Jan Jirka - rozhovor srpna

Honzo, jak jste se dostal k atletice? Kdo vás k ní přivedl?
Jako malý jsem zkoušel různé sporty. Moje atletické začátky jsou spojeny se sportovním kroužkem na ZŠ Jeseniova, kde jsem nastoupil do sportovní třídy a tam se mě ujal Michal Halbich, který byl až do třeťáku na střední mým trenérem.

Co vaši rodiče? Sportovali? Pocházíte ze sportovní rodiny?
Rodiče vždy rádi sportovali. Táta nejraději běhá a jezdí na kole. Máma se věnuje sportovnímu aerobiku. Jsme hodně sportovně založená rodina.

Jaké sporty jste vyzkoušel před atletikou?
Když mi bylo šest, tak jsem zkoušel hrát tenis, pak byl na řadě fotbal, ale na ten jsem nešikovný, tak to nevydrželo dlouho. Následovala ještě házená a florbal.

Jak vzpomínáte na své atletické začátky na Jeseniově?
Na ty budu vzpomínat až do konce života. Když si rodiče myslí, že je jejich dítě sportovně nadané, tak by měli začít právě tam. Dělá se to tam pro zábavu a je to všeobecně zaměřené, což si myslím, že je správná cesta. Atmosféra je vždy přátelská a já se tam moc rád a často vracím. Mám na Jeseniovce hodně přátel.

Pamatujete si ještě na své první atletické závody?
Naprosto přesně. Bylo to v šesté třídě a byl jsem druhý v rozběhu na šedesátku. Samozřejmě to byly závody na Jeseniově.

Proč jste si vybral zrovna sprinty? Nelákaly vás i jiné disciplíny?
To nebyla úplně moje volba. Vyplynulo to spíš z toho, že nejsem úplně nejšikovnější, nevydržím dlouho běhat, sílu jsem také nikdy velkou neměl, tak je jedinou mojí předností rychlost a u toho už jsem zůstal.

Jak se rodil váš přestup do Slavie? A proč zrovna tam?
To vyplynulo z toho, že jsem šel k Petrovi Habáskovi. Ten měl skupinu na Slavii a pro mě to byla nejlepší cesta, jak se posunout někam dál. Michal (Halbich) dokáže své svěřence připravit perfektně ze všeobecného hlediska, ale nemůže jim věnovat tolik času, tak potom najde vhodného trenéra a brzy je posílá dál, aby nezačali výkonnostně stagnovat. Původně se mi do nové skupiny moc nechtělo, ale vůbec svého rozhodnutí nelituji. Momentálně máme skvělou partu.  

Co byste řekl o spolupráci s Petrem Habáskem?
Pro mě je naprosto bezproblémová. Sedli jsme si hned od začátku. Stoprocentně mu jako trenérovi důvěřuji a ta spolupráce skvěle funguje. Já nerad vymýšlím nějaké blbosti okolo, takže čím jednodušší, tím lepší. Ve skupině je nás asi patnáct, což je poměrně dost. Petr si nás většinou rozdělí, ale hodně toho chodíme také pohromadě. Jinak by to asi časově nemohl zvládnout. Například já občas trénuji se čtvrtkaři.

Jak vzpomínáte na svou první reprezentační zkušenost?
To bude tak čtyři nebo pět let zpátky. Bylo to mezistátní utkání v Chorvatsku a rád na to vzpomínám. Člověk pozná nové lidi. Na těchto akcích zjistíte, že atletika se neodehrává jen v Praze a jeho okolí. Poznáte spoustu nových kamarádů, se kterými se potkáváte další roky. Mojí první velkou reprezentační akcí bylo MSJ v Barceloně. Pamatuji si, že jsem tam běžel dvoustovku a také štafetu, ale tam nám nevyšla předávka.

Vybavíte si ještě s odstupem času ME v Tampere 2013?
Podobně jako v Barceloně to bylo ještě pořád něco jiného než na co jsem byl zvyklý,velká akce, hodně lidí, zavodníci jiné atletické kvality než já. Člověk se toho na takových podnicích hodně naučí. Běželi jsme tam hodně dobrou štafetu s Pavlem (Maslákem), Michalem (Desenským) a Lukášem (Šťastným). Byla trochu smůla, že se jednalo o extrémně silné mistrovství. Dalo mi to velkou motivaci do budoucna a byla to pro mě velká škola. 

