Eva Vrabcová - rozhovor října

Protože o vás atletické obci asi není tolik známo, povězte něco o svých sportovních začátcích. Víme, že jste vyrůstala v Trutnově a váš otec Karel Nývlt byl lyžař – bylo jasné, čemu se budete věnovat?
Je to tak. Taťka byl juniorský reprezentant na lyžích, ale také chodil na atletické závody a běhal třeba i maratony. Sice ne v reprezentaci, ale dobře, takže si ho i spousta lidí spojuje s běháním. Pak se ale věnoval jako trenér lyžování a když já se narodila, byla jsem u toho a chtěla taky na lyže. Mamka chudák čekala hodiny na kopci, až mě to přestane bavit. Lyžování tedy bylo dané, ale už tehdy patřilo k přípravě i běhání, takže jsem byla na řadě krosů ve východních Čechách. Později jsem asi tři roky závodila za trutnovskou atletiku, která se začala znovu rozvíjet, a na základě výsledků v druhé lize a medailí z mistrovství republiky jsem dostala příležitost startovat za Olymp Brno. Pak přišlo mezidobí, kdy mi lyžařský trenér v podstatě nepovoloval běhat. Teď už se tím zase můžu bavit a i když na to vlastně netrénuju, přišlo to tak nějak samo.

To jste mi tedy odpověděla skoro už na všechny otázky. Nevadí, zkusíme to trochu více rozebrat. V kolika letech jste poprvé stála na lyžích?
Poprvé snad ve dvou a půl, možná dokonce ve dvou letech. Měla jsem takové krátké „bačkoráčky“, na kterých jsem jakoby ťapala. Normální lyže jsem dostala asi ve čtyřech.

Takže jste dřív lyžovala, než běhala?
To přišlo také brzy. Dokonce první závod byl běžecký v nějakých dvou třech letech. Bylo to při přespoláku a těch padesát metrů jsem sotva ušla.

Brala jste později běh spíš jako odreagování nebo přípravu na lyže?
Dost dlouho to byla čistě příprava na lyže. Jeden rok, když jsem měla medaili z mistrovství republiky v atletice, jsem byla i na pár atletických tréninkách, ale spíš aby se neřeklo a někdo mě taky viděl běžet. Mohlo to být tak čtyřikrát, pětkrát, co jsem tehdy byla na tartanu. Teď se běháním hlavně bavím, ale samozřejmě je to i příprava. Dřív to bylo naopak.

V době po juniorských soutěžích se vám na lyžích mezi dospělými příliš nedařilo prosadit se. To jste neuvažovala o běhání?
To určitě ne. Já v té době i běhala špatné časy a spíš jsem ze sportu vůbec neměla radost. A jak jsem moc chtěla být dobrá v lyžování, tak mě ani nenapadlo přejít k jinému sportu.

Jak hodně vůbec lyžaři zařazují běhání v přípravě? Je to individuální?
Je to víceméně individuální, nicméně každý běhá a je to součástí přípravy. Já dokonce tvrdím, že to bez něj nejde. Ale je taky pravda, že moc lyžařů neběhá větší atletické závody, nanejvýš na podzim přespoláky, nebo doplňkově vrch, biatlon a podobně.

Když se podíváme na vaše nynější běžecké výkony, nechce se mi věřit, že byste se tomu seriózněji nevěnovala …
Můžu vám odpřisáhnout, že jsem nešla jediný rychlý běžecký trénink. Všechno mám z vytrvalostního běhání v tempu 6 minut na kilometr. Je ale pravda, že naběháno mám dost. Jinak na tartanu jsem letos stála dvakrát, v Kolíně na mistrovství republiky družstev a v Ostravě na „normálním“ mistrovství.

Zařazujete alespoň běhání častěji než v minulosti? Třeba i v zimním období?
To ano. Do loňska to bylo v zimě nanejvýš jednou týdně na 20 minut. Poslední zimu jsem se snažila častěji zařazovat ranní běžeckou rozcvičku a pak jsem se šla proklusnout před nebo po závodě. Letos i kvůli zdravotnímu omezení jsem jezdila méně na kolečkových lyžích a více toho naběhala.

