přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

27. února 2020, 18:32

Jan Friš - rozhovor února

Hostem únorového rozhovoru měsíce byl stříbrný medailista v běhu na 1500 metrů z loňské univerziády a česká běžecká stálice Jan Friš.

Honzo, jaká byla vaše cesta k atletice?

Od šesti do čtrnácti let jsem jezdil závodně na běžkách. Ze začátku se mi celkem dařilo, ale postupem času mi to lépe šlo na doplňkových letních běžeckých závodech. Tam si mě také všimli trenéři z Litomyšle, kde jsem absolvoval první atletické tréninky, které byly zaměřeny hlavně na víceboje, ale bylo stále více jasné, že ze mě bude spíše běžec. Tehdy si mě pod svá křídla vzal trenér Jaromír Kopecký.

První mezinárodní zkušenosti jste získával na krosových evropských šampionátech. Zaměřoval jste se v té době víc na přespolní běhy než na dráhové závody?

V patnácti letech jsem se s přechodem na ostravské sportovní gymnázium dostal do skupiny trenéra Vladimíra Černého. V tomto období pro mě bylo jednodušší se kvalifikovat na krosové mistrovství než na dráhové mezinárodní akce, kde pro nás byly limity tehdy celkem vysoko. Krosy mě navíc moc bavily. Tehdy jsem se připravoval spíše na delší tratě, takže mi krosové distance nedělaly problémy. I když už se teď specializuji na patnáctku, tak si rád zazávodím i například na krosovém mistrovství České republiky, jelikož je to zajímavé zpestření přípravy, kvalitní trénink a také výborné porovnání s ostatními běžci napříč tratěmi od osmistovky až po maraton. Rozhodně ale nemám naběháno nato, aby zvládl uběhnout desetikilometrový krosový závod na mezinárodní úrovni.

Vaší první velkou mezinárodní akcí na dráze bylo mistrovství světa juniorů v americkém Eugene, kde jste běžel závod na 3000 metrů překážek. Jak vzpomínáte na tento šampionát?

Tehdy se mi poprvé v kariéře podařilo splnit limit na dráhový vrchol. Bohužel jsem měsíc předtím, než jsme měli odletět, chytil salmonelu a příliš toho neodtrénoval. Po sportovní stránce jsem byl tedy trochu zklamaný z toho, že jsem tam nemohl předvést to, na co jsem měl. Jinak to byl ale obrovský zážitek. Byla to má první velká akce a hned v Americe, navíc se mistrovství konalo v Eugene, které je pro běžce z celého světa legendární destinací. Rozhodně se jednalo o zkušenost, která mě motivovala do další práce.

Netrvalo dlouho a přišel další velký milník ve vaší kariéře, a tím bylo halové mistrovství Evropy, které se navíc konalo v Praze. To byla asi vskutku ostrá premiéra v dospělé reprezentaci, že?

Limit na HME v Praze jsem splnil na poslední chvíli. Já si ten šampionát neskutečně užil. Někdo si možná stěžoval, že se nepodívá do zahraničí, ale bylo to něco neuvěřitelného. Všichni jsme se cítili jako nějaké hvězdy. Lidé nás zastavovali, chtěli se s námi fotit. Největším zážitek bylo představování před závodem, když vyhlásili vaše jméno a celá hala bouřila. Na patnáctce jsem pak předvedl, na co jsem měl, takže na šampionát v Praze mám jen ty nejlepší vzpomínky.

Máte za sebou již tři halové evropské šampionáty, zatímco venku jste si zatím zazávodil „pouze“ na mistrovství Evropy do 22 let v Bydhošti. Nevnímáte, že jste považován tak trošku za halového specialistu?

Trošku to k tomu svádí. Jelikož jsem drobnější a mám oproti ostatním klukům kratší krok, tak se mi v ní asi běží trošku lépe. Osobně mi tam i ta patnáctka rychleji uteče, jelikož jsou tam kratší okruhy.

Jak již bylo řečeno, na vašem prvním velkém dráhovém šampionátu jste běžel stýpla. Proč nakonec dostaly přednost hladké běžecké distance?

To je jednoduché. Na stýpla jsem malý. Překážky postupem času vyrostly a já ne. Na patnáctce jsem přeci jen v mezinárodním měřítku více konkurenceschopný. Závod na 3000 metrů překážek je pro mě určitě zajímavý, rád si ho občas zaběhnu, ale pro mě v této disciplíně nevidím nějakou perspektivu. Spíš se postupem času budeme zaměřovat na přechod z patnáctky na pětku.

Jak byste zhodnotil loňskou sezónu? Nejspíš se dá považovat za prozatím životní.

