přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

28. ledna 2011, 22:45

Jan Železný

Jan Železný je rekordmanem. Nejen tím světovým, ale i na poli naší rubriky. Tolik dotazů, jako trojnásobný olympijský vítěz a aktuálně trenér našich nejlepších oštěpařů, totiž neobdržel žádný z dřívějších respondentů Rozhovoru měsíce. Ptali jste se na jeho kariéru, trenérské zkušenosti (připravuje Špotákovou, Klimešovou, Frydrycha, Veselého a Vadlejcha) i další aktivity. Co však měla většina dotazů společného, byl respekt a obdiv k této legendě čeké atletiky.

Jeden takový si dovolím ocitovat na úvod: Ste môj idol v budúcnosti chcem byť uspešný ako vy...v čom to je že ste bol taký uspešný..talent? nepochybne ..technika? mal ste najlepšiu ...za všetkým stojí velká drina nemám pravdu?
Je to určitě všechno dohromady. Talent tam musí být - dar, který člověk dostane a pak záleží, jak ho využije. Pak jsem také měl štěstí na lidi, začínal jsem s otcem, který mi dal základy techniky, z nichž jsem posléze čerpal. Co se týče dřiny, záleží, jak v kterém období. Také jsem nedřel nepřetržitě od mládí až do konce kariéry. Vše jsem se ale snažil dělat profesionálně, a protože jsem věděl, že to je na krátkou dobu, dával jsem tomu maximum.

Kterého nebo kterých z vašich úspěchů si nejvíc ceníte?
Že jsem vydržel házet dvacet let - to je, myslím, docela rarita, zvláště v oštěpu, který je tak náročný na pohybový aparát - a ještě jsem po tom všem uzavřel kariéru s medailí z mistrovství Evropy.

Mrzí vás, že vám unikla stometrová hranice?
Radši bych byl, kdybych ji přehodil. (úsměv) Ale myslím, že jsem pro to udělal, co bylo v mých silách. Nedá se nic dělat, překoná ji někdo jiný.

zeleznyportretAGn.JPGO ohrožení vašeho rekordu může být v současnosti asi těžko řeč. Myslíte si, že někdo ze současných borců má alespoň na to, aby stabilně házel přes devadesát metrů?
V každém závodě asi ne, to se nevedlo ani mě. Jsou tu ale borci, kterým se přehodit devadesátku tu a tam daří, a věřím, že k nim jednou přibudou i kluci ode mě - Petr Frydrych, Víťa Veselý a Jakub Vadlejch. Petr se tomu už přiblížil, navíc jsou s Jakubem velmi mladí závodníci, takže ta perspektiva u nich je veliká. Záležet však bude hodně na zdraví a jak se povede příprava.

Kdy jste vy poznal, že svůj rekord už asi nepřekonáte?
Přišlo to přirozeně s věkem. Ještě rok 2001 byl pro mě výborný, hodil jsem za 90 metrů, vyhrál v Edmontonu... Pak už to šlo pomaloučku dolů. Ne že bych už tehdy vůbec nevěřil, ale ta víra byla podstatně menší než na konci devadesátých let.

Bylo pro vás obtížné se s tím zjištěním nějak vyrovnat?
Nebylo, protože to je realita života. Člověk ale většinou nepřemýšlí nad světovým rekordem nebo stometrovým hodem, častěji se zaměří na vrcholné akce typu mistrovství světa či olympiáda. Rekord je jen třešnička na dortu, výjimečná situace, k níž se musejí optimálně sejít podmínky. Vyhrát mistrovství světa je svým způsobem lehčí.

Jak jste zvládal své pády a prohry?
To je základní věc, kterou je třeba se ve sportu naučit: na výhry zapomenout a z proher se poučit. Výhra s sebou nese jednak to pozitivní, že jste něco dotáhl až do konce, na druhou stranu si najednou myslíte, že nic lepšího už ani být nemůže, držíte se stejných věcí a nesnažíte se někam posunout. Prohra je nejlepší krok, aby člověk mohl příště vyhrát. Výhra je úžasná věc, ale ošidná.

