přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

14. ledna 2016, 10:18

Jakub Vadlejch - rozhovor ledna

Naším hostem prvního rozhovoru měsíce v roce 2016 je oštěpař Jakub Vadlejch. Svěřenec trenéra Jana Železného prožil zatím svou nejpodařenější sezónu. Po několika letech si vylepšil osobní rekord - hned třikrát - a zabydlel se v užší světové špičce. Na prahu olympijského roku se dozvíte, jak s atletikou začínal, co stojí za jeho zlepšením nebo kdo je jeho atletickým vzorem.

Jakube, jak vzpomínáte na své atletické začátky v Kovošrotu?
Na své začátky v AC Kovošrotu Praha vzpomínám samozřejmě jedině v dobrém. S atletikou jsem začínal, když mi bylo deset, takže první roky byly hlavně ve znamení zábavy a různých dětských her. Až poté, co jsem přestoupil k Petru Behenskému, jsem začal chápat atletiku jako nějakou systematickou činnost směřující ke zlepšování výkonnosti. Právě díky němu se pro mě atletika stala srdeční záležitostí.

Původně jste kombinoval atletiku s florbalem. Proč nakonec vyhrála atletika?
Již od útlého mládí jsem se zajímal o různé sporty. Byl jsem klasické nevybouřené dítě, které se snažilo vybít svou nekonečnou energii. Z kolektivních sportů mě nejvíc bavil florbal, ale touha po individuálním úspěchu a hledání vlastních limitů mě táhla k atletice.

Poměrně brzy jste přešel do Dukly k trenérovi Rudolfu Černému. Jaká to pro vás byla změna? A jaké to bylo se v tak mladém věku připravovat po boku Barbory Špotákové?
Vnímal jsem to jako obrovskou šanci a krok kupředu. Petr Behenský mě k atletice přivedl. Ale ten, díky kterému jsem opravdu tam, kde teď jsem, je Rudolf Černý. Dal mi obrovské základy, na kterých teď mohu stavět a rozvíjet je. Bára pak pro mě byla po všech stránkách velkou inspirací.

Jak byste hodnotil uplynulý atletický rok 2015?
Hodnotím ho jako rok, který mi konečně ukázal mé skutečné možnosti. Každý závod jsem si užil. Samozřejmě jsou momenty, které mohou člověka mrzet a mrzí, ale nezbývá nic jiného než se z takových momentů poučit a jít dál.

Který závod v minulém roce považujete za nejpovedenější? Na který nejraději vzpomínáte?
Abych řekl pravdu, bylo více závodů, které jsem si nadmíru užil. Ale v danou chvíli jsem se cítil asi nejlépe v Kawasaki (Japonsko), kde jsem poprvé hodil 85 metrů a po hodně dlouhé době jsem překonal svůj osobní rekord. Trvalo to téměř pět let.

Podařilo se vám stabilizovat formu daleko za hranicí 80 metrů. Probil jste se do užší světové špičky. Čím to? Změnilo se něco oproti minulým rokům?
Nic není jenom náhoda. Ten můj klíč se jmenoval paní doktorka Zdeňka Sládečková. Samozřejmě s trenérem (Jan Železný) jsme odvedli velký kus práce, ale ona je ten člověk, který mi pomohl přetavit formu ve výsledky.

Celkem pravidelně jste závodil na Diamantové lize. Jaký to byl pocit a jaká to byla zkušenost?
Zkušenost je to skvělá, ale hlavně jsem pochopil, že všechno je v hlavě. Když je závodník v psychické pohodě, tak už pak moc nezáleží na tom, kde formu předvede, ba naopak, čím důležitější závod je, tím ze sebe vydoluje víc. Jsem rád, že se mi to letos začalo dařit.

V čem se liší mítinky Diamantové ligy od těch ostatních?
Jak už jsem řekl, téměř v ničem. Jen má závodník proti sobě nejlepší soupeře, jaké může mít.

Podařilo se vám vybojovat první diamantový bod. Kam řadíte tento úspěch?
Byl to skvělý závod. Ale pocitově to nebylo v Monaku zrovna nejlepší. Avšak v dané chvíli jsem ze sebe vydoloval maximum.

