18. července 2013, 10:35
Jan Doležal - rozhovor července
K pravidelnému rozhovoru měsíce jsme pozvali úspěšného vícebojaře z dorosteneckého mistrovství světa.
Naposledy získala výprava na světovém šampionátu do 17 let cenné kovy v Ostravě 2007, poté vyšla v Brixenu 2009 i Lille 2011 naprázdno. Nepříznivou bilanci ukončil v Doněcku Jan Doležal bronzem v osmiboji, a to nepatřil mezi největší medailové adepty. Pochází z Třebechovic pod Orebem, atleticky vyrůstá v nedalekém Hradci. Povídali jsme si nejen o jeho největším dosavadním úspěchu, ale i o jeho začátcích nebo proč si vybral víceboj. A tipnete si Janovo druhé nejoblíbenější hobby po atletice?
Jak jste se dostal
k atletice?
Dostal jsem se k ní díky kamarádovi ze základky, který mě do přípravky
přivedl před deseti lety, takže mám teď i takový výročí.
On sám u toho
vydržel?
Ne, ten už dávno skončil.
Deset let, to je
v sedmnácti dlouhá doba. Zkoušel jste i jiné sporty?
Dělal jsem dřív i tenis a basketbal. Tenis asi tři roky, ale bylo to takový
rekreační. A basket tak rok. Posledních pět, šest let už to byla jedině
atletika. Rozhodl jsem se, že k tomu ani nic jinýho nebudu zkoušet.
Co vás přesvědčilo,
že je atletika jednička?
Těch věcí bylo víc. Udělal jsem si tam kamarády, zázemí bylo fajnový,
hrozně přijemný lidi. A hlavně mě hodně bavilo závodit.
Jste přímo z Hradce
nebo odněkud dojíždíte?
Dojížděl jsem, dokud jsem bydlel v Třebechovicích. Pak jsme se ve
třinácti přestěhovali a teprve poslední čtyři roky jsem v Hradci.
Jak jste zvládal
dojíždění?
Ono je to jen asi deset kilometrů a vlaky jezdí každou chvíli. Navíc já
stejně chodil v Hradci do školy a máme tu i příbuzný.
Když už jsme u školy,
co teď studujete?
Na střední průmyslový a odborný škole na uměleckýho kováře.
Co vás nalákalo na
tomhle oboru?
V patnácti jsem moc nevěděl, co chci dělat. Tahle nabídka mě zaujala a
bavilo mě tenkrát kreslit, což byl jeden z předpokladů k výběru. Tak
jsem to zkusil, docela mě to chytlo a jsem rád, že jsem se na to dal.
Jak to zvládáte
dohromady se školou?
Vcelku bez problémů. Je to odborná škola, takže přeci jen takové nároky nejsou.
Navíc už rok mám i individuální plán, takže trénovat můžu, kdy chci, a žádná
velká omezení tím pádem nemám.
Jak často tedy trénujete?
Začali jsme od ledna už i dvoufázově pondělky a úterky,
jinak tedy jednofázově. A myslím, že to docela přineslo úspěchy.
Zbývá vám nějaký volný čas?
Já bydlím prakticky vedle stadionu a taky školu mám kousek, takže ušetřím
nejen za dopravu, ale i spoustu času. Ale asi to není tolik, jako mají třeba
moji vrstevníci.
Jak tedy využíváte
volna?
No většinou jdu domů naučit se, maximálně s přítelkyní někam vyrazím.
Takže relativně čas mám, ale nevím, jak ho zaplnit. (Později z rozhovoru
vyplyne, že má Jan ještě jeden koníček... – pozn. aut.)
Co vás nalákalo
konkrétně na víceboji?
Líbí se mi všestrannost a baví mě víc věcí. Upínat se k jedný
disciplíně se mi na začátku nechtělo. Bavilo mě na závodech hodit si koulí a
pak si k tomu ještě něco zaběhnout nebo skočit. A tak jsem prostě přišel
k vícebojům, ke kterým mě navíc přesvědčoval i nynější trenér (Vítězslav
Perun).
Máte víc trenérů?
S vrhy nám pomáhá Milan Brzek a na výšku jsem rok dojížděl do Pardubic za
panem Čechákem.
Kdo byl váš první
trenér, případně trenéři?
Jako úplně první mě v přípravce trénovala Gréta Novotná. Pak
už následoval jen Vítězslav Perun.
Z toho, co říkáte, asi nepočítáte, že
byste se někdy specializoval na něco z víceboje?
Zatím o tom neuvažuju a poslední rok a půl mě víceboj začal hodně bavit.
Nejspíš u toho zůstanu.
Ve které disciplíně
máte největší rezervy?
Nejvíc se peru s technikou ve vrhu koulí, docela mi ten víceboj na Ukrajině
pokazila. Musím na ní zapracovat. A pak taky běhy, na kilometru a čtvrtce se
vždy dají ubírat sekundy a desetiny.
Nemrzí vás, že se na dorosteneckém
MS nechodí desetiboj? Chybí vám tam silný disk.
Ono to je něco za něco. Mně teda zase nějak extra nejde skok o tyči, takže
se to tak vykompenzuje. Co se týče disciplín, byl to docela příjemnej závod.
Nedávno bylo
rozhodnuto, že pro vaši kategorii bude od 2016 i mistrovství Evropy. Co tomu
říkáte?
Dozvěděl jsem se to až teď na Ukrajině od trenéra. Mně to přijde jako dobrý
nápad, proč ne?
Nelitujete tedy
trochu, že vás to mine?
Určitě bych tam rád závodil, kdyby to bylo možný, ale bohužel.