Od vašeho úspěšného vystoupení v Tallinnu je to už měsíc, jak se díváte zpětně na toho mistrovství?
To byly nejnáročnější tři dny, které jsem kdy zažil, zejména po psychické stránce. Nečekal jsem, že zaběhnu tak dobrý času už v rozběhu. Člověku se honí pak honí v hlavě, že by mohl udělat nějaký úspěch, ale čekalo mě ještě semifinále a síly rychle ubývaly. Před semifinále i před finále jsem toho příliš nenaspal. Nakonec to vyšlo přesně tak, jak jsem potřeboval. Do Tallinnu jsem jel s cílem dostat se do finále, když se to podařilo, tak už nebylo co ztratit. Nezbývalo mi, než tam nechat všechno a čekat, na co to bude stačit. Ta medaile je odměna za roky dřiny. Ze samotného závodu si pamatuju jen záblesky. Vybavuji si akorát poslední metry. Spíš jsem myslel, že budu až čtvrtý. Koukal jsem na výsledkovou tabuli a čekal, jak to dopadne. Přišlo mi to nekonečné, trvalo to hrozně dlouho, ale o to pak byla sladší odměna.

A co štafeta?
Štafeta to byl perfektní zážitek. Byli jsme super parta, tím pádem ta nervozita nebyla taková. Skvěle se nám podařily předávky. Před finále jsme věděli, že šance na medaili tam je, a že musíme předvést to nejlepší. Do poslední chvíle jsem si myslel, že vyhrajeme, ale nemrzí mě, že nás předběhli Francouzi. Vybojovali jsme medaili, a to je naprosto dostačující. Původně to jednu chvíli vypadalo, že štafetu ani nepostavíme, takže nezbývá než být nadmíru spokojen.

Kolik času jste věnovali předávkám?
Soustředění k nacvičení předávek bylo pouze těsně před Tallinnem. Sešli jsme se párkrát tady v Praze. už na tréninku ty předávky vycházely, takže nebyla náhoda, že se nám dařily i na ME.

Nemyslíte, že by se měly konat také treninkové kempy zaměřené zejména na štafety?
Soustředění, kde by se trénovaly hlavně štafety by určitě přišlo vhod. Chtělo by to trošku změnit systém. Trenér by to chtěl také. Ve štafetách je ta šance na úspěch větší, ale není to jednoduché spojit. Občas je těžká dohoda s některými trenéry. Stále převládají individuální cíle.

Takže se zdá, že jste spíš týmový hráč než individualista? Štafety vás evidentně baví.
Štafety mám moc rád, baví mě i štafetové tréninky, podporuje to soutěživost. Člověk nemyslí jen na to, že musí jen běžet rychle. Byl bych rád, kdyby se předávkám věnovalo více času.

Jaké máte plány pro zbytek letošní sezóny?
Nejradši bych to už zabalil. (smích) Teď mě čeká mítink v Chebu, pak Domažlice, v jednání je předprogram diamantové ligy v Curychu, kde se běží závod na  200 metrů do 22 let. Koncem měsíce bude republika dvaadvacítek v Hodoníně a na závěr finále extraligy. 

Jak trávíte léto, kromě tréninku?
Léto jsem si moc neužil. Měl jsem akorát krátké volno. Tak jsme se narychlo s přítelkyní sebrali a jeli jsme se podívat na tři dny do Paříže.  

Jaké máte plány pro příští sezónu?
Budu doufat, že splním limit na ME do Amsterdamu. Hlavně chci zůstat zdravý.

A co olympiáda v Riu?
To by bylo skvělé. Tam je ovšem možnost jedině se štafetou, ale to by muselo vyjít všechno perfektně. 

Umíte si představit, že byste časem přešel na čtvrtku?
Časem možná ano. Původně jsem myslel, že to zkusím v nejbližších sezónách, ale zatím se mi daří na dvoustovce, tak zůstávám u toho. Navíc si myslím, že nejsem zrovna čtvrtkařský typ. Přeci jen toho člověk musí už naběhat mnohem víc, takže se na čtvrtku zatím moc nehrnu.

Jaký je váš atletický, popřípadě sportovní vzor?
Sportovní jednoznačně Jarda Jágr. To je pro mě největší sportovec. Jak se tomu věnuje, co vše obětuje pro sport. To je nejlepší vzor, jaký člověk může mít. Mezi atlety je to Wallace Spearmon. Když jsem se s ním potkal, tak na mě zapůsobil ohromným dojmem. Tolik toho dokázal a přitom je tak skromný.  

Co rád děláte ve volném čase?
Zájímám se hodně o auta, hlavně sportovní. Rád také jezdím na motokárách. Mimo sport jsou to pak informační technologie.

Co dovolená po sezóně? Chystáte se někam?
Máme v plánu jet s kamarády ze skupiny do Dánska. Takový road trip.

Jak zvládáte kombinovat studium s atletikou?
Studuji VŠEM, obor ekonomika a management. Je to jedna z mála škol, kde se dá kombinovat studium s atletikou. Je tam hodně individuální přístup. Můžete si pak přizpůsobit studium atletice.