Poprvé v kariéře za 86 metrů jste hodil v Karlstadu. Jak vzpomínáte na tento závod?
Byl to poslední závod před světovým šampionátem. Věděl jsem, že formu mám, a navíc foukal i skvělý oštěpařský vítr (zprava do zad). Tak už pak zbývalo jen trefit oštěp, a to se povedlo. Byl jsem moc rád.

Jak hodnotíte s odstupem času MS v Pekingu, kde jste nejspíš neprávem přišel o účast ve finále. Jistě jste zpětně viděl záznamy toho pokusu, který nakonec rozhodčí označili jako nezdařený?
Nechci se moc pouštět do debat o tom, jak to bylo či nebylo. Ale šlo o to, že čárová rozhodčí ihned hod označila za nezdařený. V tu chvíli se řešil protest, ve kterém se muselo dokázat, že to přešlap nebyl. Bohužel prst i noha byli tak blízko čáře, že to ani ze žádného záznamu nešlo prokazatelně rozhodnout. V tom případě nebylo co řešit.

Celý rok se házelo hodně daleko. Čím si vysvětlujete, že se světová špička posunula tak dopředu?
Myslím si, že ve všech disciplích jde pozorovat určité střídání slabší a silnější generace. V oštěpu následoval po ukončení závodní kariéry mého trenéra Jana Železného útlum výkonnosti a my teď jsme svědky nové silné generace. Průměr světové špičky se teď opravdu hodně zvedl a myslím si, že pro samotný hod oštěpem je to jedině dobře.

Co říkáte na výkony Keňana Yega? Překvapilo vás to? Přeci jen Keňa není tradiční oštěpařskou velmocí.
Keňa není úplně zemí, ve které (Yego) atleticky vyrůstal. Julius už delší dobu spolupracuje s finskými trenéry a ti mu za poslední roky hodně pomohli, ať už se jedná o zázemí či trenérské rady. Jeho výkony mě nepřekvapily. Julius háže hezkou přirozenou technikou, tak bylo jen otázkou času, kdy mu to pořádně sedne.

V čem myslíte, že je jeho silná stránka?
Určitě je to technika a cit pro oštěp.

Pomáhá vám silná konkurence ve vaší tréninkové skupině? Probíhá na tréninku nějaké hecování?
Ano, je to skvělá motivace a inspirace. Každý jsme sice trochu odlišný, ale dohromady si můžeme ve spoustě věcí pomoci a poradit si. Myslím, že bez hecování by nebylo ani zlepšování. To, že jsme čtyři dobří oštěpaři v jedné skupině, nás muže jedině posunout.

Jak proběhla vaše podzimní příprava?
Zatím jde vše podle plánu. V říjnu jsme byli na dva týdny v Tatrách, ale to bylo jen takové rozkoukávací soustředění, kde jsme víceméně jen chodili po horách. Pak jsme jeli na tři týdny do Špindlu a na dva týdny na Kanáry, kde jsme udělali potřebný základ. Teď po Novém roce jsme už najeli na nejdůležitější část, která zahrnuje posilovnu, běhání, odrazy a hlavně házení. Všechno samozřejmě ve stupňující se kvalitě.

Jaké jsou vaše plány v následujících týdnech a měsících?
Pro nás bude stěžejní soustředění v Potchefstroomu v JAR. Letos jedeme na deset týdnů. Budeme tam až do konce dubna a pak už nás čekají závody.

A co vaše ambice a cíle pro rok 2016?
Žádná konkrétní čísla v hlavě nemám, rád bych pokračoval v tom, co jsem dělal poslední rok. Tedy na každý závod jet s tím, že si ho jedu užít a bojovat co se dá.

Kdo je vaším oštěpařským vzorem (tedy kromě Jana Železného)?
Vždycky byl mým vzorem jen Jan Železný.

Co rád děláte ve volném čase? Jak relaxujete?
Ve volném čase rád odjedu na chalupu na Šumavu, ideálně s přítelkyní (Lucia Slaničková) a pracuju si na zahradě, to je pro mě asi největší relax, jaký může být. Pak samozřejmě příjemná procházka Prahou zakončená dobrou kávou. Také se rád podívám na pěkný film.

Petr Jelínek, foto: J. Kucharčík

Vytisknout