přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

10. září 2015, 12:19

Jan Marcell - rozhovor září

Do rubriky rozhovor měsíce přijal naše pozvání desátý muž koulařského finále na světovém šampionátu v Pekingu Jan Marcell. Jak vzpomíná na Čínu? Jaké má plány do budoucna i jak se srovnal s vážným zraněním, které ho postihlo? To vše a mnohem víc se nyní dozvíte.

Honzo jak byste hodnotil s odstupem několika týdnů své vystoupení v Pekingu?
Hodnotil bych ho jednoznačně kladně. Celou sezónu jsem se trápil s technikou. Bylo to takové nemastné neslané, takže jsem rád, že se nám to podařilo trochu srovnat a vyladit formu směrem k vrchlolu.  

Měl jste čas si užít světový šampionát i jako divák a fanoušek?
I když moc času nebylo, něco jsem viděl. Rozhodně jsem si nechtěl nechat ujít finále oštěpařů, to byl velký zážitek a zaujalo mě také semifinále dvoustovky žen s Dafne Schippersovou.

Jaký byl váš největší neatletický zážitek?
Letos jsme toho příliš nenachodili. Soustředil jsem se na závod, ale když jsem byl naposledy v Pekingu na olympiádě, tak ve mně zanechala největší dojem Velká čínská zeď, kde jsme se byli podívat.  

Jak jste se dokázal poprat s časovým posunem a počasím?
S počasím jsem problém vůbec neměl. Tady v Čechách bylo velké horko, takže to byla i dobrá aklimatizace pro Peking. Navíc mi přišlo, že oproti olympiádě bylo mnohem lepší počasí i tam, nebylo takové vlhko. Přišlo mi to podobné jako u nás. Časový posun trošku problém byl. První dny člověk čeká než usne. Největší krize přišla kolem pátého nebo šestého dne. To se sečetly problémy se spaním v kombinaci s tréninkem. ale pak už to bylo dobré. Člověk už nějaké zkušenosti má a je také dobré ze zeptat lidí, kteří již v takových podmínkách závodili a uspěli.Takže jsem se informoval a podle toho pak trošku upravil trénink. 

Který světový koulař má podle vás v současné době největší potenciál?
Jednoznačně Storl a Kovacs. Oba jsou mladí, Kovacs je snad ještě dokonce mladší než Storl. Je to výborný otočkář a může mu to ulétnout daleko. Nadějný je i Novozélanďan Walsh. Před pár lety jsem si říkal, že ten světový rekord v kouli je snad nepřekonatelný, ale mužská koule se hodně posunula a je možné, že by mohl časem padnout.  

Zdá se, že v úzké světové špičce přibývá otočkářů. Čím to?
Otočka je hodně univerzální. Je to technika i pro koulaře nižší postavy. Například američtí koulaři jen házejí a posilují. Chybí jim to, co mají zažité evropští koulaři, tedy takové ty atletické tréninky. Z toho jejich tréninku se dá házet otočka, ale ne sun. Je totiž náročnější na techniku, ale když to umíte, tak je to stabilnější technika. Já jsem třeba na otočku poměrně vysoký, takže se musím hodně krotit, abych nevyšlápnul. Otočkáři také častěji přešlapují nebo vypadávají z kruhu. Navíc mám problémy s koleny, takže otočka je pro mě v tomhle směru lepší. 

A jaký máte názor na světový disk? Věříte, že by někdo mohl v nejbližší době překonat světový rekord?
Nechci být skeptický, ale myslím si, že teď rozhodně ne. Možná za pár let. Byla tu generace kolem Alekny a Kantera, kdy ta šance byla. Teď nastoupila nová generace. Je tam hodně kluků, kteří dovedou házet kolem 65 metrů a budou se formovat. Třeba Robert Harting je hodně stabilní, dokáže házet kolem sedmdesáti metrů, skvěle se připraví na vrchol, ale rekord si myslím, že nehodí. Navíc on ten hod sám o sobě byl velký úlet. Vždyt světový rekordman Schult má druhý nejlepší výkon asi o čtyři metry kratší.  

Pomáhá vám silná konkurence mezi českými koulaři?
Rozhodně, je to hodně pozitivní. Je to dobré v tom, že i když člověk závodí tady u nás v Čechách, tak se musí snažit, protože  když má silné soupeře i v domácí konkurenci, dobře se otrká i na mezinárodní scénu. Má to i pozitivní vliv na jméno české koule ve světě. Soupeři na vás hned pohlížejí jinak. 

Jak si vysvětlujete, že je u nás tolik dobrých koulařů, ale konkurence v ženské kouli je o poznání nižší?
U žen je to dle mého názoru jedna z nejméně populárních disciplín. Těžko se hledají nové mladé závodnice. Ta základna je pak mnohem menší a jen těžko přemluvíte mladou holku, aby šla házet koulí.

