přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

6. května 2020, 14:39

Jan Tylče - rozhovor května

Hostem naší pravidelné rubriky Rozhovor měsíce byl tentokrát trenér Jan Tylče.

Honzo, jaké byly vaše atletické začátky?

Na základní škole jsem se pravidelně zúčastňoval různých závodů, kde jsem si zkoušel všechny disciplíny. Jedním z nich byl Pohár rozhlasu, a právě tam si mě všimli trenéři ze Stříbra, kteří mě oslovili, zda bych si za ně nechtěl zazávodit na krajském přeboru družstev.

Proč jste si nakonec vybral vrh koulí?

Původně jsem měl nejradši skokanské disciplíny, ale s tím, jak mě postupně začali soupeři porážet, tak jsem se zaměřil spíše na kouli, kde se mi dařilo lépe. Zlomový okamžik pak přišel na mistrovství republiky žactva, kde se mi po třech týdnech nějakého příležitostného tréninku podařilo zvítězit, což mě nakoplo, abych se začal pořádně věnovat atletice. Do té doby jsem znal jen fotbal, hokej, basketbal a nohejbal.

Přesto, že jste byl koulař, v dorosteneckém věku jste se zúčastnil také mistrovství světa školních družstev v přespolním běhu. Jak se to přihodilo?

To byla v podstatě taková náhoda. Odešel jsem na střední školu do Plzně a její reprezentanti rok předtím vyhráli mistrovství republiky školních družstev, čímž se právě kvalifikovala na mistrovství světa do Lotyšska. Bohužel dobří běžci, kteří tuto účast vyběhli, byl mezi nimi například i pozdější úspěšný reprezentant Michal Šneberger, studium ukončili a v následujícím roce neměl v podstatě kdo běžet. Nakonec jsem tam odjel já společně ještě s tyčkařem, sprinterem a mílařem. V týmu byl například i můj spolužák a současný hospodář a trenér AK Škoda Plzeň Michal Černý. Nakonec jsem ani nedoběhl poslední, takže to nebyla úplná ostuda.

O rok později jste se dokázal kvalifikovat na vůbec první mistrovství světa dorostu, které v roce 1999 hostila polská Bydhošť, a tam jste se dokázal dostat do finále. Byl jste spokojen se svým premiérovým vystoupením na mezinárodní scéně?

Vím, že jsem strašně dlouho bojoval s limitem na mistrovství světa a už ani nevěřil, že se tam dostanu. Na poslední chvíli se mi ho podařilo splnit, když jsem si na mistrovství republiky hodil velký osobák a v Polsku z toho pak bylo sedmé místo. Můj reprezentační kolega Arnošt Holovský skončil hned za mnou, z čehož byl trošku smutný.

Po škole jste odešel na vojnu do pražské Dukly, kde se vás jako trenér ujal bývalý vynikající koulař Jaroslav Brabec. Jak vzpomínáte na deset let, které jste na Julisce strávil?

Na Duklu jsem se dostal v roce 2001. Trenér Brabec si mě vybral na základě výkonů v juniorů a dorostu. Samozřejmě bylo velmi těžké se na Dukle prosadit, ale byly tam nejlepší podmínky a člověk kolem sebe měl řadu špičkových atletů. Takové výkony, abych dostal po základní vojenské službě smlouvu, jsem neměl a tehdy mi pomohl současný ředitel Českého atletického svazu Tomáš Janků, který mi tehdy dal práci v bezpečnostní agentuře a následně podnikal v dřevoprodeji, což mi dalo prostor kombinovat zaměstnání s tréninkem. Díky němu jsem se také občas dostal na nějaké soustřední do tepla.

Vaši kariéru předčasně ukončilo zranění. O jaký problém se jednalo?

V sezóně 2013 mi hned v prvním závodě prasklo kloubní pouzdro na prstu odhodové ruky. Zkoušel jsem to ještě několik měsíců přes bolest, ale už to nešlo. Mužská koule u nás navíc v té době šla hodně nahoru a já postupně přestával být konkurenceschopný na ty vyšší příčky i v domácím měřítku.

Váš vstup do trenérské kariéry bylo opravdu bleskový, když se hned vaším prvním svěřencem stal český rekordman Tomáš Staněk. Jak tehdy ta spolupráce vůbec vznikla?

Po ukončení závodní činnosti jsem zhruba na pět let odešel z prostředí atletiky. S kamarády včetně Tomáše jsem se ovšem nadále stýkal. Jednoho dne za mnou přišel, jestli bych ho nechtěl trénovat, protože se v tu dobu rozešel se svým tehdejším koučem a v podstatě neměl ke komu jít. Měl jsem z toho trošku obavy, jelikož jsem sám házel sunem, zatímco Tomáš je otočkář. On mě však uklidnil, že to nějak zvládneme. Byla to pro mě velká výzva. Snažil jsem se to hned od začátku brát hodně zodpovědně.

Neměl jste zpočátku trochu obavu z toho, že by vztah trenér/svěřenec mohl nějak narušit vaše přátelství?

Toho jsem se nebál. Spíš jsem měl obavu z toho, jestli mu vůbec dokážu jako trenér pomoct. Přeci jen jsem byl pět let mimo atletiku. V tomto směru to bylo trochu složitější spíš s Láďou Prášilem, s tím jsme toho zažili opravdu hodně a v kombinaci s tím, že měl těžké období, kdy ho trápilo hodně zranění, tak tam maličko ta trenérská autorita chyběla, ale to je pochopitelné.

