přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

16. července 2010, 17:28

Eliška Klučinová

Na rozhovor měsíce července 2010 jsme pozvali vícebojařský objev Elišku Klučinovou. Možnost ptát se měli jako obvykle také čtenáři webu atletika.cz.

Jste zatím stále ještě méně známou tváří, povězte něco o svých začátcích. Vedli vás rodiče ke sportu?
Oba rodiče jsou sportovci, máma dělala atletiku, táta je parašutista, ale oba se nebrání jiným sportům. Já začínala, stejně jako moje starší sestra a bratr s tenisem.


Při své první účasti na seniorské vrcholné akci, loňském MS v Berlíně bojovala se zraněním - foto: E. Erben

Co vás přivedlo k atletice?
Chtěla jsem vyhrávat. Pamatuju si první závod, přespolák v sedmi letech, který se mi povedlo vyhrát.

Kde a kdy jste pak začínala s atletikou?
Hned v těch sedmi letech v Újezdu nad Lesy. Mamka tam vozila sourozence, protože byli starší, tak jsem tím přeskočila tu nejmenší přípravku.

Dal vám něco tenis pro atletiku?
Naučila jsem se ovládat sebe sama. Ty emoce dát do výkonu a ne do věcí kolem. Jako malá mě maminka musela odvést z jednoho zápasu, protože jsem se vztekala na soupeřku, která na mě zkoušela ne úplně fér věci.

Sourozenci u sportu nevydrželi?
Ale jo, sportují, mají ho rádi. Já jsem s atletikou málem také skončila.

Co vás u ní „zachránilo“?
Šla jsem na osmiletý gympl v Počernicích, který nebyl zrovna lehký, a já navíc nebyla studijní typ. S atletikou už jsem neměla kde trénovat, až si mě všiml Víťa Rus a nabídl mi, že bych mohla studovat na sportovním gymnáziu.

Pokud vím, jste původem z Klánovic. To jste přes celou Prahu dojížděla?
Ne, byla jsem na „intru“ a moc ráda na těch pět let vzpomínám.

I když to není zas taková dálka, jak jste zvládala odloučení?
Tak na víkendy jsem byla doma. Mamka je starostlivá, ale já to brala jako příjemnou změnu.

Ke Kladnu jste si našla vztah, zůstala jste tam i poté, co jste se gymnázium dostudovala…
To ano, stále za Kladno závodím, občas si tam jdu zatrénovat, i když většinou už jsem tady v Praze na Strahově.

Jak jste na tom se studiem vysoké školy, studujete FTVS, pokud se nepletu?
Ano, studuju dálkově tělesnou výchovu a sport. Teď bych měla končit bakaláře, jsem na konci třetího ročníku, ale budu si ho rozkládat. Chybí mi hlavně zkouška z plavání, v němž se mi nedaří zaplavat prsa. Je to trochu můj strašák, když to nedám, na škole končím.

Pokud se vám podaří dokončit bakaláře, budete pokračovat ve studiu, nebo se spíš budete věnovat naplno atletice?
To je pro mě ještě daleko. Možná si dám rok pauzu, ale také záleží, jak mi půjde atletika.

Jak se obecně díváte na skloubení sportu a školy?
Škola je taková jistota. Každému je jasné, že atletice se nebude věnovat do konce života.

Myslíte, že je vaše škola vhodná pro vícebojaře, kteří tréninku věnují více času než ostatní atleti?
Spíš bych naopak řekla, že mám třeba oproti běžcům výhodu, že dovedu hodit, skočit.

Co různé povinné kurzy nenarušily vaší přípravu?
S tím jsem problém neměla. Jeden kurz, lezení přes překážky, mi vyšel hned po soustředění, tak to bylo docela v pohodě, protože bych stejně měla volno. Třeba „cyklisťák“ padl sice doprostřed sezony, ale i tak to nebylo tak hrozné.

Přechod k trenérce Martině Blažkové vám jde k duhu, jistě ale těžíte i z toho, co jste se naučila u Víti Ruse. V čem se příprava změnila?
Určitě se více věnujeme běhání, rychlosti i vytrvalosti. S Víťou jsme rozvíjeli techniky, výšku, kouli, dálku. Ale ne že bychom to teď nedělali. Třeba Jana Korešová se trápila s koulí, takže jsme jí věnovaly více času a i mně to pomohlo.

Každopádně teď máte určitě více naběháno, soudě podle zlepšení na půlce?
Půlka asi zůstane mou neoblíbenou disciplínou, ale ty tři, co jsem letos běžela, byly na mě dobré. Dokonce i když nebyl velký motiv, jako na Kladně.

Tam jste ale útočila na český rekord. Všiml jsem si, že jste běžela v kompresních podkolenkách. Pomohly vám?
Měla jsem je tam poprvé, takže nevím. Ale minimálně jako placebo zafungovaly. Když je člověk v takové situaci, tak zkusí všechno.

Jak se vám podařilo zbavit se zranění, které vás trápilo loni?
Samo přišlo, samo odešlo. Obešla jsem všechny možné doktory, byla jsem z toho hodně unavená. Kdyby to na podzim neustoupilo, což se zázračně povedlo, letošní rok bych nejspíš vynechala.

