přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

24. února 2017, 13:40

Jana Novotná - rozhovor února

Hostem únorového rozhovoru měsíce byla nadějná vícebojařka Jana Novotná. Proč si vybrala právě víceboje? A jaké jsou její ambice do budoucna? To a mnohem více se dozvíte v následujícím příspěvku.

Jano, kdo vás přivedl k atletice?
Byli to moji rodiče. Pocházím ze sportovní rodiny. Mamka dělala také atletiku. Dokonce byla mistryní republiky ve štafetě a věnovala se i plavání. Právě mamka mě přihlásila na atletiku, když mi bylo osm let. Táta hrál basketbal a brácha byl volejbalista.

Máte tedy opravdu dobrý základ. Zkoušela jste i jiné sporty?
Mám pocit, jako bych dělala snad všechny sporty. Chvíli jsem lyžovala, ale rodiče se báli, že je to příliš nebezpečné. Pak jsem hrála volejbal, tenis, plavala jsem. Vždy mě ale lákaly více individuální sporty než týmové.

Jaké byly vaše atletické začátky?
Mým prvním oddílem byl Triatlet Karlovy Vary. Zpočátku jsem se připravovala s trenérkou Kristýnou Moudrou, u které jsem byla přibližně tři roky.

Chtěla jste být od začátku vícebojařkou?
Dá se říct, že vlastně chtěla. Trenérka mě od začátku vedla k tomu, abych nedělala pouze jednu disciplínu a spíše rozvíjela všestrannost a z toho vyplynuly víceboje.

Vzpomenete si ještě na své první atletické závody?
Pamatuji si je naprosto přesně. Byla to Chodovská tretra. Běžela jsem šedesátku a vyhrála. Táta to tehdy nahrával. 

A jaká byla vaše první zkušenost s vícebojem?

Ta přišla již v roce 2012. Myslím, že to byly závody v Bílině. Hned nato jsem šla na mistroství republiky a vůbec nevěděla, co mám čekat. Nakonec z toho bylo stříbro.

Koho považujete za svou tradiční soupeřku?

Tady řeknu nejspíš dvě jména. Jednou je moje současná kolegyně ze skupiny Terka Vokálová, se kterou se potkávám na závodech již dlouho a podobně to mám i s Aničkou Kerbachovou. Jsem totiž věkově přesně mezi nimi. Takže jsem vždy jednu sezónu soupeřila s Terkou a další s Aničkou. Terka teď přechází na čtvrtku překážek, ale s Aničkou se jistě budu potkávat i v dalších letech.

Pocházíte z Karlových Varů, ale jste atletkou Olympu Brno. Jak se to stalo? Jsou to města, která od sebe dělí stovky kilometrů.
V Karlových Varech nebyly vhodné podmínky pro trénování. Jednou jsme pak jeli na závody do Brna, kde jsme se setkali s trenérem Ctiborem Nezdařilem a ten mi nabídl, jestli nechci závodit za Brno. Nadále jsem se připravovala s Kristýnou Moudrou, ale občas jsem jezdila na soustředění s brněnskými. Až později jsem se začala připravovat s Alenou Nezdařilovou.

V roce 2015 jste měla možnost volby mezi dorosteneckým světovým šampionátem v Cali a Evropským olympijským festivalem v Tbilisi. Proč jste si vybrala raději EYOF?
Pro mistrovství světa jsem měla limit na víceboj a na EYOF jsem se kvalifikovala v dálce a výšce. V té době jsem si říkala, že by byl obrovský skok, kdybych přešla z mistrovství republiky na mistrovství světa. Asi jsem si myslela, že na to v té době ještě nemám. Cítila jsem, že potřebuji postupnější rozvoj a svého rozhodnutí nelituji ani s odstupem času.

Jak tedy vzpomínáte na EYOF?
Výsledkově to nebylo špatné. Skončila jsem čtvrtá v dálce a sedmá ve výšce, ale hlavně jsem tam potkala spoustu lidí, se kterými jsem v kontaktu dodnes. Olympijský festival byl zajímavou zkušeností.

Po žákovských národních rekordech se vám v roce 2016 podařilo vylepšit i ten halový dorostenecký v pětiboji. Šla jste tehdy do toho závodu s tím, že ho chcete překonat?
Jelikož jsem měla žákovský rekord, tak bylo mou ambicí překonat i ten dorostenecký. První rok v dorostu to ještě nevyšlo, ale v další sezóně už rekord padl. Věřila jsem si na něj. V tomto směru umím být opravdu sebevědomá.

