11. listopadu 2015, 12:24
Jaroslav Bába - rozhovor listopadu
Je stálici ve světové výškařské elitě. Na domácím halovém evropském šampionátu vybojoval páté místo a z MS v Pekingu si přivezl sedmou příčku. Rád by ještě přidal nějaký ten cenný kov z velké světové akce. Řeč je o Jaroslavu Bábovi, který je naším hostem v rozhovoru měsíce.
Na MS v Pekingu jste obsadil
sedmé místo. Jak vzpomínáte na závod i na celý světový šampionát?
Šampionát byl moc pěkný, ale příliš jsem si tam toho neužil, protože můj závod
byl až na konci. Takže jsem šetřil síly a soustředil se sám na sebe. Samotný
stadion mám rád. Už jsem tam skákal na olympiádě v roce 2008 a vždy se mi
tam dobře závodilo. Kvalifikace byla velmi těžká. Bylo tam mnoho skokanů, kteří
mohli pomýšlet na finále. Hodně jsem se vydal ze sil, protože bylo potřeba
skočit 231. Na 229 nás bylo ještě šestnáct. To snad nepamatuji. Ve finále už
jsem se cítil vysílený, takže z toho bylo 229, což stačilo na sedmé místo.
Jak byste hodnotil z celkového pohledu svůj atletický
rok 2015?
Myslím si, že v hale na evropském šampionátu v Praze jsem trošku
promarnil svou šanci. Tam stačilo na vítězství 231. Bohužel jsem byl v lednu
a v únoru nemocný, takže se nestihla doladit forma na špičkové výkony. To
páté místo mě mrzelo, o to víc, že to bylo doma. Byla velká šance na medaili.
Během roku jsem stabilizoval svou výkonnost okolo 228 a 230. Chyběl tomu nějaký
úlet. Důležité je, že jsem zůstal zdravý. Byly jen malé problémy s patou,
ale nic zásadního. Také jsem objel hodně závodu. Z celkového pohledu jsem
s uplynulým rokem spokojený.
Máte neskutečně stabilní bilanci na MS pod otevřeným nebem.
Sedm účastí, šestkrát ve finále. Medaile vám přesto uniká. Kde k ní bylo
nejblíže?
Myslím si, že to bylo na MS v Helsinkách v roce 2005. Tam jsem přišel
o medaili kvůli horšímu zápisu na 229. A pak také v roce 2011 v Tegu,
kde jsem skončil na první pokus 231, ale měl jsem horší zápis na předchozí
výšce, což mě připravilo o medaili.
V roce 2006 vás postihlo zranění kotníku, které vás
vyřadilo na dlouhou dobu ze hry. Kdy a jak se to stalo?
Bylo to v únoru na výškařském mítinku v Německu. Už během závodu mě
pobolíval kotník i záda. Navíc jsem honil na poslední chvíli limit na HMS do
Moskvy. Tehdy měli kluci od nás skočeno víc a na HMS měli jet jen dva.
Potřeboval jsem skočit 231 a právě na tom pokusu jsem si přetrhal vazy a
následovala operace. Pak jsem na to šest týdnů nemohl stoupnout. Někdy v květnu
jsem začal pomalu klusat a první závod jsem šel až v září. Pamatuji si, že
z toho bylo 205 centimetrů.
Kde jste v tu dobu bral motivaci do tréninku?
Musel jsem čekat. Doktoři mě utvrzovali, že to bude dobré. Chtělo to hodně
trpělivosti. Postupně jsem na tom byl již dobře fyzicky, ale zas byl problém v hlavě.
Trvalo to rok a půl než jsem byl vůbec schopný nějak skákat. Pravda je, že byly
momenty, kdy už se mi opravdu nechtělo chodit na trénink. Bylo hodně těžké se s tím
srovnat.
Věřil jste v té době, že byste mohl ještě vybojovat
nějakou velkou medaili?
Ze začátku jsem tomu pevně věřil, ale s postupem času začaly pochybnosti.
To bylo v době, kdy se mi nějak nedařilo se výkonnostně posunout. V tom
momentě musí být člověk hodně trpělivý. Jsou i horší zranění než to, které
postihlo mě. Nechtěli jsme nic uspěchat. Trenér byl hodně rozumný a brzdil mě. Naštěstí
od té doby, co jsem se dal dohromady, tak už s tím problémy nemám.
Před zraněním jste překonal i český rekord, když jste skočil
237. Myslíte, že kdyby vás to zranění nezbrzdilo, že jste mohl skočit i 240?
Těžko soudit. Je pravda, že když jsem skočil 237, tak mi potom 239 jen těsně
padalo. Ale mohlo se i stát, že by mi ta výkonnost spadla dolů. Na druhou stranu
vše zlé je pro něco dobré. Když si člověk projde takovým zraněním, tak se o
sebe potom víc stará.