Dá se oněm pádům předcházet?
Nejdůležitější je práce s tělem, když je člověk mladý. Měl by dostat základy nejen technické, ale i ty silové. Kdybych měl v devatenácti zkušenosti, co mám teď, tak bych svůj korzet daleko lépe zpevnil. Nemyslím, že bych pak házel déle, ale hranice mojí výkonnosti by se asi posunula dál, protože byla vždy ovlivněná zraněními.

Co dělat, když už se něco nepěkného přihodí?
Nejdůležitější je poradit se s lidmi, kteří se v tom vyznají, a jsou-li to doktoři, aby měli praxi s podobným druhem zranění.Pak se také nesmíte vzdát. Lidské tělo je úžasné v tom, že dokáže leccos nahradit něčím jiným. Když jsem si poranil rameno, tak mi i odborníci říkali, že nejspíš už házet nebudu. Jenže pak jsem zjistil, že když začnu dělat jiné cviky a házet trochu jinou technikou, tak mě zranění skoro vůbec nelimituje.

Už jako závodník jste si přípravu hodně tvořil podle sebe. Usnadnilo vám to přechod do trenérské praxe?
Myslím, že to bylo klíčové a strašně moc mi to dalo. Spoustu věcí jsem si také ověřil, když jsem ještě jako závodník občas spolupracoval třeba se Sergejem Makarovem. Byl se mnou měsíc na soustředění a nespíš mu to nějak pomohlo, protože pak měl nejlepší sezonu v kariéře.

Bylo pro vás těžké najít se v nové roli?
Ani ne. Nezměnil jsem podmínky ani prostředí, jen stadion za tribunu. To je sice změna strašná, ale podstoupil jsem jí dobrovolně. Chtěl bych totiž zajistit naší disciplíně v Česku budoucnost. Často slýchávám, že jsme oštěpařská velmoc. Jenže ve skutečnosti náš věhlas stojí na třech lidech – Daně Zátopkové, mně a nyní Báře. Já bych chtěl, abychom byli velmocí skutečně.

Máme k hodu oštěpem podle vás lepší dispozice než jiní?
Ani ne. Snad jen, že jsme v průměru relativně vysocí, což ale není pro oštěp tolik zásadní. Nicméně s dobrou koordinací a rychlostí může vysoký člověk házet hrozně daleko. Naším problémem je, že jsme malá země a je hrozně sportů, ve kterých chceme být dobří. To podle mě už nejde. Navíc v současné situaci. Je znát, že doba se změnila. Nedávno jsem byl na soustředění v Nymburce, a když jsem viděl vrhače a jejich postavy, tak jsem se docela zděsil. Oni ale talenti jsou, jen je u sportu udržet. Řada sportovců dozrává později a naopak ti, co mají hormonální výhody, a díky tomu v útlém věku vyčnívají, časem zmizí. Bohužel nemáme možnost pracovat ve střediskách s tolika mladými, jako dřív.

I z dotazů, které došly, lze vyčíst, že je o vás jako o trenéra velký zájem. Mohl byste mít ještě větší skupinu?
Zájem opravdu je, a to i ze zahraničí. Kontaktoval mě třeba Australan Jarrod Bannister. Kdybych neměl tolik lidí, tak bych si ho vzal, protože je to úžasný typ. Ale nedá se to zvládnout, i když už nejsem na skupinu sám. Spolupracuji s Tomášem Dřímalem, který je bývalý vynikající sprinter a také masér.

Čtenáře, který se dotazoval, zda by nešel domluvit jeden trénink někdy v létě, tedy asi zklamete.
Bohužel. A to z toho důvodu, že nemám rád, když se něco šidí. Oštěp je aspoň v mém pojetí o drobnostech a maličkostech a na ty by nebyl čas.