Přitom to přes zranění byla vydařená sezona…
Jenže sezona pro mě v podstatě skončila po mistrovství Evropy dvaadvacítek a na MS jsem ani nechtěla jet. Sice jsem mohla jen překvapit, ale věděla jsem, že ani nemůžu. Představa, že mám běžet 200 metrů, když jsem je sotva ušla …

Kladenský víceboj byl asi hodně blízko vašemu aktuálnímu ideálnímu rozpoložení. Co se vám honilo hlavou před druhým dnem? Spalo se vám jako obvykle?
Únava tam je vždycky, na rekord jsem ale nemyslela. Po dálce jsem si říkala, že je to dobré, jenže pořád jsem si říkala, že je to daleko. Nenapadlo mě, že hodím tak daleko a říkala si, „to jsem si zadělala na problém“. Určitě je ale takový problém příjemnější, než když se vám nedaří.

V které disciplíně vidíte největší prostor pro své zlepšení?
Rezervu vidím na překážkách. Většina sedmibojařek přes šest tisíc je umí pod 14 vteřin, takže tam bych je měla určitě stlačit. Zlepšit se dá v dálce, kouli, oštěpu i na dvoustovce můžu zrychlit. Hůř to asi půjde ve výšce. Ale rezervy jsou vždycky, je mi pořád teprve 22 let technicky na tom ještě nejsem nejlíp.

Máte nějakou bodovou metu, které byste chtěla v budoucnu dosáhnout?
Já si dávám spíš postupné cíle před sezonou. Před letošní jsem si dala 6100.

To jste už překonala, ale hlavní vrchol vás teprve čeká. A do Barcelony už to nebude „na zkušenou“ jako do Berlína…
Přečetla jsem si, že jsem pátá v tabulkách v Evropě, a je mi jasné, že to bude pro mnohé zklamání, když do toho pátého místa nebudu. Ale já vím, že tam přijede řada dobře připravených holek, které udělají o 200 bodů víc než do teď. Takže vůbec nedokážu odhadnout, jak dopadnu.

Přesto ale nějaký cíl máte…
Chtěla bych do osmičky. Uvidím také, jak mi sedne teplo, které tam určitě bude. Zimu nemám ráda, ale letos se mi v Götzisu podařilo zazávodit dobře i v takovém počasí. Nejsem úplně „špička“, ale čekám, že tlak bude větší. Je těžší jet s nějakým lepším výkonem.

Na druhou stranu vám to zase dává sebevědomí, ne?
To je pravda, vše má svá pro i proti.

Roli lídra jste si navíc už vyzkoušela na superlize, kde se čekalo, že budete hlavní oporou…
Očekávalo se to ode mě, na druhou stranu to bylo deset dnů po Kladně, cítila jsem se špatně, protože jsem nastydla. Ale jela jsem tam tým podržet a snad nebyl můj výkon zas tak strašný.

Pomohlo vám na druhé straně to, že jste jely především udržet nejvyšší soutěž a v klidu tak mohly útočit na medaili?
Pomohlo, ale věděly jsme, že týmový součet před závodem stačí na třetí místo. Navíc Katka předvedla úžasný výkon, takže nám podařilo se dostat na bednu.

Pokud se nepletu, od začátku se věnujete víceboji. Necítíte potřebu změny směrem k jedné disciplíně?
I když jsem jako malá běhala přespoláky, od začátku jsem chtěla být všestranná. Vím, že nemám žádnou disciplínu tak dobrou, abych mohla dělat jen ji a na druhé straně žádnou tak špatnou, abych nemohla dělat víceboj. Spousta holek má nějakou slabinu a pak to musí jinde dohánět.

Jak vnímáte fakt, že to byl dlouho desetiboj, kdo sbíral úspěchy, a teď se, nejen podle letošní sezony, zdá se, karta obrací? Poprvé medaile na EP, vaše vítězství na Kladně, stříbro Jany Korešové na univerziádě, mládežnické medaile Cachové, Ogrodníkové, vaše…
Pořád to nejsou takové úspěchy jako světové rekordy, v tom ještě pokulháváme. Ale je fakt, že jsme silný tým, daří se nám i na halovém mezistátku a větší konkurence mezi námi nás posouvá dopředu.

Už jste někdy zkoušela desetiboj?
Zkusila, jednou po sezoně, ale bylo to spíše ze srandy. I třeba překážky jsem šla o dvě vteřiny pomaleji, než jsem tehdy uměla. Tyčka mě ale docela bavila.

Myslíte, že má pro ženy budoucnost?
Hodně se o tom spekulovalo loni, ale podle mě to není krok dopředu.

A pro vás osobně? Vyhovoval by vám desetiboj?
Tyčku neumím, disk jsem držela jednou v ruce. Nemůžu říct, že by mi to sedlo.

Vysportovaná, svalnatá postava pro mnohé není ideálem ženské postavy, bez ní se ale právě třeba víceboj dá jen sotva dělat. Vadí vám to nebo to berete jako oběť?
Spíš to druhé, rozhodla jsem se dělat atletiku, musím tomu něco obětovat. Těžko asi budu dělat modelku.

Na druhou stranu si vás prý po Berlíně chtěla přidat spousta lidí jako „přítele“ na Facebooku…
To je pravda, docela jsem se tomu divila. Teď po Kladně se mi také přihlásilo hodně lidí. Je mi ale líto, že jsem musela většinu odmítnout. Přidávám si ty, které osobně znám…

Michal Procházka

Vytisknout