Loni skočilo hned pět borců přes 240. Letos pouze Barshim.
Čím to, že se letos neskákalo tak vysoko?
Letos byl ve výšce trošku útlum oproti té minulé sezóně. Mně to ale zas tak
příliš nevadilo. Loni to byla najednou taková výškařská euforie a všem to začalo
skákat. Byla to výjimečná sezóna.
Bondarenko a Barshim to jsou několik sezón největší
rivalové. Jak se na ně díváte?
Každý je úplně jiný. Je vidět, že cesty k úspěchu můžou být různé. Oba umí
dokonale využít své přednosti a jdou si svojí cestou. Barshim má neuvěřitelný
kotník a Bondarenko je zas neskutečně silný. Rád je sleduji při rozcvičení.
Přesto, že je mi jednatřicet, pořád se učím. Je to fajn, že skáčou tak vysoko,
je to dobré i pro světovou výšku. Zvyšuje to její atraktivitu. Loni to byla
velká přetahovaná.
Letos zazářil Číňan Zhang. Jaký máte názor na něj?
Bylo vidět, že na tuto sezónu se připravoval speciálně. Byl velmi dobře
připravený. Je to mladý kluk. Patří do té nové generace. On je velký
exhibicionista, to ho žene nahoru. Už v předešlých letech skákal kolem
230, ale letos šel hodně nahoru.
A co aktuální mistr světa Kanaďan Drouin?
Viděl jsem ho závodit v Eberstadtu, kde skočil 238. Skvěle vyladil formu.
Šel správným směrem. Začátkem sezóny nebyl tak výrazný, protože měl nějaké
problémy s kotníkem. Ale pro světový šampionát jsem mu věřil.
Kdo má ze současných světových výškařů podle vás největší
potenciál překonat světový rekord?
Myslím si, že Barshim. Ten má neskutečný potenciál a rezervy v technice.
Věřím i Drouinovi, který má také rezervy. U Bondarenka nevím. On například v tréninku
strašně málo skáče. Ani v závodě se v podstatě nerozcvičuje.
Čím to, že se světová výška tak posunula nahoru?
Výška se hodně zkvalitnila. Je tu strašně moc výškařů, kteří skáčou kolem 230.
Ve světové výšce je teď hodně silná generace. I u nás byli výborní výškaři. Teď
je trošku útlum. Přijde mi, že těm mladým klukům u nás teď trochu chybí ten
správný drive.
Co říkáte na naše mladé výškařky?
Jsou moc šikovné. Snad jim to vydrží i do dospělé kategorie. Už bylo hodně
výškařek, které skákaly vysoko a pak se zasekly, tak doufám, že to nepostihne i
je. Mají co zlepšovat a jejich potenciál je velký. Bude zajímavé je sledovat.
Ve světové špičce se pohybujete již dvanáct let. Se kterým
z výškařů jste si za tu dobu nejvíce rozuměl?
Myslím, že s Američanem Jessem Williamsem. Jsme stejně staří, takže se
potkáváme již od juniorských kategorií. Dobře si rozumím i s kluky z Ruska,
například s Denisem Cyplakovem.
Kdo je vaším výškařským vzorem?
Když jsem byl úplně mladý, tak se mi líbilo, jak skáče Dragutin Topič, než jsem
pochopil, že technicky to není úplně dobré. No a pak samozřejmě Javier
Sotomayor, když skákal své nejlepší výkony.
Jak bude vypadat vaše příprava na příští sezónu?
Příprava začala první týden v říjnu. Začali jsme volně. Bylo to hodně o
běhání a všeobecném posilování. Pak jsme odjeli na dva týdny na soustředění do
Špindlu. Tam jsme nabírali objem, aby si tělo zvyklo na větší zátěž. Za týden
odlétáme na Kanáry a tam se do toho pustíme už naplno. Přes svátky to bude
takové odpočinkovější a v lednu se ještě rozhodneme, jak to bude. Halu bychom
chtěli jít spíš okrajově. Nebudeme se soustředit na HMS. Přípravu budeme
směřovat k olympiádě, protože bude nejspíš mojí poslední. Halu tedy
absolvují, abych si zpestřil přípravu. Navíc Portland je poměrně pozdě směrem k přípravě
na léto. Rád bych závodil i na ME v Amsterdamu, ale prioritou jsou
olympijské hry.
Jak dlouho máte v plánu závodit?
Tak už nejsem nejmladší, ale rád bych stihnul ještě olympiádu a světový
šampionát za dva roky. Pak se uvidí. Dokud budu schopný reprezentovat a plnit
limity na velké akce, tak bych chtěl skákat. Zatím se cítím pořád dobře.
Už jste přemýšlel, co chcete dělat po ukončení aktivní
atletické kariéry?
Přemýšlel jsem nad tím už několikrát. Určitě to bude něco kolem sportu, ale
konkrétní představu ještě nemám.