška se hodně zkvalitnila. Je tu strašně moc výškařů, kteří skáčou kolem 230. Ve světové výšce je teď hodně silná generace. I u nás byli výborní výškaři. Teď je trošku útlum. Přijde mi, že těm mladým klukům u nás teď trochu chybí ten správný drive.

Co říkáte na naše mladé výškařky?
Jsou moc šikovné. Snad jim to vydrží i do dospělé kategorie. Už bylo hodně výškařek, které skákaly vysoko a pak se zasekly, tak doufám, že to nepostihne i je. Mají co zlepšovat a jejich potenciál je velký. Bude zajímavé je sledovat.

Ve světové špičce se pohybujete již dvanáct let. Se kterým z výškařů jste si za tu dobu nejvíce rozuměl?
Myslím, že s Američanem Jessem Williamsem. Jsme stejně staří, takže se potkáváme již od juniorských kategorií. Dobře si rozumím i s kluky z Ruska, například s Denisem Cyplakovem.

Kdo je vaším výškařským vzorem?
Když jsem byl úplně mladý, tak se mi líbilo, jak skáče Dragutin Topič, než jsem pochopil, že technicky to není úplně dobré. No a pak samozřejmě Javier Sotomayor, když skákal své nejlepší výkony.

Jak bude vypadat vaše příprava na příští sezónu?
Příprava začala první týden v říjnu. Začali jsme volně. Bylo to hodně o běhání a všeobecném posilování. Pak jsme odjeli na dva týdny na soustředění do Špindlu. Tam jsme nabírali objem, aby si tělo zvyklo na větší zátěž. Za týden odlétáme na Kanáry a tam se do toho pustíme už naplno. Přes svátky to bude takové odpočinkovější a v lednu se ještě rozhodneme, jak to bude. Halu bychom chtěli jít spíš okrajově. Nebudeme se soustředit na HMS. Přípravu budeme směřovat k olympiádě, protože bude nejspíš mojí poslední. Halu tedy absolvují, abych si zpestřil přípravu. Navíc Portland je poměrně pozdě směrem k přípravě na léto. Rád bych závodil i na ME v Amsterdamu, ale prioritou jsou olympijské hry.

Jak dlouho máte v plánu závodit?
Tak už nejsem nejmladší, ale rád bych stihnul ještě olympiádu a světový šampionát za dva roky. Pak se uvidí. Dokud budu schopný reprezentovat a plnit limity na velké akce, tak bych chtěl skákat. Zatím se cítím pořád dobře.

Už jste přemýšlel, co chcete dělat po ukončení aktivní atletické kariéry?
Přemýšlel jsem nad tím už několikrát. Určitě to bude něco kolem sportu, ale konkrétní představu ještě nemám. 

Petr Jelínek, foto: J. Kucharčík

Vytisknout