Po roce jste se pak vrátila do Tbilisi, kde se konal premiérový dorostenecký evropský šampionát. Jak vzpomínáte na něj?
Moc jsem se tam těšila na samotný závod. To ostatní kolem už tak pozitivní nebylo. Trošku jsem věděla, do čeho jdu, protože to bylo úplně stejné jako rok předtím. Co se týká organizace a prostředí, to byla prostě tragédie. Jediným pozitivem snad bylo, že jsme bydleli přímo na stadionu a také, že se mi jako jedné z mála povedlo vyhnout zdravotním potížím, které postihly většinu výpravy. Závod jsem si ovšem užila. Zlepšila jsem si několik dílčích osobáků a i celkový vícebojařský. Byla to pro mě obrovská zkušenost. Vůbec jsem nečekala, že podám takový výkon a budu jen pár bodů od národního rekordu Zuzky Hejnové.

Na podzim loňského roku jste se začala připravovat v tréninkové skupině Dany Jandové. Jak vznikla tato spolupráce?
Cítila jsem, že potřebuji nějakou změnu. Trošku mi chyběl vícebojařský rozvoj. Přeci jen Alča Nezdařilová je hlavně výškařská trenérka. Potřebovala jsem nějaký nový impulz. Danu jsem znala již z dřívějška a po konzultaci se Zuzkou Hejnovou jsem ji oslovila.

Jak tedy momentálně vypadá vaše příprava, když jste z Karlových Varu a připravujete se ve skupině, která trénuje v Jablonci?
Pořád tak nějak pendluju mezi Vary a Jabloncem. Jsem třeba dva týdny doma a další dva v Jablonci. Bratr bydlí v nedalekém Liberci, tak jsem u něj a dojíždím. Občas jsem i u Dany.

Trénujete společně s Terezou Vokálovou. Berete to jako pozitivum?
Mně to rozhodně svědčí. Myslím, že když si člověk správně nastaví hlavu, tak je to jen ku prospěchu.

Jak zvládáte kombinovat atletiku a studium?
Zatím mi jde kombinace školy a tréninku bez problémů. Ve škole mám individuální plán. Myslím, že učitelé mě mají docela rádi, protože si plním své povinnosti a mám dobré známky.

Kdo je vaším atletickým vzorem?
Nemám přímo vzor, ke kterému bych vzhlížela, ale moc se mi líbí manželé Eatonovi. Ze světových vícebojařek mám ráda i Jessicu Ennis-Hillovou. Samozřejmě z našich vícebojařek vzhlížím ke Kačce Cachové a Elišce Klučinové. Jednou bych je chtěla překonat. Jsou pro mě motivací být stále lepší. Z mužských vícebojařů je to pak Adam Sebastian Helcelet. Mimo víceboje bych řekla Zuzku Hejnovou.

Jak ráda trávíte volný čas?
Snažím se trávit čas s rodinou. Jak nejsem často doma, tak se jim to snažím vynahradit. Ráda také maluji nebo si čtu. Možná bych jednou chtěla být architektkou.

Kdy nastal zlom, že jste si řekla „Chci se věnovat atletice opravdu naplno.“?
I když to tak podle toho individuálního studijního plánu nevypadá. Prioritou je pro mě vzdělání. Ale pokud mám říct jeden moment, tak to bylo letošní mezistátní utkání ve vícebojích, které se mi podařilo vyhrát. Lidé si mě začali všímat, což bylo příjemné. Najednou mě nebrali jako tu holku, která se pokouší dělat víceboj, ale vnímali mě jako už jako vícebojařku.

Jaká pro vás byla letošní halová sezóna? Dá se považovat zatím za tu životní?
Byla naprosto úžasná. Zlepšila jsem si všechny osobní rekordy. Moc mě potěšilo, že jsem konečně dokázala v dálce skočit přes šest metrů. Najednou všechno jde a mám z toho obrovskou radost.

Jaké máte ambice pro venkovní sezónu 2017?
Samozřejmě myslím na mistrovství Evropy juniorů v Grossetu. Uvidíme, co tam s Danou vykouzlíme, ale ráda bych se porvala o jednu z medailí, i když to bude těžké, protože tam budou starší holky, ale ve všech disciplínách cítím rezervy a mohu se ještě o hodně zlepšit. 

Petr Jelínek, foto: E. Erben, D. Kisialová

Vytisknout