Máte ve skupině samé osobnosti, lze to snadno skloubit?
Každý je sice hodně jiný, ale mají stejný zájem. Chtějí být nejlepší. Jsou chytří a mají to srovnané v hlavě. I přípravu mají obdobnou. Základní věci jsou všeobecně známé a do toho děláme pár jiných cviků než ostatní, ale nic, co by se ve dvou nedalo zvládnout. Mění se to spíše až v sezoně, podle toho, jak na tom kdo je. A pak je samozřejmě u každého jiná technika, kterou musíme svěřencům přizpůsobit podle jejich možností.

Kdy se od nich můžeme dočkat nějakých medailí z vrcholných akcí? Pomiňme samozřejmě Barboru Špotákovou.
Ano, Bára kapitola sama o sobě. Ale třeba i Petr už byl stříbrný na ME do 22 let, kde prohrál posledním pokusem. U něj jsem si myslel, že by to mohlo vyjít i na loňském ME seniorů, ale byl zraněný a v danou chvíli na to neměl. Letos je však světový šampionát dospělých a tam věřím všem. Jakub má navíc mistrovství Evropy dvaadvacetiletých. Je to na domácí půdě v Ostravě, a tak bych byl rád, kdyby lidi přišli. Nejen na něj, ale podpořit celý tým. Na soutěži tohoto typu už mohou závodníci dosahovat opravdu světových výkonů a podpora specielně ostravského publika byla vždycky skvělá.

Přišel dotaz i na talentovaného Jana Syrovátka, který byl vaším svěřencem, ale v poslední době se vytratil. Jak to s ním je?
S Honzou jsme skončili vloni. Jeho výkonnost se z řady důvodů zastavila, já na tom samozřejmě mám podíl také, ale něco tkví i v něm samotném. Nebyl takový profesionál, jaký by měl být. Mrzí mě to, protože u všech ostatních šla výkonnost nahoru, jen u něj se to nepodařilo. Pořád ještě ale může hodit k osmdesáti metrům.

Pojďme k vašim dalším aktivitám. Vedle trénování zasedáte v komisi sportovců MOV, jste ředitelem Zlaté tretry. Jak to stíháte?
Co se týče práce pro MOV, ta tolik časově náročná není. Scházíme se dvakrát, třikrát do roka, vedlo toho má každý z nás ještě nějaký úkol, tím mým je třeba propagace sportu pro všechny. U Zlaté tretry záleží na období. V posledních týdnech před závody je toho sice více, ale je třeba říct, že Tretra je dobře zaběhnutý stroj. Má stabilizované finanční zázemí a pořádá ji zkušený a ověřený tým lidí. V takové situaci není příliš těžké dělat ředitele (úsměv).

Byl jste v čele i halového Mítinku světových rekordmanů, který se ale po premiéře v roce 2009 zatím nedočkal pokračování. Proč?
Vloni to bylo kvůli souběhu s olympiádou, letos jsme hodně váhali. Klíčové byly samozřejmě finance, nevěděli jsme, co s našimi partnery udělá ekonomická krize. Také možná kdyby při prvním ročníku přišlo o něco víc lidí as atmosféra byla o trochu lepší... Takhle jsme se ale rozhodli, že se letos budeme plně koncentrovat výhradně jubilejní Tretru, protože padesát ročníků moc velkých závodů za sebou nemá. Věřím ale, že se k mítinku Světových rekordmanů vrátíme třeba za rok.

V kontextu posledních odpovědí to může znít jako žert, ale... měl jste více volného času jako závodník nebo nyní?
Bohužel je to pořád stejné. Když jsem končil, představoval jsem, jak budu mít pohodu, chodit na ryby... Jenže pak jsem si vzal tolik aktivit, že skoro žádný volný čas nemám. Samozřejmě, že na to nadávám, ale pravda je, že mě k tomu nikdo nenutil, takže nadávat můžu leda tak sobě. Jednou to ale přijde, ať už to bude dřív Zubatá nebo klid. Teď je mým cílem vidět na olympiádě na bedně své lidi. A nebavím se o jednom člověku.

Vytisknout