Máte spočítané, kolik kilometrů jste teď třeba oproti dřívějšku naběhala (za měsíc, v přípravě …)?
To bych se musela podívat, z hlavy to nevím. (Po mailu doplňuje:) Od května, kdy začínáme trénovat, je to cca 1000 km, oproti předchozím rokům je to zhruba stejně, ale vinou nemoci v kratším čase.

Běžeckého trenéra nemáte?
Zatím ne.

Po úspěšném loňském běžeckém létě jste měla životní sezónu i na lyžích. Může to souviset?
Vždycky jsem přes léto běhala, ale výkony za Brno nebyly takové, aby to někoho zaujalo. Třeba letos jsem závodů tolik neběžela: tři Run Tour, dvě republiky na dráze a Běchovice. Loni jich možná i bylo víc. (Je to tak, vedle stejných MČR loni absolvovala na dráze ještě tři extraligové mítinky – pozn. aut.). Je to spíš tak, že teď mé výkony byly víc vidět.

Jaké vy sama tedy máte vysvětlení, že se vám začalo spolu s běháním dařit i lyžování?
Jedna moje teorie je taková, že jsem k tomu dospěla, hodně jsem toho odtrénovala a tělo přišlo na to, jak předvést výkony i v závodě. Hodně to bylo i v hlavě. Není to tak dávno, co pro mě sport nebyl radost a stala se z něj jen dřina a honba za výsledky. A proto je zásadní také tým, který jsem si kolem sebe vytvořila, přišel do něj nový trenér a noví lidé, kteří mi věřili. Ukázali mi cestu k nadšení ze sportu a důvěru v sebe samotnou. Měla jsem úspěchy v juniorských letech, pak se to všechno ztratilo, a teď mi to díky nim začalo jít. Ono když přijde jeden úspěch, přidá se i euforie.

Netrápilo vás také zdraví?
Měla jsem přetržený vaz v chodidle, podobně jako loni Kristiina Mäki. Jinak mám snad tuhý kořínek (úsměv). Až letos mě skolila nemoc, která mě stála v podstatě tři měsíce přípravy. Může se teď stát cokoli, chybí mi těžké tréninky, což se v zimě může projevit. Ale snad si tělo pamatuje a ne úplně všechno se ztratilo. Věřím, že když zvládneme přípravu na Dachsteinu (ledovec, kam krátce po rozhovoru Eva na 14 dní odjela – pozn.), že sezóna může být ještě dobrá.

Co vás vlastně na tři měsíce vyřadilo?
Právě nikdo moc nevěděl. Měla jsem čtvery antibiotika. Už to třeba vypadalo dobře, začala jsem lehce trénovat. Ale když jsem se dvakrát proběhla, znova jsem onemocněla.

Teď už jste ale v pohodě, soudě podle Běchovic.
Po Běchovicích jsem si i dala volno, také jsme měli lékařské reprezentační povinnosti. A ještě jsem se chtěla ukázat na domácím přespoláku, protože to pořádají trutnovští lyžaři.

To jste mi konečně trochu nahrála. Co vás baví nejvíc: dráha, silnice, nebo krosy, které mají k lyžím nejblíže?
Určitě mám nejblíž ke krosu, protože trénujeme v přírodě. Ale co mě nejvíc baví, to se střídá. Když jdu na tartan, je to odměna. Když na silnici, užívám si samotný běh. A terén beru jako součást přípravy, která mi rozhodně nevadí.

Podle časů, které jste letos zaběhla na dráze nebo na silnici, to skoro vypadá, že je vám jedno, jestli běžíte 1500 nebo 10000 metrů …
Patnáct set je moc rychlých. Jinak už je to pak jedno. (úsměv)

A co delší tratě – to vás neláká?
Moc mě láká maraton, ale na něm mi z důvodu přípravy na lyžování a ochrany nohou není dovoleno startovat. Zadřela bych si část přípravy, takže mi to všichni trenéři zakazují. Ale je to jedna z věcí, kterou plánuju.

No ono je to hodně individuální. Někdo dovede tak regenerovat, že zvládne i několik maratonů za rok v časech pod tři hodiny. Nebo třeba brzy po maratonu slušně závodit na kratších tratích.
To jsem ráda, že to říkáte, já to budu hned zkoušet, aby mi to dovolili (směje se). Ale ne, vážně, uvědomuju si, že v tomhle nemám úplně svobodnou vůli.