V roce 2012 jste si prošel vážným zraněním kolene. Jak dlouho jste byl mimo hru. Co vám to dalo a co vzalo?
Utrhl jsem si koleno na mítinku Praga Academica v červnu 2012. Asi tři dny po tom, co se mi to stalo, jsem podstoupil první operaci. Ale ukázalo se, že jsou poškozené i vazy, takže mě v říjnu čekala další. Pak jsem začal pomalu chodit a postupně se vracel k tréninku. První závody po zranění jsem absolvoval v květnu 2013, ale to bylo hodně opatrné. Mezitím jsem si uvědomil hodně věcí. Odpromoval jsem na škole a začal pracovat. 

Kde jste v tu dobu hledal motivaci k návratu?
Motivovalo mě hlavně to, že jsem nechtěl ukončit kariéru zraněním. Chtěl jsem ještě na nějakou velkou akci, ale zase jsem se na to příliš neupínal. Důležité bylo dát se zdravotně do kupy, abych mohl fungovat obecně a ne jen sportovně. Než jsem se zranil, tak jsme hodně makali i přes bolest. Poté jsem začal více poslouchat své tělo, je tam mnohem větší opatrnost. Ty kolena mi naznačují, kdy mám radši zvolnit. Když to cítím v koleni, tak je toho dost. 

Před zraněním jste byl hlavně diskařem. Teď máte disk spíš jako doplňkovou disciplínu. Netáhne vás to přeci jen i k disku? Například účast ne velké akci v této disciplíně?
Disk házím pouze doplňkově, hlavně kvůli družstvu. Navíc disk u nás hodně upadl. V době, kdy jsem házel, tak jsme měli diskaře a neměli koulaře, teď je to zase naopak. Naposled jsem v disku reprezentoval na ME družstev v Německu před dvěma lety. Hodil jsem tam i nejdelší hod od zranění, někde kolem 62 metrů, ale v kouli jsem si jistější. Věřím si i na finále na velkých akcích.  

Jak jste na tom s dodržováním životosprávy? Hlídáte se nějak?
Jídlo až tak neřeším. Snažím se jíst kvalitní potraviny a hlídám si váhu. Před zraněním jsem hodně posiloval. Byl jsem hodně těžký, a to byla jedna z příčin toho, co se mi stalo. Sice byla síla, ale na výkonu se to neprojevilo. Snažím se hlavně jíst pravidelně.  

Jak probíhá váš běžný den?
Pokud nejsem na soustředění, tak ráno vstanu a jdu se projít se psem. Je to spíš taková svižná procházka. Pak jdu do práce, kde končím kolem třetí hodiny, poté mě čeká další venčení a okolo páté jdu na trénink. Mám štěstí, že to je blízko, takže bývám kolem sedmé doma. Pak večeře, zprávy a spát. (smích).

Jakému se věnujete zaměstnání a jak to zvládáte kombinovat s tréninkem?
Po zranění jsem si to hodně urovnal. Utíkaly roky, praxe v zaměstnání žádná. Teď pracuji již třetím rokem jako projektový manažer ve strojírenství. Vyrábíme centrální mazání, podložkové systémy a podobně. Člověk musí do jednofázového tréninku dostat dvě fáze. Samozřejmě v rozumné míře. Podařilo se mi najet na takový rytmus, který mi vyhovuje.

Jaké máte plány v následujících měsících a pro příští sezónu?
Letos bylo hodně vrcholů. Nejdříve halový evropský šampionát v Praze, kde mi to vůbec nevyšlo. Pak  jsem dlouho vůbec neměl chuť k házení. Hodně jsme se na to soustředili. Vynahradil jsem si to na MS v Pekingu. Příští rok necháme halu nějak vyplynout z běžného tréninku a buď to vyjde nebo ne. Chci udělat kvalitní zimu. Nechci tolik závodit. Vrcholem bude ME v Amsterdamu, kde bych chtěl udělat nějaký pěkný výsledek. A pak je olympiáda v Riu, ale to v podstatě vyplyne už z té Evropy.

Jak dlouho máte ještě v plánu závodit?
Minimálně ještě pro příští rok a pokud si budu držet stále výkonnost někde okolo 21 metrů a zadaří se mi na ME, tak bych chtěl zkusit ještě ten další. Zatím se mi to daří kombinovat s prací.

Už jste přemýšlel, čemu se chcete věnovat po ukončení kariéry? Budete pokračovat v oboru, kde pracujete nyní?
Rozhodně chci pokračovat v oboru strojírenství. Pozice projektového manažera mi sedí, navíc mám praxi, což je dobré.  

Petr Jelínek, foto:J. Kucharčík

Vytisknout