Jednalo se beze sporu zatím o mojí nejúspěšnější sezónu. Zaběhl jsem si na patnáctce osobáky v hale i venku a na univerziádě v Neapoli získal svojí první velkou medaili. Hlavním cílem pro mě bylo postoupit do finále. V něm se naštěstí pro mě běželo spíše takticky a rozhodoval až závěrečný finiš. V cílové rovince jsem si pak našel skulinku a doběhl si pro stříbro, což byl nepopsatelný pocit.

Následně jste si zazávodil i na mistrovství Evropy družstev v Bydhošti. Jak se vám zamlouvala týmová soutěž?

Moc se mi to líbilo. Mám rád soutěže týmů, ať už se jedná o soutěže družstev na extralize nebo právě i na ME. Člověk se zas o něco více vyhecuje. Jen je škoda, že se nám nepodařilo udržet v elitní skupině.

Máte raději rychlé tempové závody nebo ty, ve kterých rozhoduje až závěrečný finiš?

Mám rád obojí. Nicméně lépe se cítím v taktických závodech s finišem. Poměrně si na něj věřím a myslím, že pro Evropana je to i větší šance na úspěch ve světové konkurenci. Závod je pak otevřenější.

Hlídáte si jako běžec váhu? Jak striktně dodržujete životosprávu?

Naštěstí nemám problémy, že by mi nějak kolísala váha, ale samozřejmě v nějaké rozumné míře vhodnou životosprávu dodržuji. Nicméně určitě mám v tomhle ohledu ještě velké rezervy.

Kolik kilometrů měsíčně naběháte v přípravném období?

Kdybych to tak nějak zprůměroval, tak například v přípravném období před letní sezónou, tak naběhám něco kolem 110-120 kilometrů týdně.

Máte nějakou oblíbenou destinaci na soustředění?

Kdysi jsem byl s polskými běžci na tréninkovém kempu v americkém Flagstaffu. Bylo to se skupinou, kde trénuje Marcin Lewandowski, tak tam se mi moc líbilo.

Od roku 2015 jste se připravoval s Pavlem Červinkou, ale na podzim minulého roku jste přestoupil do skupiny Josefa Vedry. Jaký byl ten hlavní důvod vašeho rozhodnutí?

Potřeboval jsem nový impulz. Objemovou přípravu jsem většinou absolvoval v poslední době s Jáchymem Kovářem, ale speciální tréninky už jsem pak běhal sám a vždy je příjemnější, když se s někým občas i svezete.

Jak se vám trénuje v nové skupině?

Je to příjemná změna. Parta dělá na tréninku hrozně moc. Navzájem se hecujeme a ta atmosféra je mnohem příjemnější. S kluky jsem v kontaktu dlouhodobě, takže nebyl vůbec žádný problém zapadnout.

Občas také komentujete atletické závody. Je to třeba sféra, které byste se do budoucna chtěl více věnovat?

Všichni mi říkají, že jsem hodně ukecaný. Třeba i na tréninku si děláme srandičky, že to klukům komentuju. Určitě je to činnost, která mě baví. Jsem rád, že mám občas možnost nějaké závody jako Běchovice nebo halové mistrovství ČR žactva komentovat.

S Filipem Sasínkem jste také založil blog s názvem Oběžník. Můžete nám ten projekt trošku přiblížit?

S Filipem a jeho bráchou Patrikem jsme si říkali, že u nás trošku chybí nějaký blog o běhání. Měli jsme pocit, že bychom si určitý okruh sledovatelů mohli získat. Věřím, že spoustu běžců by mohlo zajímat, jak například trénuje Kristiina Mäki nebo i jiné zajímavosti ohledně běhů. Odezvy máme zatím pozitivní, což nás motivuje do další práce.

Co vám napověděla letošní halová sezóna k té nadcházející letní?

Napověděla mi hlavně to, že změna, pro kterou jsem se rozhodl, byla ku prospěchu. Udělali jsme kvalitní rychlostní přípravu, což se projevilo například i na osmistovce, kde jsem si zaběhl osobní rekord. Škoda jen, že letošní halová sezóna byla tak krátká. Nicméně je to dobrý signál do letní sezóny.

S jakými ambicemi do ní půjdete?

Chtěl bych už konečně běžet patnáctku pod 3:40. To je pro mě zatím prokletá hranice, kterou bych rád prolomil. Své úsilí pak budu zaměřovat hlavně směrem k mistrovství Evropy v Paříži. Snem každého atleta je samozřejmě olympiáda, ale k tomu se úplně nechci upínat. Hlavním cílem je účast na evropském šampionátu.

Petr Jelínek, foto: ČAS - Aleš Gräf

Vytisknout