No ale třeba běžet maraton na olympiádě v Riu … navíc v roce 2016 není lyžařský vrchol. Takhle daleko neplánujete?
To ne. Ale určitě by mě to lákalo, to nepopírám. A uvidím, jaké bude zdraví, jak mi to bude běhat. Nevylučuju to.

Jak vás berou běžecké soupeřky?
Jak mě berou, to nevím, ale chovají se ke mně moc hezky. Třeba Petra Kamínková a Ivča Sekyrová. Jsou moc fajn a já si jich moc vážím. Myslím, že mi úspěch i přejí, což se nevidí ve sportu moc často.

Jste nyní na Běchovicích, druhém nejstarším silničním závodě na světě, nejrychlejší Češkou v historii. Co to pro vás znamená?
Znamená to pro mě hodně moc, i když to třeba na první pohled nevypadá, když vyhrála lyžařka. Je to pro mě velká pocta. Jak říkáte, nejstarší závod, Petra Kamínková tam tolikrát vyhrála a já dokázala pokořit i její časy. A mít rekord z mistrovství republiky, to se mi před létem, obzvlášť po té nemoci ani nezdálo. To překvapilo mě samotnou a byl to úžasný zážitek. Na Běchovice mě dřív také nechtěli pouštět, abych si na silnici něco neudělala. Teď jsem si to mohla naplno užít a bylo to naprosto fantastické. Budu si toho moc cenit i nadále.

Zkuste popsat, jak ten letošní závod probíhal? Šlo to hladce?
Atmosféra před startem byla báječná. Pak mě moc potěšil Tomáš Dvořák, který za mnou přišel před startem, podal mi ruku a znal mě jménem, a on je pro mě „pan atlet“ a hrdina. A samotný závod? Moc s takovými nemám zkušenost. Vyběhla jsem s Keňankou, nejdřív bok po boku, chvilku jsem byla i před ní, ale když jsem se za ni chtěla schovat, začala přebíhat sem tam, abych se za ní nevyvážela. S tím jsem se nikdy nesetkala, a tak jsem nejdřív zmateně pobíhala za ní, až mi došlo, že si to zbytečně prodlužuju. Pak jsme běžely každá na jedné straně silnice, což mohlo působit komicky. Ale byl to super zážitek běžet s ní a i těch pět kilometrů považuju za úspěch.

Pomohla vám tedy vůbec její přítomnost?
Částečně ano. Ale zase si nemyslím, že by bez ní byl čas výrazně horší, protože jsme víceméně běžely vedle sebe. Zásadní rozdíl by to podle mě nebyl. Spíš mi třeba pomohli chlapi na Run Tour v Olomouci, kde jsem se za jedním vyvezla skoro celý závod.

Je pro vás tenhle závod díky závěrečné čtvrtině do kopce optimální? Jako lyžařka jste na kopce jistě zvyklá.
Jsme zvyklí do kopců běhat, takže to výhoda byla. Ale já je nemám ráda, tak že bych si to zrovna užívala, to zas ne. Neumím je a běh do vrchu, to je jediná disciplína, do které bych se nerada pouštěla. (úsměv)

Navíc je zrádné, že kopec u tramvajové smyčky nekončí.
Není to úplně nejpříjemnější část, ale jak se překoná to nejprudší, tak už tam je spousta lidí, kteří váš ženou dopředu. Pak už to je super.

Jaké teď máte běžecké plány?
Tím, jaké byly teď výkony, nad tím samozřejmě přemýšlím. Teď na závodní běhání dva měsíce pomyšlení nebude, ale určitě to pro mě znamená to, že se budu chtít přes zimu udržet. A na jaře uvidíme, co vymyslíme.

Na lyžích chcete, předpokládám, uspět na MS podobně jako na olympiádě.
Určitě jo, takové jsou cíle. Laťku jsem si v Soči nastavila hodně vysoko, příprava nebyla taková, jaká měla být, přesto si dělám osobní rekordy a tělo je na tom dobře. Udělám pro podobný úspěch maximum.