Teď k letošní
sezoně. Bylo pro vás snadné splnit limit na MS?
Popravdě řečeno, mě loni v květnu mononukleóza vyřadila na celou
sezonu. Bylo pak hodně těžký se z toho vzpamatovat a ten kvalifikační
závod byl vlastně první od nemoci. Byl jsem vůbec rád, že jsem schopný závodit
a překvapilo mě, že jsem hned splnil i limit.
S jakými
očekáváními jste pak odjížděl do Doněcku?
Jako tabulkově třináctý vícebojař jsem nebyl žádný favorit, nečekala se od
mě medaile, a to mi dělalo dobře, nebyl jsem nervózní. Jel jsem tam proto
v psychický pohodě a s tím, že chci udělat co nejlepší výkon a pokud
možno překvapit.
Takže jste na medaili
vůbec nemyslel?
Tajně jsem doufal, že by se to mohlo podařit, ale že bych se na to cíleně
zaměřoval, to ne.
S tímhle bronzem už za favorita být můžete. Jak
k tomu přistoupíte?
Půjdu do závodu se stejným cílem: udělat co nejlepší výsledek a nebudu brát
zřetel na to, že už jsem jednu medaili získal. Proste užít si závod a snažit se
podat co nejlepší výkon.
Jak byste zhodnotil svůj
osmiboj? Co se povedlo více, co méně?
Jsem hodně spokojenej s druhým dnem. Potřeboval jsem zabrat, když jsem
viděl, že po prvním jsem až šestý. V tom prvním jsem hned stovku neběžel
podle svých představ. I když jsme měli docela protivítr, věřil jsem, že to bude
na hranici osobního rekordu. Hodně mě potěšila dálka 710, pět centimetrů za
osobákem – všichni kluci tam skákali za sedm metrů, tak by bylo blbý, kdyby se
to mně nepovedlo. Horší byla zase koule, metr a půl za osobním rekordem, ta mě
zklamala a o to víc jsem musel zabrat na čtvrtce. (úsměv)
Co vám běželo hlavou,
když jste věděl, že máte medaili?
Já jsem si to nějak neuvědomoval, došlo mi to až tak třetí den po soutěži.
Když jsem dokončil jako třetí, byl jsem rád, ale spíš jsem byl utahanej po
celejch dvou dnech, chtěl jsem si odpočinout, a pak teprve mi to docházelo.
Před závěrečným
kilometrem jste byl druhý, nemrzí přeci jen, že medaile nebyla o jednu lepší?
No to víte, že mrzí. Těch 38 bodů, co mě dělilo od stříbra, byl třeba ten
metr na kouli. To mě docela štvalo, že jsem to neudržel, ale nakonec jsem byl
spokojenej s bronzem.
Zase je to ale
motivace zlepšit se pro příští akce, ne?
Samozřejmě. Já už teď mám pro příští rok motivaci: chci se
pokusit splnit limit na mistrovství světa juniorů, nebo se mu aspoň přiblížit.
Mimochodem jak jste medaili
oslavil?
Přímo na místě s kamarádama, i když skromně. Myslím, že i trenéři to slavili.
(úsměv)
Závodil jste v Doněcku
zpočátku šampionátu. Jak jste prožíval závodění ostatních?
Byl jsem rád, že mám konečně čas někoho sledovat. Když jsem měl technický
disciplíny, občas jsem někoho zahlíd, ale u někoho jsem ani nevěděl, jak
dopadl, takže jsem pak sháněl výsledky. Po soutěži to byl fajn, že jsem měl
volno a mohl jsem komukoli fandit. Užíval jsem si to.
Jaké jste měl
očekávání od Ukrajiny?
Jak se ukázalo, docela zkreslené. Nečekal jsem nic moc, ale když jsme
přijeli, bylo to hodně milý překvapení: Doněck je krásný město a bylo to
organizovaný úplně perfektně. Bydleli jsme v nádherným hotelu. Nebylo nač
si stěžovat.
Jak se vám líbil
stadion?
Nádhernej. Byl pěkně vyzdobenej, všude plakáty „Doněck
2013“. Obrovskej tribunou a příjemnej povrchem – závodilo se mi tam dobře. A
navíc byl blízko hotelu, 800 metrů, nanejvýš kilometr, takže i na praktickym
místě. Dalo se to v pohodě dojít pěšky.
Co nějaká kuriozita z akce,
neměl byste?
(chvíli přemýšlí) S Jiřím Zemanem (výškařem), se kterým jsme byli na pokoji,
jsme si ze srandy oholili nohy pro štěstí.
A jaké to bylo?
Suprový, díky tomu mám medaili. (smích)
Co plánujete dál
v sezoně, nebo už máte konec?
V nejbližší době je jen extraligový závod v Novém Městě nad
Metují, kde chci jít dálku. A pak až „dvaadvacítky“ na konci srpna. Teď mám
prázdniny, konečně si můžu užívat.
Jak si užíváte?
Pojedu na týden nejspíš někam na chatu nebo k rybníku. A budu se moct
válet v posteli. Na to se těším.
Rád spíte?
No, to je moje druhý největší hobby.
Takže žádný sport
krom koupání nehrozí?
Asi nic moc. Maximálně si půjdu zahrát basketbal nebo udělám nějakej
krátkej výlet na kole. Ale já na něm nerad jezdím. Když už, tak si jdu raději
zaběhat.
Takže máte kolo jako
dopravní prostředek.
Přesně tak.
Rozhovor po zisku bronzu na MS17 (Zdroj: YouTube kanál IAAF)