Po pár měsících společné přípravy jste s Tomášem odletěl na halový světový šampionát do Birminghamu. Jaký to byl pocit najednou stát na tribuně v pozici trenéra na velké mezinárodní akci?

Kupodivu jsem byl až nějak moc v klidu, protože jsem věděl, že Tomáš má dobrou formu. Navíc bylo rovnou finále, čímž odpadla ta nejistota kvalifikačních bojů.

Jak těžký pro vás byl okamžik, kdy vám po dvou letech oznámil, že se chce vrátit do tréninkové skupiny Petra Stehlíka?

Když odešel Láďa Prášil, tak Tomášovi chyběl parťák. Ze začátku si to moc nepřipouštěl, ale následně jsme byli v podstatě všude spolu sami. Ta deka na něj pak padla v průběhu loňského podzimu. Je to atlet, který se potřebuje na tréninku s někým hecovat, sdílet tu bolest z tréninku a chyběla mu ta parta. V prosinci mi pak řekl, že se blíží olympiáda a potřebuje nějaký nový impulz. Vzal jsem to s respektem. Věřím, že by mu mohla tato změna pomoct. Petr Stehlík ho vytáhl do špičky, tak je možná fér, že s ním může pokračovat. Rozhodně jsme se rozešli v dobrém a jsme dál kamarádi.

Na který moment té dvouleté spolupráce vzpomínáte nejraději?

Určitě jsou to ty dvě velké halové medaile, co vybojoval v Birminghamu a Glasgow. Co je ale neméně důležité, vděčím mu za návrat do atletického prostředí. Naučil jsem se spoustu nových věcí a získal zkušenosti, ze kterých teď mohu čerpat a díky nim se nadále vzdělávat.

Po rozchodu s Tomášem jste příliš dlouho bez svěřence nezůstal. Velmi záhy vás oslovila Barbora Špotáková. Jak moc vás to překvapilo?

Moje budoucnost na Dukle se měla řešit po Novém roce. Den předtím, než jsem měl mít schůzku s vedením, mi Bára volala s tím, že potřebuje podobně jako Tomáš nějaký nový impulz do přípravy a zda bych jí nechtěl trénovat. Hned jsem jí upozornil, že nejsem oštěpař a technice příliš nerozumím. Ujistila mě, že potřebuje někoho, kdo jí pomůže hlavně s kondiční stránkou tréninku a v tomto ohledu mým schopnostem důvěřuje. Přišlo to strašně rychle a hodně mě to překvapilo.

Jak obtížně je pro vás připravovat oštěpařku?

Je to obrovská výzva, a to nejen v tom ohledu, že se jedná o jinou disciplínu, ale Bára je přeci jen světová rekordmanka a olympijská vítězka. Na druhou stranu má obrovské zkušenosti, což nám určitě v začátku té spolupráce hodně pomáhá. Do techniky se jí snažím příliš nemluvit. Občas opatrně přidám nějaký postřeh, protože v určitých aspektech například v odhodové fázi, jsou tam určité podobnosti s koulí a zpětná vazba od Báry byla skvělá. Navíc je pohybově hodně nadaná, takže pokud zapojíme nějaké nové prvky, velmi rychle se je naučí. K tomu je velmi ochotná se učit novým věcem.

Nějakou dobu už také spolupracujete s estonskou vícebojařkou Mary Klaupovou, se kterou konzultujete koulařskou techniku. Jak vůbec taková spolupráce vznikla a funguje?

Potkali jsme se před rokem na soustředění v Turecku. Mary nás tam viděla s Tomášem trénovat. Přišla za mnou a požádala mě, jestli bych se na ní nepodíval. Pár tréninků jsem tam s ní pak absolvoval. Následně jsme se spojili i na dálku a průběžně spolu komunikujeme přes sociální sítě, posílá mi videa z tréninku, která rozebíráme. Třikrát už přiletěla i do Prahy na taková minisoustředění, kde jsme ladili techniku. Myslím, že to je přínosná spolupráce pro oba. Já jí radím s koulařskou technikou a ona mi pomáhá s angličtinou.

Je obecně známé, že Bára velmi pravděpodobně po olympijských hrách v Tokiu ukončí aktivní kariéru. Budete se i nadále chtít věnovat trenérské profesi?

Trenéřina mě opravdu baví. Dva roky s Tomášem a teď spolupráce s Bárou, to je spousta neocenitelných zkušeností, které postupně získávám, a tím si vytvářím nějakou vlastní trenérskou filozofii. Základ mám od trenéra Brabce, snažím se přidávat vlastní věci, k tomu studuji další trenéry a koulaře. Rozhodně nechci nikoho kopírovat. Uvidíme, jaká šance v budoucnu přijde a jaký o mě bude zájem. Věřím, že budu mít co nabídnout.

Hodíte si sám ještě někdy koulí?

Naposledy jsem si zazávodil na mistrovství ČR družstev před dvěma lety. Příležitosti by asi byly, ale na tréninku se chci plně věnovat svým svěřencům. Možná tak dvakrát za rok si sám hodím.

Petr Jelínek, foto: ČAS - A. Gräf, I. Roháčková, M. Zítová

Vytisknout